Jdi na obsah Jdi na menu
 


U rudého snědeného krámu IV.C: Zastaralá a zpustlá Praha - Nedostatky v bydlení, chátrání a diskoordinace

17. 9. 2014

Jak se na 16. schůzi ČNR odráží problém obchodu, nedostatků a nízké kvality v Praze? Vybereme zde jen několik ukázek z tohoto velmi bohatě zastoupeného tématu. Nejprve, co se týká bydlení.

 

Nedostatky v bydlení a chátrání bytového fondu

Už zmíněný M. Toman uvedl ve svém vystoupení, že: „Celkový počet obyvatel se zvýšil od počátku 80. let o 43 tisíc osob a Praha tak dosáhla koncem loňského roku 1 miliónu 211 tisíc obyvatel. Tento vývoj předstihl možnosti vytváření podmínek pro spokojený život všech obyvatel města, především uspokojování jejich potřeb ve službách, dopravě a obchodu. Od roku 1970 bylo v Praze postaveno více než 160 tisíc bytů. Vysoké počty nových bytů, panelová technologie a průmyslový způsob výstavby orientovaly realizaci do rozsáhlých okrajových ploch města. To sebou přinášelo velké nároky nejen finanční, ale i kapacitní na budování občanské a technické vybavenosti. Orientace na rozsáhlou novou výstavbu se odrazila v nedostatečné úrovni údržby a oprav vnitřních částí města.“ [1]. Tentýž pokračuje: „„Zásadním způsobem je nutné řešit velmi nepříznivou a vleklou situaci v opravách a údržbě bytového fondu, rychlejším způsobem odstraňovat jeho zanedbanost a zdlouhavost oprav havarijních objektů. V tomto směru vláda rozhodla o progresivním zvyšování objemu stavebních prací na opravách a údržbě. V letošním roce bude finančně zabezpečena plná výše objemu realizovaných oprav bytového fondu v Praze.“ [2].

 

Potíž je v tom, že rozpočet neměl rezervy, protože dle téhož plodného řečníka: „Chtěl bych v této souvislosti zdůraznit, že řadu důležitých staveb se podařilo uskutečnit díky preferencím a prioritám a rozsáhlým přesunům stavebních kapacit z celé ČSSR, především z českých krajů, přestože to přineslo některé ekonomické a sociální problémy. Další potřeby bude proto nutné ve stále větší míře realizovat zvyšováním kapacit pražského stavebnictví a jeho výkonnosti. Do budoucna nelze ani počítat s většími objemy dovozu kapacit, protože neúměrně zatěžují náš státní rozpočet, ale i vzhledem k požadavku na devizovou protihodnotu dodávek zboží a vyšší úhradu rozpočtových nákladů o 30 až 80 % proti tuzemským cenám.“ [3]. Bylo možné jen přesunout zdroje odjinud, kde však pak tyto zdroje, jak ještě uvidíme, také chyběly, dále bylo možné přesunout zdroje z například ve stenoprotokolu zmiňované stavby pražského metra [4], která však byla také prý potřebná. Bohužel to zda byla potřebnější než opravy domů anebo výstavba nových domů nikdo nevěděl a ničím nedoložil. Ostatně obtíže se dle M. Tomana týkaly také výstavby bytů a jiných položek: „Nepodařilo se však dořešit potřebné kapacity pro zdravotnické stavby, opravy a údržbu stavebních fondů a modernizaci bytů, obtíže jsou i v realizaci bytové výstavby, občanské a technické vybavenosti.“ [5]. Tentýž řečník upozornil i na to, že: „Obnažuje se ošidnost ukazatele plnění objemu stavebních prací, když věcné plnění neodpovídá plánu a potřebám. Oprávněně požadujeme nekompromisní posuzování využitelnosti stávajících kapacit i maximální hospodárnost s vynakládanými prostředky.“ [6].

 

Pokud dá řídící orgán svému podřízenému místo mohutné byrokracie více svobody a rozhodování nechá zcela na něm, tak: „V takovém případě je ale nutné stanovit nějaké měřítko výsledků, podle kterého by bylo možné zpětně vyhodnotit, jestli podřízený této svobody využil efektivně. Na trhu je to snadné – měřítkem je zisk, a pokud podřízený vytváří v rámci jemu svěřeného úseku zisk, pak prospívá firmě i celé ekonomice, protože z ekonomiky odčerpává něco, co je hodnoceno relativně nízko, a vrací do ekonomiky něco, co je hodnoceno relativně vysoko. Jaké měřítko ale stanovit v socialismu, kde nic jako zisk neexistuje? Socialisté si tedy musí vypomáhat stanovováním velkého množství nepeněžních cílů – např. minimalizovat čekací doby, minimalizovat množství použitého materiálu, maximalizovat počet kilometrů postavených dálnic apod.“ [7]. Taková měřítka nelze vyložit nikdy zcela přesně a nechávají „měřeným“ jisté volné pole působnosti. V případě tvrdšího brachiálního vynucování měřítek, je měřítka nutí se soustředit na tyto měřítka a ostatní věci, které s měřítkem souvisí jen okrajově spíše ignorovat. Konečně i přes veškerou snahu nelze hnout se situací, kdy chybí komplementární statky k dokončení výrob (zde nepomůže ani hrozba smrtí či koncentrákem), a ty také skutečně chyběly (viz ministr Vávra dále).

 

Poslanec Jaromír Plíva uvedl přímo, že bytová výstavba za rok 1988 nebyla splněna, mimopražské organizace zůstaly dlužny Praze dokonce přes 2000 bytů. Rovnoměrnost bytové výstavby byla dle něho rok od roku horší. A v roce 1989 čeští a slovenští stavbaři měli dokončit 6836 bytů, ale za první tři čtvrtiny roku jich předali jen 726 [8]. Splnily tedy plán na 10,6 %, a dokonce roku jim zbývalo „jen“ 89,4 %! Komunistický ministr výstavby a stavebnictví České socialistické republiky Jaroslav Vávra uvedl, že situace bude ještě horší, odhalil přitom diskoordinaci mezi výstavbou a přípravou území pro výstavbu a dalšími dodávkami komplementárních statků: „Pro územní nepřipravenost, způsobenou nízkým zahajováním v letech 1987 a 1988, klesne počet rozestavěných bytů k 1. lednu 1991 ze současných 14 tisíc na 7 tisíc bytů. Proto musí Praha spolu s námi hledat řešení pro léta 9. pětiletky. Takový úkol je vládou uložen mně jako ministrovi a samozřejmě týká se i Národního výboru hlavního města Prahy, který je odpovědný za přípravu území. Chci říci, vážené soudružky a soudruzi, že všechny státní podniky v letošním roce vložily do komplexní bytové výstavby všechny síly, jimiž disponují a nejsou vázány na závazných úkolech státního plánu nebo zvláštní částí plánu. Jsou naším ministerstvem vedeny k plnění i přes velký deficit materiálů a zpožďovaných subdodávek, jak to zaznělo ve vystoupení soudruha poslance.“. Tentýž autor si všímá toho, že modernizace stavebnictví je odvislá od finančních možností podniků a státu - úvěrování a dotování. Jiný materiál naznačuje, že dříve tomu bylo podobně. Koncem roku 1966 bylo evidováno 46 350 žádostí o byt a jejich počet se mírně snižoval. Narůstal počet členů stavebních bytových družstvech, z nichž nemělo v tomto období vlastní byt přibližně 25 tisíc osob. V polovině zlatých 60. let byla doba čekání na družstevní byt osm let. Také: „Značný úbytek bytů vedl k tomu, že jen s velkými obtížemi a za cenu dlouhého čekání v pořadníku mohl být žadatel upokojen pouze v nejzávažnějších případech.“ [9].

 

I jiné stavby měly problémy s údržbou, šlo například o kulturní objekty v centru Prahy, například Obecního domu a pražská divadla, z nichž některá jako Divadlo komedie, Divadlo na Vinohradech, v Nuslích, Komorní divadlo a další, potřebovala urychleně rekonstrukci [10]. Bezpartijní poslankyně Miroslava Zajebalová uvedla, že: "Přes snahu řešit problémy zůstávají neopraveny mnohdy unikátní památkové objekty, z nichž některé často slouží zcela nekulturním účelům. Technické vybavení kulturních zařízení neodpovídá především pro nedostatek finančních prostředků, ale i výrobků samotných - současné úrovni vědeckotechnického pokroku dosaženého například v sousedních státech. Chceme také upozornit na nedostatečné finanční ohodnocení pracovníků v kultuře, které zaostává za celostátním průměrem." [11].

 

Významný komunistický politik a vedoucí tajemník Městského výboru KSČ Miroslav Štěpán si sice pochvaloval některé dosažené úspěchy (stavba metra, bytová výstavba a program výstavby a rekonstrukce celé infrastruktury města, dosažené i za podpory jiných krajů), ale i on uvedl, že: „Nepodařilo se odstranit vážné rozpory v komplexní bytové výstavbě, zastavit chátrání domovního a bytového fondu. Vybavenost Prahy jako hlavního města Prahy v mnohých parametrech nadále zaostává za ostatními kraji republiky. Přitom nejde jen o uspokojování ekonomických, kulturních a sociálních potřeb jejích obyvatel, ale i obyvatel celého státu i zahraničních návštěvníků. To se týká celého terciárního sektoru, služeb, obchodu, zdravotnictví, sociálního zabezpečení, kulturních a tělovýchovných zařízení.“ [12]. Poslankyně Marie Sobotová za stranu lidovou požadovala také pamatování na výstavbu církevních objektů [13]. I když se sem tam kostely i v době komunistické vlády stavěly, šlo zde spíše o diskriminaci (sama poslankyně nabízela finanční příspěvek církví a práci věřících), která však zároveň vhodně šetřila přetížené zdroje (výrobní faktory). Potřeb prostě bylo, jako hub po dešti a výrobních faktorů na jejich uspokojení mnohem méně a bylo potřeba mezi nimi vybrat z hlediska spotřebitelů jen ty nejdůležitější potřeby. Ale jak?

 

Jiný pramen uvádí, že: „Vedle oprav nečetných historických budov se technický stav domů a bytů rapidně zhoršoval, zejména postiženy byly fasády, které bez dostatečných oprav byly vystaveny dlouhá léta povětrnostním vlivům.“ To vedlo například k úmrtí chodce roku 1965 ve Vodičkově ulici, díky pádu římsy. „Hrůzný byl i stav historických a technických památek – a tak dalším varováním bylo zřícení tří stožárů na mostě Svatopluka Čecha, které podlehly korozi. Tragédii celkové neobnovy připomínaly domy zahalené v lešení nebo jen odporná masivní dřevěná „loubí“ s varovným nápisem Pozor, padá omítka.“. Tentýž pramen také upozorňuje na opožďování výstavby kulturního centra, obchodů a škol na sídlištích tzv. Severního města, jinde to bylo ovšem také tak. Na nedostatek pracovním míst na některých pražských sídlištích a v jejich blízkém okolí, což z nich činilo noclehárny s četnými sociálními problémy a nutností den co den přepravit do zaměstnání většinu jejich obyvatel. O kvalitě nového bydlení svědčí poznámka na adresu výškových obytných domů, které prý nedisponují právě ideálními obytnými vlastnostmi a jejich provoz spotřebovává neúměrně mnoho energie [14].

 

Bytová výstavba a diskoordinace v ekonomice
Vidíme, že došlo k diskoordinaci v plánu, kdy výstavba bytů přesáhla vývoj v oblasti služeb, dopravy a obchodu. To byl zejména velký problém nově budovaných sídlišť. Taktéž je patrné, že zatímco se stavěly nové byty, byly staré byty špatně udržovány a opravovány, tj. docházelo k de facto jejich spotřebování. Bydlení bylo za komunismu levnější než dnes a například nájem byl v Praze 400 Kčs/měsíc za třípokojový byt. Na druhou stranu šedé neopravené fasády většiny tehdejších měst si pamatuje asi každý pamětník. Autoři knihy „Mýty o socialistických časech“ píší, že: "Nízké nájmy a ceny bydlení zase způsobovaly, že státní podniky a družstva neměly peníze na opravy domů, věčně v nich nic nefungovalo, stovky krásných, historicky cenných budov ... chátraly a pustly." [15]. Dodejme, že dle téhož zdroje se na byt čekalo mnoho let [16].

 

Diskoordinaci ve výstavbě sídlišť uvádí na 16. schůzi ČNR například M. Jarošová: „Prstenec pražských sídlišť připravil národním výborům již mnoho zásadních starostí od soustavně opožděného budování občanské a technické vybavenosti přes řešení dopravních tras pracujících až po výkon státní správy. Očekáváme tedy v blízké budoucnosti dobudování sídlišť do podoby plnohodnotných městských aglomerací, včetně pracovních příležitostí a možností kulturního a sportovního vyžití, s nimiž jsou na tom obyvatelé pražských sídlišť nesrovnatelně hůř než každé krajské či okresní město i mnohá obec. Jsou známy problémy kolem modernizace bytového fondu, nedostatky projekčních i stavebních kapacit, vysoká náročnost na finanční prostředky.“ [17]. Diskoordinace mezi výstavbou a přípravou území pro výstavbu a dalšími dodávkami komplementárních statků si všiml, jak bylo výše uvedeno, i samotný ministr výstavby a stavebnictví ČSR J. Vávra.

 

Došlo k tomu, že byly vyprodukovány nějaké statky, ale nebyla zajištěna již dostatečná produkce komplementárních statků, které umožňují dokončení a následné užívání vyprodukovaných statků (byty na sídlišti). Nikdo z plánovacích činitelů totiž nebyl schopen zvážit komplexnost stavby sídliště, a co z ní vše plyne. To není v realitě schopen nikdo, ale mohou to zajistit decentralizovaně působící podnikatelé, kteří vyhledávají ziskové příležitosti – tj. kteří vyhledávají potřeby (mnohdy budoucí) spotřebitelů, které jsou nedostatečně či vůbec uspokojené. Ti co jsou úspěšní a odhadnou správně potřeby občanů, vydělají, což bude motivovat další podnikatele k tomu, aby je do daného oboru následovali, následkem čehož ceny produkce a zisky podnikatelů zde zase klesnou a podnikatelé budou hledat další nedostatečně uspokojené potřeby ve své touze vydělat. Ti co se zmýlí, prodělají, ale vytvoří velmi důležitou informaci, že tudy prostě cesta dále nevede a půjdou hledat jiné příležitosti nebo se nechají zaměstnat či budou půjčovat své peníze jiným úspěšnějším. To samozřejmě nějakou dobu trvá, ale je dost nepravděpodobné, že to bude trvat tak dlouho, jak uváděl J. Plíva: „Rozhodující postavení při výstavbě Prahy má ministerstvo výstavby a stavebnictví ČSR. XVII. sjezd KSČ určil, aby bylo v hl. m. Praze ve všech formách postaveno 48 tisíc bytů včetně občanské vybavenosti. Tyto závěry nejsou plněny. Národní výbory a poslanci jsou zde terčem trvalé kritiky občanů, protože se nová sídliště staví nekomplexně. Ani na sídlištích postavených před 15 až 20 lety není situace o mnoho lepší a dochází ke stavu, že jsou bez vyšší občanské vybavenosti. Bez gymnázií, kulturních a sportovních zařízení atd. Tak kupř. situací na Jižním Městě v Praze 4 se nedávno muselo zabývat výjezdní zasedání předsednictva MěV KSČ a doporučilo NVP celou situaci kolem komplexnosti řešit.“ [18]. To bylo samozřejmě nepříjemné, protože bylo nutné měnit komplexní plány.

 

Diskoordinace šla ještě dále: „Když však o letitých problémech víme, měly by se řešit. Patří mezi ně i dodavatelsko-odběratelské vztahy. Není přece normální, když víme, kolik se má v jednotlivých letech pětiletky postavit bytů, že se problémy nelepší, ale prohlubují při nižším počtu nově postavených bytů. Co na to soudruzi ministři odpovědní za to, že chybějí vany, sporáky, fitinky, okna, dveře, elektromateriál, výtahy, zdravotnická keramika atd.? Nechci tím omlouvat nedostatky stavebních organizací - řízení, využívání pracovní doby i kvalitu, ale bez subdodávek se pracovat nedá. Zajímalo by mne, jak hodlá vláda tuto situaci řešit.“ [19]. Výše jsme si všimli splnění plánu výstavby bytů v Praze (i po přesunu stavbařů z českých a moravských krajů a i SSR) za první tři čtvrtiny roku 1989 na 10,6 %, z tohoto co uvedl pan poslanec je patrné, že nemuselo jít jen o výpadek jediného muže (s ním se ovšem také dále seznámíme), ale že došlo i k diskoordinaci v dodávkách komplementárních statků potřebných na dokončení bytů.

 

Takovéto výše zmíněné diskoordinace v centrálně plánované socialistické ekonomice jasně popisuje německý ekonom W. Eucken: „…v moderní průmyslové výrobě je potřeba tolik různorodých materiálů a součástek, že přes veškerou standardizaci je pro centrální úřady nemožné udržet si o nich přehled. Například jeden strojní podnik dokončil výrobu strojů přesně tak, jak mu bylo přikázáno. Nemohl je však odeslat, protože mu chyběly hřebíky na zatlučení beden. Stávalo se, že vedoucí, který přesně dbal předpisů, musel čekat s odesláním hotových strojů celé měsíce, než mu byly na jeho žádost plánovacím úřadem hřebíky přiděleny...Dostali jsme se nyní k důležité obecné otázce: může takový komplikovaný proces, jako je moderní průmyslová výroba být řízen pouze metodami centrálního plánování?“. Z toho, co bylo možné dle Euckena vidět v nacionálně socialistickém Německu, lze vyvodit ten závěr, že bez černého trhu by výrobní proces v mnoha odvětvích utrpěl v krátkém čase značné poruchy. [20]. Tudíž se bez určitého černého trhu neobešel. Lze očekávat, že podobně se snažili řešit svoje problémy občané i v době komunismu u nás. Takhle to šlo řešit u menších výrobků (zmíněné fitinky nebo elektromateriál) a u služeb, ale stěží u van, sporáků nebo výtahů. Diskoordinace mají dopad na prodloužení času, který je potřeba k uspokojení potřeb spotřebitelů. Případně i navazujících výrob, což vede opět k odsunutí upokojení potřeb spotřebitelů.

 

Další diskoordinace v ekonomice

Pro informace o dalších diskoordinacích v ekonomice můžeme uvést řeč komunistického poslance Jana Koláčného ohledně investic do energetické sítě a rozvodů (plyn, elektřina a centrální vytápění), kdy jednak chyběly u některých organizací zdroje na krytí těchto záměrů a jednak ministerstvo hutnictví, strojírenství a elektrotechniky nebylo schopno výrobně zajistit taková zařízení, jakými je dostatek připojovacích armatur, zařízení kotelen, regulační a měřicí techniky a dalších potřebných přístrojů. Dovoz ze socialistických států byl nereálný. A rychlé rozšíření výrobních kapacit jednotlivých podniků není bez státních dotací zajistitelné [21]. Stát měl rozpočet napnutý, tudíž by spíše poslední věta měla znít, že nebyly dostatečné úspory na investice.

 

[1] Stenoprotokoly 16. schůze, Místopředseda vlády a předseda České komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj Miroslav Toman, list s016004, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016004.htm.
[2] Ibid.
[3] Ibid.
[4] Stenoprotokoly 16. schůze, Místopředseda vlády a předseda České komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj Miroslav Toman, list s016005, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016005.htm.
[5] Stenoprotokoly 16. schůze, Místopředseda vlády a předseda České komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj Miroslav Toman, list s016004, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016004.htm.
[6] Stenoprotokoly 16. schůze, Místopředseda vlády a předseda České komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj Miroslav Toman, list s016006, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016006.htm.
[7] Málek.
[8] Stenoprotokoly 16. Schůze, Poslanec Jaromír Plíva, list s016007, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016007.htm.
[9] Stenoprotokoly 16. schůze, Ministr výstavby a stavebnictví České socialistické republiky Jaroslav Vávra, list s016016, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016016.htm a Bělina, s. 453-454.
[10] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Zdeněk Horčík, list s016011, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016011.htm.
[11] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslankyně Miroslava Zajebalová, list s016013, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016013.htm.
[12] Stenoprotokoly 16. schůze, Vedoucí tajemník MěV KSČ Miroslav Štěpán, list s016014, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016014.htm.
[13] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslankyně Marie Sobotová, list s016015, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016015.htm.
[14] Bělina, s. 459, 458 a 455.
[15] Drda, s. 30, podobně s. 39.
[16] Ibid, s. 30.
[17] Stenoprotokoly 16. schůze, Místopředsedkyně ČNR a předsedkyně výboru pro národní výbory a národnosti poslankyně Marie Jarošová, list s016006, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016006.htm. Nevybavenosti nových sídlišť si všiml i poslanec Zdeněk Horčík – viz Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Zdeněk Horčík, list s016010, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016010.htm.
[18] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Jaromír Plíva, list s016007, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016007.htm.
[19] Ibid.
[20] Eucken, s. 15 (stránky nečíslovány).
[21] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Jan Koláčný, list s016009, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016009.htm. Podobně k témuž viz i Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Zdeněk Horčík, list s016011, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016011.htm.