Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vize Partekonu a její kritika: odměňování, motivace, soukromé vlastnictví, partekonské třídy a násilí (1)

27. 7. 2014

Úvod
Partekon, nebo-li participativní ekonomie, představuje ekonomiku založenou na společenském vlastnictví a plánovanou pomocí (údajně) decentralizovaného systému plánování (ve skutečnosti vzniká centrální plán) jednotlivci a spotřebitelskými radami a radami pracujících, které mají různé úrovně od místní a podnikové až po celostátní. V současnosti se jedná alespoň u některých bližních o relativně populární koncept alternativní ekonomiky. Tuto ekonomiku si nyní přiblížíme a podrobíme ji kritice, aniž bychom však zde probrali vše. Podkladem nám zde bude kniha od Michaela Alberta zvaná "Partekon: život po kapitalismu: [participativní ekonomika]", která vyšla i v češtině.


Některá vyjasnění
Participativní ekonomika představuje socialistickou ekonomiku (veřejné vlastnictví výrobních prostředků), ale Albert tento výraz kvůli tomu, že je spojován s centrálním plánováním opouští [1]. Naopak kapitalismus se dle autora vyznačuje soukromým vlastnictvím, tržně alokačním principem, hierarchickou dělbou práce (což není zcela pravda - viz zde: [2], odměňováním podle majetku (což také není pravda, protože v kapitalismu existuje charita: řadu příkladů pro nejkapitalističtější období dějin západního světa nejdete zde: [3]), moci a výsledku a dominanci třídy kapitalistů při rozhodování [4]. Ovšem jinde pod pojem kapitalismus zahrnuje autor i dnešní zastupitelskou demokracii v níž veřejné vlastnictví (tj. socialismus) podléhá zájmovým vlivům a vyznačuje se pasivitou voličů při rozhodování o majetku v socialistickém vlastnictví [5]. My budeme nazývat tento systém kapitalisticko-socialistickým či smíšeným.


Odměňování v Partekonu (a na trhu)
Partekon dle Michaela Alberta odměňuje lidi, které jsou schopni pracovat podle úsilí a obětí, jež vynaložili při tvorbě společenského produktu. Dále: „Pokud pracovat nemohou, měli by dostávat odměnu v určité odpovídající výši vycházející z celospolečenského průměru a konkrétních potřeb... Při takovém zaměření by si nikdo neměl činit nárok na výsledek hospodaření na základě vlastnictví určitých výrobních prostředků. Nikdo by si neměl nic nárokovat na základě vyjednávací pozice. Nikdo by neměl požadovat větší podíl jenom proto, že ke společenskému produktu přispěl více, něž jiní díky své mimořádné genetické výbavě, talentu, výšce postavy nebo nadprůměrné kvalifikaci, lepším nástrojům, výkonnějším spolupracovníkům nebo jenom proto, že náhodou vyrábí věci, které jsou výše ceněné. Každý pracující by namísto toho měl mít nárok na výsledek úměrný relativnímu množství vynaloženého úsilí či oběti, kterou při své společensky užitečné práci přinesl." [6]. Jinde se v knize píše, že se odměňování nemá odvíjet od talentu, pracovního zařazení a štěstí. Dle autora: "Ani nadání ani štěstí nelze již z definice odměnou vyvolat. Odměňovat pracovníka vykonávajícího určité povolání za přispění, které je dáno charakterem pracovního zařazení, výstupy z pracovního procesu nezmnoží." Jinde píše, že: "...odměňovat nadání, vzdělání získané na veřejné útraty, pracovní zařízení nebo kvalitní vybavení nemá žádné pozitivně motivační účinky. Takové prostředky jsou doslova promarněné. Nedokážeme změnit svou genetickou výbavu, protože nám někdo nabídne finanční pobídku, stejně tak ve svůj prospěch neobrátíme štěstěnu a neovlivníme kvalitu svých spolupracovníků ani výrobních nástrojů." [7]. Budeme nadále předpokládat, že nadání a talent jsou v podstatě totéž.


Dle autora: „Závěrem lze konstatovat, že míra nespravedlnosti v odměňování je mnohem větší v ekonomikách postavených na soukromém podnikání, kde mohou lidé kumulovat vlastnictví výrobních prostředků i zisky z něho plynoucí. Nerovnosti příjmů v důsledku rozdílného nadání a schopností jsou sice méně výrazné, ale stejně nespravedlivé. Pokud výplata vychází z hodnoty příspěvku k produktu, vedou nevyhnutelné rozdíly v nadání, schopnostech a vybavení k morálně neospravedlnitelným rozdílům v ekonomických výhodách.“ [8]. Zde se zastavíme, protože jak je známo buď můžu majetek získat ekonomickými prostředky, a v tom případě musím být schopen správně plnit přání spotřebitelů či výrobců kapitálových statků nižších řádů. Druhou možností jsou politické prostředky (včetně prosté krádeže) a pak bude záležet na mých schopnostech v používání násilí a vyhrožování jiným či na zalíbení se u dvora nějakého mocnáře či lidové většiny voličů. Čile je celkem zřejmé, že při akumulaci majetku a tedy i akumulaci kapitálového majetku, který podstatnou měrou zvyšuje produktivitu lidské práce, závisí také na schopnostech lidí. Toto si Albert plně zřejmě neuvědomuje, což demonstruje na příkladu s hrncem guláše (ten mu slouží pro přirovnání ke zboží a službám), kde tvrdí, že: „Za myšlenkou odměňovat lidi za to, jak se podílejí svým osobním kapitálem, stojí představa, že lidé by měli z ekonomiky dostat tolik, na kolik sami a svým produktivním vlastnictvím přispívají.“ Pokud tedy bude guláše více a guláš bude výživnější díky přispění člověka A, než díky přispění člověka B, potom bude podle tohoto modelu spravedlivé, aby člověk A snědl více nebo dostal lepší kousky než člověk B. Člověk A přinesl do kuchyně více aktiv, takže si  - dle tohoto z pohledu Alberta nespravedlivého systému odměňování - zaslouží větší odměnu [9]. V realitě nejde ani tak o fyzikální vlastnosti daného produktu, nejde o to, zda je ho více, či je výživnější, ale jde o to, jak daný produkt uspokojuje nejrůznější potřeby lidí, čili jaký jim přináší mezní užitek. Jde o vystižení těchto potřeb a tedy je klidně možné, že výživnější guláš, kterého je více, přijde vniveč, protože ho lidé nechtějí konzumovat (třeba jim nechutná anebo ho považují za nezdravý, nevzhledný apod.). Přitom je samozřejmě možné, že vložený majetek ztratí na hodnotě částečně (guláš se použije třeba k nakrmení prasat) anebo zcela (guláš se vyleje do jímky). Čili sám majetek o sobě nevede automaticky k jeho zmnožení (byť je dosti významným stimulem – viz dále), ale nutné je správně jednat. Obrazně je nutné s majetkem vůbec prvně přijít ve správný čas do správné kuchyně.


Zpět však k Albertovi, dle něj trhy umožňují lidem obdařeným většími schopnostmi získávat větší odměny než těm méně schopným, a to i tehdy vynakládají-li ti schopnější méně námahy a přinášejí-li menší oběti. Velký silný kopáč si vydělá více, než kopáč drobný a slabý, a to bez ohledu na to, jak dlouho a jak usilovně pracují. Podobně lékař vydělá v pohodlí přepychové ordinace více, něž dělník v nepředstavitelném hluku montážní linky, který riskuje život a zdraví a snáší nudu i nedůstojné zacházení. Jinde píše, že podobně jako u nějakého stroje nebo kusu pozemku (čili vlastnictví výrobních prostředků): „Ať už je IQ na úrovni 170 nebo stopadesátikilová postava jakkoli produktivní, neznamená to, že si jejich majitelé zaslouží větší příjem než někdo, kdo je méně obdařen, ale pracuje neméně pilně a stejně mnoho obětuje. Štěstí na nejrůznější vnější okolnosti či při genetické loterii nepředstavují lepší základnu pro odměňování než štěstí na bohaté předky“. K dědictví viz dále. Každopádně dostávat více jen proto, že člověk vytváří hodnotnější produkt, jakkoli vynakládá menší úsilí a přináší menší oběti, je v rozporu s hodnotami vymezenými Albertem, přičemž ale jde o určující znak tržního způsobu odměňování. V tržním systému se dle Alberta totiž hlasuje peněženkou. „Trh váží lidské touhy podle příjmů stojících za jejich preferencemi. Hodnotu přínosu určují nejenom relativní potřeby a přání, ale také rozložení příjmů umožňující jednotlivým aktérům tyto své potřeby a touhy projevit.“ A tak plastický chirurg v Hollywoodu vydělává více než rodinný lékař zachraňující životy v některých chudých zemědělských okresech Oklahomy, a to i přesto, že práce tohoto rodinného lékaře představuje po všech stránkách vyšší společenský prospěch [10]. Opět odbočíme. Autor zde provedl subjektivní meziosobní srovnání mezního užitku plynoucího z práce plastického chirurga v Hollywoodu a z práce rodinného lékaře. Není jasné, proč by mělo být bráno v potaz jen toto jeho subjektivní, a dodejme nevědecké hodnocení. Pravdou je, že lidé si běžně dobrovolně platí i jiné věci, než jen ty, které slouží k zajištění zdraví a stejně tak se to týká i bezpečnosti. Téměř nikdo nejezdí po silnicích v obrněném transportéru, přestože by tak jistě omezil riziko zranění či smrti v případě nehody. Lidé si dopřávají běžně k jídlu i nezdravé věci, byť vědí o jejich negativních dopadech. Lidé preferují zdraví a bezpečnost jen do určité míry, a pokud je jejich mezní užitek těmito věcmi již pokryt a jiné věci stávají žádanějšími, tak výrobní prostředky (též výrobní faktory) přesměrují třeba zrovna na zábavu, kdy práce špičkového chirurga, která (dle mého do určité míry a doby) vylepšuje filmové hvězdy, potěší nejen tyto hvězdy, ale třeba i diváky u televize nebo v kině. I v Partekonu se může stát, že do plastické chirurgie nebo třeba hospodské zábavy budou dirigovány nějaké výrobní faktory na místo rodinného lékařství. Stejně tak není pravda, že lékař musí nutně pracovat v pohodlné přepychové ordinaci méně, něž dělník v nepředstavitelném hluku montážní linky, který riskuje život a zdraví a snáší nudu i nedůstojné zacházení (viz výše). Obyčejné a jednoduché práce znamenají často nižší míru odpovědnosti a nižší míru duševní náročnosti. Celá řada lidí nemá zájem přejímat větší míru odpovědnosti. Také nuda či nedůstojné zacházení vás může potkat i na místě lékaře či ředitele, ba i nebezpečí (agresivní pacienti, časté cestování atd.). Koneckonců jsou lidé, kteří odešli z místa lékařů, právníků a manažerů dobrovolně na méně náročná místa. Autor zde vydává své subjektivní dojmy za nějaké objektivně dané pravdy. Stěží je však možné nějak objektivně z pozice jedince či nějaké demokraticky nebo diktátorsky se rozhodující se skupiny či země, porovnat duševně náročné zaměstnání s fyzicky náročným zaměstnáním bez existence ocenění na trhu. Či třeba porovnat duševní náročnost lékařské profese s duševní náročností profese elektroinženýra. Či fyzickou a duševní náročnost práce horníka s fyzickou a duševní náročností práce zedníka nebo přírodovědce učícího na univerzitě. Na trhu totiž mzdy za práci v nebezpečných a náročnějších profesích (např. horníci, hutníci, chemici, ale i textilní dělníci nebo duševně náročné profese) kompenzují rizika, plynoucí z této nebezpečnosti a náročnosti. Čili zaměstnanci v profesích, ve kterých hrozí více úrazů, nemocí, duševního vyčerpání, nepohodlí cest a podobně dostávají vyšší mzdy (aniž si toho musíme být přímo vůbec vědomi). Toho si všiml sám velikán ekonomie A. Smith: „Mzdy pracujících kolísají s lehkostí nebo obtížností práce, její čistotou nebo špinavostí, s vážeností nebo nevážeností daného zaměstnání.“ [11]. Bez toho ocenění nemůžeme nic říci, a to ani v případě, že v některých oborech vidíme více zaměstnanců než jinde (například dělníků bylo často více, něž třeba rolníků, zametačů či zlatníků nebo lékařů).


Shrnutí teorie odměňování v Partekonu
Prostě dle M- Alberta: "Nikdo by neměl dosahovat horentních příjmů a stejně tak by nikdo neměl dostávat víc než jen odměnu za vynaložené úsilí a oběti. Pokud pracovat nemůže, pak by odměna měla odpovídat potřebám. Příjem by nikdy neměl být ve vztahu k vlastnictví výrobních prostředků." [12]. Jinde: "Partekonisté tvrdí, že bychom za práci měli dostávat odměnu odpovídající tomu, jak pilně jsme pracovali a kolik jsme toho své práci obětovali.". Čili: "Jediný rozdíl v odměňování lidí vykonávajících vyváženou [vyvážené komplexy pracovních činností, pozn. autora - viz dále] práci by představovala délka a intenzita činnosti. Pokud by byly stejné, byl by stejný i podíl na výsledném výdělku. Kdyby se nějak lišila délka nebo intenzita práce, stejně by se lišil i příslušný podíl.“ Navrhuje se, aby ekonomiky rozdělovaly příležitost ke spotřebě výhradně podle úsilí nebo osobní oběti. Mozartovi a i méně nadanému Salierimu byste měli de facto zaplatit jen za jejich vynaložené úsilí [13]. Albert jinde píše, že: "Nazvěme částku, kterou pracující vydělává při průměrném pracovním nasazení za třicet hodin, základní plat. Každý bude vykonávat vyvážený komplex pracovních činností [tj. více různorodých profesí a pracovních pozic dohromady, pozn. autora], takže si každý vydělá základní plat, nebo o něco vyšší plat při větším počtu odpracovaných hodin či vyšším pracovním nasazení, popřípadě o něco nižší částku, pokud odpracuje méně hodin nebo bude pracovat méně intenzivně." Hodiny lze spočítat snadno, na modelu měření intenzity práce se shodnou pracovní kolektivy, ale dle Alberta by převládl nejspíše model, kdy se bude předpokládat, že všichni pracují s průměrným nasazením, a platy se tedy budou většinou lišit pouze podle počtu odpracovaných hodin. Výjimky by posoudila rada (pracujících) a mělo by prý k tomu docházet zřídka (autor ale nevylučuje přísnější variantu). Autor předpokládá i: "...výrazný posun ve prospěch spotřeby na základě potřeb." [14]. 
 

Důsledky Partekonu na motivaci
Jaké budou důsledky Partekonu na motivaci lidí k produkování zboží a služeb a tedy k uspokojování potřeb svých bližních? Jak je z uvedeného patrné tak nedostanete nic navíc za to, že máte mimořádnou genetickou výbavu, talent (nadání), výšku postavy, IQ anebo nadprůměrnou kvalifikaci (ke vzdělání, kde je to podobně, viz dále) či jen štěstí nebo dobré nástroje a podobně (viz výše). Čili tyto skutečnosti nebudou mít vliv na výši vaší odměny. Tím pádem se je nevyplatí při práci používat a nevyplatí se je ani rozvíjet. Jistá možnost existuje jen tehdy, pokud tyto skutečnosti využijete k tomu, abyste vytvořili daný produkt v co nejkratším čase, a zbytek pracovní doby si budete užívat volného času, který částečně budete muset obětovat na to, že jakoby pracujete. Další možností je to, že uvedené skutečnosti vám zvýší intenzitu práce. Například vyšší kvalifikace či nadání vás povede k tomu, že stočíte na soustruhu více závitů na trubkách a vaši hodnotitelé to budou považovat za důkaz větší intenzity práce, což je klidně s trochou filmování možné. Není totiž jednoduché odlišit to, v jaké míře na výsledný produkt působí genetická výbava, talent (nadání) anebo nadprůměrná kvalifikace, IQ či jen štěstí nebo dobré nástroje apod. Nejspíše budou působit tyto a jiné vlivy současně a nebude je možné jednoduše a někdy ani složitě odlišit. Tím pádem však do odměňování (odměna ve formě volného času) budou částečně promlouvat i tyto skutečnosti, které by dle Alberta neměli do odměňování zasahovat. To je první fakt. Je pravdou, že Albert píše, že kontrolu úsilí budou provádět samotní spolupracovníci [15]. To je celkem relevantní tvrzení, i když ne dokonalé, zejména pokud bude "filmař" intelektuálně či zkušenostně na větší výši než většina jeho spolupracovníků (to lze předpokládat i přes existenci komplexů pracovních činností). Jistý problém také vznikne tehdy, pokud pracovníci na stejném pracovišti vyrábějí různé produkty, a pokud dojde třeba k výpadkům v dodávkách surovin a polotovarů, změnám podmínek na pracovišti, změnám ve vybavení a podobně (pak nepomůže ani historické hledisko produktivity pracovníka, které Albert doporučuje používat). Je nutné podotknout, že na trhu tato skutečnost až tak nevadí, protože na zisku či ztrátě se to neprojeví, protože zaměstnanec si své udělal.


Účinná kontrola na partekonském pracovišti znamená však zesílení následujícího problému. Druhým faktem je totiž to, že pokud se nevyplatí při práci používat genetickou výbavu, talent (nadání), výšku postavy anebo nadprůměrnou kvalifikaci či IQ, štěstí, dobré nástroje a tak podobně, tak je jasné, že to bude mít vliv na výši vytvořeného produktu. Není zde motivace k využívání těchto věcí a není zde motivace k vytvoření většího produktu. Máte například talent na výrobu například svarů na karosériích či přípravu jídel, ale nic vám nenese, jistě bude rozumné tento talent nevyužívat. A tak podobně. Jedinou výjimkou budou lidé, které práce zrovna baví, takových však je zpravidla v populaci jen pár procent. Pro ostatní představuje práce jistou vynaloženou námahu, která má velké náklady obětované příležitosti ve ztrátě volného času a pohodlí. Nejde zde přímo o Albertovo vynaložené úsilí v práci, ale spíše o námahu a nepohodlí dané aktivací a užitím genetické výbavy, talentu (nadání) anebo nadprůměrnou kvalifikace či IQ, štěstí, dobrých nástrojů a tak podobně. Čili jde o něco, co předchází vlastní práci. Jinde o tom Albert píše jako o předvedení (viz dále), což je celkem příhodné slovo. Navíc jak uvidíme později nutnost pracovat ve vyváženém komplexu pracovních činností - tj. ve více různorodých profesích a pracovních pozicích povede k tomu, že pracovník bude ve své oblíbené práci trávit jen část svého pracovního týdne. Albert se mýlí i v případě toho, že nadání (talent) či IQ nebo genetickou výbavu nelze vyvolat. To je sice pravda, ale užití (předvedení) tohoto již přítomného nadání již lze vyvolat či naopak potlačit. Mám-li už jednou nadání na nějakou práci, přičemž však práce pro mne nepředstavuje zábavu, tak bude rozhodující, zda budu mít motivaci toto již existující nadání, IQ a genetickou výbavu vůbec používat (předvést). Bez nějaké formy odměny tuto motivaci mít nebudu. Podobné je to u štěstí, protože bez náležité motivace nebudu štěstí aktivně vyhledávat, nepůjdu mu, jak se říká naproti. Stejně jako v případě hledání vhodného pracovního zařazení a vhodných spolupracovníků, vylepšování nástrojů apod. Prostě existují tři stavy, v kterých se jednotlivec může nacházet. Na příkladu nadání jsou to tyto: nemám nadání; mám nadání, ale neužívám (nepředvádím) ho a mám nadání a užívám ho. Nejde tedy pouze o dva stavy: mám nadání a nemám nadání.


Na věc se dá podívat i jiným způsobem stejná hodinová sazba, která se bude o trochu lišit z důvodu vynaloženého úsilí (viz shrnutí výše) a různá diskontovaná mezní hodnota produktu - tj. to jak si druzí cení budoucí přínos produkce daného člověka, čili jak moc jim člověk uspokojuje jejich potřeby - daná genetickou výbavou, talentem (nadáním), IQ, nadprůměrnou kvalifikací, štěstím, dobrými nástroji a podobně, logicky způsobí, že někteří lidé budou vzhledem ke své diskontované mezní produktivitě danou hodinovou sazbou podhodnoceni a tedy je nebude nic motivovat k tomu, aby tuto produktivitu předváděli a udržovali si ji (u nástrojů, aby je udržovali a vylepšovali), pakliže pro ně představuje práce námahu a ztrátu volného času a pohodlí, což pro většinu lidí představuje. Motivace bude přesně opačná a bude tlačit tyto pracující k menší produktivitě. Jiní lidé, byť třeba i průměrně či nadprůměrně usilovně pracující, budou hodinovou sazbou vzhledem ke své diskontované mezní produktivitě nadhodnoceni a budou tedy za svoji nižší produktivitu odměněni. Nic je tedy nebude nutit (pokud práce není pro ně zábavou) k tomu, aby svou produktivitu zvyšovali, a zůstanou tedy na své stávající úrovni. Alespoň do té míry, do které jim nebude hrozit vyloučení z dané rady a následné skončení na svého druhu sociálních dávkách. Jak jsem již zmínil, tak autor předpokládá i: "...výrazný posun ve prospěch spotřeby na základě potřeb." [16]. Jinde Albert píše, že: "Nikdo by neměl dosahovat horentních příjmů a stejně tak by nikdo neměl dostávat víc než jen odměnu za vynaložené úsilí a oběti. Pokud pracovat nemůže, pak by odměna měla odpovídat potřebám. Příjem by nikdy neměl být ve vztahu k vlastnictví výrobních prostředků." [17]. Tím se Partekon nebude lišit od současného systému kapitalisticko-socialistického. Kde část lidí, která preferuje více volný čas před větším příjmem a spotřebou bude raději pobírat odměnu odpovídající potřebám namísto toho, aby se podílela na výrobě a poskytování produktům ostatním. Výsledkem je opět nižší produkce, byť to bude (dle míry a způsobu nastavení odměny) podobné v tomto ohledu jako dnes. Navíc v Partekonu nebude zřejmě možné se cenově podbízet a kompenzovat tak své nevýhody nižšími náklady na pracovní sílu - to by byla totiž již konkurence a narušovalo by to stejnou hodinovou sazbu za práci - bude tedy existovat zřejmě (v knize se to v podstatě neřeší) určitá míra nedobrovolné nezaměstnanosti. Stěží na tom něco mění rozložení nepříjemných povinností mezi více lidí [18]. Tím se totiž nepříjemné povinnosti jen přerozdělí, ale jejich celkové množství v ekonomice se nijak nesníží. Navíc zmizí specialisté na nepříjemné povinnosti.
Nutné je ještě zdůraznit, že Partekon vlastně odděluje odměňování od samotné pracovní činnosti a jednání. Odcizuje odměnu od pracovního výkonu a jednání, ale to má dopad na motivace, a tím i na úroveň produkce ekonomiky. Tím se Partekon neliší například od teorie socialistického centrálního plánování (praxe socialistického centrálního plánování zaváděla tzv. socialistickou soutěž mezi podniky, kolektivy a jednotlivci s odměnami, pochvalami a vyznamenáními). Přičemž platí, že výše produkce je dána systémem odměňování a není na něm nezávislá.