Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vize Partekonu a její kritika: Nemožnost ekonomické kalkulace v Partekonu (1)

19. 11. 2014

Ekonomické kalkulace na trhu
V této části se opřeme o jeden můj starší článek na téma ekonomické kalkulace a jejich zdrojů (předpokladů), tj. na to čím je ekonomická kalkulace vůbec umožněna [1]. Leccos jsme však již z této problematiky nakousli v předchozích částech této stati, protože tato problematika souvisí totiž prakticky se vším. Budeme se zde tedy někdy opakovat. Nejprve je nutné se zabývat tím, jak vypadá ekonomická kalkulace na trhu. Dle ekonoma L. von Misese v současné vysoce komplexní ekonomice, kdy existuje nespočet druhů materiálních výrobních faktorů (půda a kapitálové statky) s různými fyzickými vlastnostmi a různou lokací, miliony pracujících s různými schopnostmi pracovat (a také různou lokací) a obrovské množství technologických postupů a plánů, je nezbytné rozhodnout jak s těmito pořád vzácnými prostředky naložit, který postup a plán zvolit. „Který plán by měl být realizován, protože přispívá nejvíce k uspokojení nejnaléhavějších potřeb?“ [2]. Systém svobodného trhu (Mises ho nazývá systémem ziskového managementu) vede k tomu, že veškeré plánování a projektování je založeno na tržních cenách. Ekonomické plánování je možné jen díky existenci tržních cen: „Tržní ceny samotné mohou odpovědět na otázku, zda realizace projektu P vynese více, než on sám stojí, tj. zda bude užitečnější než realizace jiných možných plánů, které nemohou být uskutečněny, protože požadované výrobní faktory jsou použity na provedení projektu P.“ [3].

 

V reálném světě navíc dochází k neustálým změnám (jako jsou změny populace, potřeb, technologií, nabídky a umístění výrobních faktorů, počasí atd.), a proto je nutné, aby podnikatelé přizpůsobovali výrobu neustálým změnám podmínek [4]. Díky změnám vzniká v systému ziskového managementu prostor pro kormidelníky-podnikatele, kteří usilují o dosažení zisku. Podnikatelé hledají ziskové příležitosti a: „Jakmile objeví, že poměr mezi cenami výrobních faktorů a očekávanými cenami výrobku takovou [tj. ziskovou, pozn. autora] příležitost nabízí, pustí se do díla.“ [5]. Pokud se podnikatelé nemýlí, dosáhnou zisku (a pokud se mýlí tak utrpí ztrátu). Zisk je motivuje ke zvýšení produkce a tím i nabídky daného produktu. To má pak za následek pokles ceny tohoto produktu. Na druhou stranu zvyšování produkce nutí podnikatele k poptávání většího množství výrobních faktorů, z kterých a pomocí kterých je produkt produkován. Rostoucí poptávka po nich pak vede k růstu cen těchto výrobních faktorů. Vše se prohlubuje vstupem dalších - ziskem přilákaných - podnikatelů a jejich kapitálu do ziskového podnikání. Výsledkem pak je tendence směřující k zmizení takových zisků [6]. Velké zisky tedy není potřeba závidět. Analogicky pokud podnikatelé utrpí ztráty při produkci nějakého produktu (díky tomu, že velikost poptávky nadhodnotili), omezí jeho produkci anebo ji úplně opustí. Shrneme-li výše uvedené, dojdeme k závěru, že při hledání ziskových příležitostí podnikatelé přizpůsobují výrobu poptávce společnosti (spotřebitelů) [7]. O alokaci výrobních faktorů a volbě nejvhodnějších technologií je tak rozhodnuto, na základě spotřebitelské poptávky – tj. na základě nejnaléhavějších potřeb občanů. Dle L. von Misese je pak ziskový management jediný způsob, který nám umožňuje racionalitu a kalkulaci při výrobě nutných zboží a služeb a sám směřuje k sebezdokonalování [8]. Tendence k mizení zisků, snaha vyhnout se ztrátám a sebezdokonalování nám sdělují, že tento ziskový management (systém svobodného trhu) vede k čištění trhu a k odstraňování nedostatků a přebytků zboží a služeb na trhu, a tím k lepšímu uspokojování potřeb spotřebitelů, čili vede ke stavu rovnováhy ekonomiky (tato skutečnost se někdy označuje termínem ergodicita) (viz i dále).

 

Co je zdrojem možnosti ekonomické kalkulace na trhu?
Co je tedy zdrojem (předpokladem) samotné možnosti provádět ekonomickou kalkulaci? Na to (vedle náznaků ve výše zmíněném) odpovídá ve zkrácené podobě tato citace M. Urzy: „Trh naopak dovede tyto problémy řešit samovolně, neboť ceny vytvářejí sami obchodující jedinci v rámci snahy o maximalizaci svých zisků; celý proces je velmi robustní, reaguje na změny v čase, reflektuje preference všech účastníků tržního procesu i vzácnost zdrojů. Všechna výše popsaná rozhodnutí pak nedělá žádná centrální autorita, nýbrž všichni nakupující, prodávající, výrobci, spotřebitelé, zaměstnanci i zaměstnavatelé. Není-li volný trh nijak deformován (například státními zásahy), pak je maximalizace zisku každého jedince ekvivalentní maximalizaci jeho přínosu pro společnost (protože na jedné straně poskytování co nejžádanějších služeb znamená nejvyšší příjmy a na straně druhé snižování nákladů znamená šetření vzácnými zdroji).“ [11]. Ceny vytvářejí sami obchodující jedinci v rámci snahy o maximalizaci svých zisků. Čili zde máme jedince, kteří něco dělají. To jest, jednají (podnikají). Tito dělají to něco, aby dosáhli maximalizace svých zisků (zahrnujíce v to i duševní zisky). Vedle toho samozřejmě musí existovat neuspokojené potřeby občanů a jejich změny a dále proměnlivost a nejistota reálného světa. To také znamená, že reálná ekonomika a svět je ekonomikou a světem nerovnováhy, jen v takovémto světě lze podnikat [12]. My se nyní podíváme na jednání a maximalizaci zisku. Neuspokojené potřeby občanů a jejich změny a proměnlivost a nejistotu reálného světa považujeme za dané a každému zřejmě jasné zdroje (předpoklady) možnosti činit ekonomickou kalkulaci, tyto zdroje se vyskytují i v socialistickém hospodářství. Jedině v ráji se nebudou vyskytovat.

 

Jednání (podnikání) na trhu
Je nutné si nejprve uvědomit, že v každé skutečné a živoucí ekonomice je každý její účastník vždy podnikatelem a spekulantem [13]. Ekonom I. Kirzner ve své knize „Jak fungují trhy“ píše, že v ekonomice: „Neustále vznikají nové příčiny nerovnováhy a příčiny cenových rozdílů. Zároveň ale tyto nerovnováhy dávají nepřetržitě vznikat silám, které mají tendenci objevovat takto vytvářené ziskové příležitosti. Tendence k vytvoření jediné ceny je neustále narušována – ale nepřetržitě obnovována.“ [14]. Čili výše zmíněná tendence ekonomiky k rovnováze je trvale narušována a ekonomika díky tomu rovnováhy nedosahuje, pouze má tendenci k ní směřovat. To je důležitý poznatek, který je nutno mít na paměti. Takové podmínky umožňují vznik jednání, protože: „Svět nerovnováhy… nabízí prostor pro podnikatelské objevování a následně prostor pro skutečnou změnu.“. Podnikatelské jednání ve formě podnikatelské ostražitosti je to, co vede k rozpoznávání ziskových příležitostí a jejich využití [15].


Detailnější pohled na to jak tento proces funguje, obohacený o popis přenosu informací, najedeme v knize „Teorie dynamické efektivnosti“. Její autor Jesús Huerta de Soto zde píše, že: „Každý podnikatelský akt s sebou nese vytvoření nových informací ex nihilo. Tvorba těchto informací probíhá v mysli konkrétní osoby…“. Dále stručně parafrázováno: když si řekněme C uvědomí, že nastala situace, kdy je nějaký výrobní faktor ve společnosti neprávem podceněn a prodá tento výrobní faktor (zdroj) například osobě A poté co ho koupil od osoby B, tak dojde k tvorbě nových informací nejen v mysli osoby C, ale i osob A a B. „A si tak uvědomí, že zdroj, který mu chyběl a který potřebuje k dosažení svého cíle, lze získat v jiné oblasti trhu v mnohem větším množství, než očekával, a že proto nyní může bez problému realizovat činnost, ke které v důsledku nedostatku příslušného zdroje nemohl přikročit dříve. B si zase uvědomí, že zdroj, který v takovém nadbytku vlastní a kterému nepřikládal žádný význam, je velmi žádán a vyhledáván jinými lidmi, a že ho proto může za dobrou cenu prodávat. Část této nové praktické informace, která se zrodila v mysli C, tedy že může podnikat, a která se později objeví i v myslích A a B, se navíc ve velmi stručné formě promítá v řadě cen nebo historických směnných kurzů…“ [16].


“Tvorba informací v podnikání předpokládá, že současně rovněž dojde k předávání těchto informací na trhu.”. Vedle předání informací mezi přímými aktéry se dále informace šíří prostřednictvím jednotlivých cen (dodejme, že jde zejména o změny cen), které jsou velmi účinným systémem přenosu, neb předávají velmi levně velké množství informací ostatním. Dle Huerta de Soto je: „...přenos informací ve společnosti v zásadě nevyslovený a subjektivní, tj. není slovně vyjádřený a artikulovaný, a dochází k němu velmi souhrnným způsobem…“ [17]. Informace a znalosti jsou implicitní, rozptýlené a nesdělitelné (a dynamické). Přenos sociálních informací je zásadně implicitní a subjektivní a informace není vyjádřena často v explicitní podobě a je přenášena ve velice zkrácené podobě. Konečně je důležité, že díky podnikatelským činům se lidé učí postupovat ve vzájemné součinnosti a že se učí tím nejlepším možným způsobem – tj. aniž by si uvědomovali, že se učí. Učí se dobrovolně. Huerta de Soto uvádí pro ilustraci příklad s učením se jezdit na kole, kdy se člověk pokouší nějak udržet rovnováhu. A říká, že však téměř žádný cyklista není obeznámen s fyzikálními principy skrývajícími se za touto schopností. Naopak cyklisté používají spíše nějaký „smysl pro rovnováhu“, který je informuje, co dělat v každém okamžiku, aby nespadli [18].


Huerta de Soto pak uzavírá, že ekonomickou kalkulaci umožňují právě ty informace, které byly vytvořeny v procesu podnikání. „Jinými slovy, bez praktického podnikání nemohou informace, které jednotliví aktéři potřebují k tomu, aby si spočítali či náležitě odhadli hodnotu jednotlivých možných kroků, vzniknout. Proto bez podnikání není možné provádět ekonomickou kalkulaci.“ [19]. Přičemž dle I. Kirznera je důležitá neomezená svoboda vstupu podnikatelů na všechny části trhu [20]. Neomezená ve smyslu neexistence privilegií, které tomuto vstupu brání. Za pozornost zde stojí i slovo odhadli! Podnikatelské jednání je také o odhadování budoucích situací na basi současných cen.

 

Jednání (podnikání) je jedním ze dvou zdrojů (předpokladů) ekonomické kalkulace, které nenajdeme v socialismu (veřejném vlastnictví výrobních faktorů). Naopak toto jednání je spojeno se soukromým podnikáním od zaměstnanců přes živnostníky a družstva až po obchodní společnosti a tak podobně. Pakliže tedy není povoleno legálně vstoupit na trh (či do nějaké části trhu) díky donucení, například postavením podnikání mimo zákon či pronásledováním podnikatelů, tak vzniká problém nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu (za intervencionismu dojde vlivem omezení podnikatelské činnosti k deformaci ekonomické kalkulace a jejímu omezení). Čili správně řečeno problém nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu je problémem, který je odvozen od problému nemožnosti podnikatelsky jednat s výrobními faktory a spotřebními statky v tomto systému. To dobře ilustruje zmíněný de Soto, který tvrdí, že: „...jestliže je svobodnému jednání bráněno silou, svobodné vzájemné směny se neuskuteční a výsledkem tak bude zbourání mostu či spojení, které tyto směny představují mezi subjektivní, vnitřní sférou přímých (ordinálních) hodnocení a tvorby informace a vnější sférou (kardinálních) cen. Zničení tohoto mostu učiní ekonomickou kalkulaci naprosto nemožnou [21].
      
Soukromé vlastnictví jako zdroj ekonomické kalkulace na trhu
Výše jsme zmínili maximalizaci zisku, jako jeden ze zdrojů ekonomické kalkulace. To není úplně přesné, protože tímto zdrojem je soukromé vlastnictví jako takové. Maximalizace zisku znamená rozšiřování soukromého vlastnictví. A podnikatelské jednání znamená možnost (ne přímo nutnost) dosažení zisku – tj. možnost rozšíření soukromého vlastnictví dané osoby, a to finálně na úrovni spotřeby ať už ve formě fyzických anebo duševních statků (třeba volný čas, klid apod.). Samozřejmě pro dosažení zisku je nutné zakoupit a pronajmout služby výrobních faktorů, kterými jsou půda (včetně surovin), práce (tu lze jen pronajmout) a kapitálové statky (stroje, nástroje, zařízení, polotovary apod.), a pak je nutné prodat výsledný produkt (myšlen produkt zahrnující i pouhé zprostředkování prodeje či služby) procesu jednání. To znamená, že výrobní faktory je nutné mít v soukromém vlastnictví anebo alespoň je nutné je mít pronajaté od jiných soukromých vlastníků. Čili zdrojem ekonomické kalkulace je v tomto ohledu soukromé vlastnictví. Stručně řečeno, to že podnikatelé budou jednat, je tedy motivováno možným dosažením zisku a rozšířením jejich soukromého vlastnictví. To, že něco užitečného mohou získat, a pak využívat dle svých představ a ke svému prospěchu je zde výrazným motivem k podnikatelskému jednání. K tomu I. Kirzner uvádí jednu důležitou zajímavost: „Na tento zisk si může dělat nárok jeho objevitel z toho titulu, že jej „vytvořil“ tím, že mu dal jistým způsobem vzniknout z ničeho.“. Stal se objevitelem ziskové příležitosti [22]. Případný zisk je tak mimo jiné i odměnou za činnost podnikatele a za podstupování nejistoty.

 

Soukromé vlastnictví a najímání (od majitelů) výrobních faktorů je jedním ze dvou zdrojů ekonomické kalkulace, které nenajdeme v socialismu, tj. veřejném vlastnictví výrobních faktorů. Jde o soukromé vlastnictví patřící pracujícím, živnostníkům, majitelům družstev a obchodních společnosti a tak dále. Pakliže tedy není povoleno legálně vlastnit výrobní faktory, například postavením takového vlastnictví mimo zákon či zabavením výrobních faktorů ve prospěch veřejných organizací (stát, obce, státní podniky či nucená družstva apod.), tak vzniká problém nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu (za intervencionismu dojde vlivem omezení soukromé vlastnictví výrobních faktorů k deformaci ekonomické kalkulace a jejímu omezení). Pak správně řečeno problém nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu je problémem, který odvozen od problému nemožnosti soukromě vlastnit a najímat výrobními faktory.


Ekonomické kalkulace na trhu – shrnutí
Jak je patrné tak možnost svobodně podnikatelsky jednat a možnost soukromě vlastnit a najímat výrobní faktory předchází možnosti ekonomické kalkulace. Tyto dvě skutečnosti [23] jsou tak říkajíc matkou ekonomické kalkulace, protože ji umožňují a bez nich nemůže být prováděna. Problém nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu je tak v prvé řadě především problémem nemožnosti svobodně podnikatelsky jednat a nemožnosti soukromě vlastnit a najímat výrobní faktory. Není-li problém svobodně podnikatelsky jednat a zároveň soukromě vlastnit a najímat výrobní faktory, není ani problém provádět ekonomickou kalkulaci. Je to tedy lidské podnikatelské jednání a soukromé vlastnictví co činí nerovnovážné ceny statků na trhu takovými, že zobrazují přijatelným způsobem vzácnost statků vzhledem k lidským potřebám, tak že tyto ceny mohou být používány k ekonomické kalkulaci a sloužit tak pro odhadování budoucích skutečností. Čili stručně řečeno kausalita je takováto: lidské podnikatelské jednání a soukromé vlastnictví --> ceny zobrazují relativně dobře vzácnost --> ekonomická kalkulace --> vliv na lidské podnikatelské jednání a změny v soukromém vlastnictví a tak pořád dokola [24]. Počátkem je zde právě lidské podnikatelské jednání a soukromé vlastnictví.


Ekonomická kalkulace v Partekonu-neexistence soukromého vlastnictví
V Partekonu čili participativní ekonomice také existují neuspokojené potřeby občanů a jejich změny a dále zde rovněž existuje proměnlivost a nejistota reálného světa. Co se týká soukromého vlastnictví a najímání výrobních faktorů (kapitálových statků), tak je zde situace jiná. Albert ve své knize "Partekon: život po kapitalismu: [participativní ekonomika]" jasně píše, že: „S úkolem odstranit třídní odlišnosti se nejprve vypořádají [partekonisté, pozn. autora] zrušením soukromého vlastnictví kapitálu.“ [25]. Stručně řečeno již nebude platit následující: to že podnikatelé budou jednat, je motivováno možným dosažením zisku a rozšířením jejich soukromého vlastnictví. To, že něco užitečného mohou získat, a pak využívat dle svých představ a ke svému prospěchu je zde výrazným motivem k podnikatelskému jednání. To ostatně bude zesíleno systémem odměňování v Partekonu [26]. To plyne třeba z toho, co Albert píše k problému inovací: "Partekon neodměňuje ty, jimž se povedlo přijít na něco užitečného, podstatně větším nárokem na spotřebu než jiné, kteří se v práci obětovali stejně, nic nového však neobjevili." [27]. Je zřejmé, že se to dá vztáhnout i na to, co uvádí výše Kirzner, byť nejde nutně přímo o inovace (inovace vidím jako podmnožinu podnikatelského jednání). Podnikatelské jednání nebude v Partekonu nijak odměňováno a tudíž se mu lidé budou méně věnovat, což má dopad na produktivitu a tedy i rozsah výroby. Už z tohoto pohledu je tedy Partekon čili participativní ekonomie v nevýhodě proti svobodnému trhu, ale je v nevýhodě i proti intervencionistickému hospodářství (kapitalisticko-socialistickému hospodářství), kde se podnikání alespoň částečně uplatňuje. Neexistence soukromého vlastnictví každopádně znemožňuje ekonomickou kalkulaci v Partekonu a tedy i co relativně nejplynulejší uspokojování potřeb spotřebitelů. Výsledkem tedy musí být nedostatky žádného zboží a služeb, přebytky nechtěného zboží a služeb. Dále diskoordinace ve výrobě, které budou způsobeny tím, že budou chybět nutné komplementární statky k dokončení výrob a investičních aktivit. V případě diskoordinací by docházelo tedy přesně k tomu, co uváděl německý ekonom W. Eucken pro centrálně plánovanou socialistickou ekonomiku: „…v moderní průmyslové výrobě je potřeba tolik různorodých materiálů a součástek, že přes veškerou standardizaci je pro centrální úřady nemožné udržet si o nich přehled. Například jeden strojní podnik dokončil výrobu strojů přesně tak, jak mu bylo přikázáno. Nemohl je však odeslat, protože mu chyběly hřebíky na zatlučení beden. Stávalo se, že vedoucí, který přesně dbal předpisů, musel čekat s odesláním hotových strojů celé měsíce, než mu byly na jeho žádost plánovacím úřadem hřebíky přiděleny.“. [28]. Tomu neodpomůže ani to, že Albert předpokládá, že plán nebude tzv. našponovaný. Plán by měl být dle něj dostatečně volný a u většiny zboží počítat s určitou nevyužitou kapacitou [29]. Volná kapacita na výrobu hřebíků však neznamená, že dané hřebíky budou za nějakou rozumnou dobu k dispozici. A to z toho důvodu, že bude nutné aktivovat i kapacity pro výrobu polotovarů pro hřebíky, kapacity hutí, výroby nástrojů, rozmanitou lidskou práci, dopravu, expedici, výrobu balícího materiálu a surovin pro balící materiál, dodatečné energie, údržbu strojů a jejich příslušenství apod. To vše také bude vyžadovat případně hlasování a diskuse (autor poněkud nekonzistentně nepočítá ovšem v tomto případě s příliš rozsáhlými diskusemi). Tudíž to bude nějakou dobu trvat. A o to delší dobu to bude trvat, o co hůře se objevují, sdělují a přenášejí informace v Partekonu oproti trhu, kde platí, že je „...přenos informací ve společnosti v zásadě nevyslovený a subjektivní, tj. není slovně vyjádřený a artikulovaný, a dochází k němu velmi souhrnným způsobem…“. Informace a znalosti jsou implicitní, rozptýlené a nesdělitelné (a dynamické). Přenos sociálních informací je zásadně implicitní a subjektivní, a informace není vyjádřena často v explicitní podobě a je přenášena ve velice zkrácené podobě (viz výše). Velmi zhuštěnou informaci představují reálné tržní ceny.


Dále neexistence motivace v podobě možnosti dosažení zisku, a tím rozšíření soukromého vlastnictví prohloubí dále časovou ztrátu (v Partekonu k tomu navíc bude přistupovat to, že nebude odměňováno nadání, fyzické a duševní přednosti, štěstí apod.). Navíc komplexnost celé změny způsobí, že o ní nebudou mít lidé, kteří se snaží o vytvoření de facto centrálního plánu přehled, a ti kteří budou nositeli svých informací, je nebudou schopni sdělit druhým anebo je budou schopni sdělit jiným, ale nebudou je schopni prosadit z výše uvedených příčin (viz dále Rambousek, Caplan a Modrý pták). Ovšem dejme tomu, že vše dopadne dobře a kapacita na výrobu hřebíků bude správně a relativně včas využita. Tím pádem však jsme přišli o rezervu. Co když však bude někdo jiný v zhruba stejnou dobu potřebovat hřebíky nebo něco podobného, či železo, dopravu, balící materiál apod.? Plán se stane našponovaným. To se velmi pravděpodobně stane už z toho důvodu, že snahou lidí vyrábět a spotřebovávat (čili jednat) a změnou vnějších podmínek si lidé uvědomí nové a nové informace, které povedou ke změnám ve vnímání cílů, které je žádoucí dosáhnout, a které mohou generovat další a další informace a změny v cílech atd.

 


[1] Poznámka k nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu.
[2] Mises, s. 54.
[3] Ibid, s. 55.
[4] Ibid, s. 60. Srovnej i s Ibid, s. 44-45.
[5] Ibid, s. 60.
[6] Srovnej s Ibid, s. 60.
[7] Ibid, s. 60.
[8] Ibid, s. 152-153 a 67.
[9] Ibid, s. 59.
[10] Ibid, s. 61.
[11] Urza.
[12] K tomu viz Kirzner, s. 42. Viz i Huerta de Soto-Rakouská škola, s. 87-88 ke statickému stavu ekonomiky a možnosti kalkulace.
[13] Kirzner, s. 39.
[14] Ibid, s. 44.
[15] Ibid, s. 43-44. Tento koncept samozřejmě nevyžaduje dokonalou informovanost, přímo se zde pracuje s počáteční nevědomostí, k tomu viz Ibid, s. 44.
[16] Huerta de Soto-Teorie dynamické efektivnosti, s. 86-87.
[17] Ibid, s. 87-88.
[18] Ibid, s. 88 a Huerta de Soto-Rakouská-škola, s. 24.
[19] Huerta de Soto-Teorie dynamické efektivnosti, s. 88-89. K efektu učení viz i Huerta de Soto-Rakouská-škola, s. 28-29.
[20] Kirzner, s. 68.
[21] Huerta de Soto-Rakouská-škola, s. 85.
[22] Kirzner, s. 86.
[23] Teoreticky je představitelné, že bude existovat společnost, kde je povoleno soukromě vlastnit výrobní faktory, ale je zakázáno s nimi podnikatelsky jednat. Stejně tak jako společnost, kde je povoleno podnikatelsky jednat, ale je zakázáno soukromě vlastnit výrobní faktory. V obou takovýchto hypotetických společnostech vznikne problém nemožnosti ekonomické kalkulace. Prakticky se však vyskytují tato dvě omezení pospolu.
[24] Srovnej s Ibid, s. 82. Kritika O. Langeho. Viz i stručně poznámka [11].
[25] Albert, s. 22.
[26] Viz část Vize Partekonu a její kritika: odměňování, motivace, soukromé vlastnictví, partekonské třídy a násilí.
[27] Albert, s. 298.
[28] Eucken, s. 15 (stránky nečíslovány).
[29] Albert, s. 164.