Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vize Partekonu a její kritika: odměňování, motivace, soukromé vlastnictví, partekonské třídy a násilí (2)

28. 7. 2014

Extrémov a Průměrov a lidské schopnosti a produktivita
U některých fyzických lidských parametrů (výška, váha apod.) se dá mluvit, že existují poměrně malé rozdíly a odchylky od průměru zde budou malé. U jiných fyzických lidských parametrů (síla, lidské smysly apod.) se dá mluvit již o větších rozdílech a odchylky od průměru zde budou již větší. Vyvinutý svalovec pracující ve skladu může mít i desetkrát či dvacetkrát větší sílu než rachitický astmatik. U duševních vlastností (tyto vlastnosti ovlivňují i použití fyzických parametrů) jsou rozdíly mnohdy extrémní (byť měření IQ je (jen!) díky svému způsobu měření činí menšími). Rozdíl mezi mým přínosem světu hudby a mezi přínosem Mozartovým či Dvořákovým je mimořádně extrémní. Na trhu se bude odměňování mít tendenci přizpůsobovat diskontované mezní hodnotě produktu daného člověka. Tj. tomu jak si druzí cení přínos produkce člověka, jak moc jim člověk uspokojuje jejich potřeby. Čili W. A. Mozart nebo A. Dvořák si přijdou na větší odměnu než bych si přišel já, protože jejich diskontovaná mezní hodnota produktu je mnohem větší, čili lidi si jejich hudby mnohem více cení. Pokud odstraníme tržní odměnu, tak já sice třeba dostanu něco navíc, ale Mozart anebo Dvořák přijdou o mnohonásobně více. Já dostanu místo 10 jednotek odměny odměnu třeba ve výši 40 jednotek, ale třeba Mozart ztratí 960 jednotek odměny. To jistě bude mít vliv na motivaci lidí k produkování zboží a služeb pro ostatní občany. I kdybych já a jiní zvýšil svoji produkci hudebních skladeb, protože jsem třeba zrovna nebyl v optimálním zaměstnání, tak je jasné, že to nevykompenzuje Mozarta a případně i několik dalších „Mozartů“, kteří se ve společnosti také vyskytují a originálního Mozarta by mohli zastoupit. Partekon vyprodukuje řadu hudebních kusů v ceně pár desítek jednotek, ale omezí produkci hudebních kusů v ceně stovek, tisícovek a miliónech jednotek. A to ještě nebereme v potaz to, že umělci jako Mozart či Dvořák by měli pracovat jako hudebníci jen pár hodin týdně, protože povinné komplexy pracovních činností je budou nutit pracovat třeba jako recepční či horníky anebo administrativní pracovníky [19]. Tím by byl dále jejich přínos a přínos jím podobných dále redukován a rozhodně by nebyl kompenzován průměrným či podprůměrným přínosem ostatních. Lidé by si místo Novosvětské symfonie či Figarovy svatby museli kupovat a poslouchat hudební díla odpovídající úrovni šumařů či demotivovaných hudebníků. Navíc Partekon může hlasováním druhých o vás zabránit tomu, abyste se mohl pracovně vůbec věnovat hudbě či jiným aktivitám, kde lze zúročit extrémovské duševní schopnosti. Zbude vám tak, a to ještě prý možná, jen volný čas [20]. Slovo možná píši proto, že Partekon může regulovat i materiální zdroje, které budete moci ve svém volném čase použít (viz dále.). Prostě některé lidské schopnosti se nenalézají v hájemství Průměrova, ale jsou v hájemství Extrémova. Jistě třeba práce na výrobní lince nemusí vůbec takovými extrémy trpět, ale už v řízení, organizaci a inovaci takové výrobní linky lze uplatnit extrémovské duševní schopnosti.


M. Albert se snaží zachránit svoji odměňovací teorii tvrzením, že spousta lidí se domnívá, že úsilí vyvolají zaručeně jen velké rozdíly v příjmech: "Předpokládat ale, že lidi dokáže motivovat pouze hromadění neúměrných příležitostí ke spotřebě, je nejenom neopodstatněné, ale i klamné." Podle něj: "Běžní lidé většinou usilovně pracují za skromný plat a žádné přemrštěné spotřebě se neoddávají. Takže je poměrně snadné je k úsilí a obětem přimět - a dokonce k větším, než jaké by museli snášet, a ze zcela jiných důvodů, než je touha po nezměrném osobním bohatství. Třeba členové rodiny se pro sebe vzájemně obětují, aniž by jen pomysleli na materiální výhody. Vlastenci umírají za svobodu své země. Existují dostatečné důvody domnívat se, že normální lidé zpravidla touží po bohatství jakožto prostředku k dosažení něčeho jiného, například ekonomické jistoty, pohodlí, předmětu sloužících k tomu, aby se mohli věnovat svým zálibám, společenského uznání, respektu, postavení nebo moci. Budou-li lidé v Partekonu mít ekonomickou jistotu zabezpečenu, nebude třeba hromadit majetek ve strachu z budoucnosti." [21]. Předně je nutné uvést, že pro některé lidi bude příklad B. Gatese, St. Jobse, K. Gotta nebo S. Dalího jistou motivací se těmto lidem přiblížit, ne však nutně dosáhnout jejich úrovně. V tomto směru Partekon tedy motivaci skutečně omezuje, byť ne třeba o mnoho. Za druhé tato motivace však není nutná, protože lidé se mohou snažit a snaží se pouze zlepšit jen svoji současnou pozici a uspokojit svoje potřeby, a to i potřeby jdoucí za pouhou potřebu nějaké ekonomické jistoty, kterou Partekon (tj. za třetí) navíc nemusí vůbec zaručit, protože moje plánovaná spotřeba může být třeba hlasováním omezena či změněna, což uvidíme níže v příkladu o Tariquovi a Lýdii. Koneckonců jak souvisí pohodlí, předmět sloužící k tomu, abych se mohl věnovat svým zálibám, společenské uznání a respekt s ekonomickou jistotou (u postavení a moci (v širším významu) to platí od určitého rozsahu také)? Jde zde o věci, které jdou za ekonomickou jistotu. Přičemž nemusí jít vůbec o jejich horentní spotřebu. Ale i možnost získat tyto věci k nějaké slušné nehorentní spotřebě či jen pouhá možnost zvýšení spotřeby a zlepšení své současné situace lidi motivuje k tomu, aby vydělávaly peníze, čili aby nabízeli zboží a služby jiným. Konečně i členové v rodině často spoléhají na reciprocitu ohledně svých obětí. O kousek dál Albert píše o umělcích, že: "Jediné, co partekon zakazuje, je platit majlant superhvězdám. Namísto toho nabízí společenské uznání a tím zamezuje znesvěcení hodnot, jichž si tolik cení." [22]. Význam uznání a dodejme i prestiže, jistě není možné podceňovat. Má to však jeden háček, věc nestojí tak, že by kapitalismus nabízel jen kopu peněz a Partekon uznání a prestiž. Věc se má tak, že kapitalismus nabízí kopu peněz a k tomu i často navrch uznání a prestiž, zatímco Partekon nabízí jen to uznání a prestiž. Čili opět zde bude motivace občanů tvořit hodnoty pro druhé menší než v případě nenáviděného kapitalismu. To se, ale odrazí i na příjmu drobného a slabého kopáče či dělníka v nepředstavitelném hluku montážní linky, který riskuje život a zdraví a snáší nudu i nedůstojné zacházení. Zbyde na ně méně produkce zdatného kopáče, méně lékařských služeb, potravin, hudební produkce, dopravy apod. Vždyť Albert sám výše uvedl, že nikdo by neměl požadovat větší podíl jenom proto, že náhodou vyrábí věci, které jsou výše ceněné [23].


V závěru své knihy autor poněkud kapituluje, když píše, že úsilí pracovníků budou posuzovat jeho kolegové, kteří mají zájem zajistit, aby lidé, s nimiž pracují, plně využívali svůj potenciál. "Nikdo nemůže projevit nadání nebo využít nejmodernějších nástrojů či vzdělání bez určitého úsilí. Pobídka k jeho vynaložení je tedy zároveň pobídkou k jejich předvedení, i když není tak velká jako odměna za výsledek." [24]. Zájem kolegů může být zajisté i jiný – například zbavit se neoblíbené práce (viz morální hazard dále). Dodejme, že vynaložení a předvedení jsou dvě odlišné věci, které jsme již výše probírali v souvislosti s odměňováním a motivací.


Dodatek k umělcům
Poněkud směšné je Albertovo tvrzení, že umělci (a jiní) si budou svého nadání vědomi a rozhodnou se i tak pro umění: "Rozhodne se snad budoucí Mozart nebo Einstein vědomý si svého potenciálu, že se stane inženýrem nebo houslistou namísto skladatelem a fyzikem?" [25]. Směšné je to proto, že v Partekonu se budou tito díky vyváženým komplexům pracovních činností nuceni věnovat jen část své pracovní doby skládání, fyzice a tak dále [26]. Viz výše. Tudíž jim zbude poměrně málo času na činnost, v které by mohli vyniknout, i když se pro ni nakonec rozhodnou. Navíc Albert ignoruje fakt, že i taková povolání mají své náklady. Co třeba tréma při vystoupení, co psaní nudných pojednání o fyzice, které si přečte jen úzký okruh lidí. Co nutnost hodně cestovat za vystoupeními či přednáškovou činností. Co menší možnost v době takovéto práce věnovat se více vlastní rodině. Co obtěžování šílenými fanoušky apod. A. Dvořák nebo L. Janáček se životem hudebníků a skladatelů zpočátku těžko prokousávali a mohli skončit jako živnostníci či dělníci, kteří jako doplněk hrají a skládají pro lokální kapely. V Partekonu bude také tréma, nudné psaní pojednání o fyzice, šílení fanoušci, ale k tomu také třeba nudná práce recepčního nebo administrativního pracovníka či dokonce práce v hornictví. A to proto, že je nutné vyvážit pracovní činnosti tak, aby tvořily vyvážené komplexy pracovních činností, které budou spravedlivě vyvažovat nudné, rutinní a nebezpečné práce, ale odstraní prý i třídy a umožní prosadit účast na řízení a rozhodování o sobě samém atd. [27]. Notabene člověk si nemůže být mnohdy vědom svého potenciálu, pokud ho pořádně nejprve nevyzkouší. Zkusit si rok či pár let někde hrát, skládat anebo psát může být někdy nejlepší cestou poznat, co v člověku je. V Partekonu se bude rok skládání hudby a hraní, díky komplexům pracovních činností, rovnat několika letům práce v nějakém komplexu, jehož součástí je i pár hodin skládání hudby a hraní týdně. Je nutné dodat, že umělci, ať už jsou to hudebníci, spisovatelé a tak dále jsou velmi často levicově orientovaní a tedy v tomto bodě Partekon od sebe odhání své přední podporovatele. To o něco snižuje jeho schopnost být někdy zaveden.


Vzdělání
Rovněž o vzdělávání M. Albert soudí, že kdybychom měli všeobecný veřejný vzdělávací systém (veřejně placený), spočívala by osobní oběť studenta pouze v nepohodlí zažívaném během doby strávené ve škole. "Problém s ospravedlněním typu "musel jsem tak dlouho chodit do školy" je problém "doktor versus popelář". I kdyby náhodou pracoval více hodin než většina jiných pracovníků, nemohlo by být spravedlivé platit neurochirurgovi desetkrát více než popeláři, který v nepříjemných podmínkách odpracuje čtyřicet nebo padesát hodin týdně. Přestože je studium lékařství nákladné, určitě by kompenzace této dočasné osobní oběti představovala mnohem méně než celoživotně podstatně vyšší příjmy, i kdyby bylo za stejnou dobu více vysilující a těžší než svážet odpadky (což je absurdní tvrzení)." [28]. Podobně viz i strana 187: "...vzdělání se uskutečňuje zpravidla na veřejné a nikoli soukromé náklady, takže není třeba zvláštní odměny, aby lidé o vzdělání usilovali." [29]. Autor zde přehlíží ten fakt, že vzdělávání má nějaké náklady obětované příležitosti. Těmito náklady je ztráta ušlého příjmu. Mám-li studovat, tak mne to bude stát nějaký čas, během kterého nic nevydělávám anebo dostávám jen nějaké stipendium (nějaké stipendium by bylo jak se zdá i v Partekonu). Pokud pak nastoupím do práce, kde dostanu stejně jako ti, co nestudovali a neobětovali dočasně svůj příjem, tak prostě studovat nepůjdu (nestuduji-li pro svůj koníček či kvůli prodloužení mládí). Jistě někdo namítne, že se tak někdy děje i dnes, zvlášť pokud se člověk zmýlí v oboru studia, které nakonec není na trhu tak poptáváno, ale to na tom málo, co mění, protože člověk odhaduje, co mu studium do budoucna přinese, čili nepočítá většinou se 100 % ani třeba 90 % úspěchem, protože to není možné ani zajistit, ale počítá třeba jen s polovičním úspěchem, a i toto procento může být pro některé dostatečné k tomu, aby šli do vzdělávání a někteří z nich i uspějí (faktem je, že třeba průměrný vysokoškolák má vyšší plat, než středoškolák apod.). V Partekonu bude snaha se vzdělávat tedy potlačena, protože nebude motivována.


Situace by byla zvlášť markantní, pokud by za toto vzdělávání museli studenti platit, to ale Albert nepředpokládá u školního vzdělávání, a tak to zde nebudeme rozebírat, byť tomu třeba v anglosaském světě dosud někdy tak je. Avšak toto se netýká mimoškolního vzdělávání! Lidé se nevzdělávají přece jen ve škole, ale i samo-vzděláváním, ve své vlastní rodině, spolcích, skupinách, čtením, zábavami, užíváním PC, prací apod. Všechny tyto aktivity budou stát i v Partekonu nějaký čas a případně i nějaké náklady ve formě individuální spotřeby. Avšak tyto vynaložené náklady nebudou náležitě odměněny. Proto vyjma situace, kdy se vzděláváme kvůli vlastním koníčkům nebo prodloužení mládí, se nevyplatí je podstupovat. Partekon tak podváže tyto typy vzdělávání, což opět bude mít důsledky na výši budoucí produkce. Dodejme ještě, že Albert taktéž zapomíná, že platy doktorů ovlivňují restrikce nastavené veřejným tj. socialistickým sektorem. Je otázkou, zda je Partekon proti uvalování restrikcí odolný? Dle mého není.


Dědictví
Albert více méně odmítá i to, že by ten, kdo pracoval delší čas a více usilovněji, mohl svůj takto získaný majetek odkázat svým dědicům. Lidem by toto právo mělo být odepřeno [30]. To snižuje motivaci lidí pracovat, protože nemohou svým majetkem zajistit své potomky či jiné dědice, což je jedním z motivů pro získávání majetku. Tato nižší motivace se opět projeví na konečném výstupu ekonomiky. Samozřejmě to také podvazuje svobodu rozhodování občanů o sobě sama. Maximálně mohou místo odkázání majetku více spotřebovávat. Faktem však je, že opatření bránicí dědění majetku bude snadné obejít - například darováním majetku za života. Pokud by chtěl někdo tomuto bránit, musel by omezovat práva občanů ještě více, než jen omezovat právo na dědictví.