Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vize Partekonu a její kritika: odměňování, motivace, soukromé vlastnictví, partekonské třídy a násilí (3)

29. 7. 2014

Dalším problémem, který redukuje v Partekonu motivaci pracujících a i jejich pracovní úsilí a strávenou pracovní dobu je ten fakt, že ti občané, kteří pracují déle a usilovněji nemusí za svou námahu nutně dostat to, co chtějí. To plyne z autorem uváděného příkladu na straně 261, kde je uveden příklad individuální spotřeby uživatele Tariqa, který tím, že stanovuje (předem!) svou celkovou individuální spotřebu jasně vyjadřuje, jakou průměrnou spotřebu považuje pro všechny členy společnosti za rozumnou. Navíc zde okres, v kterém Tariq bydlí, díky nadprůměrně kolektivní spotřebě omezuje (individuální) spotřebu svých obyvatel [31]. A dále alespoň z toho, že Albert předpokládá posun spotřeby ve prospěch kolektivní spotřeby vlivem kolektivní spotřeby zdarma (zdravotnictví či veřejná zeleň a tak podobně), což bude redukovat individuální spotřebu. Autor zde píše, že: „Za bezplatné zboží v zásadě platí všichni stejně (omezením dostupnosti jiných produktů) bez ohledu na to, zda se na jejich spotřebě přímo podílejí.“ [32]. Čili něco zaplatíte, ale vám to k užitku nakonec není. Ještě jasněji to plyne z případu Lydie: "Když si Lydia stanovuje osobní spotřebu, bere v úvahu i kolektivní požadavky. S pomocí informací z alokačních postupů zvažuje rovněž důsledky svých požadavků pro pracující. Kromě toho, že může vědomě ovlivnit a vzít v úvahu kolektivní rozhodnutí, je zasvěcena také do všeobecné povahy spotřebních požadavků ostatních členů společenství. Pokud jí některé z nich připadají nebezpečné či jinak asociální, má možnost je na plánovacích poradách zpochybnit. Totéž může udělat, kdykoli je zřejmé, že si někdo navrhl vyšší spotřebu, než kolik představuje jeho spravedlivý podíl, nebo je-li něčí požadavek takové povahy, že se (ona nebo někdo jiný) obává, že to může škodit danému spotřebiteli nebo společenství jako celku. Totéž platí i o Lýdiiných požadavcích. I ty se dostanou na přetřes, přestože nikdo neví, kdo o co žádá, protože se u ní v radě dohodli, že až na absolutně nezbytné případy zůstanou požadavky na spotřebu anonymní." Podobně ze strany 309 plyne, že se mají projednávat názory sousedů na požadovanou spotřebu. Jinde je to uvedeno ještě jasněji: "...partekon přijímá to opatření, že členové spotřební rady mohou kolektivně posuzovat individuální objednávky na spotřebu, vyjadřovat nelibost nad těmi, s nimiž se pojí hrubě nepříznivé externí důsledky, usilovat o nápravu, která si může vyžádat dodatečné výdaje, a v extrémních případech dokonce zabránit jejich vyřízení." [33].


Takže vaše výsledná individuální spotřeba (včetně vašeho dílu kolektivní spotřeby) může být redukována. Místo toho, abyste si za námahou získané věci pořídili to, co chcete tím, že jednoduše navštívíte bez nějakého velkého předběžného rozvažování nějaký obchod, tak čelíte v Partekonu nejistotě, zda vám třeba nebude dle hlasování v okrese přidělena individuální a/nebo kolektivní spotřeba, o kterou stojíte méně. Něco za větší úsilí musíte dostat, jinak by nebyla zaručena partekonovská spravedlnost, ale nemusíte dostat přesně či ani zhruba to, co zrovna chcete. To snižuje pravděpodobnost dosažení (vybrání si) odměny a tedy i motivaci. V tomto tedy čelíte nejistotě a dále i možným důsledkům politikaření. Pochopitelně tomuto problému bude čelit i ten, kdo má spotřebu průměrnou či podprůměrnou a nepodaří se mu prosadit na lokální či okresní úrovni se svými návrhy. Jistě jistá omezení na spotřebu máme i dnes. Jistá omezení by byla i na svobodném trhu, ale rozporovat tuto spotřebu zde je možné, za předpokladu presumpce nevinny, u soudního dvora.


Ostatně to, že v Partekonu má svoboda jednotlivce malý význam dokládá sám Albert i jinde, když píše, že: „Partekon lidské možnosti rozšiřuje. Vylučuje, že by se člověk mohl stát námezdním otrokem, měl nevyváženou pracovní náplň a při rozhodování disponoval neodpovídajícím vlivem. Vytváří tak kontext vhodný pro nejsvobodnější a nejúplnější rozvíjení lidského potenciálu a tužeb. Jediným omezujícím prvkem je požadavek, aby ostatní měli stejnou škálu možností.“ [34]. Poslední věta je zvlášť důležitá. Partekon také vytváří dvě partekonské třídy občanů, ty kterým požadavek stejných škál možností anebo to, že jejich hlasy většinou vyhrají, vyhovuje, a kteří Partekon udržují vlivem většiny hlasů vchodu, a kteří tvoří v podstatě panskou vrstvu. A na druhé straně jsou ti, co odmítají tento požadavek na stejnou škálu možností anebo ti kteří jsou trvale nebo převážně přehlasovanými menšinami a jejichž hlasy při hlasování propadli, ti v Partekonu tvoří utiskovanou třídu poddaných. Jde vlastně o svobodu těch prvních útočit na ty druhé, jistou formu zvráceného vnímání významu svobody. To plyne také už z toho, že Albert předpokládá posun spotřeby ve prospěch kolektivní spotřeby vlivem kolektivní spotřeby zdarma (zdravotnictví či veřejná zeleň a tak podobně), což bude redukovat ještě dále individuální spotřebu. Autor zde píše, že: „Za bezplatné zboží v zásadě platí všichni stejně (omezením dostupnosti jiných produktů) bez ohledu na to, zda se na jejich spotřebě přímo podílejí.“ [35]. Čili něco zaplatíte, ale vám to k užitku nakonec není.
Navíc na trhu platí, že pokud máte po nějakém produktu vysokou míru intenzity potřeb, tak můžete nabídnout vyšší odměnu prodávajícímu (třeba nadšený sběratel bankovek tak může klidně přeplatit bohatšího člověka s nižší mírou nadšení). V Partekonu máte jen jeden hlas, i když někdy vám případně může být přiděleno silnější hlasovací právo (třeba právo veta-konsensus anebo váš hlas může mít větší váhu), ovšem opět po vzájemné dohodě s ostatními. A mimochodem nutnost dosažení konsesu znamená propadnutí hlasů jiných, pokud svoje veto uplatníte.


Další problémem je to, že dle Alberta: "...partekon pracující "hmotně" stimuluje, chcete-li to tak nazvat, aby zaváděli novinky zkvalitňující život. Znamená to, že jsou motivováni ke změnám zvyšujícím společenské přínosy toho, co vyrábějí, popřípadě snižujícím společenské náklady na vstupy. Vše, co posunuje poměr společenských přínosů a nákladů směrem vzhůru, totiž usnadňuje získat souhlas s návrhem na snížení vynakládaného úsilí či obětí z jejich strany. Pomocí úprav lze odstranit dočasně získané a místně omezené výhody. Jakmile se inovace rozšíří do ostatních podniků, změní se indikativní ceny, dojde k novému vyvážení komplexů pracovních činností napříč podniky a odvětvími a veškeré společenské přínosy daného objevu se rovnoměrně rozloží na všechny pracující a spotřebitele." [36]. Jinými slovy vymyslíte-li jako pracující nějakou inovaci, tak vám zůstanou duševní náklady a ztráta času a případně některé fyzické náklady (nástroje apod.) na tuto inovaci, ale přínos bude čerpat společnost jako celek. Na vás tak zbyde nepatrná část toho, co jste vymysleli. Přijdete i o dočasné výhody, protože například, když vymyslíte něco, co v oboru, v kterém pracujete, usnadňuje práci tak, že se tato práce stává snazší, tak je nutné komplexy pracovních činností nově vyvážit, protože by průměr náročnosti vašich pracovních činností byl nyní méně náročný než průměry náročnosti pracovních činností jiných občanů, čili tuto vaši práci budete nově vykonávat menší počet hodin! To je vskutku motivující odměna. Odhlížíme od toho, že na trzích je možnost novou inovaci prodat třeba zaměstnavateli či jiným podnikatelům, či založit vlastní byznys a vydělat tak peníze. Toto funguje i opačně, například pokud se ve vaší podnikové radě budete všichni či většina (domluvíte se) snažit tak špatně, že to zhorší vaše pracovní podmínky, tak de facto jste za to odměněni přechodem na méně náročná zaměstnání. Vaše odměna se díky snaze o vyváženost komplexů pracovních činností nebude prakticky měnit, ale vy se spolu s kolegy dočkáte méně namáhavé a méně nepříjemné práce. Tím nám však vzniká významný morální hazard.


Odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků a alokace výrobních prostředků
S výše zmíněným se pojí i fakt, že odměňování má být podle Alberta dle vynaloženého úsilí a obětí (dle času stráveného prací a intenzity práce) a nikoli podle skutečné hodnoty jejich výstupů. Přičemž ale zároveň jde o to, aby se dala využít skutečná hodnota výstupů při rozhodování, kolik práce je třeba na různé úkoly vyčlenit: "Nebudete například chtít něco více zhodnotit a vložit do toho více zdrojů jenom proto, že výroba takové věci vyžaduje více úsilí. Místo toho budete chtít něčeho vyrobit více, jen pokud budete mít záruku, že daný výrobek bude lidem skutečně stát za to." [37]. Tomuto se budeme věnovat někdy později, můžeme však říci, že ono ohodnocení bude v Partekonu prováděno pomocí různého hlasování a dohod mezi radami pracujících a radami spotřebitelů. Každopádně zde jde o to lidi hodnotit jen dle vynaloženého času na práci a intenzity práce. Čili hodinová výplata se ve všech oborech a u všech pracujících nemění. Anebo se mění o něco jen díky jiné intenzitě práce, což výše právě bylo probíráno.


Přirozeně v Partekonu má být soukromé vlastnictví výrobních prostředků zrušeno, tím bude odstraněna úloha kapitaistů i s jejich nepřiměřeným bohatstvím a mocí [38). Pokud by se tomu tak nestalo, tak lidé, kteří mají výrobní prostředky (též výrobní faktory) ve svém vlastnictví je buď přesunou do oblastí, kde Partekon nepůsobí anebo je nebudou nadále používat k dosahování výdělku a uspokojování potřeb a nechají je nečinné. Důvodem je ten fakt, že v Partekonu nemohou tento majetek nyní použít k vydělávání peněz. Prostě do kuchyně za účelem uvaření guláše se výše uvedený člověk A ani se svým majetkem nedostaví. Tento majetek tedy musí být (zajisté někdy násilně) jeho vlastníkům odňat. K tomuto a výše uvedenému příkladu s gulášem je nutné dodat to, napsal N. N. Taleb, stručně: takovéto teorie preferenčního napojení nepočítají s tím, že vítěze vytlačí někdo nový. Teorie vycházející z marxistického přesvědčení tvrdili, že nástroje vykořisťování samy sebe posilují, že silní budou ještě silnější, zároveň se však stačilo rozhlédnout kolem sebe, aby člověk spatřil, jak tito obři padají jako mouchy, z 500 amerických největších firem z roku 1957 dle přehledu konzultantské firmy Standard and Poors jich o 40 let později patřilo do téže skupiny 74 (tj. ve státě, který byl v té době bez vlivu válek či politických a revolučních zvratů), jen pár se vytratilo ze scény vlivem fúzí, postavení ostatních se oslabilo nebo přímo zkrachovaly [39].


Odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků má samozřejmě stejné dopady na motivaci jako výše uvedené skutečnosti. Výše uvedené využívání mimořádné genetické výbavy, talentu (nadání), IQ, nadprůměrné kvalifikace, či jen štěstí nebo dobrých nástrojů (ty už jsou však de facto také soukromě vlastněnými drobnými výrobními prostředky) a podobně, znamená právě možnost svým jednáním získat majetek, čili možnost získat nějaký zisk. Tedy podobně jako využití stávajícího majetku výrobních prostředků. Je proto jen logické, že Partekon se snaží lidi demotivovat od jednání, které by mohl (ne nutně muselo) vést k akumulaci majetku (nejen) výrobních prostředků a jeho využívání. Jde o dvě strany téže mince. Využívám mimořádné genetické výbavy, talentu (nadání), IQ, nadprůměrné kvalifikace, štěstí, dobrých nástrojů a podobně k rozšiřování svého majetku podobně jako využívám k témuž již mého stávajícího majetku výrobních prostředků. Jinými slovy pomocí tohoto majetku získávám další výrobní prostředky, které pak mohu proměnit na spotřební zboží a služby anebo získávám rovnou spotřební zboží a služby [40]. Pokud je to však zakázané, tak tato skutečnost má vliv na možnost provozovat ekonomickou kalkulaci: Maximalizace zisku znamená rozšiřování soukromého vlastnictví. A podnikatelské jednání znamená možnost (ne přímo nutnost) dosažení zisku – tj. možnost rozšíření soukromého vlastnictví dané osoby, a to finálně na úrovni spotřeby ať už ve formě fyzických anebo duševních statků (třeba volný čas, klid apod.). Samozřejmě pro dosažení zisku je nutné zakoupit a pronajmout služby výrobních faktorů, kterými jsou půda (včetně surovin), práce (tu lze jen pronajmout) a kapitálové statky (stroje, nástroje, zařízení, polotovary apod.), a pak je nutné prodat výsledný produkt (myšlen produkt zahrnující i pouhé zprostředkování prodeje či služby) procesu jednání. To znamená, že výrobní faktory je nutné mít v soukromém vlastnictví anebo alespoň je nutné je mít pronajaté od jiných soukromých vlastníků. Čili zdrojem ekonomické kalkulace je v tomto ohledu soukromé vlastnictví. Stručně řečeno, to že podnikatelé budou jednat je tedy motivováno možným dosažením zisku a rozšířením jejich soukromého vlastnictví. To, že něco užitečného mohou získat, a pak využívat dle svých představ a ke svému prospěchu je zde výrazným motivem k podnikatelskému jednání. K tomu ekonom I. Kirzner uvádí jednu důležitou zajímavost: „Na tento zisk si může dělat nárok jeho objevitel z toho titulu, že jej „vytvořil“ tím, že mu dal jistým způsobem vzniknout z ničeho.“ Stal se objevitelem ziskové příležitosti [41].


Podnikatelské jednání
Celé to funguje takto: „Je nutné si nejprve uvědomit, že v každé skutečné a živoucí ekonomice je každý její účastník vždy podnikatelem a spekulantem. I. Kirzner ve své knize „Jak fungují trhy“ píše, že v ekonomice: „Neustále vznikají nové příčiny nerovnováhy a příčiny cenových rozdílů. Zároveň ale tyto nerovnováhy dávají nepřetržitě vznikat silám, které mají tendenci objevovat takto vytvářené ziskové příležitosti. Tendence k vytvoření jediné ceny je neustále narušována – ale nepřetržitě obnovována.“  Čili výše zmíněná tendence ekonomiky k rovnováze je trvale narušována a ekonomika díky tomu rovnováhy nedosahuje, pouze má tendenci k ní směřovat. To je důležitý poznatek, který je nutno mít na paměti. Takové podmínky umožňují vznik jednání, protože: „Svět nerovnováhy… nabízí prostor pro podnikatelské objevování a následně prostor pro skutečnou změnu.“ Podnikatelské jednání ve formě podnikatelské ostražitosti je to, co vede k rozpoznávání ziskových příležitostí a jejich využití. Detailnější pohled na to jak tento proces funguje, obohacený o popis přenosů informací, najedeme v knize „Teorie dynamické efektivnosti“. Její autor Jesús Huerta de Soto zde píše, že: „Každý podnikatelský akt s sebou nese vytvoření nových informací ex nihilo. Tvorba těchto informací probíhá v mysli konkrétní osoby…“. Dále stručně parafrázováno: když si řekněme C uvědomí, že nastala situace, kdy je nějaký výrobní faktor ve společnosti neprávem podceněn a prodá tento výrobní faktor (zdroj) například osobě A poté co ho koupil od osoby B, tak dojde k tvorbě nových informací nejen v mysli osoby C, ale i osob A a B. „A si tak uvědomí, že zdroj, který mu chyběl a který potřebuje k dosažení svého cíle, lze získat v jiné oblasti trhu v mnohem větším množství, než očekával, a že proto nyní může bez problému realizovat činnost, ke které v důsledku nedostatku příslušného zdroje nemohl přikročit dříve. B si zase uvědomí, že zdroj, který v takovém nadbytku vlastní a kterému nepřikládal žádný význam, je velmi žádán a vyhledáván jinými lidmi, a že ho proto může za dobrou cenu prodávat. Část této nové praktické informace, která se zrodila v mysli C, tedy že může podnikat, a která se později objeví i v myslích A a B, se navíc ve velmi stručné formě promítá v řadě cen nebo historických směnných kurzů…“ Čili: “Tvorba informací v podnikání předpokládá, že současně rovněž dojde k předávání těchto informací na trhu.”. Vedle předání informací mezi přímými aktéry se dále informace šíří prostřednictvím jednotlivých cen (dodejme, že jde zejména o změny cen), které jsou velmi účinným systémem přenosu, neb předávají velmi levně velké množství informací ostatním. Konečně je důležité, že díky podnikatelským činům se lidé učí postupovat ve vzájemné součinnosti a že se učí tím nejlepším možným způsobem – tj. aniž by si uvědomovali, že se učí. Učí se dobrovolně. Huerta de Soto pak uzavírá, že ekonomickou kalkulaci umožňují právě ty informace, které byly vytvořeny v procesu podnikání. „Jinými slovy, bez praktického podnikání nemohou informace, které jednotliví aktéři potřebují k tomu, aby si spočítali či náležitě odhadli hodnotu jednotlivých možných kroků, vzniknout. Proto bez podnikání není možné provádět ekonomickou kalkulaci.“ Přičemž dle I. Kirznera je důležitá neomezená svoboda vstupu podnikatelů na všechny části trhu. Neomezená ve smyslu neexistence privilegií, které tomuto vstupu brání. Za pozornost zde stojí i slovo odhadli! Podnikatelské jednání je také o odhadování budoucích situací na basi současných cen.“ [42]. Dodejme, že odhadování znamená i možnost, že se člověk může zmýlit. Je celkem málo doceněné, že se postupuje při podnikání, a tím pádem uspokojování lidských potřeb, mimo jiné i metodou pokusu a omylu.


Případný zisk je tak mimo jiné i odměnou za činnost podnikatele a za podstupování nejistoty. Dle teorií M. Alberta si však podnikatel pouhým objevením ziskové příležitosti nic nezasloužil a neměl by být odměněn. Skutečně někdy si stačí jen pouze něco uvědomit či krátce promyslet, a v takových případech nejde ani moc o námahu (jindy to však může být namáhavé, i když nejspíše špatně měřitelné). Odměna by tedy v Partekonu neměla přijít. To však znamená, že podnikatelé nebudou mít motivaci objevovat ziskové příležitosti a tedy uspokojovat přání jednajících spotřebitelů (viz příklad s gulášem výše). Albert píše k problému inovací, že: "Partekon neodměňuje ty, jimž se povedlo přijít na něco užitečného, podstatně větším nárokem na spotřebu než jiné, kteří se v práci obětovali stejně, nic nového však neobjevili." [43]. Je zřejmé, že se to dá vztáhnout i na to, co říká Kirzner, byť nejde nutně přímo o inovace (inovace vidím jako podmnožinu podnikatelského jednání). Podnikatelské jednání nebude v Partekonu nijak odměňováno a tudíž se mu lidé budou méně věnovat, což má dopad na produktivitu a tedy i rozsah výroby.


Soukromé vlastnictví a najímání (od majitelů) výrobních faktorů je jedním ze dvou zdrojů ekonomické kalkulace, které nenajdeme v socialismu (veřejném vlastnictví výrobních faktorů). Jde o soukromé vlastnictví patřící pracujícím, živnostníkům, majitelům družstev a obchodních společnosti a tak dále. Pakliže tedy není povoleno legálně vlastnit výrobní faktory (vyjma práce pracujících a nástrojů), například postavením takového vlastnictví mimo zákon či zabavením výrobních faktorů ve prospěch veřejných organizací (stát, obce, státní podniky či nucená družstva apod.), tak vzniká problém nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu (za intervencionismu dojde vlivem omezení soukromé vlastnictví výrobních faktorů k deformaci ekonomické kalkulace a jejímu omezení, ne však úplnému zrušení). Pak správně řečeno problém nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu je problémem, který odvozen od problému nemožnosti soukromě vlastnit a najímat výrobními faktory. Partekon tedy bude trpět také problémem nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu.


Albert není k problému alokace slepý, ale místo alokace výrobních faktorů dané ekonomickou kalkulací, která je založena na soukromém vlastnictví a jednání podnikatelů, nabízí alokaci založenou na těžkopádném diskutování a hlasování. K tomu vede už jen to, že: "Partekon uznává, že ekonomická rozhodnutí týkající se spotřeby i výroby ovlivňují nejenom bezprostředního spotřebitele nebo výrobce. Tvrdí rovněž že lidé zasažení určitým rozhodnutím, by na ně měli mít odpovídající vliv." [44]. K tomu viz i výše před poznámkou [33]. Pokud tedy přestanete kupovat pečivo od jednoho pekaře, tak o tom bude v Partekonu rozhodovat vedle vás nejen ještě pekařská rada, ale i třeba její dodavatelé či jiní zákazníci apod. Těžkopádné diskutování a hlasování je založeno na názorech, dohadech a kompromisech ovlivněných prostou i racionální neznalostí (škola veřejné volby), racionální iracionalitou (B. Caplan), hlasovacím paradoxem (markýz de Condorcet), zájmovými skupinami a politikařením. A nikoliv na demonstrovaném jednání, kdy člověk to, že něco chce, vyjádří svým činem a jistou obětí a ne pouze na hubou řečených věcech, jejichž vyřčení stojí v daný okamžik málo. K tomu však jindy. Každopádně nutnost abolice soukromého vlastnictví a trhů (stejně jako nutnost práce ve vyvážených komplexích pracovních činností a odstranění dědictví) znamená jistou míru centralizace a také donucení, které Partekon předpokládá.


Shrnutí
Shrnutí je tedy poměrně jednoduché a zní, že Albertův Partekon, čili participativní ekonomika, významně redukuje motivaci lidí produkovat zboží a služby pro druhé a omezuje a znemožňuje i podnikatelské jednání. Tím se stává uspokojování lidských potřeb horším a nejistějším. Ekonomika postavená na Partekonu bude tedy chudší, než ekonomika postavená na volném trhu a soukromém vlastnictví a bude i chudší ve srovnání s toutéž ekonomikou vystavenou intervencím. Partekon také zavádí nové třídní dělení sestávající se ze dvou tříd, jedné vládnoucí pomocí demokratického hlasování a druhou poddanou třídu, jejíž hlasy většinou či zcela propadnou. I přes proklamované rozhodování sám o sobě ve skutečnosti Partekon svobodu jednotlivce porušuje. Partekon předpokládá při svém zavádění i použití jisté míry násilí. A mám problém s ekonomickou kalkulací.

 

[1] Albert, s. 104.
[2] Tětek.
[3] http://www.bawerk.eu/clanky/19.-stoleti--divoky-kapitalismus-/.
[4] Albert, s. 39.
[5] Ibid, s. 250-252.
[6] Ibid, s. 140-141. Podobně viz s. 22 nebo 277.
[7] Ibid, s. 187 a 277.
[8] Ibid, s. 85.
[9] Ibid, s. 46.
[10] Ibid, s. 80-811 a 53.
[11] Murray, s. 2.
[12] Albert, s. 114. K zapojení modelu odměňování dle potřeb i s. 55.
[13] Ibid, s. 22 a 142-143.
[14] Ibid, s. 144-146.
[15] Ibid, s. 283.
[16] Ibid, s. 146. Nicméně ze strany 338 až 340 se zdá, že toto odměňování nepodporuje.
[17] Ibid, s. 114.
[18] Ibid, s. 297.
[19] Srovnej s Ibid, s. 292.
[20] Srovnej s Ibid, s. 293.
[21] Ibid, s. 279-280.
[22] Ibid, s. 282. Podobně viz i s. 298.
[23] Ibid, s. 141.
[24] Ibid, s. 297-298.
[25] Ibid, s. 282.
[26] Ibid, s. 292.
[27] Ibid, s. 292. K vyvážení pracovišť v ekonomice z hlediska atraktivnosti a pravomocí viz s. 135. K tomu, že by lidé neměli vykonávat jen rutinní a nepříjemnou práci viz třeba s. 130.
[28] Ibid, s. 53-54.
[29] Ibid, s. 187.
[30] Ibid, s. 48-49.
[31] Ibid, s. 261.
[32] Ibid, s. 146.
[33] Ibid, s. 257-258, s. 309 a s. 202. Jinde tedy nemusí být anonymita respektována. Zajímavostí je, že třeba v případě toho, že se projednává spotřeba čokolády a v radě jsou i nějací tlouštíci, není za ustavené anonymity jasné, zda tato čokoláda neskončí právě u nich.
[34] Ibid, s. 315.
[35] Ibid, s. 146.
[36] Ibid, s. 299-300.
[37] Ibid, s. 83.
[38] Viz Ibid, s. 22. Zároveň s tím budou prý odstraněny i třídní odlišnosti.
[39] Taleb, s. 236-7.
[40] To neznamená, že se v dalším kole nemohu zbavit majetku třeba darem či charitou apod., to však mohu učinit až po získání nějakého majetku.
[41] Kirzner, s. 86.
[42] Poznámka k nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu.
[43] Albert, s. 298.
[44] Ibid, s. 303.


Literatura:
1. ALBERT, M. Partekon: život po kapitalismu: (participativní ekonomika). Praha: Mezera 2012, ISBN 978-80-87148-31-0.
2. KIRZNER, I. M. Jak fungují trhy. Praha: Centrum liberálních studií 1998, ISBN 80-902270-5-8.
3. MURRAY, J.E. a NILSON, L. Risk Compensation for Workers in Late Imperial Austria. Center for Austrian Studies 2006. Dostupný z (přístup VII/2014): http://cas.umn.edu/assets/pdf/wp062.pdf.
3. TALEB, N. N. Černá labuť: následky vysoce nepravděpodobných událostí. Praha: Paseka 2011,  ISBN 978-80-7432-128-3.
4. Tětek, J. Valve. Firma, kde nejsou šéfové [online, (2014)]. Dostupný z (přístup VII/2014):   http://www.mises.cz/clanky/valve-firma-kde-nejsou-sefove-1468.aspx.
5. Poznámka k nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu [online, (2014)]. Dostupný z (přístup VII/2014): http://www.bawerk.eu/clanky/ekonomie/poznamka-k-nemoznosti-ekonomicke-kalkulace-za-socialismu.html.