Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zázrak agregace, demokracie a informace

5. 3. 2017

Pokud se setkáte s nějakým sofistikovanějším obhájcem demokracie, tak se můžete setkat s tzv. zázrakem agregace. Zázrak agregace je v kostce toto: demokracie, v níž jsou voliči z 99 % neinformovaní, se v praxi podobá daleko více demokracii s plně informovanými voliči než demokracii se zcela neznalými voliči. To se vysvětluje tím, že pokud je dejme tomu 99 % voličů natolik tupých, že volí zcela nahodile a jen 1 % voličů je dobře informovaných, tak jde-li o dostatečně početnou voličskou obec, pak každý z řekněme obou kandidátů, kteří se účastní voleb, obdrží přibližně polovinu těchto nahodilých hlasů. Každý z nich tedy může počítat s asi 49.5% podporou ve volbách. Volby tak rozhodne 1 % dobře informovaných voličů, a ten z politiků, který je získá vyhraje [1]. Chybné odhady jednotlivců mají být na sobě nezávislé a nahodilé, takže budou mít tendenci se vzájemně vynulovat. Chyby v jednom směru budou kompenzovány chybami v opačném směru [2]. "'Zázrak agregace' dokazuje, že demokracie může dobře fungovat, i kdyby voliči byli v podstatě bez informací. Demokracie sice dává stejný hlas moudrým i pošetilým, ale jsou to nakonec právě ti moudří, kdo určují, jaká bude státní politika. Obrovský rozsah neznalosti voličů nám sice potvrzují stále další a další studie, ale v tomto ohledu jsou jejich výsledky bezpředmětné." [3].


Ekonom B. Caplan poukazuje na to, že voliči dělají závažné systematické chyby přinejmenším u těch názorů, které se týkají ekonomických otázek [4] a vysvětluje to tzv. racionální iracionalitou. Ve zkratce: Voliči dávají zpravidla přednost takové politice, kterou pokládají za obecně prospěšnou pro členy své společnosti. Pokládají za prospěšnou, nikoliv že tato politika je skutečně prospěšnou. Mnohdy není. Voliči mají tak sklon hlasovat pro takové kandidáty, kteří podporují opatření, jež dle názoru voličů zvyšují společenský blahobyt [5]. Přičemž cena za zastávání chybné ideologie je v reálně existujících demokraciích blízká nule. "Z toho důvodu lze očekávat, že lidé budou svou poptávku po politických sebeklamech uspokojovat a budou věřit čemukoliv, co jim přináší dobré pocity. Koneckonců mohou si to dopřát zdarma." [6]. Voliči jsou tedy racionálně iracionální. Náklady přímo nenesou a přesouvají je na druhé. Tento postřeh je velmi správný a Caplan by za něj zasloužil snad i Nobelovku. Avšak u tohoto postřehu nelze s krytikou zázraku agregace skončit. Tento postřeh je pouze jedním případem, kdy zázrak agregace nefunguje.


První věci, které si lze na výše uvedené argumentaci všimnout, je to, že demokracie se nám z vlády většiny stala v podstatě zázračně vládou menšiny tzv. dobře informovaných voličů. Ve výše uvedeném případě de facto o vládě rozhoduje 1 % či pár procent voličů. Kde je pak vláda většiny? Nepodobá se tento systém mnohem více vládě úzké menšiny. Na klidu rozhodně nepřidá ani fakt, že za takovéto situace by se pár procent dobře motivovaných fanatiků či šílenců mohlo dostat v demokracii celkem snadno k vládě. Nicméně tak horké to zřejmě není (viz dále).


Otázkou je proč by nahodilost měla zrovna ústit pravidelně a tedy dosti nenahodile a predikovatelně ve zhruba rovné rozvrstvení hlasů. Budeme-li mít deset partají, tak to de facto znamená, že devět z nich bude míti velmi podobný počet hlasů a desátá bude míti hlasů o trochu více. Takovéto výsledky voleb se však dějí poměrně dost zřídka.


Zázrak agregace pro oblast ekonomie vyvrátil už roku 1850 francouzský ekonom Claude Fr. Bastiat. Toho roku totiž vyšel jeho slavný esej "Co je vidět a co není vidět". V tomto eseji Bastiat ukazuje, že lidé ve skutečnosti mají systematicky mylné názory na ekonomická témata. Nebo úplně přesněji řečeno mají neúplné názory na ekonomická témata. Bastiat praví: "Rozdíl mezi špatným a dobrým Ekonomem spočívá právě v tomto: ten první se omezuje na následek viditelný; ten druhý dbá jak následku, který je vidět, tak i těch, co je nutno předvídat. To je ovšem ohromný rozdíl, neboť téměř vždy totiž dochází k tomu, že zatímco bezprostřední následek je příznivý, ty pozdější bývají neblahé a vice versa." [7]. Krásně je to popsáno v části tohoto Bastiatova eseje "Rozbité okno", kde je rozbito okno a přihlížejíci tvrdí, že všechno zlé je k něčemu dobré, a takovéto nehody udržují hospodářství v chodu. Bastiat k tomu píše: "Dejme tomu, že na opravu škody se musí vynaložit šest franků. Pokud chce někdo tvrdit, že nehoda sklenářskému průmyslu přinese šest franků a toto hospodářské odvětví měrou šesti franků povzbudí, jsem s ním zajedno a nijak to nepopírám, usuzuje správně. Přijde sklenář, vykoná svou práci, vydělá si šest franků, bude si mnout ruce a nezbedné dítě ze srdce blahořečit. To je to, co je vidět. Pokud se však, jak tomu příliš často bývá, cestou dedukce dojde k závěru, že rozbíjení oken je dobrá věc, uvádí to do oběhu peníze a že z toho obecně plyne povzbuzení hospodářství, musím zvolat: 'A dost!' Vaše teorie končí u toho, co je vidět, a nebere do úvahy to, co není vidět." [8]. Toto dobře demonstruje to, že lidé mají ve skutečnosti jen částečné znalosti o ekonomických záležitostech. Což však zároveň znamená, že řada z nich něco skutečně ví, zná část pravdy. Je-li v populaci dejme tomu 70 % procent zcela neznalých, kteří hlasují náhodně, 29 % lidí s částečnou znalostí a 1 % lidí s úplnou znalostí ekonomického problému, tak je nasnadě, že i dle zázraku agregace zvítězí názory 29 % voličů, a to bez ohledu na to nakolik má nebo nemá částečná znalost negativní důsledky na blahobyt společnosti.


Všimněme si, že zde s Bastiatem nezkoumáme důvod, proč lidé mají jen částečnou znalost ekonomických problémů. Může to být dáno racionální neznalostí (získání dalších znalostí je moc nákladné a nevyplatí se), Caplanovou racionální iracionalitou (viz výše), či tím, že velká část ekonomických znalostí je z nějakého důvodu bohužel protintuitivních či z důvodu toho, že si lidé mylně myslí, že již plnou znalostí disponují atd. Povědomí o důvodech voličů není pro vyvrácení zázraku agregace ani nutné. Stejně tak nemusíme vědět jaký je počet jedinců pěstujících racionální neznalost anebo Caplanovu racionální iracionalitu a podobně. Ostatně toto zjistit ani pořádně nejde.


Dalším, kdo vyvrátil princip agregace byl ekonom F. A. von Hayek, který přišel se svým konceptem rozptýlených informací a znalostí. Informace a znalosti jsou dle něj rozptýleny mezi velké množství lidí a nikdo o nich nemá o nich byť jen částečný přehled. Jeden z jeho nástupců v Rakouské ekonomické škole J. Huerta de Soto tvrdí, že (ekonomické) podnikání, tj. vrozená schopnost objevovat a vnímat ziskové příležitosti a vědomně jednat za účelem jejich využití, obnáší znalost, která je ve své podstatě implicitní a nesdělitelná (a dynamická). Přenos sociální informace je pak dle něj zásadně implicitní a subjektivní, to znamená, že informace není explicitně vyjádřena a je přenášena ve velice zkrácené podobě. To umožňuje lidem co nejlépe využívat omezenou schopnost lidské mysli neustále tvořit, objevovat a předávat novou podnikatelskou informaci [9]. Jinde tentýž píše, že je: „...přenos informací ve společnosti v zásadě nevyslovený a subjektivní, tj. není slovně vyjádřený a artikulovaný, a dochází k němu velmi souhrnným způsobem…“ [10]. Čili lidé, kteří jsou dobře informovaní o všech důsledcích různých ekonomických a i jiných politik se v populaci vlastně vůbec nevyskytují. Pokud bychom takové lidi předpokládali, tak by to museli být v pravdě titáni a nadlidé. Zázrak agregace v tomto ohledu stojí na mylných základech, alespoň tam, kde se politicky rozhoduje o konkrétních politikách a ne jen o povšechném směřování lidského snažení.


Dále je pravdou, že lidskou společnost na cestě staletími posunovalo vpřed relativně málo bystrých lidí, kteří se samozřejmě orientovali jen v určitých oborech a měli jen určité rozptýlené a částečné informace, které se ukázaly být časem správné. Počty těchto lidí byly a jsou tak nepatrné, že na ovlivnění voleb nemůžou mít žádný podstatný vliv. Navíc tito lidé zpravidla dělají věci jinak, než je zvykem a jsou až do doby něž dosáhnou pronikavého úspěchu, bráni za pošetilce a podivíny, které není nutné brát vážně. Voliči nejspíše nebudou chtít, aby se tito lidé dostali blíže k moci, protože přece oni jako voliči jasně "vědí", že jsou to pošetilci a podivíni.


Vzhledem k výše uvedenému lze o zázraku agregace  říci v podstatě jediné. Je to konina, hodná obyvatele slonovinové věže.

 


[1] Caplan, s. 23.
[2] Ibid, s. 24.
[3] Ibid, s. 26.
[4] Ibid, s. 27.
[5] Ibid, s. 39 a 42.
[6] Ibid, s. 37-38.
[7] Bastiat, s. 11.
[8] Ibid, s. 12.
[9] Huerta de Soto-Rakouská škola, s. 24-25 a 27.
[10] Huerta de Soto-Teorie dynamické efektivnosti, s. 88.

 

Literatura:
1. Bastiat, C. F. Co je vidět a co není vidět a jiné záhady ekonomie. Praha: Ludwig von Mises Institut 2016, ISBN 978-80-87733-29-5.
2. Caplan, B. Mýtus racionálního voliče: Proč v demokracii vítězí špatná politika. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2010, ISBN 978-80-7422-056-2.
3. Huerta de Soto, J. Rakouská škola: Tržní řád a podnikatelská tvořivost. Praha: Dokořán 2012, ISBN 978-80-7363-445-2.
4. Huerta de Soto, J. Teorie dynamické efekivnosti. Praha: Dokořán 2013, ISBN 978-80-7363-572-5.