Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hitlerův nacionální socialismus v Sudetech

11. 4. 2018

Hitlerův režim - nacionální socialismus - byl nejen extrémně nacionalistický, ale i výrazně socialistický, jak už z jeho názvu plyne. Z ekonomického a i historického hlediska je socialistický režim spojen s takovými věcmi, jako jsou nedostatky v zásobování, omezování či rovnou rušení možnosti podnikat, nekvalitní produkty, přídělový systém, fronty a podobně. Je jasné, že takovéto věci se musely nutně týkat i Hitlerova nacionálního socialismu. V této stati se podíváme na několik převážně sudetoněmeckých měst a na to, jak se v nich z hospodářského hlediska vyvíjela situace. Bude nás zajímat doba před druhou světovou válkou a doba první poloviny této války, kdy ještě nebyl tlak války na hospodářství tak velký, a kdy se ještě "pořádně" válčilo jen v některých měsících a jindy vládl relativní mír. Všimneme si i takových věcí, které souvisí se zglajchšaltováním společnosti, například rušení spolků apod.

 

Teplice

Prvně se zastavíme v Teplicích v severních Čechách. Teplice tehdy patřily k největším sudetoněmeckým městům. Ve vlastivědné literatuře se lze dočíst, že v Sudetské župě byla činnost všech českých, ale i nenacistických německých spolků (včetně zasloužilých nacionálních spolků) zastavena (1). To se dotklo samozřejmě i Teplic. Přestože válka ve své první polovině nevázala ve vlastním Německu tolik hospodářských zdrojů, byl hned na jejím počátku zaveden přídělový systém: “Od prvého zářijového týdne se zaváděly potravinové lístky na příděly mouky, chleba, kávy a čaje a v následujících týdnech další lístky na příděly mýdla, textilií a dalších potřeb.” (2). Již na podzim roku 1940, kdy se zrovna moc neválčilo (vyjma letecké bitvy o Británii), si starosta města Fr. Czermak stěžoval teplickému landrátu (okresu) na špatné zásobování masem, zeleninou a ovocem. Před Vánocemi toho roku chybělo nejen jižní ovoce a mandle, což se dá pochopit (blokáda dovozu z teplých oblastí), ale chyběly třeba i ořechy. Již v roce 1941 byla pro nedostatek stavebnin a pracovních sil zastavena v Teplicích výstavba dalších sídlišť a nepokračovala ani stavba soukromých domů (3). Na druhou stranu po vzniku Sudetské župy: “Do Německa odjížděly první zájezdy organizace Kraft durch Freude, aby sudetští Němci lépe poznali nacistické Německo Adolfa Hitlera. Pro prvních 200 teplických účastníků tohoto zájezdu byl v listopadu vypraven z teplického nádraží zvláštní vlak do Hamburku. Do Brém, Hannoveru a Šlesvicka-Holštýnska odjížděly na zotavenou německé školní děti.” (4). Samozřejmě takové výlety musel někdo zaplatit, ale lidé zřejmě měli pocit, že to zajistili pro ně samotní nacionální socialisté.

 

České Budějovice

České Budějovice sice neležely v Sudetské župě, ale šlo o město s poměrně silnou německou menšinou, navíc Protektorát byl přímo součástí Třetí říše. Jak to zde bylo s hospodářskou situací? "K hlavním rysům nacistického řízeného hospodářství proto i v Budějovicích patřilo zavedení povinného členství v ústředních hospodářských organizacích a dosazování správců a důvěrníků do podniků; koncentrace průmyslu a jeho přesměrování na válečnou výrobu; výroba a montáž německých vojenských letadel v Budějovicích; arizace a konfiskace podniků; zásahy nacistů do peněžnictví, bankovnictví a cenové politiky; řízené zemědělství a konfiskace české půdy na Budějovicku; změny sociální struktury společnosti v důsledku germanizace; rozmísťování pracovních sil a nucené práce; mzdová politika a regulace spotřeby." (5). Dále: "Pro každé odvětví národního hospodářství byly vytvořeny hospodářské skupiny a členství v příslušné skupině bylo pro všechny podnikatele povinné. Ústřední svaz či hospodářské skupiny direktivně určovaly objem i skladbu produkce, příděl surovin a pracovních sil, určovaly i ceny a mzdy. Hospodářská skupina mohla i proti vůli majitele nařídit, aby výroba byla zastavena či zařízení předáno do jiného podniku, ovšem sám podnikatel nemohl libovolně zastavit výrobu svého podniku." (6). To nevypadá na to, že by si kapitál omotal Hitlera a nacionální socialisty okolo prstu, vypadá to přesně naopak. Pro konkrétní příklad, který uvedené dobře ilustruje lze uvést to, že zdejší tužkárny byly nuceně začleněny do říšského tužkařského sdružení se sídlem v Norimberku. Hospodářská skupina psacích potřeb a papírového zboží, který byla v roce 1942 zřízena v Lipsku, vydávala příkazy k rozdělení surovin i dodávek pro vojsko. Nepřekvapí také, že krátce po okupaci byli jmenováni do většiny českobudějovických podniků důvěrníci (7).

 

O tom, jak bylo svobodné nakládání s výrobními faktory svědčí, že: "Problémy všeho druhu měly menší podniky, kterým byly odepřeny dodávky surovin a odebírány pracovní síly. Podniky zůstaly sice v soukromém vlastnictví, ale rozhodování majitelů bylo válečným hospodářstvím nacistů silně omezeno. Výrobní cíle byly stanoveny centrálně a podle vůdcovského principu se přenášely na závody. Došlo k přidělování surovin a pracovních sil, také ceny byly centrálně řízeny, a tím samotný volný trh (a jeho tzv. "neviditelná ruka") zcela ztratil na významu." (8). Prostě typické Zwangwirschaft.

 

Došlo i na zemědělství: "V zemědělství bylo hlavní součástí řízeného hospodářství od roku 1939 zavedení povinných dodávek zemědělských produktů. Dodávky byly stanoveny tak, že rolník musel odevzdat svou produkci kromě samozásobitelské dávky, krmiva a osiva. Nesplnění dodávek bylo trestáno zákazem domácích porážek, rolník nesměl zabít prase, a pokud tak přesto tajně učinil, mohl být poslán do koncentračního tábora, kde se na něj mohlo vztahovat tzv. zvláštní zacházení - Sonderbehandlung (SB), které často končilo smrtí... Volný prodej zemědělské produkce by zakázán, jen s některými produkty se smělo disponovat pouze podle příkazů úřadů (například s mlékem, vejci, tuky, masem, moukou aj." Existovala samozřejmě regulace výkupních cen, zemědělci se museli stát členy Svazu zemědělství a lesnictví, zřízeného roku 1942 a podobně (9). Už od počátku okupace určoval maximální ceny vedených druhů poživatin nejvyšší úřad cenový a minimální stanovené rozpětí se připouštělo podle velikosti obcí a u předem vybraných produktů, především sezónního ovoce a zeleniny (10). Došlo i na stanovení nejvyšších cen za obědy a večeře podávané v hostinských a restauračních zařízeních nejvyšším úřadem cenovým podle úředně vymezených kategorií provozoven. Na příděl byly kromě potravin, textilu a obuvi i topivo, petrolej na svícení, různé další osobní a domácí potřeby (11).

 

Jaké byly výsledky nacistické intervencionistické a socialistické politiky v Českých Budějovicích? Podobně jako všude jinde za panství socialismu. Ještě před válkou v srpnu 1939 se v Budějovicích projevil nedostatek másla, čerstvý vajec a především pak koření a luštěnin, které se dovážely ze zahraničí (12). Tehdy byl ovšem ještě mír a na žádná blokáda. Po vypuknutí války se postupně zaváděl přídělový systém na některé druhy potravin a textilního zboží, objevily se první přídělové lístky: šlo o maso, tuky, chléb, mouku, cukr a mléčné výrobky. Po zavedení přídělových lístků se zásobování tuky, máslem, mlékem a některými dalšími poživatinami výrazněji zhoršilo, což se projevilo nejen v běžné obchodní síti, ale i na týdenních trzích na náměstí. Od ledna 1940 platil zákaz volného prodeje bot. A především v roce 1940-1941 se mimořádně rozbujel černý trh a prodej pod rukou za vysoké ceny, s nímž si příslušné hospodářské úřady nevěděly rady (13). Nejmizerněji zajištěny se ukázaly být především dodávky pšeničné mouky a drůbeže, které se na trhu neobjevily buď vůbec, či pouze v naprosto nedostatečném množství v průběhu osmi měsíců roku 1941. Následovala krupice, jež absentovala na trhu 6 měsíců, rýže 5 měsíců stejně jako čaj, a další druhy poživatin jako cibule, česnek, vepřové a hovězí maso, luštěniny, ryby, mléko. Vejce, sýry, tuky, masné výrobky se neobjevily na pultech obchodů pak minimálně 3 měsíce. V březnu 1941, kdy se neválčilo, se objevily stohlavé návaly před masnami, kam dorazil kontingent čerstvého koňského masa (14).

 

"Velkým problém se ukázaly od počátku okupace [tedy ještě před válkou, pozn. autora] kontingenty uhlí nejen pro běžné spotřebitele, ale také pro školy, hostince, ubytovací zařízení, kulturní a veřejné prostory (například biografy, divadla, spolkové místnosti, nemocnice, nádraží), různé úřady a instituce." (15). A dařilo se i věrnému souputníku socialistického hospodářství, černému trhu. Nic nepomohl propagandistický boj proti šmelině a černému trhu. Černý trh a všudypřítomné fronty přes všechny zásahy a opatření byly realitou všedního dne až do konce války (16). Znovu je nutné připomenout, že v Českých Budějovicích žila silná německá menšina, které se tato výše uvedená situace musela rovněž dotýkat.

 

Bruntálsko

V zásadě nejinak tomu bylo v podhorské oblasti okolo města Bruntálu, i ta byla součástí Sudetské župy a byla před válkou skoro čistě německá. Už v roce 1941 se začaly projevovat tíživější dopady špatného zásobování nedostatkovým uhlím. V červenci 1942 pak nebyl dostatek bytů ani pro domácí obyvatelstvo. (17). Podobně jako později za komunismu byla likvidována spolková činnost. Spolky na okrese Bruntál musely žádat o povolení a mnohým byla činnost zastavena ještě před vypršením termínu podání žádosti. Zrušen byl i zdejší těsnopisný spolek. Činnost byla zastavena i podpůrného spolku německého arcibiskupského semináře v Bruntále (18).

 

Lanškroun

Východočeský Lanškroun byl též součástí Sudetské župy. Většinu obyvatel zde tvořili Němci, ale žila zde i určitá česká menšina. I pro Lanškroun se konstatuje zrušení mnoha spolků nebo jejich přechod do nových organizací (19). Tyto nové organizace podléhaly většinou obvykle NSDAP. Dále: "Obcím byly předepsány povinné dodávky obilí, masa a mléka. Roku 1940 zavedla vláda potravinové lístky a tabačenky, později šatenky a zvláštní povolenky na nákup obuvi a textilií. Také: "Byly nařízeny bezmasé dny, maso se nesmělo prodávat, ani vařit v domácnostech a v restauracích." (20). Situace se pak dále zhoršovala, ale to už promlouvala do zásobování stále náročnější válka.

 

Jeseník

Zajímavé informace o podnikatelích v době nacionálního socialismu lze najít v případě města Jeseníku. Zdejší velkopodnikatel Erwin Adolf Regenhart, přestože byl rakouským Němcem, během druhé světové války o svůj zdejší podnik přišel, byl mu vyvlastněn a posléze znárodněn (21). Jiný zdejší průmyslník dr. Karl Hielle byl velkým německým nacionalistou a během války se pokoušel vstoupit do NSDAP. "Protože se však i v ekonomické sféře kladl důraz na těsné propojení s nacistickou NSDAP, nemohl se ani on vyhýbat členství v této straně.". Jeho přijímání se však celkem vleklo, a to několik let. Příslušní funkcionáři NSDAP v Jeseníku se totiž ve svých posudcích vyjadřovali proti Hielleho přijetí do strany. Byl to dle nich sice národně uvědomělý a politicky korektní soukmenovec a měl zásluhy v osvobozeneckém boji sudetských Němců, ale před rokem 1938 se choval prý asociálně a vystupoval proti dělnictvu a neměl pro své zaměstnance ve firmě žádné pochopení. "Podle vyjádření vedoucího místní skupiny NSDAP Jeseník-východ (I.) Augusta Fiala z konce března 1941 se prý dokonce Hielleho ideologie nacionálního socialismu za dva roky jejího fungování v zemi "v podstatě nijak nedotkla", "nevyjádřil pro ni sebemenší pochopení", pročež také neměl zastávat jakoukoli veřejnou funkci..." (22). Hielle nakonec uspěl až u samotného Konrada Henleina a v únoru 1944 se stal straníkem (23). Dlouho se však již z členství netěšil.

 

Liberec

Liberec byl v letech 1938 až 1945 hlavním městem vzorové župy Sudety. Měl tehdy nějakých 69 tisíc obyvatel. Sídlily zde župní úřady a i samotný župní vedoucí Konrad Henlein, který se ostatně narodil v nedalekých Vratislavicích nad Nisou (dnes část města), podobně jako jiný obdivovatel nacionálního socialismu Ferdinand Porsche. Již krátce po obsazení německou armádou se objevovali v Liberci čili Reichenbergu překvapiví návštěvníci – říšští občané přijíždějící na nákupy. Výhodný měnový kurz a plné obchody lákaly, v Říši totiž tolik druhů zboží nebylo. Ve velkém nakupovali i důstojníci, jejich ženy a dychtivými nakupujícími byli i další vojáci (24). Záhy začaly růst ceny spotřebního zboží. Říšská vláda už 22. října 1938 nařídila cenové moratorium, byť se ne vždy dodržovalo. Objevily se i zásobovací potíže, a to zvláště u potravin. Bezpečnostní služba dokonce konstatovala (i když prý možná poněkud nadneseně), že sociální situace všech vrstev se ve srovnání s dobou ČSR zhoršila. A to bylo ještě před válkou. Objevila se i bytová nouze, která se ve válečných letech ještě zhoršila. Působilo zde sice stavební družstvo Heimstätter Sudetenland stavějící typové tzv. pomocné domy, válka však stavebnictví nepřála a už od února 1940 se stavby zastavily (25). Od 27. srpna 1939 se objevil, tak jako jinde, přídělový systém: „Na potraviny, uhlí, mýdlo, textil a boty se zaváděla ‚všeobecná povinnost odběrních lístků‘. Načas zůstaly k volnému nákupu chléb a mouka, ovoce, zelenina a brambory, postupně ale bylo vše ‚na lístky‘.“ (26). Už během první válečné zimy, tedy po porážce Polska, ale v době kdy se skoro nebojovalo, panoval nedostatek topiva a také sváteční stůl byl skromnější než dříve (27). Ani o pár měsíců později (též se tehdy vlastně moc nebojovalo) nebyla situace o mnoho lepší: „Nedostatek uhlí zastavil dokonce v únoru a březnu 1940 výuku ve školách a omezoval provoz úřadoven. Byl samozřejmě znát také v domácnostech. Příděly na potravinové lístky byly označovány za dostatečné, problém vznikal z toho, že někdy chybělo zboží, jež se za ně mělo vydat. Citelné to bylo zvláště u některých druhů potravin. Do života se tak dral ‚černý trh‘, prodej a nákup zboží bez lístků, ale za vyšší – postupně stále vyšší – ceny. Liberecké obyvatelstvo ho celkem ‚zvládlo‘ finančně, i když ve městě žili i chudí zápasící s obtížnou situací.“ (28).

 

Z hospodářské hlediska se lze dočíst, že vznikající Sudetská župa byla okamžitě zapojena do říšské čtyřletky, vyhlášené v roce 1936 a zaměřené na militarizaci ekonomiky. Výroba se tak dostávala pod státní kontrolu a byla ovlivňována potřebami a úkoly na válku chystaného hospodářství. Firmám byly poskytovány i finanční injekce. V Liberci byl již od dob 18. věku velmi silný textilní průmysl a nejinak tomu bylo i době Sudetské župy. Ale tehdy: „Textilní výroba byla ovšem nařízením říšského ministra hospodářství z prosince 1938 regulována, významné změny v provozu, včetně zavádění nových výrobků, užívání nových surovin či úpravy pracovní doby, žádaly nyní zvláštní povolení. Na podřízení hospodářského života státnímu dozoru si v libereckých závodech museli zvykat, byť nařízení zprvu přijímali s jistými rozpaky. Časem se ale textilní výroba omezovala, během války se z Liberce stával obří podnik na výrobu leteckých součástek. Místní podnikatelé byli zatlačováni do pozadí, závodům vládli straničtí funkcionáři a režimní prominenti.“ (29).

 

Samozřejmostí bylo zglajchšaltování běžného života. To se týkalo stejně jako jinde spolků, kterých přežilo jen asi 20 %. Ovšem i ty musely mít vedení schválené nacionálně socialistickou stranou, musely zavést vůdcovský princip a přijímat jen árisjké členy (30). Mimochodem mezi červnem a říjnem 1939 bylo z města vypuzeno více než stovka Čechů, většinou šlo o starousedlíky (čili nikoliv o prvorepublikovou úřednickou, železničářskou či četnickou „náplavu“), a tito zanechali majetek na místě, příkaz k opuštění dostali neočekávaně (31). A tak by se dalo pokračovat.

 

Poznámky:

(1) KILIÁN, J. aj. Teplice. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny 2015. ISBN 978-80-7422-339-6, str. 281.
(2) Tamtéž, s. 287.
(3) Tamtéž, s. 289.
(4) Tamtéž, s. 283.
(5) DVOŘÁK, J. aj. České Budějovice pod hákovým křížem. Praha: Mladá fronta 2016. ISBN 978-80-204-4034-1, s. 190.
(6) Tamtéž, s. 191.
(7) Tamtéž, s. 192 a 193.
(8) Tamtéž, s. 195-196.
(9) Tamtéž, s. 204-205.
(10) Tamtéž, s. 216.
(11) Tamtéž, s. 218.
(12) Tamtéž, s. 212.
(13) Tamtéž, s. 213 a 215.
(14) Tamtéž, s. 216.
(15) Tamtéž, s. 219.
(16) Tamtéž, s. 219-220.
(17) HORNIŠER, Ig. Sousedství na hranici: Bruntálsko 1938-1946. Bruntál: Muzeum v Bruntále 2015, ISBN 978-80-87038-24-6, s. 35 a 37.
(18) Tamtéž, s. 31 a 32.
(19) BORKOVCOVÁ, M. Lanškroun v letech 1938-1946. In. Lanškrounsko, 13. ročník 2015. Lanškroun: Městské museum Lanškroun 2015, ISBN 978-80-905183-4-6, s. 9.
(20) Tamtéž, s. 9. První přídělové lístky byly zavedeny ovšem již roku 1939.
(21) TINZOVÁ, B. Rody Raymannů a Regenhartů a jejich přínos textilní výrobě na Jesenicku. In. XI. Svatováclavské mezinárodní setkání v Jeseníku: Historie textilního průmyslu na Jesenicku. Jeseník: SOkA Jeseník-Vlastivědné museum Jesenicka v Jeseníku 2011, ISBN 978-80-86388-93-9, s. 48-49.
(22) HRADILOVÁ, J. Dr. Karl Hielle - životní osudy textilního továrníka a jeho rodiny v JeseníkuIn. XI. Svatováclavské mezinárodní setkání v Jeseníku: Historie textilního průmyslu na Jesenicku. Jeseník: SOkA Jeseník-Vlastivědné museum Jesenicka v Jeseníku 2011, ISBN 978-80-86388-93-9, s. 56-57.
(23) Tamtéž, s. 59.
(24) MELANOVÁ, M. aj. Liberec. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny 2017, ISBN 978-80-7422-484-3, s. 300.
(25) Tamtéž, s. 308 a 305.
(26) Tamtéž, s. 308.
(27) Tamtéž, s. 308.
(28) Tamtéž, s. 310.
(29) Tamtéž, s. 307.
(30) Tamtéž, s. 305.
(31) Tamtéž, s. 316.