Jdi na obsah Jdi na menu
 


U rudého snědeného krámu IV.E: Zastaralá a zpustlá Praha: školství, zdravotnictví a sociální péče

7. 10. 2014

V této části se podíváme na pražské školství a zdravotnictví, a to opět očima poslanců a ministrů na 16. schůzi ČNR ze dne úterý 31. října 1989.


Školství
Již dříve zmíněný Místopředseda vlády a předseda České komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj Miroslav Toman na 16. schůzi ČNR prohlásil ke školství, že se úspěšně pokročilo ve výstavbě mateřských škol a postavilo se mnohé v oboru vysokého školství, ale dle něho i přes intenzivní výstavbu základních škol se zvýšil počet žáků ve třídě (docházelo k růstu populace) a byl kritický nedostatek fondů středního školství, který si nutil vyčleňovat budovy základního školství. Struktura středního učňovského školství byla dlouhodobě zanedbána, což se konstatovalo na jednání ČNR už v roce 1983 (tj. před 6 lety) [1]. Z oboru školství tedy vycházela další potřeba stavebních kapacit a materiálů, investic (tj. úspor) a rozpočtových prostředků, které se však obtížně dostávaly.


Dalším, kdo se vyjádřil ke školství, byl komunista Bohumil Ladislav, který informoval, že Praze nebyla plně pokryta výše mzdových prostředků, přidělených vládou ČSR, dále uvedl, že: „Záměrem pro příští období je postupné snižování naplněnosti tříd, zejména u základních škol, kde je značná kritika rodičovské veřejnosti. I zde je však úzká závislost především na ekonomických a prostorových podmínkách. Dle něho také přetrvával: „…nedostatek učitelů a nekvalifikovanost na druhém stupni. Celkově je kádrová situace v pražském školství ještě dosti složitá.“. K střednímu školství uvedl: „Situace se příliš nelepší ani ve výstavbě středních škol. Za poslední léta nebyla účelově postavena žádná střední škola. Nadějné je řešení zařadit na výstavbu středních škol do komplexní bytové vybavenosti počínaje 9. pětiletkou. Jde totiž o to, že například realizace Generelu rozvoje pražského zdravotnictví a služeb včetně hotelového programu je podmíněna podstatným nárůstem počtu středních zdravotnických i ostatních kádrů, které však není možno vychovat ve stávajících kapacitách středního školství. Prostorová situace je zde kritická a provizorně se řeší předáváním budov základních škol.“. V době poměrně značného růstu populace, nebyla postavena tedy žádná střední škola, což je pozoruhodné. Řečník poukázal i na problém modernizace a údržby školských budov: „Neřešena zůstává rovněž řada rekonstrukcí, modernizací a naléhavých oprav školských objektů. Větší část údržby provádějí náhradní dodavatelé, které se daří zajišťovat jen s velkým úsilím školských správ a samotných ředitelů škol. Je nutno zvážit, zda řešení nehledat v ustavení podniku pro údržbu školských zařízení nebo vyčleněním podniku z velkého stavebnictví, který by prováděl jejich rekonstrukce i údržbu. Nemělo by smysl pokračovat ve výčtu všech nedostatků pražského školství. Pominul jsem například celou oblast učňovského školství, vysokých škol, dnes tak významnou mimoškolní výchovu mládeže apod. Problémy jsou známé, jde o to je urychleně řešit.“ [2].


Zdravotnictví
Dle komunistického poslance Jaromíra Plívy docházelo ke zdržením ve výstavbě zdravotnických zařízení, připravovala se též výstavba nemocnic tzv. II. typu na Proseku a na Košíku, které se měly vyznačovat nižšími náklady na jedno lůžko, v rámci 8. až 10. pětiletky se počítalo s růstem počtu lůžek o 5 800. Tentýž považoval současný stav v počtu lůžek v hlavním městě za více než kritický [3]. Dle řeči komunistického poslance a bývalého ministra vnitra České socialistické republiky Josefa Junga je také patrné, že tento poslanec zkoumal spolu s jinými soudruhy v terénu nakolik pražské zdravotnictví a sociální zařízení odpovídají dnešním požadavkům a došel k závěru, že: „Informace - a jsem přesvědčen, že informace objektivní - spolu s posouzením faktického stavu věcí nám poskytly poměrně přesný obrázek zkoumaných oblastí. A musím říci, a to hned v úvodu, že obě mají nejen daleko k ideálnímu stavu, ale že jsou poznamenány i přes mnohé úspěchy a přednosti mnohými zřejmými nedostatky, ať už v organizaci a řízení, v kádrovém vybavení, až po materiálně technickou základnu, včetně současného lůžkového fondu.“. K ambulantní péči prohlásil, že je dobře vybavena lékaři, ale 12 % lékařů bylo starších 60 let a v některých obvodech jako na Praze 3 to bylo ještě podstatně více. Problémy s motivací lékařů a problémem výpadku jediného muže naznačuje informace, že: „Denně schází na pracovištích z různých důvodů 20 % lékařů.“. Tentýž považoval ambulantní péči v Praze za ne zrovna výkonnou [4].


Šetření poslance Junga je dost vůči pražskému socialistickému zdravotnictví kritické až zdrcující. Pražské fakultní nemocnice zde nevyšly zrovna nejlépe: „Fakultní nemocnice jsou organizačně začleněny v ÚNZ NVP. Dochází tedy organizačně k rozdělení jednoty léčebně preventivní péče s řadou negativních důsledků. Jejich souhrnným výsledkem, pomineme-li nedostatek lůžek ve fakultních nemocnicích, zejména v chirurgických oborech, jsou neúměrné čekací doby, nedostatečné využití lůžkového fondu apod. Nezvládnutí rychlé chirurgické pomoci je jednou z příčin nepříznivého údaje o úmrtnosti přijatých pacientů. V Praze 5,6 %, v ostatních krajích pouze 3,6 %.“. Východiska z této situace se ovšem hledala v jiné struktuře a způsobu řízení. Záchranná služba byla ještě pod větším drobnohledem páně poslance a jeho soudruhů a vysloužila si ironické zavtipkování: „Můžeme být hrdi, že jí bylo už 130 let. Ale bohužel je to také na ní vidět. Prošli jsme jejími objekty, seznámili jsme se s jejím technickým vybavením včetně vozového parku. Kromě toho stáří, říkám otevřeně, není čím se chlubit, až na obětavou práci většiny jejích pracovníků, pro něž příslušnost k záchranné službě je víc než zaměstnání. Fakta o mém tvrzení jsou výmluvná. Počínaje nevhodným umístěním v nájemním činžovním domě na frekventované ulici přes stísněné a nevyhovující prostory pro technické zázemí a parkování vozidel až po ne vždycky fungující spojení centra s vozidly, nedostatečnou síť pobočných stanic záchranné služby, čímž vzniká dlouhá dojezdová doba k pacientovi. Chybí i lůžková složka s následnými komplikacemi při umísťování akutních případů. Nejsou také upřesněny vztahy k lékařské službě první pomoci a také vazby na Středočeský kraj. O nevyhovujícím vozovém parku jsou dávno vedeny diskuse, ale řešení, alespoň částečné se snad rodí v těchto dnech. Rádi a s potěšením jsme přijali informaci, že s. ministr Prokopec rozhodl o přidělení všech bývalých objektů SÚNZ na Santošce záchranné službě. Je zde již konečně možnost zřídit lůžka neodkladné péče a tím také vytvořit podmínky pro trvalé zvyšování kvalifikace lékařů záchranné služby a možnost učinit jejich činnost podstatně přitažlivější.“ [5]. Samozřejmě to opět představovalo tlak na úspory, investice a rozpočtové zdroje, které však nebyly, jak víme, jednoduše v rozpočtu k dispozici a nemohly být odjinud získány jednoduše bez bolestivého zasahování do struktury tehdejší ekonomiky a bez utažení opasků.


Zanedbanost nemocnic, špatný technický stav a nevábné poměry pacientů dokládají následující slova: „Několik slov k otázce stavu budov, zdravotnické techniky, léků a zdravotnických potřeb. To, co jsme v těchto oblastech viděli a slyšeli, příliš optimismu v nás nezanechalo. Zřejmě příliš dlouho jsme žili pod dojmem, že zdravotnictví dostává vše, co potřebuje, a to, co bylo přímo na očích, co volalo po nápravě, tj. budovy nemocnic, bylo odsouváno pod tlakem jiných potřeb. Stav pražských nemocnic je toho výmluvným svědectvím. Pominu kapacity nemocnic. Ale 50 % zdravotnických objektů je starších 50 let. 50 % z celkového počtu lůžek je v pokojích pěti, deseti i vícelůžkových s minimálním sociálním zázemím pro pacienty i zdravotnický personál. Snad nejnaléhavější je situace v technickém stavu provozních zařízení, tj. kotelen, kuchyní a rozvodů. Harmonogram oprav a výstavby má v této pětiletce značné skluzy. Je na druhé straně ovšem pravda a je třeba to ocenit, že pražské zdravotnictví dostalo v minulých letech řadu nových objektů, což veřejnost oceňuje a pražské zdravotnictví se má čím chlubit.“ [6].


Jak je ze schůze patrné, tak poslanec viděl Plíva výstavbu nemocnic na Proseku a na Košíku poněkud optimisticky. Komunistický poslanec František Antony na 16. schůzi ČNR uvedl o něco později než poslanec Plíva, že v Generelu sociálně ekonomického rozvoje do roku 2005 se sice hovoří o výstavbě nemocnic II. typu v Praze 9 na Proseku a v Praze 4 na Košíku, ale s tím, že zahájení těchto staveb se připravuje na léta 1994 a na Košíku dokonce až na rok 1996. Dle Antonyho pak hrozilo, že: „Při současném tempu výstavby nemocnic se - myslím právem - domnívám, že jejich dokončení bude až v příštím tisíciletí. Konkrétně tak pozdním zahájením výstavby nemocnice dejme tomu na Košíku vznikne v oblasti Prahy 4 ke konci století nedostatek 1250 lůžek.“ [7].


Nedostatek zdravotnické techniky, potřeb a léků
Ve druhé kapitole jsme uvedli, že naše komunistické zdravotnictví trpělo nedostatkem financí, přístrojů a zahraničních léků, i když si u nás medicína udržela západní ráz. To potvrzuje i šetření poslance Junga. Ten například uvádí, že: „Nedostatek špičkové zdravotnické techniky je možno pochopit protože představuje dnes hříšně velké částky v tvrdých valutách. Nejde však jen o ni. Dnes běžná zdravotnická technika se rychle opotřebovává a stárne. Např. ve Fakultní nemocnici v Praze 10 je ve stáří 10 - 19 let, tedy pracující nespolehlivě a mnohdy i rizikově. Situace je zralá na rychlou obměnu.“. Kdo by si myslel, že se to netýkalo doma a v bratrských socialistických zemích vyráběné zdravotnické techniky, zdravotnických potřeb a léků, je na omylu: „Mám-li shrnout realitu, pak však musím uvést, že i tuzemské, tedy relativně dostupné zdravotnické techniky je nedostatek. Velice kritické připomínky byly k výrobkům Chirany. Dají se shrnout mj. do závěru, že "Chirana nezachytila technický rozvoj". Do jaké míry jsou uvedené informace objektivní, musí posoudit ministr zdravotnictví. Je nutné požádat příslušná federální ministerstva a státní podnik Chirana o jasná stanoviska a hlavně o rychlé řešení situace. Nejen technika, ale nedostatek řady zdravotnických potřeb ztěžuje zdravotnickou péči a je předmětem stálé kritiky. Mluvit o situaci v lécích je věc již otřelá. V této souvislosti chci uvést informaci ředitele Vaigla lékárenské služby Praha 1, podle níž se situace dále zkomplikovala, a to jak neschopností naší výroby plynule a v potřebné struktuře zajistit dodávku léků, tak i v důsledků vážných propadů v zahraničních dodávkách, zejména z Maďarské republiky. Chci rovněž upozornit na vážný stav v počtu lékárníků. Z fyzického stavu v Praze 533 je 204 v důchodovém věku.“ [8]. Tj. 38 %.


Že Jungovy názory na zdravotnictví nebyly neobvyklé a netýkaly se jen Prahy, dokládá i řeč poslance za okres Chomutov Jana Kubišty, ten na účet socialistického zdravotnictví a ministra zdravotnictví a sociálních věcí prohlásil, že: „Je bohužel pravidlem, že mluvíme-li o špičkové lékařské technice, pak se v drtivé většině jedná o výrobky z devizové oblasti. A zde nastává vážný problém, neboť otázka přídělu deviz pro naše zdravotnická zařízení je často pouhým přáním. Ve výjimečných případech nám pomohou organizace v našem okrese, a to zejména z resortu paliv a energetiky. To však přece není řešení. Jestliže chceme, aby naše zdravotnictví se opět dostalo na přední místo ve světě a jestliže tuzemská produkce lékařské techniky nám to jen těžko umožní, pak musíme přijmout taková opatření, která zabezpečí zvýšení úrovně zdravotnictví. V prvé řadě by se tento postup měl uplatnit v těch oblastech, o kterých mluvíme jako o prioritních. Chtěl bych proto touto cestou připomenout vystoupení ministra zdravotnictví a sociálních věcí, kde v Rudém právu ze dne 9. srpna 1989 je tato situace již řešena, avšak na okrese Chomutov se to zatím vůbec neprojevilo.“ [9]. Neprojevilo se to tedy ani v tzv. dosunovém okrese s těžkým průmyslem a vyšší zdravotní zátěží obyvatelstva. Stěží lze také považovat výrobu lékařské techniky ČSSR za špičkovou, naopak je patrná zaostalost.


Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČSR Jana Synková reagovala na jeden z Jungových dotazů a mimo jiné k lékařskému vybavení uvedla, že: " Vybavení vysokých škol, zejména lékařských, novou technikou uskutečňujeme podle současných ekonomických možností spolu s ministerstvem zdravotnictví a sociálních věcí ve vzájemné koordinaci. Nutno říci, že to není lehké, ale využíváme i vedlejší hospodářské činnosti vysokých škol.“ [10]. Problém tedy nebyla nějaká embarga, ale nedostatek zdrojů a valut na nákup špičkové zdravotnické techniky ze zahraničí. Prostě ČSSR nebyla schopna na svém území vyrobit špičkovou zdravotnickou techniku a ani dostatečné množství v nesocialistických státech  žádaného zboží tak, aby toto zboží tam mohla prodat a špičkovou zdravotnickou techniku si koupit a dovézt. A to mělo jít prý o vyspělý stát.


Sociální péče
Jungova kritika se snesla i na pražskou sociální péči. Můžeme se tedy na následující řádky dívat, jako na potvrzení druhé kapitoly. Poslanec Jung uvádí, že: „Naše skupina navštívila i některá zařízení sociální péče, počínaje skromným zařízením pro osamělé matky přes Jedličkův ústav až po domovy důchodců. I zde zůstává Praha svým starším a starým občanům hodně dlužna. Totéž platí o zařízeních pro fyzicky a mentálně postižené děti. Mohu se jen zmínit např. o stísněném a provozně už nevyhovujícím objektu Jedličkova ústavu i o obětavé práci celého ústavního kolektivu.“ [11]. Dále: „Mohu se jen zmínit o některých zařízeních pro naše starší spoluobčany, která snesou přísná měřítka. Ale nemohu nevzpomenout pražská zařízení umístěná v ostatních krajích, kam lidé i z těchto důvodů neradi chodí, ale i o velice skromných podmínkách v řadě z nich. I zde musíme hledat nová východiska z dnešní situace. Naše poznatky získané při společném průzkumu doplněné řadou zpracovaných analýz nevyznívají příliš optimisticky. Proto jsme s uspokojením přijali zprávy o některých opatřeních vlády ČSR z července t. r. i o jednáních a rozhodnutích federální vlády z posledních dnů o řešení některých naléhavých problémů v československém zdravotnictví. Považujeme je za uvážlivý a energický krok k nápravě... Je ovšem nutné jej opřít o vytváření potřebných prostředků v pražské i celé československé ekonomice. Tedy který [program rozvoje, pozn. autora] bude s to potvrdit pražskému i československému zdravotnictví jeho dosavadní dobré jméno.“ [12]. A jsme zase u toho stejného, nebyly úspory na investice. A rozpočtové zdroje nebyly, jak víme, jednoduše v rozpočtu k dispozici a nemohly být odjinud získány jednoduše bez bolestivého zasahování do struktury tehdejší ekonomiky a bez utažení opasků.


O úrovni blahobytu některých občanů nepřímo svědčí následující tvrzení poslance komunisty Jana Koláčného, které se vztahuje k přechodu na ušlechtilá paliva v energetice: „Soudružky a soudruzi, jiným ohniskem problémů se jeví záměr energetického generelu v přechodu na ušlechtilá paliva. Nemám tak na mysli obtížnost technického řešení, která je v centrálních oblastech Prahy značná, ale to, že současné právní předpisy nevytvářejí prostor pro záměnu struktury paliv na území hlavního města. Záměnu nelze zatím organizacím ani soukromým odběratelům nařídit. Ceny ušlechtilé energie a náklady na rekonstrukce topných systémů nejsou zanedbatelným hlediskem, zejména u sociálně slabších skupin obyvatel.“ [13]. Kde se vzaly sociálně slabé skupiny ve společnosti, kterou někteří označují za sociálně spravedlivou?
Že Jungovy názory na sociální péči (ale i zdravotnictví) nebyly jediné, dokládá lidovecká poslankyně Marie Sobotová: „Je objektivním faktem, že ve zdravotnické péči Pražané pociťují nedostatky, vyplývající z dlouhodobého nedoceňování potřeb Prahy jako spádového centra republiky. Federální i česká vláda sice schválily náročný program zdravotnického generelu, ale ten se však dostal do dvou až tříletého zpoždění. Pro jeho splnění se pak nasazují nákladné zahraniční kapacity…Nejcitlivějším nedostatkem je zde výstavba nových objektů pro sociální péči, která se neustále oddaluje, ačkoliv místa v pražských domovech důchodců a v ústavech sociální péče pro postižené nestačí. Stávající objekty většinou nevyhovují prostorově, stavebně ani technicky současným provozním nárokům...Nejtíživější je situace v možnostech ústavní péče o mentálně postižené. Mentálně postižení dospělí v Praze nemají prakticky vůbec možnost umístění. I tyto skutečnosti, mimo jiné, potvrdil průzkum poslanců zdravotního a sociálního výboru České národní rady. Ověřili jsme si, jak velký dluh máme my, zatím zdraví, vůči postiženým spoluobčanům, v zajišťování dostupnosti jejich vzdělání, v rozvíjení jejich schopností a v zajišťování pro ně uspokojivé seberealizace.“ [14]. Ovšem opět jsem u požadavku na úspory, investice a rozpočtové prostředky.


Veřejné zdravotnictví a morální hazard
K čemu v socialistickém zdravotnictví vlastně došlo? Vždyť do něho směřovalo nemálo prostředků? Byly v něm nastaveny podivné motivace. Pro seznámení čtenářů s těmito motivacemi nám poslouží článek Jana Průši z časopisu Terra Libera, ten se sice zabývá současným „kapitalistickým“ zdravotnictvím, ale po hříchu v tom není výrazný rozdíl, i dnes je naše zdravotnictví především otázkou veřejného sektoru a daní (je tedy socialistické). Budeme si akorát muset místo pojišťoven představit jen jednu pojišťovnu a odmyslet si dluhy. Bude to tedy občas místo exaktních citací, poněkud volnější citování.


Co se týká motivace zákazníků (pojištěnců), tak ti vidí svůj příspěvek jako částku na výplatní pásce, na kterou si stejně nemůžou nikdy sáhnout anebo v horším případě tyto peníze nevidí nikdy. To u nich vyvolává předvídatelné chování, kdy jsou lidé racionálně motivováni ze svého paušálního příspěvku dostat co nejvyšší množství péče. A to bez ohledu na její efektivnost. I když přečerpají výšši svého odvodu, nijak nepociťují vyšší náklady na svoji léčbu, které se přenášejí do systému. Dle Průšy: „Jinak řečeno: všichni účastníci veřejného pojištění jsou přímo motivovaní plýtvat, tedy nijak nekontrolovat výdaje na přijatou zdravotní péči.“ [15]. Jinými slovy všude tam, kde je odděleno placení za statky od jejich spotřebování, a kde jsou dané statky nabídnuty jakoby zdarma, dochází k nadměrné poptávce po těchto statcích a jejich nadměrné spotřebě. To platí i tehdy, pokud jsou nabídnuty jen za cenu, která nekryje náklady na jejich produkci. To jsme například viděli dříve na příkladu nedostatku bytů ve třetí části této kapitoly. Průša píše, že: „Pacienti požadují neomezený objem péče bez vazby na svoje paušální příspěvky (které jsou navíc u většiny hrazené státem).“ [16]. To vyvolá nadměrnou poptávku po výrobních faktorech. A protože ani za komunismu nebyly tyto výrobní faktory neomezené, dokonce naopak v námi zkoumané době jich byl všude díky nemožnosti ekonomické kalkulace, a tím i plýtvání vzácnými výrobními faktory, nedostatek (vyplýtvání výrobního statku na méně potřebné, či nepotřebné účely snižuje jeho dostupnou zásobu pro krytí více potřebných účelů), musely se některé věci nechat zanedbané. Oddělené placení také znamená, že stát (kraj, obec) má své peníze za poskytování služeb (to platí obecně pro poskytování čehokoliv vzácného) jisté a nic ho nenutí dále své služby zlevňovat a zlepšovat. Občan nemůže říci, že on zrovna platit nechce, platit v takovýchto systémech totiž musí. V naší současné situaci může ovšem pracovat na černo, za socialismu však byla práce povinná, a kdo by pracovat odmítl tomu hrozilo vězení za příživu. Člověk tedy musel mít legální zaměstnání, práce na černo přicházela v úvahu jako vedlejší pracovní poměr.


Dále: „Ještě hlubší dopady má motivační efekt na prevenci, protože veřejné pojištění motivuje pacienty nestarat se o své zdraví. V každém tržním pojištění (např. aut, nebo jiného majetku) existuje spoluúčast pojištěného, která ho primárně motivuje předcházet škodám. Bez spoluúčasti nelze zajistit, aby se pojištěný choval odpovědně nebo aby dokonce škodu sám nezpůsoboval. Ve zdravotnictví je však tato motivace minimalizovaná. Paradoxní přitom je, že toto podceňování prevence se pak snaží všichni dohánět prostřednictvím nejrůznějších preventivních programů, ať už ze strany státu, pojišťoven nebo zaměstnavatelů. Vidíme tedy, že dnešní nastavení systému motivuje pacienty své zdraví nejprve zanedbávat a potom si nárokovat co nejširší ošetření bez kontroly efektivnosti péče.“ [17].


Chcete příklad posledně uvedeného? Prosím bezpartijního poslance MUDr. Josefa Domase: „Přes uvedené skutečnosti chci závěrem zdůraznit, že zdravotní stav populace není tolik odvislý od realizovaného nákupu či dovozu toho či onoho přístroje, ale je daleko více závislý v současné době na tom, jakým způsobem se nám podaří zefektivnit osvětovou činnost zaměřenou k prevenci a propagaci zdravého způsobu života, abstinenci, kouření, eliminaci rizikových faktorů aterosklerózy atd. I zde máme značné rezervy, které musíme urychleně mobilizovat a uvádět do života naší socialistické společnosti. Nutno zdůraznit, že jde o úkol celospolečenský a nikoli o úkol týkající se pouze zdravotnictví. To je nutno si uvědomit.“ [18]. Tento projev zazněl na 5. schůzi ČNR dne 30. března 1987.


Pokračujme však dále motivacemi lékařů: „Odměny lékařů jsou plně odděleny od rozhodnutí zákazníků (pacientů). Tím pádem je z motivačního hlediska pro každého lékaře přání pacienta až druhořadé. (Což nepopírá existenci výjimek, se kterými se sám autor textu setkal!) Absence flexibilního odměňování zároveň nedává příležitost zákazníkům oddělit dobré a spolehlivé lékaře od těch nespolehlivých.“ [19]. Pacient nemá jak legálně finančně odměnit lepší výkon lékaře a zdravotního personálu a ani možnost neodměnit (potrestat) špatný výkon. Pro lékaře a zdravotní personál jsou skutečnými klienti politici a úředníci. A bude tedy více záviset v intrikách na "dvoře" těch, kteří jsou u moci. Dále se v takovém systému běžně objevují úplatky [20]. Je zde také snadnější diskriminace a možnost občana obrátit se jinam je omezená. Konkurence a s ní možnost výběru pro spotřebitele legálně neexistovala a stát byl v pozici monopolu. Kvůli tomu, že šlo o společnost více informačně uzavřenou (na rozdíl od dnešní společnosti), bylo obtížnější na vzniklé problémy upozornit ostatní (výjma osob blízkých). Výsledkem tedy musely být nejen nedostatky ve vybavení, stavbách, údržbě, přístrojích, ale i více špatných zkušeností s lékaři a zdravotním personálem, úplatky a nespokojenost zákazníků.


I veřejného zdravotnictví (sociální péče) se dotýká problém nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu. Díky neexistenci trhu s těmito službami neexistují ani relevantní ceny a stát není schopen určit, které služby poskytnout. V případě zdravotnictví (toto však samo o sobě soupeří s jinými službami a zbožím – např. vzděláním, obranou, produkcí potravina atd.) tak budou některé čekárny přeplněné, lidé budou čekat (a někteří při tomto čekání i umírat) měsíce na operace (viz šetření poslance Junga) atp. Jinde budou čekárny skoro prázdné a lékaři, sestry a přístroje budou často v nečinnosti. Na scénu tak může vkročit uplácení a černý trh, aby napravil alespoň některé nedostatky socialistického zdravotnictví. Jen v takovémto systému se lze setkat s lékaři typu "Bonapart" - obstarej bony (tuzexové poukázky k nákupu zboží ze západu) anebo si chystej parte [21]. Paradoxně takový lékař mohl v realitě pomoci více lidem než neúplatní lékaři.


J. Kabát uvádí ve své knize „Psychologie komunismu“, že občan se vystavoval případně i postihu za nedostavení se k některým lékařským vyšetřením, a to i těm, které byly škodlivé, a to z toho důvodu, že měl dle zákona povinnost dbát o své zdraví. Stejně tak se vystavoval postihům za to, když se odmítl léčit u někoho, kdo byl pověstně neodborný a zůstávaly po něm jen převozy na patologii. Léčilo se výhradně na principu spádovosti místa, kde občan bydlel. Občanu byl určen lékař a on si nemohl vybrat jiného. Dle autora od 60. let expandovala komercionalizace vztahů ve zdravotnictví skrze šedou ekonomiku, klientelismus a uplácení [22].


[1] Stenoprotokoly 16. schůze, Místopředseda vlády a předseda České komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj Miroslav Toman, list s016004, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016004.htm.
[2] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Bohumil Ladislav, list s016015 a s016016, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016015.htm a http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016016.htm.
[3] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Jaromír Plíva, list s016007, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016007.htm.
[4] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Josef Jung, list s016008, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016008.htm. K J. Jungovi viz česká wikipedie, heslo „Josef Jung“.
[5] Ibid. ÚNZ NVP = Ústav národního zdraví Národního výboru hlavního města Prahy.
[6] Ibid.
[7] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec František Antony, list s016009, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016009.htm.
[8] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Josef Jung, list s016008, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016008.htm.
[9] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Jan Kubišta, list s016013, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016013.htm.
[10] Stenoprotokoly 16. schůze, Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČSR Jana Synková, list s016016, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016016.htm.
[11] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Josef Jung, list s016008, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016008.htm.
[12] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Josef Jung, list s016009, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016009.htm.
[13] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Jan Koláčný, list s016009, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016009.htm.
[14] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslankyně Marie Sobotová, list s016015, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016015.htm.
[15] Průša.
[16] Ibid.
[17] Ibid.
[18] Stenoprotokoly 5. schůze, Poslanec Josef Domas, list s005006, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005006.htm.
[19] Průša.
[20] Ibid.
[21] Drda, s. 11.
[22] Kabát, s. 334-335.