Jdi na obsah Jdi na menu
 


U rudého snědeného krámu III.b: Textilní průmysl

29. 8. 2014

Projídání kapitálu a tzv. jistot
Z toho je zřejmé, že docházelo ke spotřebování kapitálových statků bez jejich obnovy, a to při situaci, kdy byl rozpočet ČSR mimořádně napnutý, jak dokládá tehdejší ekonom a ministr financí ČSR komunista Jiří Nikodým při stejné příležitosti: „Přetrvávající převaha extenzivních tendencí vývoje ekonomiky, podcenění a nerespektování nové kvality rozvoje národního hospodářství se ve velmi konkrétní podobě odrazilo ve státním finančním hospodaření, a to zejména při zajišťování vlastních příjmů státního rozpočtu. V souhrnu za celý rok jejich tvorba představovala skoro 71 miliard korun, byla však nižší o 3,3 miliardy korun, než uvažoval státní rozpočet. Výdaje činily 152,7 miliardy korun a byly překročeny o 2,2 miliardy korun. Hlavní příčinou byl růst dotací na finančně-ekonomické nástroje v zahraničním obchodě, kde dlouhodobá tendence zvyšování nároků na státní rozpočet je projevem nízké efektivnosti našeho vývozu. Přes nenaplnění plánované tvorby vlastních zdrojů a překročení výdajů přicházíme - a to je třeba zdůraznit - v návrhu státního závěrečného účtu za rok 1986 s vyrovnaným hospodařením. Rozpočtová rovnováha byla zajištěna až v rámci celé rozpočtové soustavy Československé socialistické republiky, třebaže po celý rok jsme usilovali zpřísněním podmínek rozpočtového hospodaření a následně provedeným náročným finančním zúčtováním nevyrovnanost příjmů a výdajů zmírnit. Dotace ze státního rozpočtu československé federace byla poskytnuta ve výši 81,8 miliard korun a pokryla naše výdaje z více než 53,6 %. Podotýkám, že při sestavování ročního rozpočtu jsme předpokládali tento podíl ve výši 50,7 % a s objemem dotace o 5,5 miliardy korun nižším. Jestliže v předcházející pětiletce se dařilo každoročně překračovat tvorbu vlastních příjmů státního rozpočtu a nadplánované zdroje vkládat v souladu s potřebami ekonomiky ČSR do urychlení jejího dalšího rozvoje, je výsledek minulého roku neuspokojivý a varovný.“ [12]. Zahraniční obchod byl důležitý z hlediska zajištění deviz, které následně sloužily k nákupům spotřební i investiční povahy (včetně léků a lékařských přístrojů), které nemoly být zajištěny z domácí výroby nebo výroby RVHP. Mezi socialistickými zeměmi a nesocialistikými zeměmi panoval běžně obchodní ruch.

 

Přičemž tentýž hned v následujících větách upozorňoval, že: „Upozorňuji na tuto skutečnost proto, že pokud by se obdobná situace v příštích letech opakovala, bylo by zřejmě nezbytné přistoupit k omezování výdajů. A nebylo by jednoduché rozhodnout, kterou oblast postihnout. Vždyť jde o prostředky, které téměř ze 40 % vynakládáme na sociální zabezpečení a dalších 30 % má charakter dotací či subvencí pro národní výbory. V uplynulém roce jsme ještě politiku omezování výdajů neprováděli. Vedli jsme však, důsledně všechny resorty a krajské, okresní i místní zastupitelské sbory k tomu, aby se vypořádávaly se svěřenými úkoly v rámci schválených rozpočtů, účelové vynakládaly vyčleněné prostředky a naléhavě nově vznikající potřeby uspokojovaly za pomoci zdrojů a úspor a za zvýšené hospodárnosti. Překročení rozpočtu jsme umožňovali jen při současném zvýšení příjmů.“ [13].

 

Tudíž nebylo možné zvyšovat investice do výroby aniž by se neomezily některé výdaje, přičemž logicky by nebylo možné omezovat právě investiční výdaje, ale bylo by nutné sáhnout na výdaje na spotřebu, tj. sáhnout na položky jako sociální zabezpečení anebo spotřební statky, což bylo politicky velmi obtížné, protože koneckonců i diktatura musí být částí obyvatel podporována. Jak je patrné, tak zde uvedené citace o stavu strojního vybavení znamenají, že se nedostávalo na investice modernizační, ale nedostávalo se ani na investice, které by udržovaly současné kapitálové statky, a tím i současný rozsah výroby (náhrada, oprava a údržba opotřebovaných strojů, budov, sítí apod.). To znamená, že během nějaké doby by došlo i bez omezení výdajů na spotřebu a bez zvýšení investičních výdajů do stávající kapitálové struktury k poklesu produkce, a tím i k poklesu reálných příjmů obyvatel. Co by stalo pak? Obyvatelé by byly zřejmě nespokojení se stranou a vládou, která jim roky slibovala jistoty, prosperitu a klid.

 

Komunisté možná ještě mohli provést změny ve struktuře investic a přesunout nové prostředky do odvětví, kde byly více potřeba. Ovšem jak to bez možnosti ekonomické kalkulace provést, když nevíme, co spotřebitelé potřebují? Navíc by si to vyžádalo zastavení ještě nedokončených rozběhnutých investic do těžkého průmyslu a odepsání již vyrobených specifických kapitálových statků v tomto odvětví a zároveň by muselo dojít k zastavení některých provozů (což se již plánovalo), a to i navazujících a pro tento průmysl vyrábějících. To by vedlo k významných hospodářským ztrátám. Spolu s tím by bylo nutné provést změny ve struktuře zaměstnanosti, převést zaměstnance z těžkého průmyslu a navazujících a dodavatelských výrob pro tento průmysl  do nových výrob.  Přičemž u samotné tyto převody by si vyžádaly další a další investice a výdaje na sociální otázky. Dá se předpokládat, že by došlo k růstu (již tak se běžně vyskytující) diskoordinace ve výrobě komplementárních kapitálových statků, a tím i výpadkům ve výrobě spotřebních statků, to by znamenalo další ztráty a vyžádalo si nové investice a omezení spotřeby. Výsledkem by byl pokles výdajů na spotřebu a nutnost redukovat životní úroveň obyvatelstva. Obyvatelé by byli opět nespokojení (jako že už byli nespokojení se stávajícím stavem). Komunistický režim a socialistické hospodářství (datující se ovšem již do dob Edvarda Beneše), tak na sklonku 80. let hledělo v České socialistické republice do tváře rozsáhlým ekonomickým problémům.

 

Závěr

Jak je patrné, tak textilní průmysl a vlastně tzv. lehký průmysl vstupoval do porevoluční doby se zastaralým, opotřebovaným a zaostalým vybavením, úbytkem nejlepších pracovníků a silně omezenou množností konkurence. To si dobře uvědomovali i samotní vysoce postavení komunisté. Byla nutná rozsáhlá modernizace a náhrada těžce opotřebeného vybavení, na kterou se však stěží mohlo v té době výrazněji dostávat prostředků, protože komunistické socialistické hospodářství na ni nenechalo žádné volné prostředky alespoň ne v rozpočtu ČSR. Na velmi nízké mzdové sazby se zase nedalo úplně spoléhat, protože tyto byly vyšší než v zemích jako Čína, Vietnam, Indie, Bangladéš apod. Dále byly nutné podnikatelské zkušenosti, ty však nemohly být u domácího obyvatelstva k mání, leda tak z černého trhu. Za takové situace je jen logické, že privatizace se nemusela vůbec povést ani tehdy, pokud zde byla skutečná snaha výrobu zachránit (ve skutečnosti některé textilky vydržely řadu let po roce 2000), a nikoliv si nakrást. Dalším problémem je to, že za bývalého režimu se rozhodovalo o tom, co se bude produkovat, v různých plánovacích komisích. Představy těchto komisí (ty musely brát v úvahu i politickou objednávku) nebyly totožné s představami nakupujících lidí. To je patrné zejména na vzniku přebytků a nedostatků. To se mohlo odrazit i na textilním průmyslu v tom smyslu, že ne vše, co se vyrobilo, bylo ve skutečnosti tolik žádané. Nutnost změny výroby po revoluci  a nástupu spotřebitelů samozřejmě představovala další ztráty a znevýhodňovala takovéto podniky.

 

Nikdo neví, jak by se textilní průmysl na území Českých zemí vyvíjel, pokud by nedošlo k poválečnému zestátňování a nástupu komunismu. Možná by byl redukován ještě dříve a byl nahrazen jinými odvětvími. Pokud by tomu tak skutečně bylo, bylo by pak nesmyslné textilní průmysl udržovat v takovém rozsahu, v jakém se udržoval za komunismu.  Nemělo by smysl prodlužovat existenci starých strojů a podniků, protože to znamená plýtvání výrobními prostředky a pracovní silou, které by mohly být nasazeny jinde na uspokojení urgentnějších lidských potřeb. To však nemůžeme vědět. Jisté je jen to, že textilní průmysl a obecně tzv. lehký průmysl vstupoval do porevolučního kvasu ve značně nevýhodné pozici: zastaralý, opotřebovaný, zaostalý, s úbytkem nejlepších pracovníků a silně omezenou množností konkurenceschopnosti. Část z toho nám ostatně pověděli sami vrcholoví představitelé tehdejšího socialistického režimu. To muselo mít a bezesporu mělo podíl na pozdějším pádu textilního průmyslu a v podstatě celého hospodářství. 

 

[12] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady, Ministr financí ČSR Jiří Nikodým:, list s006002.
[13] Ibid.

 

Literatura:

1. Fasora, L. Tovární dělník v textilním průmyslu – příklad Františka Halase st. In Fasora, L. aj. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, ISBN 978-80-7325-147-5.
2. Šebela, M. Parnická textilní továrna. Ústí nad Orlicí: Oftis 2010, ISBN 978-80-7405-087-9.
3. Vinkler, V. Moravolen v dobách slávy a dnes. In.: XI. Svatováclavské mezinárodní setkání v Jeseníku: Historie textilního průmyslu na Jesenicku. Jeseník:  Vlastivědné muzeum Jesenicka – Státní okresní archiv Jeseník 2011, ISBN 978-80-87496-01-5.
4. Vlnařská centra Evropy: Brno-Jihlava. Od počátků do 20. století. Brno-Jihlava: Archiv města Brna, Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava, Matice moravská, Muzeum Vysočiny Jihlava a město Jihlava 2008, ISBN 978-80-86736-08-2.
5. Česká wikipedie.
6. Stenoprotokoly 5. schůze České národní rady: Pondělí 30. března 1987 [online]. Dostupný z (přístup VI/2013): http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005008.htm.
7. Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Úterý 30. června 1987 [online]. Dostupný z (přístup VI/2013): http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006002.htm,
http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006004.htm a http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006005.htm.
8. Stenoprotokoly 9. schůze České národní rady: Pondělí 11. dubna 1988 [online]. Dostupný z (přístup VI/2013): http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/009schuz/s009001.htm.