Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hitlerův socialismus (I/II)

1. 6. 2016

Socialismus
Adolf Hitler, vůdce Třetí říše a zakladatel nacionálního socialismu, pojímal nacionální socialismus jako sloučení nacionalismu a socialismu (tj. vlastnictví výrobních prostředků státem). Ve své řeči k 20. výročí založení NSDAP z 24. února 1940 uvedl, že: "A ten [národní stát, pozn. autora] byl zde v tomto sále toho večera před dvaceti lety proklamován. Program nebyl ničím jiným než programem budování nové německé národní říše. Byly to teze povstání národa. A nosný prvek obsažený v této tezi byl, aby obě elementární síly doby - nacionalismus a socialismus - byly podrobeny nové definici a aby z této definice se obě teze slily v jednu. Obě myšlenky musely být přeformovány v jednu jedinou ideu a mohly být potom nositelkami nové síly; síly, která učiní Říši jednoho dne opět velikou, svobodnou a mocnou." [1]. Jinde přímo fýrer uváděl, že nacionální socialismus sjednotil dva nesmiřitelné tábory. Tyto dva tábory, které co nejvíce stály proti sobě a co nejostřeji se potíraly, musely být spojeny v novou jednotu [2]. Touto novou jednotou byl právě nacionální socialismus.


25 bodů čili program nacionálně socialistické německé strany práce (NSDAP) z roku 1920 měl mimo jiné následující požadavky: zrušení příjmu bez práce a přičinění, tedy zlomení úrokového otroctví; zestátnění všech dosud zprivatizovaných podniků (trustů); podíl dělníků na zisku velkých průmyslových podniků; vybudování rozsáhlého zajištění ve stáří; vytvoření zdravé střední třídy a její zachování, okamžitou komunalizaci velkoobchodů a jejich pronájem za výhodné ceny malým živnostníkům; národním potřebám přizpůsobenou pozemkovou reformu, vytvoření zákona o bezplatném vyvlastnění pozemku pro obecně prospěšné účely, zrušení úroku z pozemku a zabránění jakékoli spekulaci s půdou [3]. Historici M. Hughes a Ch. Mann uvádí, že ve 30. letech nacionálně socialistické hospodářství nejlépe charakterizuje termín hybridní a nelze jej považovat za v zásadě socialistické, ale klíčové oblasti měla vláda pod kontrolou [4]. Později však bylo hospodářství směřováno mnohem více k socialismu - viz dále.


Tak jako jiné formy socialismu, byl i Hitlerův nacionální socialismus ostře protikapitalistický. Berlínský zahraniční úřad vydal dne 27. července 1939 memorandum, ve kterém se praví, že: "Nehledě na veškeré rozdíly ve světovém názoru, je pro ideologii Německa, Itálie a Sovětského svazu jedna věc společná: odpor ke kapitalistickým demokraciím. My ani Itálie nemáme nic společného se západním kapitalismem. Proto by se nám zdálo paradoxní, kdyby Sovětský svaz jakožto socialistický stát stál na straně západních demokracií." [5]. V západních demokraciích té doby byl kapitalismus (soukromé vlastnictví výrobních faktorů) přece jen více rozšířen než v dnešní době a pro Hitlera tak byly tyto demokratické země ztělesněním kapitalismu. V projevu k dělníkům zbrojovky Borsigwerke v Berlíně dne 10. prosince 1940 uvedl, že: "V těchto zemích [Anglie a Francie, pozn. autora] vládne ve skutečnosti kapitál, tj. konec konců skupina několika set lidí, kteří vlastní nezměrná jmění a kteří jsou následkem zvláštní konstrukce státního života více méně nezávislí svobodní. Ti říkají: "Zde máme svobodu" a myslí tím především volné hospodářství a volným hospodářstvím rozumějí svobodu kapitál nejen získávat, nýbrž především kapitál opět volně používat. Tedy: Být bez jakéhokoliv státního, tj. národního dozoru, jak při získávání, tak i při používání kapitálu. To je ve skutečnosti obsahem pojmu této svobody." [6]. Dále tvrdil, že ve světě kapitalistické demokracie zní nejdůležitější hospodářská zásada takto: "Lid je zde pro hospodářství a hospodářství je zde pro kapitál. Tuto zásadu jsme obrátili: Kapitál je zde pro hospodářství a hospodářství je zde pro národ!" [7]. V "Mein Kampfu" se Hitler vyjádřil v tom smyslu, že kapitál se měl starat jen o to, aby zůstal služebníkem státu a aby si nenamlouval, že je pánem národa. Přičemž toto stanovisko se mělo držet dvou mezních linií: zachování životaschopného národního nezávislého hospodářství a zajištění sociálních práv zaměstnanců [8].


Dále Hitler pokračoval, že: "Základem všeho je národ. Všechno ostatní je jenom prostředkem k cíli. Nedovede-li hospodářství lid uživit a šatit, pak je to hospodářství špatné. A je naprosto lhostejné, řekne-li mi několik lidí: "Pro mne je to hospodářství dobré, znamenité, moje dividendy jsou skvělé." To přiznávám. Mne však dividendy vůbec nezajímají. Zde jsme vytyčili meze. Ihned se pak řekne: "No, vidíte, to je právě to. Terorizujete svobodu." Ano terorizujeme svobodu, když se kořistí na útraty pospolitosti a je-li to nutné, pak ji dokonce i odstraňujeme." [9]. Tomuto kořistění se mělo bránit tím, že 6 % zisku na dividendy mělo stačit a z toho se ještě měla odnímat polovina a o zbytku bylo nutno dokázat, že je opět uložen v zájmu národní pospolitosti. Znamenalo to, že jednotlivec nebyl dle fýrera oprávněn naprosto svobodně vládnout tím, co muselo být použito v zájmu národní pospolitosti. Disponoval-li, tím sám rozumně bylo to v pořádku. Jestliže tím však rozumně nedisponoval, pak měl zasahovat nacionálněsocialistický stát [10]. Co je rozumné určuje samozřejmě fýrer, či jeho suita a jimi pověření podřízení. Přičemž je zřejmé, že slovo rozumně bude mít pro různé lidi různý obsah. Totéž se mělo týkat přirozeně i půdy. Ve svém stranickém prohlášení o postoji NSDAP k lidu venkovskému a zemědělství ze dne 6. března 1930 Adolf Hitler jasně uvedl, že: "Německým národem vlastněná a jím bráněná německá půda slouží k pobytu a zajištění života všeho lidu. Jednotlivými vlastníky proto musí být spravována v tomto smyslu.". Dále, že vlastníky německé půdy měli být jen němečtí soukmenovci, vlastnické právo mělo být vázáno na povinnost užívat půdu ku prospěchu všeho lidu atd. A stát měl mít při jakémkoli prodeji půdy a pozemků předkupní právo, a dále měl vlastnit oproti přiměřenému odškodnění právo vyvlastnění půdy, která se nenacházela ve vlastnictví německých soukmenovců, nezodpovědně nehospodárně použité půdy, půdy nutné pro zvláštní státní účely (dopravní infrastruktura a obrana země) apod. Volal zde i po intervencích v podobě ochrany domácí zemědělské výroby clem, státní regulací dovozu a cílevědomou národní výchovou (rozuměj indoktrinací). Velkoobchodní prodej měl být na státní úrovni převzat družstvy. Totéž požadoval i program NSDAP, čili 25 bodů: program nacionálně socialistické německé strany práce (tvůrce především nacionálně socialistický ideolog Gottfried Feder, ve 20. a 30. letech 20. století významný člen NSDAP) byl dokonce ještě radikálnější a žádal bezplatné vyvlastnění pro půdu nabytou nekalým způsobem, nebo půdu, jež není spravována podle zásad blaha národa [11].


Hitler nechápal to, na co upozorňoval ekonom Ludwig von Mises. Svobodný trh neboli kapitalismus je založen na soukromém vlastnictví výrobních prostředků. Vlastníci těchto prostředků s nimi podnikají s cílem vytvořit zisk. Dle Misese tito vlastníci hrají klíčovou roli a: „Stojí u kormidla a řídí loď. Nejsou ale svobodní při určování kurzu. Nevelí, jsou pouze kormidelníky povinnými bezvýhradně uposlechnout kapitánových rozkazů. Kapitánem je spotřebitel.“ [12]. Spotřebitelská poptávka slouží v tomto systému jako nástroj k alokaci výrobních faktorů (půdy, práce a kapitálových statků) mezi různá odvětví, která vyrábějí různé spotřební statky. Motiv zisku pak nutí podnikatele dodávat spotřebitelům to zboží, které tito nejnaléhavěji požadují [13]. Zisk (nebo případná ztráta) představuje v tomto systému signál, podle kterého spotřebitelé skrze podnikatele řídí všechny ekonomické aktivity. Umělé snížení zisku samozřejmě podnikatele demotivuje ve snaze krýt potřeby spotřebitelů. Funkce podnikatele je velmi významná. Podnikatelé hledají ziskové příležitosti a: „Jakmile objeví, že poměr mezi cenami výrobních faktorů a očekávanými cenami výrobku takovou [tj. ziskovou, pozn. autora] příležitost nabízí, pustí se do díla.“ [14]. Pokud se podnikatelé nemýlí, dosáhnou zisku (a pokud se mýlí tak utrpí ztrátu). Tím však zvýší produkci daného produktu. To má pak za následek pokles ceny tohoto produktu. Na druhou stranu zvyšování produkce nutí podnikatele k poptávání většího množství výrobních faktorů. Rostoucí poptávka pak vede k růstu cen těchto výrobních faktorů. Vše se prohlubuje vstupem dalších - ziskem přilákaných - podnikatelů a jejich kapitálu do ziskového podnikání. Výsledkem pak je: „…tendence směřující k zmizení takových zisků.“ [15]. Obraní podnikatelů o zisk, které doporučoval Hitler, pak jednoduše znamená obrat spotřebitele o produkty, které tito nejvíce potřebují.


Hitler byl silně etatisticky zaměřen již dříve, ve svém "Mein Kampfu" uvedl, že: "Jak žalostný však je dnes poměr mezi státní a soukromou výstavbou! Kdyby Berlín postihl osud Říma, mohli by naši potomci obdivovat jako charakteristický výraz kultury našich dnů a její nejmohutnější díla obchodní domy několika Židů a hotely několika společností." [16].


Podobnosti s marxismem
Jistý vliv marxismu v Hitlerově levicovém myšlení je možný vidět na jeho přeceňování práce. Ve zbrojovce Borsigwerke uvedl k narůstajícímu problému nedostatku pracovní síly, tolik typickému v socialistických hospodářstvích, která vzácnou prací plýtvají, že: "Jen práce tvoří novou práci. Zlato práci netvoří. Jen práce tvoří hodnoty a jimi jsou odměňováni lidé, kteří sami opět chtějí pracovat. Co jeden vytvoří, to poskytuje druhému předpoklady k jeho životu a tím k jeho práci." [17]. O produktivitě práce a blahobytu společnosti rozhoduje však především vybavenost dané ekonomiky kapitálovými statky (a zásoba použitelných vynálezů) a svoboda tyto statky užívat. Mezi zeměmi: "...rozdíly nejsou dány osobní neznalostí či méněcenností. Rozdíl je v dostupnosti a množství kapitálových statků. Jinými slovy, množství investovaného kapitálu je v přepočtu na jednoho obyvatele ve vyspělých zemích vyšší než v zemích rozvojových." [18]. Sto průměrných Američanů tedy především díky vyšší vybavenosti jejich práce kapitálem vyprodukuje mnohem více než sto stejně průměrných Indů či Afričanů. Netřeba dodávat, že kapitálové statky se získávají především tím, že lidé (a především Hitlerem nenávidění kapitalisté) spoří, a že investice do těchto statků slibují zajímavé zisky [19]. Sama práce navíc musí být nakonec vždy nutně použita k přetváření produktů přírody.


Hitler chtěl, podobně jako komunisté, vytvořit beztřídní a i jinak zglajchšaltovanou společnost. V projevu k osmému výročí převzetí moci ze dne 30. ledna 1941 uváděl, že nacionálně socialistický program po sociální stránce zněl: "Vytvořit německou národní pospolitost, překonat všechny třídní a stavovské předsudky, vychovávat německého člověka k pospolitosti, bude-li nutné, zlomit odpor těch, kdož se této pospolitosti nechtějí podrobit. Po hospodářské stránce pak zněl: vybudovat německé národní hospodářství, které uznávajíc význam soukromé iniciativy přeci jen podrobuje a podřizuje celý hospodářský život všeobecným zájmům." [20]. Tato citace nemůže nechat nikoho na pochybách, že pro realizaci Hitlerových dobrodějných cílů bylo nutné použití násilí. Zároveň je patrné, že soukromá iniciativa neměla být úplně potlačena, čímž například situace připomínala komunistické NDR v 50. a 60. letech 20. století, kdy zde působily zejména ve spotřebním průmyslu soukromé firmy [21]. Časem však tato skutečnost přestávala být v nacionálním socialismu pravdou - viz dále. Je také zcela zřejmé, kdo měl hrát v hospodářství prim. K tomu ještě jedna fýrerova citace: "Zvolili jsme tím cestu, ležící mezi dvěma extrémy. Zprvu jsme již propadli jednomu extrému, totiž liberálnímu, individualistickému, jenž stavěl individuum do středu nejen úvah, nýbrž také veškerého jednání. Na druhé straně byla teorie lidstva jakožto univerzálního pojmu. Mezi těmito dvěma extrémy byl nás ideál: Národ, ve kterém spatřujeme duševní i tělesnou pospolitost, kterou chtěla a vytvářela Prozřetelnost; v ní kotvíme a jedině v ní můžeme hájit svou existenci… Tak vznikl nacionálněsocialistický myšlenkový svět, který znamenal překonání individualismu, ne snad v tom smyslu, že oklešťuje individuální schopnosti anebo ochromuje iniciativu jednotlivce, nýbrž jen v tom smyslu, že nad individuální svobodou a nad každou iniciativou jednotlivce stojí společný zájem, že tento společný zájem je činitelem regulujícím, určujícím a brzdícím, v případě nutnosti však také rozkazujícím." [22]. Čili jedinec je svobodný do té míry, pokud se chová přesně v souladu se společným (tj. fýrerovým a NSDAP) zájmem. To je "úžasná" míra svobody.


Dle historika Petra Placáka nacistický mýtus chtěl podobně jako mýtus komunistický spojit národ (lid) v jedno společenství, ve kterém by nebylo žádných vertikálních ani horizontálních společenských či jiných přehrad [23]. Tentýž autor cituje k Hitlerově touze vytvořit zglajchšaltovanou společnost, že árijská rasová společnost měla nakonec odsoudit k zániku všechny národy včetně Němců [24]. K Hitlerovu rovnostářství se ještě vrátíme.

 

[1] Hitler-Projevy, s. 249.
[2] Ibid, s. 385.
[3] Feder, s. 31.
[4] Hughes, s. 36.
[5] Placák, s. 63.
[6] Hitler-Projevy, s. 328-329.
[7] Ibid, s. 332.
[8] Hitler-Mein Kampf, s. 78.
[9] Hitler-Projevy, s. 332.
[10] Ibid, s. 332-333.
[11] Hitler-Stranické prohlášení o postoji NSDAP, s. 12-13 a 15 a Feder, s. 31 a 32.
[12] Mises-Byrokracie, s. 52.
[13] Ibid, s. 53, podobně i s. 59.
[14] Ibid, s. 60.
[15] Ibid, s. 60.
[16] Hitler-Mein Kampf, s. 117.
[17] Hitler-Projevy, s. 336.
[18] Mises-Svoboda, s. 83. Podobně s. 90.
[19] Srovnej s Ibid, s. 83-84.
[20] Hitler-Projevy, s. 389.
[21] Szobi, s. 163-167.
[22] Hitler-Projevy, s. 387.
[23] Placák, s. 69.
[24] Ibid, s. 48.