Jdi na obsah Jdi na menu
 


Varufakis a příběh lidského pokroku II

24. 6. 2019

Biochemická válka
Své místo má ve Varufakisově historii člověka i biochemická válka. Zemědělský přebytek vytváří dle Varufakise vražedné bakterie. Dále autor pokračuje: „Objevily se nové děsivé a katastrofální nemoci s nesčetnými oběťmi. Ale společnosti založené na zemědělství si krok za krokem začaly zvykat i na bakterie cholery či tyfu nebo na virus chřipky. Jejich členové s sebou nosili miliony těchto vražedných mikroorganismů, aniž by jim už působily nějakou škodu. A když pak pronikli do oblastí obydlených kmeny lidí, u nichž se nevyvinula zemědělská produkce, nemuseli ani tasit meče, aby je dobyli. Stačilo podání ruky a většina byla zlikvidována.“. A tak v Americe a Austrálii zemřelo mnohem více domorodců kvůli bakteriím než kvůli bojům (14). Jak byli Evropané zvyklí ještě během 19. století a i někde během 1. poloviny 20. století na nemoci typu cholera, tyfus a chřipka nemá smysl moc komentovat. Cholera někdy dostávala přízvisko mor 19. věku. Ve skutečnosti třeba Indiány decimovali nemoci typu neštovice a spalniček, zde měli Evropané skutečnou výhodu. Ale dejme tomu, protože je skutečností, že řada Evropany přivlečených nemocí vyhubila hodně Indiánů a Australanů. Tehdy však mnohdy ani Evropané nevěděli, co infekce způsobuje. Vezmeme třeba choleru. Doktor John Snow správně identifikoval zdroj epidemie cholery z let 1853-4 ve veřejné pumpě v londýnském Sohu, ale nikdo mu neuvěřil. Převládla představa, že cholera se šíří špatným vzduchem. Teprve v 80. letech 19. století objev potvrdil slavný Louis Pasteur (15). Jak to bylo s břišním tyfem? V roce 1880 K. J. Eberth popsal bacil, který podezříval z toho, že je příčinou tyfu. Vakcínu pak vyvinul Al. Ed. Wright v roce 1896 (16). Z těchto důvodů se mi nezdá tvrzení, které dále ve své knize Varufakis uvádí bez jakéhokoliv zdroje: „Existují například důkazy, že v Americe byl jeden ‚indiánský‘ kmen vyhlazen, když mu vyslanci evropských států darovali deky, které byly – s jejich vědomím – plné bakterií tyfu.“ (17). Muselo by se tak stát někdy po roce 1896 (po vzniku vakcíny), protože do té doby by vyslanci ohrožovali i sami sebe. Dále je nutné upozornit na to, že řada Indiánů ve skutečnosti zemědělsky hospodařila, zemědělství se zde rozšířilo zhruba před 5 tisíci lety (18). Dovezené infekční nemoci se tak šířily ve skutečnosti i mezi zemědělským obyvatelstvem, které na ně taktéž nebylo zvyklé. Ostatně mor se rozšířil do Evropy z Afriky a Asie také až v době (ve středověku), kdy bylo obyvatelstvo Evropy plně zemědělsky usedlé. Varufakisem uvedená souvislost je tedy dosti volná. 

 

Zemědělský přebytek
Jeden z důvodů proč Evropané mocensky triumfovali (..všechny imperialistické velmoci pocházejí z Evropy, ke které se v poslední době připojily Spojené státy americké (které se tím zřejmě stejně nakazily z Evropy)…), byl dle Janise Varufakise zemědělský přebytek: „Bez zemědělského přebytku by neexistoval důvod pro vznik vojsk, autokratických států, písma, technologie, střelného prachu, lodí schopných plavit se přes moře atd.“ (19). Toto vše však nevysvětluje triumf Evropanů ani v nejmenším. To vše měli lidé také v Indii, Egyptě a zejména v Číně. Zemědělské přebytky pak měly tyto země zpravidla ještě větší než Evropané. A větší zejména než Angličané ve své relativně chladné a mlhavé Anglii. A pokud jsme u Evropy, tak proč nezačal prudký rozvoj na místo v Anglii třeba v jižní Evropě anebo na ukrajinské černozemi. I tam byl přece výnos zemědělství vyšší než v Anglii.

 

Varufakis se snaží obhájit svoje teze opravdu originálně: "Podívej se na mapu a srovnej tvar Afriky s tvarem Eurasie. První věc, které si všimneš, bude tato: Afrika je roztažená do délky. Začíná u Středozemního moře, rozprostírá se směrem na jih k rovníku a pokračuje až k oblastem s mírným klimatem na jižní polokouli. Jinými slovy, africký světadíl prostupuje mnoho klimatických pásem: od saharské pouště přes subtropickou subsaharskou oblast až po čistě tropické zóny, abychom nakonec dospěli až k mírnému pásu v jižní Africe. A teď se podívej na Eurasii. Oproti Africe, která se rozpíná od severu na jih, začíná Eurasie u Atlantiku a táhne se východním směrem až tichomořskému pobřeží Číny a Vietnamu: je tedy trochu 'plnoštíhlá' a roztažená do šířky..." (20). Podle autora to umožnilo cestovat po Eurasii od Pacifiku po Atlantik a čelit přitom poměrně malým klimatickým změnám na rozdíl od Afriky. Údajně proto se africké ekonomiky založené na zemědělství (třeba v Zimbabwe) nemohly rozšířit směrem k Evropě, protože jejich plodiny nemohly růst severněji, směrem k rovníku nebo dokonce na Sahaře. Oproti tomu euroasijské národy se poté, co se začaly věnovat zemědělství, mohly prý díky poloze svého kontinentu vydat podle libosti na západ nebo na východ, přepadat další oblasti, zmocnit se místních zemědělských přebytků, ale i převzít kulturu společností, které zničily, napodobovat jejich technologie a vytvářet celé říše. Což v Africe nebylo kvůli geografii kontinentu možné. Proto byly Afrika, Austrálie a Amerika podmaněny Evropany, byly to především dle Varufakise objektivní geografické okolnosti, proč to dopadlo, jak to dopadlo. S DNA bílých, černých, žlutých nebo jak píše modrých to nemá podle politicky korektního Varufikase prý nic společného (21). 

 

Nevím jestli má Varufakis globus, ale pokud se na něj podívám zjistím, že na severu je Afrika zhruba tak široká jako Evropa. Ze severní Afriky se lze přitom celkem snadno dostat do Asie. I Evropa zahrnuje několik klimatických pásem, od subtropického na jihu pro promrzlou tundru na severu. U Asie je rozptyl ještě větší. Naopak každý, kdo se bude pohybovat Euroasií napříč nejspíše rychle rozpozná velké klimatické rozdíly. Vyprávět by o tom mohli zejména Bonapartovi anebo Hitlerovi vojáci. Ale vezměme si třeba takovou Paříž (48°51′ s. š.): dlouhodobá průměrná denní teplota v lednu je zde 4,9 oC a v červenci 20,5oC, za celý rok je to 12,4oC, srážek je za rok průměrně 637 mm. To kazašská Karaganda ležící na skoro podobné zeměpisné šířce (49°50′ s. š.) vykazuje zcela jiné údaje: průměrná dlouhodobá denní teplota v lednu je -12,9oC a v červenci 20,4oC, za celý rok 3,8oC, srážek je za rok průměrně 352 mm (22). Celkem velké rozdíly na podobnou zeměpisnou šířku, že. Připomenout můžeme i to, že první větší koloniální výboje uskutečnili Evropané překvapivě do Karibiku a Jižní Ameriky, tedy do tropických oblastí na místo, aby se pohybovali ve svém pásmu. Hlavně však tato Varufakisova teorie nedokáže vysvětlit proč uspěli Evropané (a původně především Angličané) a nikoliv třeba Číňané anebo Indové. Zemědělství v jejich oblasti mělo větší výnos a také jejich země měly větší počet obyvatel než Evropa. Roku 1750 měla roztříštěná Evropa dle odhadů jen asi 140 milionů obyvatel, zatímco Indie vykazovala 175 milionů obyvatel a Čína dokonce 220 milionů obyvatel. Roku 1914 už však měla Evropa 490 milionů obyvatel a Indie jen 300 milionů a Čína 440 milionů obyvatel (23). 

 

Toto vše nedokáža Varufakis nijak vysvětlit. Jen pro ilustraci uvedeme stav v jakém se nalézala Čína ve středověku a V raném novověku. V době relativně decentralizované Sungské říše (r. 960-1279): „Zemědělská revoluce vytvořila bohaté zásoby pro obyvatelstvo čítající přes sto milionů, které z Číny vytvořilo nejlidnatější zemi tehdejšího světa. Plocha obdělávané půdy se zmnohonásobila na úkor pouštních oblastí i moře a objevily se i nové zemědělské plodiny. Druh časně dozrávající rýže dovezený v 11. století z Čampy (v dnešní Kambodži) zkrátil vegetační dobu na méně než 100 dní, a učinil tak normou dvě sklizně ročně a na horkém jihu i tři sklizně… Rozšířilo se používání vylepšených nástrojů, nového nářadí a mechanických zařízení, které zvyšovaly efektivitu pracovní síly. Spotřeba železa a uhlí rostla mezi lety 850 a 1050 rychleji nez v prvních dvou stoletích anglické průmyslové revoluce. Výroba postupovala velmi rychle kupředu s pomocí nových zařízení, lepšího zpracování, počáteční dělby práce a odborné kvalifikace… Zlepšila se i doprava. Všude bylo zřejmé pokročilé peněžní hospodářství. Za rok 1065 sungská vláda vybrala daně, které byly dvacetkrát vyšší, než jaké dostávali Tchangové v roce 749. Za dynastie Sung se obchod rozvinul do dosud nevídaných rozměrů… Podél hlavních vodních cest a jihovýchodního pobřeží kvetlo několik měst s počtem obyvatel přes jeden milion.“ (24). Někteří historici považují Čínu do 17. století za vedoucí zemi co se týká vědeckých a technických objevů (25). Nevím, zda je to není poněkud přehnané, ale skutečně v Číně tehdy vzniklo nemálo věcí: „Čínská lékařská pojednání byla překládána do perštiny a perské miniatury 13. a 14. století vykazují mnoho vlivů čínského umění. Mnohá mongolská panství ve Střední Asii a na Blízkém východě přijala administrativu a správní praxi čínského typu. Předpokládá se rovněž, že k vynálezu střelného prachu a tisku v Evropě došlo pod vlivem podnětů z Číny, i když přímý vliv nelze dokázat.“ (26). Vedle střelného prachu a tisku Číňané vynalezly třeba kompas, papír, seismograf, vodní hodiny, řemenice, některé tkací techniky atd. (27). V době vlády Mingské dynastie (r. 1368-1644) došlo k velkým objevitelským plavbám pod vedením admirála Čeng Chea v letech 1405-1433. Tyto výpravy překonaly všechny předcházející námořní expedice na světě a byly během nich navázány obchodní a diplomatické styky nejméně se 30 zeměmi (28). Expedic se zúčastnilo 60 až 200 lodí a až snad 20 tisíc lidí. Lodě byly na tehdejší dobu opravdu ohromné: až 138 metrů dlouhé a 56 metrů široké. Tedy mnohem větší než lodě Kryštofa Kolumba (karaka Santa Maria byla dlouhá asi 40 metrů) (29). I v době mingské dynastie došlo k rozvoji hospodářství. 16. století se vyznačovalo velkou všeobecnou prosperitou, což dále podpořilo i zavádění plodin původem z Ameriky (30). Nicméně později už tak dobrá situace nebyla. Mingský režim se izoloval, objevy admirála admirála Čeng Chea přišly vniveč a jeho mapy byly zničeny (31). V celkem důsledné izolaci pokračovala i dynastie Čchingů, do roku 1684 byl obchod omezen a od roku 1759 byl opět omezen pouze na přístav Kanton. V Číně ještě v době dynastie Čchnig existovalo otroctví. V Číně panovala také později finanční krise daná pevnou pozemkovou daní a vysoké daně byly důvodem i k proslulému povstání tchaj-pchingů (s protokomunistickými prvky) a k selským povstáním, které znamenaly další hospodářský úpadek (32). Prostě šlo o docela silný a despotický centralizovaný stát, jehož strnulá byrokracie se stala pojmem. 

 

Podobně jako Čína na tom byla Indie respektive Mughalská říše (Mogulská říše) jeden z největších centralizovaných států předmoderního světa (od roku 1526). Říše měla ca 3,2 miliony km2 a 100 až 150 milionů obyvatel. Přičemž: "Sjednocení téměř celé Indie pod jedinou ústřední vládou provázel rozvoj řemeslné výroby, obchodu a zbožně peněžních vztahů, když se na celém území užívaly jednotné míry a peněžní jednotky." Velkého rozmachu zde dosáhla zejména architektura (33). Důvodů, které oslabovaly a nakonec vedly k rozpadu Mughalské říše bylo celá řada: násilná islamizace a perzekuce nemuslimského obyvatelstva, nesnášenlivá náboženská politika [původně přitom byla náboženská otázka celkem liberálně pojímána, pozn. autora], rostoucí odpor nízkých rolnických kast proti neúměrné daňové zátěži, neschopnost integrovat různorodé územní celky do centrálně spravované říše a velké náklady na vydržování vojensko-byrokratického aparátu, který tvořil hlavní oporu mughalské moci.“ Dále šlo třeba o nástupnické spory (34). V říši byly ustanoveny dvě formy vlastnictví půdy: džagír a chálísa. Zatímco termínem chálísa byla označována čistě státní půda, džagír byl zapůjčen jako odměna. Zvláštnímu postavení se těšili zamíndárové, tedy šlechtici, kteří půdu vlastnit mohli. Ve správě a ekonomice státu byla na prvním místě kontrola financí, které plynuly hlavně ze zemědělství. Daně rolníků činily jednu třetinu úrody, kterou rolníci odváděli nejdříve v naturální, později v peněžní formě. Císař Šáhdžahán (tvůrce legendárního Tádž Mahálu) později tento stav upravil na jednu polovinu, což výrazné zhoršilo životní úroveň rolnictva (35). Prostě šlo o silný a despotický centralizovaný stát. Většina půdy byla zdá se stání a daně zde byly vysoké. 

 

Cílem této statě je provést kritiku názorů Janise Varufakise ohledně jeho vývoje historie lidstva (historie pokroku lidstva) a nikoliv zde podávat alternativní historii pokroku lidstva. Varufakis uvedl jen některé věci, které tuto historii vzestupu provázely (zemědělský přebytek, jazyk, peníze, duchovenstvo, stát, armáda, lodě atd.). Tím lze jistě něco vysvětlit, ale nelze tím vysvětlit triumf Evropanů. Historie podle Varufakise by byla spíše historií trimfu čínského a/nebo mughalské kolonialismu, který ale nakonec nikdy nenastal. Nicméně aspoň krátké zamyšlení na alternativou historie pokroku lidstva. Jak ja patrné, tak vynálezy zemědělství, papíru, stavby velkých lodí, peněz a podobně jsou především výsledkem lidského intelektu, který je také součástí genové výbavy. Přesně tohle vysvětlení však Varufakis odmítl, pro něj je civilizace tvůrců mrakodrapů a zaoceánských parníků zřejmě dost totožná se světem australských domorodců: „…Austrálci vytvořili poezii, hudbu a také mytologiii obrovské kulturní hodnoty.“ (36). Blíže k vlivu inteligence na vývoj lidstva viz zde již citavnou knihu H. H. Hoppeho „A Short History of Man: Progress and Decline: An Austro-Libertarian Reconstruction“. Vydal v Auburn: Mises Institute, roku 2015 (česky vyšlo jako Stručná historie člověka: Vzestup a úpadek, a to roku 2016). Vedle inteligence, která vede k většímu množství vynálezů a také odvážnému podnikatelskému jednání, které je mnohdy stejně důležité jako samotné vynálezy, hrají významnou roli úspory a investice (ty zvyšují kapitálovou vybavenost ekonomiky a úroveň dělby práce) a samozřejmě i to, že je vůbec dovolené vynálezy a podnikatelské jednání svobodně uplatnit. Tomu odpovídala Evropa se svými poměrně decentralizovanými institucemi, nedespotickými anebo relativně málo despotickými režimy (král v Evropě nebyl absolutistou a orientálním despotou ani v době tzv. absolutismu) a relativně individualistickými idejemi lépe než jiné oblasti světa. K tomu ještě přibylo relativně individualistické náboženství (tím něříkáme, že křesťanství nemá i kolektivistické prvky). Relativně největší svoboda a decentralizace moci pak panovala v Anglii. Do jisté míry toto potvrzuje i ten fakt, že první industrializovanou zemí bez evropského pozadí bylo Japonsko (mimochodem taktéž svého času koloniální mocnost!), které vykazovalo některé typicky „evropské“ prvky (císař nebyl moc významný, moc šogúna byla omezená, velký význam měla šlechta a případně někde i patriciové v některých velkých městech apod.). A samozřejmě vedle toho působila řada jiných vlivů, které mohly mít význam. Možná o některých dnes už ani nevíme, protože historie většinou nedovede vysvětlit zcela minulý život a řada věcí ji uniká, protože se ani nedochovala anebo nebyla v archivech podchycena. 

 

Závěr
Varufakisův nástin vývoje historie lidstva čili jeho pokroku je velmi slabý. Autor poukázal jen na velmi omezený počet faktů a jiné opominul či přímo zavrhnul – jako třeba inteligenci a genetické rozdíly. Jeho nástin vývoje historie lidstva nedokáže vůbec vysvětlit to proč nakonec triumfovali Evropané a ne třeba Číňané anebo Indové či jiné národy a země, které měly dost často výhodnější startovní podmnínky. Z Varufakisova nástinu vývoje lidstva navíc čiší autorova politická korektnost a vlastně se ukazuje i to, že i v této oblasti je Varufakis jen výhonkem dnešního mainstreamu. 

 

Poznámky:
(14) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 33.
(15) GARWOOD, Ch. Mid-Victorian Britain: 1850-1889. Oxford: Shire Publications 2011, ISBN 978-0-74780-830-5., s. 80.
(16) Anglická wikipedie, „Typhoid fever“.
(17) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 34.
(18) HOPPE, H. H. A Short History of Man: Progress and Decline: An Austro-Libertarian Reconstruction. Auburn: Mises Institute 2015, str. 47.
(19) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 34.
(20) Tamtéž, str. 36.
(21) Tamtéž, str. 36-37.
(22) Anglická wikipedie, heslo "Paris" a "Karaganda".
(23) DEMEL, W. a THAMER, H. U. Dějiny světa: globální dějiny od počátků do 21. století. 5, Vznik moderny 1700 až 1914. Praha: Vyšehrad 2014, str. 25.
(24) LIŠČÁK, Vl. Čína. Praha: Libri 2002, str. 85. Viz i FAIRBANK, J. K. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1998, str. 106 a dále.
(25) WANG, Ť. a FANG, S. Čína: stručné ilustrované dějiny: kultura, náboženství, umění, vynálezy. Praha: Knižní klub 2018, str. 82.
(26) LIŠČÁK, Vl. Čína. Praha: Libri 2002, str. 99. 
(27) WANG, Ť. a FANG, S. Čína: stručné ilustrované dějiny: kultura, náboženství, umění, vynálezy. Praha: Knižní klub 2018, str. 82-87.
(28) LIŠČÁK, Vl. Čína. Praha: Libri 2002, str. 106.
(29) WANG, Ť. a FANG, S. Čína: stručné ilustrované dějiny: kultura, náboženství, umění, vynálezy. Praha: Knižní klub 2018, str. 88-89.
(30) LIŠČÁK, Vl. Čína. Praha: Libri 2002, str. 108.
(31) Tamtéž, str. 106.
(32) Tamtéž, str. 120 a 117. A DEMEL, W. a THAMER, H. U. Dějiny světa: globální dějiny od počátků do 21. století. 5, Vznik moderny 1700 až 1914. Praha: Vyšehrad 2014, str. 322-323.
(33) FILIPSKÝ, J. Indie. Praha: Libri 2008, str. 45 a 51.
(34) Tamtéž, str. 54.
(35) Česká wikipedie, heslo „Mughalská říše“.
(36) VARUFAKIS, J. Co jsem řekl své dceři o ekonomii: stručná historie kapitalismu. Praha: Grada Publishing 2018, str. 35.