Jdi na obsah Jdi na menu
 


U rudého snědeného krámu IX.B: (Ne)intenzifikace hospodářství

16. 6. 2015

Intenzifikace

Komunistický poslanec JUDr. Alois Skoupý na 4. schůzi ČNR ze dne 10. prosince 1986 prohlásil, že: „Proces intenzifikace vyžaduje, aby bylo vyráběno jen to, co nachází užití, aby výsledná produkce měla takovou kvalitu, která snese přísná mezinárodní měřítka a abychom zároveň vyráběli s co nejnižšími náklady. Odpovědnost za respektování těchto požadavků musí převzít podniky, VHJ i resorty s vědomím toho, že odměňovat pracovní kolektivy je třeba důsledně podle výsledků dosahovaných v souladu s těmito vytyčenými záměry.“ [1]. Proces intenzifikace a jeho předpoklady (včetně omezení spotřeby, utažení opasků a nezaměstnanosti) jsme probrali již výše. Nyní se zaměříme na problém jak zjistit, co se má vyrábět a kde investovat tak, aby bylo vyráběno jen to, co nachází užití. Dle ekonoma Ludwiga von Misese platí pro systém soukromého vlastnictví výrobních faktorů (kapitalismus) následující: „V kapitalistickém společenském řádu je kalkulace rentability vodítkem oznamujícím jednotlivci, zda podnik, jejž provozuje, lze za daných poměrů vůbec provozovat a zda se provozuje co nejúčelněji, tj. s nejnižšími náklady. Ukáže-li se, že je nějaký podnik nerentabilní, znamená to: existují podniky, které jimi používané suroviny, polotovary a práci vynakládají na naléhavější a důležitější účel (u hlediska spotřebitele) anebo na týž účel, jenže hospodárněji (tj. s menšími náklady kapitálu a práce)...Plánuje-li se nový podnik, lze předem kalkulovat, zda vůbec a jak jej lze učinit rentabilním. Chce-li někdo vystavět železniční trať, lze po odhadu očekávaného provozu a schopnosti tohoto provozu platit přepravné spočítat, zda se vyplatí investovat do tohoto podniku kapitál a práci. Ukáže-li se, že stavba železnice neslibuje zisk, znamená to tolik jako: pro kapitál a práci existuje jiné, naléhavější použití, než jsou náklady na stavbu železnice; svět ještě není dost bohatý, aby si mohl výstavbu železnice dovolit. Avšak kalkulace hodnoty a rentability je rozhodující nejen pro otázku, zda lze nějaký podnik vůbec založit, nýbrž kontroluje každý jednotlivý krok podnikatele.“ [2].


Důležité je, že kapitalistická ekonomická kalkulace, se zakládá na peněžní kalkulaci. Na trhu existují v penězích vyjádřitelné ceny odrážející vzácnost pro všechna zboží a veškeré služby a různorodé a rozmanité statky a pracovní výkony lze vyjádřit v jednotném systému kalkulace. Naopak hospodářský řád založený na veřejném vlastnictví výrobních prostředků: „Socialistický společenský řád, kde jsou všechny výrobní prostředky vlastnictvím celku, který tudíž nezná obchodování na trhu a směnu výrobních prostředků a výrobních služeb, ani nemůže znát peněžní ceny statků vyššího řádu a pracovních výkonů. Zde by proto nutně chyběl prostředek racionálního řízení podniku, kalkulace rentability. Neboť kalkulace rentability nemůže existovat bez společného jmenovatele, na který lze převést všechny různorodé statky a služby.“ [3]. V čistě socialistickém hospodářství: „...nemůže existovat soukromé vlastnictví výrobních prostředků, tudíž ani směna výrobních prostředků na trhu, a proto nemohou existovat ani peněžní ceny, ani peněžní kalkulace. Generální ředitelství čistě socialistické společnosti nebude tudíž mít po ruce žádný prostředek, jak převést na společného jmenovatele náklady nutné na každou jednotlivou výrobu. Porovnáváním různých naturálních výdajů a naturálních úspor nelze zde dospět k cíli. Nemáme-li možnost najít společný výraz pro pracovní hodiny různě kvalifikované práce, pro železo, pro uhlí, pro stavební materiál všeho druhu, pro stroje apod., nemůžeme počítat. Kalkulace je možná jen tehdy, když převedeme všechny příslušné statky na peníze.“ [4].


Citovaný Misesův postřeh míří na direktivně řízenou socialistickou ekonomiku s tvrdým řízením. Bohužel na tom nic nemění ani existence peněz a cen v hospodářství, tak jak je známe z období reálné socialistického hospodářství před rokem 1989 (směs tvrdého a měkkého direktivního řízení, jak uvidíme v některé další kapitole, tak spíše toho tvrdého, ale to je nyní jedno). A to jednoduše proto, že část produkce byla stejně řízena direktivně skrze politickou objednávku a práci plánovací komise, docházelo k zasahování do chodu podniků, dotování ztrátových výrob, odebírání zisku (viz citace Miroslava Mrázka a Jindřicha Matyáše dále) dále kvůli tomu, že ceny byly uměle administrativně stanoveny a neodrážely vzácnost, což dobře ilustrují tehdy běžné nedostatky a přebytky výrobních a spotřebních statků a služeb. Ceny a jejich změny totiž tehdy nečistily trh od těchto nerovnováh. Neexistuje možnost jak převést na společného jmenovatele všechny různorodé statky a služby, když jejich ceny neodpovídají vzácnosti těchto služeb a statků. Mises ve své knize uvádí pro příklad stavbu železnice: „Mezi A a B je například hora. Můžeme vést trať přes horu, okolo hory, anebo tunelem skrze horu. V kapitalistickém společenském řádu je snadné spočítat, která z tratí je nejrentabilnější. Zjistíme náklady na výstavbu každé z těchto tří tratí a rozdíly v provozních nákladech, jež by vyžadoval provoz na každé z nich. Z těchto veličin pak snadno zjistíme, která trať je nejrentabilnější.“ [5]. Co se však stane, pokud třeba náklady na ražbu tunelu jsou uměle kvůli představám vlády snížené? Nebo je stanovena z politických či lobbistických důvodů maximální cena tarifu, či spotřebitelům nejsou přiděleny potřebné prostředky na zaplacení jízdného. Anebo se staviteli nepřidělí ozubnicové lokomotivy na trať přes horu, či se mu ztrátový provoz zadotuje? Či nebyl dodán komplementární výrobní statek pražce nebo drát? Do toho neexistují podnikatelé snažící se na svůj účet maximalizovat svůj zisk, a tudíž ani objevovat nové subjektivní, praktické, rozptýlené a obtížně sdělitelné informace (včetně odhadu budoucí poptávky spotřebitelů) a maximalizovat užití již známých informací a dále vytvářet nové informace včetně nových cen. Výsledkem bude nemožnost ekonomické kalkulace i v takové socialistické ekonomice, která kombinuje směs tvrdého a měkkého direktivního řízení ekonomiky, či má jen měkké direktivní řízení. A to jsme vůbec neřešily problém selhání jediného muže a politické tlaky. Socialistické hospodářství je tak, co se týče rozhodování o výrobě a investicích slepé anebo se musí spolehnout jen na velmi hrubé odhady, či opisování z nesocialistického (či částečně nesocialistického) zahraničí.


Zopakujeme jak to viděl další teoretik W. Eucken, který napsal, že: „V centrálně plánované ekonomice je vztah mezi poptávkou (potřebami) a nabídkou docela jiný. Tenze mezi nimi není na trhu nijak efektivně vyjádřena. Poptávka po uhlí nebo železe a veškerém ostatním zboží zde nemá svůj původ v rozličných nezávislých ekonomických plánech jednotlivců. Určení potřeb a směřování produkce je soustředěno do jedněch rukou. Plánovací autority nejprve stanoví požadavky na množství uhlí, chleba, domů a tak dále a pak těmto požadavkům přizpůsobují výrobní proces na základě svých agregovaných ohodnocení. Ale nemusí postupovat jenom takto. Mohou také pozměnit spotřební stranu rovnice, kterou pak přizpůsobí výrobní straně. Přidělování textilu může být náhle zastaveno nebo výstavba nové továrny přerušena. Spotřebitelé nemají žádnou kontrolu nad centrální administrativou, kde je koncentrována veškerá ekonomická moc, která pak již není předmětem žádného kontrolního mechanismu.“ [6]. Spotřebitel byl tedy obětován a nemohl celkem nic moc dělat. Stěží mohl být tedy spokojen.


Problémy s intenzifikací v ČSR
Poslanec A. Skoupý pokračoval a upozorňoval na problémy intenzifikace, patrná je i diskoordinace v dodávkách komplemetárních statků, nedosahování projektovaných kapacit, zanedbanost: „Podle předběžných výsledků se letos očekává překročení plánovaného objemu investiční výstavby, ovšem převážně ve zvláštních investicích v zemědělství. Nadále dochází k překračování rozpočtových nákladů nově zahajovaných staveb, nedaří se snižovat rozestavěnost, z hlediska resortů je plnění značně nerovnoměrné. Jako trvající problém uváděli poslanci stále existující neplnění projektovaných parametrů kapacit uváděných do provozu. Např. při sledování přínosu výrobních kapacit bylo ze 23 těchto kapacit uvedených do zkušebního provozu za tři čtvrtletí t.r. pouze 9, které dosahovaly projektovaných parametrů. V působnosti vlády ČSR to znamená stamiliónové propady ve výkonech, zisku, vývozu s dalšími negativními dopady. Největší neplnění vzniká z tohoto důvodu v resortu MP ČSR. Jak jsme se mohli sami na mnoha místech přesvědčit, jsou hlavními příčinami vleklé závady na technologických zařízeních, pořízených často i z dovozu, nezvládnutí nových postupů s dopadem na kvalitu výrobků a někde i snížení možnosti odbytu proti předpokladům....Je to důležité zejména nyní, kdy je třeba důsledně investiční prostředky dávat na akce celospolečensky nejužitečnější. Regulací míry investování se nutně vytváří napětí v ekonomice s konkrétními dopady. Mohu uvést komplexní bytovou výstavbu. V Brně např. plán KBV vzhledem k počtu bytů a nezbytné technologické infrastruktuře umožňuje řešit jen některé potřeby občanské vybavenosti. Přes přijímaná opatření ke snížení investiční náročnosti chybí proti technicko-hospodářským ukazatelům více než čtvrt miliardy v objemu investic. Zatímco na počátku 7. Pětiletky činila tzv. zanedbaná občanská vybavenost 850 mil. Kčs a během 7. pětiletky došlo k jejímu snížení zhruba o polovinu, 8. pětiletka v tomto směru zakládá zhoršení.“ [7]. Jak víme již z předchozího výkladu, není možné v hospodářském řádu založeném na veřejném vlastnictví (socialismus) zjistit, co je celospolečensky nejužitečnější. Ledaže vládce chápeme, jako společnost. To však tento poslanec na mysli neměl, protože ve svém projevu uvedl, že: „Při prosazování investic nejsou zdaleka zájmy resortů a VHJ vždy v souladu s celospolečenskými zájmy. Investoři v některých případech nedostatečně komplexně zvažují všechny vlivy, které určují ekonomickou efektivnost navrhovaných akcí. Mnohdy stačí změna podmínek např. v odbytové sféře a miliardová investice, jejíž výstavba trvala několik let, nepřináší efekty, pro které byla zařazena do plánu. Příkladem je Sklárna pro barevnou televizní obrazovku Valašské Meziříčí, Chezacarb Litvínov a další.“ [8].


Tento poslanec si na druhou stranu uvědomoval, že změny ve struktuře produkce včetně nutnosti intenzifikace hospodářství, znamenají při omezeném množství výrobních faktorů, jejich přemísťování z jednoho produkčního užití do druhého produkčního užití, což vyžaduje určitou fázi nejistoty a dočasné nevyužití daných výrobních faktorů: „Plán v současné situaci může úspěšně podobné problémy řešit pouze tehdy, bude-li na jedné straně preferovat rozvojové programy a na druhé straně důsledně prosazovat programy útlumové. Tak jako ve všech předchozích pětiletkách, ani v této se zatím nepodařilo plně prosadit jasnou strukturu a potřebnou strukturalizaci jednotlivých odvětví. Limitované prostředky na rozšířenou reprodukci se potom nežádoucím způsobem rozptylují. Jak jsme se opětovně přesvědčili, mnohde chybí koncepce rozvojových oborů. Resorty byly oprávněně kritizovány za to, že při sestavování 8. pětiletky nedodaly včas investiční záměry, a to některé resorty ani do doby předložení plánu, takže státní plán byl sestavován bez potřebné znalosti těchto záměrů, především na základě státních cílových programů. Z toho také vyplývá, že se stále v plánování projevuje setrvačnost dosavadních přístupů.“ [9]. Z této citace je jasné, že plán byl přijat dokonce bez znalosti informací, které mohly být získány (tj. byly již dříve objeveny). Z citace však plyne, že za problém poslanec považoval jen nedostatečné řízení.


Komunistický poslanec Jindřich Matyáš uvedl na téma intenzifikace hospodářství na 5. schůzi ČNR ze dne 30. března 1987, že: „Jinak jsem toho názoru, že o vědeckotechnické revoluci dlouhou dobu hovoříme, máme řadu institucí, které by měly být spolehlivými garanty jejího prosazování v životě naší společnosti. Velká část našich výrobků a výrobních technologií nás ale usvědčuje z toho, že slova a činy jsou od sebe velmi vzdáleny. Sice vyvíjejí usilovnou činnost, ale neřídí to, co by řídit měly. Alespoň ne tak, aby z toho měla naše společnost potřebný užitek. Poznatky získané při poslaneckých průzkumech to plně dokumentují.“ [10]. Jako jeden z poměrně neúspěšných příkladů intenzifikace mimo oblast průmyslu (a tedy mimo téma této kapitoly) můžeme uvést problém čističek vod: Za rok 1986 bylo v ČSR předáno do provozu 25 čistíren odpadních vod z celkového počtu 498 plánovaných pro 8. Pětiletku (1986 až 1990). Tj. za první rok šlo o 5 % plnění plánu [11].


Své si přisadil k tématu intenzifikace hospodářství na 6. schůzi ČNR ze dne 30. června 1987 i komunistický poslanec Josef Podlešák, když uvedl, že: „Dle provedených průzkumů lze za hlavní příčinu neplnění plánovaných úkolů v roce 1986 a zpomalení dynamiky růstu kvalitativních ukazatelů proti předcházejícímu období 7. pětiletky považovat technickou nepřipravenost výrobní základny resortu na zajištění náročných úkolů 8. pětiletého plánu. Koncepční záměry výstavby v předcházejících letech nezajistily žádoucí zvýšení efektivnosti výrobního procesu. Vážným problémem je nízká úroveň výrobně-technické základny, čímž stanovené úkoly se zajišťují obtížně, za cenu značného vypětí, za cenu neúměrné přesčasové práce, nesmírné obětavosti a pracovitosti, převážně našich žen. Takové tendence neodpovídají současným potřebám.“ Na doložení uvedl některé údaje za průmysl ČSR ve Východočeském kraji, pro generální ředitelství Bavlna. K 31. 12. 1986 činilo opotřebení strojů a zařízení 65,3 %, podíl plně odepsaných strojů a zařízení v provozu přesahuje 35 %, výrobu ve výši 11,2 miliardy korun zajišťuje 60 939 pracovníků; z tohoto počtu bylo ale 6759 důchodců a 3973 zahraničních pracovníků [12].


Dle jiného pramenu: „Ztráta dynamiky po roce 1976 měla řadu příčin. ČSSR neprokázala potřebnou adaptabilitu na složitější objektivní podmínky, které souvisely s důsledky obou ropných šoků na světovou ekonomiku. Neprosadil se obrat k vyšší efektivnosti výroby, hospodárnosti a kvalitě práce. Očekávané přínosy se nedostavily ani z hospodářské spolupráce zemí RVHP (kromě dodávek za nižší než světové ceny). Základní příčina nepříznivých tendencí spočívala v přetrvání centrálně direktivního systému řízení hospodářství. Obavy z nepříznivých „sociálních dopadů“ vedly k odkladům i takových opatření (např. v cenové nebo dotační politice, u nájemného aj.), která mohla i v rámci tehdejší soustavy zmírnit vnitřní ekonomickou nerovnováhu.“ [13]. Dále ještě uvidíme v projevu Jindřicha Matyáše a Bohumíra Rosického, že dělba práce byla ve skutečnosti nutná, protože umožňovala snížit počet řízených odvětví a odlehčit a zjednodušit tak řízení, ale za normálních okolností dělba práce umožňuje se soustředit na produkci toho, v čem jsou lidé v dané zemi relativně lepší než lidé v cizích zemích (teorie komparativních výhod D. Ricarda). Bohužel dělba práce má smysl jen tehdy, pokud je to hospodárné, což v systému, který neumožňuje ekonomickou kalkulaci (za které ceny odráží vzácnost statků), fungování podnikatelů a soukromého vlastnictví výrobních faktorů a naopak umožňuje významné politické tlaky a selhání jediného muže, není možné. Je také potřeba uvést, že z ropných šoků se lépe vzpamatovaly právě státy se smíšeným hospodářským systémem (viz i dále). Příčinám ztráty dynamiky se postupně budeme věnovat i v dalších částech této kapitoly.


[1] Stenoprotokoly 4. schůze: České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Poslanec Alois Skoupý, list s004003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004003.htm.
[2] Mises-Liberalismus, s. 65.
[3] Ibid, s. 65.
[4] Ibid, s. 67.
[5] Ibid, s. 65.
[6] Eucken, s. 8. Dobré je si přečíst celé toto Euckenovo dílo včetně druhého dílu. Minimálně za přečtení stojí strany 5 až 9 I. dílu.
[7] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Poslanec Alois Skoupý, list s004003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004003.htm.
[8] Stenoprotokoly 4. schůze: České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Poslanec Alois Skoupý, list s004004, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004004.htm.
[9] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Poslanec Alois Skoupý, list s004003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004003.htm.
[10] Stenoprotokoly 5. schůze: České národní rady: Středa 30. března 1987, Poslanec Jindřich Matyáš, list s005005, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005005.htm.). Titul RSDr. znamenal doktor sociálně-politických věd, dříve též doktor sociálních resp. sociálně politických nauk, viz česká wikipedie, heslo „Doktor sociálně-politických věd“.
[11] Stenoprotokoly 6. schůze: České národní rady: Středa 30. června 1987, Ministr financí ČSR Jiří Nikodým, list s006003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006003.htm.
[12] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Poslanec Josef Podlešák, list s006005, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006005.htm.
[13] Průcha, s. 674.