Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vize Partekonu a její kritika: Nemožnost ekonomické kalkulace v Partekonu (2)

21. 11. 2014

Jednání v Partekonu-popis
Pro další výklad a srovnání Partekonu čili participativní ekonomie s jednáním na trhu si nyní na základě Albertovi knihy popíšeme, jak se jedná za účelem dosažení ekonomické kalkulace v Partekonu. Alokací zboží a služeb se zabývá Albert ve své knize zejména na stranách 153 až 167, pak na stranách 263 až 272 a 328 až 335. Nyní zde tedy uvedeme stručnější popis této alokace. Dle ekonoma Ludwiga von Misese v  socialismu (veřejné vlastnictví výrobních faktorů či dle Misese byrokratický management) vzniká problém toho, co se vzácnými výrobními faktory přednostně produkovat, tak aby byly nejnaléhavější potřeby občanů uspokojeny. Problém s nemožností provádět ekonomickou kalkulaci je pro byrokracii neřešitelný. Ekonomická kalkulace nemůže být vůbec prováděna, protože: „Tam kde nejsou trhy a následkem toho ani tržní ceny výrobních faktorů, nemáme žádné prvky kalkulace.“ [30]. Nemáme-li možnost použít kalkulace, neexistuje prostředek k získání odpovědi na otázku, zda byl naplánovaný či provedený projekt (z nespočetně jiných projektů) ten, který se nejlépe hodil k uspokojení nejnaléhavějších potřeb občanů. „Úspěch a nezdar zůstávají nerozeznány ve tmě. Obhájci socialismu se vážně mýlí, považují-li absenci zisku či ztráty za znak dokonalosti. Jedná se naopak o základní vadu jakéhokoli socialistického managementu. Není výhodou nevědět, zda je či není to, co dělám, vhodným prostředkem k dosažení požadovaného cíle.“ [31]. Problému alokace si je Albert vědom a věnuje mu tedy příslušný prostor. Trhy však zcela odmítá [32].


Dle M. Alberta: „Nepoužíváme pouze číselně vyjádřené ceny a mechanismus jejich stanovování a dolaďování se opírá o systém vzájemné kontroly a vyvažování. Indikativní ceny (vyjadřující společenské náklady příležitosti) se v partekonu odvozují z kooperativní společenské diskuse a kompromisu. Kontrolu zajišťuje šíření kvalitativních informací a poradní způsob rozhodování. Tak se zajistí, aby si kvantitativní ukazatele zachovaly co nejvyšší přesnost, aby se mohla rozvíjet citlivost jednotlivých pracujících k situaci spolupracovníků a aby všichni pochopili spletitost mezilidských vztahů, která určuje, co můžeme a co nemůžeme spotřebovat nebo vyrobit.“ [33]. Úroveň spotřebovávání bude dáno i tím jak, kdo dlouhou a případně usilovně pracoval [34]. V předchozích kapitolách jsme viděli, že budou zohledněny při odměňování někdy pouze jen potřeby občanů. Máme zde tedy nějaké indikativní ceny, které mají dávat do kvantitativní rovnováhy požadovanou poptávku po produktech s dostupnou nabídkou. Kvalitativní rozměr těchto cen bude dán tím, že každý aktér bude mít přístup k seznamu všech přímých a nepřímých faktorů podílejících se na výrobě zboží spolu s popisem toho, co spotřeba daného zboží přinese. „Znamená to, že výrobci a spotřebitelé konkrétního produktu musí do procesu plánování... vnést informace o těch vlivech a důsledcích, které nelze v plné míře vyjádřit pomocí kvantitativních ukazatelů. To, ale neznamená, že každý bude muset sepisovat sáhodlouhá pojednání o svých pracovních a životních podmínkách. Naopak to znamená, že lidé budou muset vypracovávat stručné zprávy, které nahradí nedostatek spočívající v tom, že každý nemůže osobně zakusit všechny okolnosti [35]. Dodejme, že spotřeba stejného zboží může různým lidem přinést různé uspokojení. Stěží tedy bude možné sepsat ryze objektivní přínos. Totéž platí pro pracovní činnosti. Pokračujme však dále. Tyto kvalitativní informace nebudou při svých výpočtech prý využívat všichni pracující a spotřebitelé. Ale když jim věnují pozornost, seznámí se tak postupem času s hmotnými, lidskými a společenskými komponentami produktů, které využívají [36]. Jinde autor píše, že na počátku plánovacího procesu má každý člen společnosti přístup k odhadům týkajícím se indikativních cen, výroby a spotřeby na všech úrovních, včetně přehledů výchozích předpokladů. Při přípravě plánu na následující rok mohou jednotlivci tyto informace využívat podle vlastní libosti [37]. Detailní informace o kvalitativních stánkách produkce se budou dle autora například zjišťovat na terminálech, kde se člověk třeba pro ilustraci zeptá: „“Potřebuji zjistit, z čeho se vyrábí to a to zboží,“ nebo „Jak vypadá práce v tom a tom odvětví?“ nebo „Co je příčinou vysoké poptávky po chladničkách?“ nebo „Proč v této konkrétní čtvrti požadují v porovnání s celostátním průměrem o tolik víc jízdních kol?“.“ Atd. [38]. Co když budou lidé možnost zjišťovat si odpovědi na podobné otázky z většiny ignorovat? Pak však stěží něco zjistí.


Esej L. E. Reada  „Já, tužka“ z roku 1958, má v anglickém vydání z roku 2010 čtyři stránky textu věnované tomu, jak se taková obyčejná ořezávací tužka vyrábí (respektive kol roku 1958 vyráběla), a to jde pouze o zjednodušený popis výroby celkem banálního výrobku [39]! Jaký popis by muselo mít takové jídlo, které si čtenář jednou či několikrát týdně kupuje? To máte třeba 20 druhů jídla, jako je maso, brambory, rýže, mléko, máslo, sýry, chleba, různé druhy zeleniny či ovoce, koření atd. Toto jídlo může být v různých verzích, jako třeba brambory. To máme brambory salátové, brambory na pyré, přílohové brambory, bramborovou kaši v prášku s nebo bez mléka, bramborové knedlíky apod. Druhů ovoce, sýrů či chleba a jiného je v obchodech často nepočítaně. Přičemž ne vždy musíte koupit to stejné, jednou si koupíte královský sýr, jindy eidam, ementál, tvarůžky, goudu, parmazán, uzený eidam, džigas atd. Existují specializované prodejny zeleniny a ovoce, masa, sýrů a mléčných výrobků, pečiva apod. A co třeba popis takového rádia s CD přehrávačem, věže, počítače, mobilního telefonu, tabletu, mp3/4 přehrávače apod. Vše v různých druzích a verzích. Co třeba popis oblečení, nábytku, dovolené, práce řemeslníka, cesty vlakem či popis automobilu? A to vše v situaci, kdy řada lidí nečte ani složení výrobků či výroční zprávy podniků. Hádám, že koš zboží a služeb, který čtenář kupuje během roku, vytvořily stovky, tisíce až desetitisíce lidí, a to mnohdy ještě z cizích a vzdálených zemí. Stěží mohu mít tedy přehled o nich a jiných přímých a nepřímých faktorech podílejících se na produkci daného zboží či služby a jejich komponent. Stěží budou moci zpracovat informace o tom, z čeho se vyrábí to a to zboží nebo jak vypadá práce v tom a tom odvětví nebo co je příčinou vysoké poptávky po chladničkách nebo proč v této konkrétní ulici či čtvrti požadují v porovnání s celostátním průměrem o tolik víc jízdních kol. Mimochodem poslední dva příklady počítají mlčky s tím, že nám lidé řeknou pravdivě o tom, jaké mají subjektivní pocity ve své vlastní hlavě, což však nemůžeme nijak ověřit.


A i kdybych měl já nebo nějaká skupina k dispozici všechny informace, tak takové obrovské množství informací nebudu schopen či nebudeme schopni přečíst a vstřebat, natož promyslet a objevit na jejich základě nové informace a porozumět ohromné spletitosti mezilidských vztahů. Je dobré to srovnat s výše uvedeným tvrzením Huerty de Sota, kdy je: „...přenos informací ve společnosti v zásadě nevyslovený a subjektivní, tj. není slovně vyjádřený a artikulovaný, a dochází k němu velmi souhrnným způsobem…“. Informace a znalosti jsou implicitní, rozptýlené a nesdělitelné (a dynamické). Přenos sociálních informací (pomocí našeho jednání) je zásadně implicitní a subjektivní, a informace není vyjádřena často v explicitní podobě a je přenášena ve velice zkrácené podobě (viz výše). To je oproti Partekonu diametrálně odlišné a diametrálně jednoduší. Samozřejmě Albert předpokládá, že ne každý bude tyto popisy číst (viz výše), pak je však celkem logické předpokládat, že řada informací kvalitativní povahy nebude do cen prostě zahrnuta. To, že dané popisy budou jen stručné, bude tuto skutečnost dále prohlubovat. Čili zbylé informace, které budou brány v potaz, budou radikálně zjednodušeny. Albert sám jasně píše, že: „Břímě představované povinností šířit a vyměňovat si informace je při participativním procesu alokace podstatně větší než v ekonomikách neparticipativních, které tyto záležitosti jednoduše podceňují.“ [40]. I kdyby lidé nakrásně toto velké břímě přijali, tak to bude jen a pouze zlomek informací. Informace budou zkráceny, což bude znamenat, že tomu bude podobně jako na trhu (o nějž ale Albert nestojí), ale s tím, že zkrácení, jak uvidíme dál, bude mít jinou podobu. Navíc toto zkrácení bude již deformováno neexistencí soukromého vlastnictví výrobních prostředků (kapitálu). Teď je možné shrnout, že Partekon podobně jako trh musí stavět na zkrácených informacích. I tak je však patrné, že lidé stráví řadu času diskutováním a handrkováním se s ostatními.


Připomeňme, že Albert píše o hypotetickém nakladatelství v Partekonu, kde se psaní, redakční a grafické zpracování se děje ve značné míře stejně jako před Partekonem, ale dovedeme si představit, že půjde také o ochranu stromů a dalších zdrojů a o redukci ubíjejících rutinních operací. Proto se bude asi většina knih zavádět do přenosných počítačů velikosti knihy, které čtenářům umožní si měnit velikost, uspořádání, výtvarnou podobu a rozlišení jednotlivých stránek. Tradičně tisknout a vázat se budou pouze svazky mimořádně kvalitní nebo speciální objednávky. Tím se pak dramaticky omezí náklady na přípravu a distribuci, ochrání to vzácné zdroje a spotřebitelé získají snadný, přímý a téměř bezplatný přístup k celým knihovnám plným informací. Vlastně tu jde o dnešní čtečky, které však zatím tištěné knihy moc nevytlačily. Jinde Albert sebevědomě píše, že kdyby ve Spojených státech byla již roku 1955 uskutečněna myšlenka participativní ekonomiky, tak by se prý pro 80 % pracujících výrazným způsobem zvýšila kvalita vykonané práce. Produkce odpadu všeho druhu by se snížila a dokonce zmizela. Stejně tak by odpadla výroba nepotřebného zboží a nadvýroba. Atd. [41]. Z toho se zdá, že Albert počítá s jistou redukcí v pestrosti nabídky zboží (a služeb) a tedy i se zjednodušením výrobní struktury. To však samo o sobě znamená neuspokojení poptávky spotřebitelů a znemožnění ekonomické kalkulace v některých oblastech trhu. V tomto ohledu tedy uspokojování potřeb spotřebitelů bude v Partekonu na horší úrovni než na trhu nebo za situace intervencionismu. Na druhou stranu se tak snižuje množství informací, které je nutné zpracovat a objevit (k tomu viz tzv. dlouhý konec či chvost v kapitole „Existence černého trhu, potřeby a problém ekonomické kalkulace“).


Zde se musíme zastavit a doplnit, že jednání úzce souvisí, jak bylo již výše patrné, ač to nebylo úplně přímo řečeno, s využíváním, přinášením a objevováním informací. Jednám-li, tak využívám mne dostupné informace, přenáším je a zároveň objevuji nové informace. Samotné informace zase ovlivňují moje jednání a moje vnímání záměrů a cílů, které chci dosáhnout. Jde o věci, které tedy spolu úzce souvisí. Albert má tedy v zásadě pravdu, pokud se zabývá přenosem a tvorbou informací. Co lze však kritizovat, je způsob tohoto přenosu a tvorby informací.

 

Jednání v Partekonu-plánování
Předejme však slovo opět Albertovi, dle něj při participativním plánování nejprve přijde každý aktér ať jednotlivec anebo rada s návrhem vlastních aktivit a jakmile obdrží informace týkající se návrhů dalších aktérů a také jejich reakce na návrh vlastní, vypracuje každý z nich nový návrh. „Každý „aktér“ spotřeby, od jednotlivců až po rozsáhlá sdružení, navrhne plán spotřeby. Jednotlivci budou navrhovat zboží určené k soukromé spotřebě jako oblečení, potraviny, hračky a podobně. Jinde k tomu Albert píše, že spotřebitelé by do nového roku vstupovali s pracovním plánem, včetně údajů o tom, kolik různých druhů potravin, oděvů, obědů v restauraci, výletů, knih, nahrávek, vstupenek na představení a podobně spotřebují! Dále místní rady do svých návrhů zahrnou odsouhlasené požadavky na zboží k soukromé spotřebě i kolektivní požadavky vztahující se k danému místu, například nový bazén nebo park. Rady se širším záběrem a sdružení vypracují návrhy obsahující schválené požadavky členských rad a přidají kolektivní požadavky na úrovni daného sdružení. Podobně vypracuje každý výrobní subjekt výrobní plán. Pracoviště vyjmenují požadované vstupy i výstupy, které dají k dispozici. Regionální a odvětvová sdružení dají tyto návrhy dohromady a budou sledovat převis nabídky a poptávky.“. Bude se také při vypracování odhadů na letošní rok vycházet z indikativních cen a záznamů o výrobě a spotřebě z minulého roku [42]. Připomeňme, že dnes není vůbec nutné znát svoji spotřebu na rok dopředu, dokonce ani na měsíc či týden nebo i den dopředu. Víte, kolik sníte rohlíků či chleba ročně nebo kolik ponožek či hudebních skladeb si koupíte, kolik vypijete piv, abslovujete výletů a podobně? A to ještě by bylo nutné zvážit to, že není hudební skladba jako skladba (např. opera versus dvouminutový klip) či pivo jako pivo (Plzeňské versus kvasnicové pivo z mini pivovaru) apod. Je nutné také připomenout, že práce ve vyvážených komplexech pracovních činností budou znamenat účast v řadě zaměstnání, a tím i účast v řadě rad a i tvorbu řady zjednodušených popisů, a to za stavu, kdy nemáte možnost specializace. I toto snižuje kvalitu informací, které mají být údajně generovány participativní ekonomikou (k tomu viz kapitola Vize Partekonu: (Ne)vyvážené komplexy pracovních činností). Samozřejmě v Partekonu je nutné znát svoji spotřebu déle než rok dopředu, protože některé výrobní kapacity se projektují a budují řadu let dopředu. To činí daný proces ještě náročnější. Není také jasné, jak mají lidé v radách plánovat spotřebu něčeho, co se ještě nevyrábí, a co ani třeba neznají. Svého času byly mobilní telefon anebo čtečka neznámými, protože je mělo v hlavách či vývojových kancelářích jen pár vynálezců či podnikatelů. Jinde se tyto přístroje nevyskytovaly. Teprve jejich příchodem na trh, reklamou a rozšířením znalostí alá Huerta de Soto se staly známými. V té době však už nějaké výrobní kapacity na tyto přístroje musely existovat. V Partekonu bude muset hrstka vynálezců (s podnikateli se zde nepočítá) přesvědčit řadu různých rad na různých úrovních a propagovat svůj vynález ještě předtím, než bude vůbec existovat, aby získali zdroje na výzkum a vývoj. Čili na trhu mohu mnou získané informace realizovat bez toho, abych musel kontaktovat množství lidí (v určitých případech se mohu obejít úplně bez nutnosti se dohodnout s někým, jindy bude stačit dohoda se společníky, půjčovateli či zaměstnanci). V Partekonu naopak bude nutné přesvědčovat různé rady, a to ještě na různých úrovních. Navíc čím více lidí, kteří jsou nutní pro schválení mého záměru, tím více roste pravděpodobnost toho, že nebudou správně chápat moje unikátní informace, tím více času bude stát prezentování těchto informací a ani pak není zaručen úspěch. K tomu Albert píše pro příklad, že v případě transformace uhelného dolu s cílem zvýšit bezpečnost a pozitivně ovlivnit zdraví, nahrazením jízdy po dálnici přepravou po vysokorychlostní železnici nebo přeměny zemědělství, aby splňovalo ekologické požadavky, bude nutné, aby se k tomu vyjádřili sdružení horníků, železničářů, pracovníků v automobilkách a v zemědělství, jakož i dopravní, potravinářská a ekologická oddělení celostátního sdružení spotřebitelů [43]. Přirozeně tohle nestačí, nemáme tu producenty lokomotiv, vagónů, stavební radu, gumárenskou radu, ocelářskou radu, naftařskou radu, radu výroby plastů, výrobců těžních strojů, výrobců značek, barev, polstrování, výrobců kotlů, motorů a desítky až stovky jiných rad, a pak obrovské množství různých spotřebních rad. Hlasovat by měl dle Alberta přece každý, kdo je dotčen danými změnami. Jak se říká na trhu má jeden dolar celou kupní sílu, ale při hlasování má jeden hlas jednu tisícinu či jednu miliontinu hlasovací síly.


Detailnější popis toho jak rady pracujících a spotřebitelů budou plánovat na nadcházející období, uvádí strana 160 Albertovi knihy: 1. Rady pracujících a spotřebitelů si vezmou příslušná data z předchozího roku. 2. Od mediačních úřadů obdrží odhad pravděpodobných změn v cenách a příjmech, který se bude opírat o informace o přijatých investičních rozhodnutích a přesunech pracovních sil. 3. Od výrobních i spotřebitelských rad dostanou také informace týkající se dlouhodobých investičních záměrů nebo kolektivních návrhů na spotřebu, které byly již schváleny v předchozích obdobích a jejich plnění pokračuje i v daném roce. 4. Prověří změny ve vlastních návrzích na uplynulá období, a zjistí, o kolik museli snížit své spotřební požadavky nebo plány, aby si zvýšili kvalitu pracovního života apod. Také se seznámí s růstem průměrné mzdy a se zvyšující se kvalitou průměrných komplexů pracovních činností předpokládaných pro tento rok a zamyslí se nad tím, jak je nejlépe využít, 5. „Nakonec využijí konečné ceny z minulého roku jako výchozího ukazatele společenských nákladů a přínosů. Na jejich základě vypracují návrh pro nastávající rok. V něm vyjmenují, co chtějí spotřebovat nebo vyrobit, a naznačí tak, jak si představují celkový společenský produkt. Zároveň v něm uvedou i kvalitativně pojaté zdůvodnění. Takovýto návrh se pak zkombinuje se všemi ostatními, z toho vzejde zpětná vazba a na jejím základě se opět postupně provedou úpravy, dokud nevznikne finální verze.“ [44]. Autor tvrdí, že při plánování potřebujeme pouze poptat typ zboží, i když později si ke spotřebě každý vybere konkrétní velikost, model a barvu [45]. Je poněkud záhadou, jak bude zaručeno to, že požadovaná velikost, model a barva budou k dispozici. Je to důležité třeba právě tam, kde změny v požadované velikosti, modelu, barvy a podobně znamenají významnější změny ve výrobě či výrobní technologii. Například změna ve velikosti nějakého elektronického zařízení s plastovým krytem, může znamenat změnu obtížně vyrobitelné formy, do které se plast vstřikuje či vtlačuje, případně to může znamenat i změnu strojů a nářadí na výrobní lince. Záměna ječného sladu za pšeniční vytvoří docela jiné pivo a tak podobně. Zdá se (i vzhledem k příkladu s knihkupectvím), že na podrobnější potřeby občanů se nebude brát v Partekonu nakonec moc ohled.

 

[30] Mises, s. 59.
[31] Ibid, s. 61.
[32] Albert, s. 328-335.
[33] Albert, s. 156.
[34] Ibid, s. 157.
[35] Ibid, s. 157. K tomu viz i s. 271.
[36] Ibid, s. 157-158.
[37] Ibid, s. 267.
[38] Ibid, s. 272.
[39] Read.
[40] Albert, s. 156.
[41] Ibid, s. 211 a 288.
[42] Ibid, s. 158-159 a 163.
[43] Ibid, s. 313.
[44] Ibid, s. 160.
[45] Ibid, s. 161.