Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

V souvislosti s prohlubováním evropsko-unijního programu Green Deal (Zelený úděl) se často hovoří o zavedení systému emisních povolenek pro domácnosti ETS2 ke zpoplatnění emisí z dopravy a lokálního vytápění (uhlí a plyn). A postupně se tu a tam objevují tvrzení, že jde vlastně o tržní mechanismus, že uvedený systém v podstatě ani nevede k omezení svobody a podobně. Tato tvrzení se často objevují i v tisku, který svého času býval ekonomickým tiskem. 

Dobrý příklad takového tvrzení najdeme třeba v časopise „Ekonom“ číslo 41 ze dne 16. října 2025. Toto číslo přináší rozhovor Tomáše Protivínského, jinak výzkumníka Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu Akademie věd ČR a spolupracovníka organizace „Fakta o klimatu“, k hrozícímu zpoplatnění uhlíku formou povolenek v rámci systému ETS2. Protivínský tvrdí , že by šlo problém uhlíku na jedné straně řešit pomocí přísné regulace a zákazů, včetně třeba kompletního zákazu některých činností, ale na druhé straně by ho šlo řešit právě emisními povolenkami na uhlík, čemuž on dává přednost. Dle něj je tento druhý způsob totiž výhodnější, protože: „Hlavní výhoda zpoplatnění uhlíku je, že ponechává rozhodování především na ekonomických aktérech. To znamená, že není potřeba vědět, zda je složité pro elektrárnu přestat vypouštět emise, nebo nikoli, ale nastavíme jen cenu, kterou bude platit elektrárna, průmyslový závod nebo malá firma, která potřebuje jezdit autem. Sami tito aktéři se pak mohou rozhodnout. Neupíráme jim jejich svobodu na rozhodnutí, protože oni vědí nejlépe, jak nákladné by pro ně bylo najít nějakou bezemisní alternativu svého byznysu nebo zda se jim raději vyplatí si za emise platit.“ (Ekonom č. 41 ze dne 16. X. 2025, str. 14). Sám Protivínský má obavu jen z toho, že by se cena povolenek mohla v budoucnosti zvýšit až přes příliš. Povolenky by se tak mohly stát velmi drahými, a proto Protivínský obhajuje zavedení cenového pásma pro povolenky tak, aby Evropská unie či stát získaly větší cenovou kontrolu. K tomu uvádí: „Naše řešení se trochu přibližuje formě zdanění, ale pořád to budou především emisní povolenky a nebude to přímo uhlíková daň. Emisní povolenky by zůstaly pořád tržní mechanismus, kde svoboda je ponechána jednotlivým ekonomickým aktérům.“ (Tamtéž, str. 16). 

Protivínský se pokouší další a další státní regulace a zdanění zabalit do typicky tržních výrazů. Ovšem s trhem mají tato opatření ve skutečnosti málo, co společného. To si tu nyní osvětlíme. Na elektrárny, průmyslové závody či malé firmy se uvalí nutnost kupovat si za nějakou cenu emisní povolenky. Elektrárny, průmyslové závody či malé firmy tak přijdou o nějaké peníze, které budou směřovat tak jako daně k veřejnému sektoru. Pokud má nějaká firma běžně příjem po odečtení všech nákladů třeba 100 tisíc korun za měsíc a bude si muset koupit ke své činnosti navíc emisní povolenky, dejme tomu za nějakých 8 tisíc korun, tak je hned jasné, že její příjem bude nově jen 92 tisíc korun za měsíc. Takováto firma tak bude mít k dispozici menší finanční částku než dříve. Což zároveň znamená, že její náklady na podnikání vzrostou. To lze zcela jistě označit za omezování svobody, protože se tak snižuje přímo částka, kterou firma může svobodně disponovat. Efekt je tedy podobný jako v případě daně, která by byla uvalena na příjem firmy a dosáhla by částky 8 tisíc korun. Tím, že firma nebo člověk přijde o část svých peněz a musí je pod hrozbou použití brachiální moci předat veřejnému sektoru, už nadále nemůže o těchto penězích svobodně rozhodovat. To je naprosto logické. Pan Protivínský by však nejspíše tvrdil, že firma může přijmout opatření k tomu, aby nemusela tolik emisních povolenek kupovat, a tak se může dle něj svobodně vyhnout placení této daně. To lze však stěží považovat za svobodné rozhodnutí neboť ve skutečnosti jde o rozhodnutí, které je vynuceno tím, že daná firma oproti době minulé přichází o část svých příjmů, a to přesto, že i nadále stejně kvalitně obsluhuje potřeby svých zákazníků. (Mimochodem i klasickým daním se dá pomocí daňové optimalizace do určité míry vyhnout).

Je pravdou, že některé firmy mohou investovat svoje další peněžní prostředky na to, aby si pořídily technologie, které jim umožní nenakupovat tolik emisních povolenek. Stěží jde však o dobrovolné rozhodnutí. Leda by tyto firmy plánovaly provést tyto investice i bez toho, že by existovaly nějaké emisní povolenky. Pokud by šlo o tento případ, tak by zavedení emisních povolenek bylo zcela zbytečné. Už ale to, že budou takovéto emisní povolenky zavedeny příkazem shora, ukazuje na to, že takovéto chování firem nelze v převážné většině případů bez intervencí ze strany Evropské unie vůbec očekávat. Dále platí, že i v těch případech, kdy firmy mají svoje vlastní peníze (anebo mají přístup k penězům - třeba úvěrům od bank) a jsou tedy úspěšně „svobodně“ donuceny investovat do technologií, které jim umožní vyhnout se nákupu tolika emisních povolenek, tak jim logicky o to méně peněz zbude na jiné výdaje (či zbude méně peněz bankám, aby půjčily peníze na jiné výdaje). Zbude jim méně peněz na výdaje na investice do jiných technologií, na výdaje na mzdy pro zaměstnance, na výdaje na  investice do jiných oborů či na výdaje na spotřebu apod. Ani v tomto případě se nedá moc mluvit o dobrovolnosti a svobodě. 

Pak zde máme samozřejmě firmy, které nebudou míti na tyto investice peníze a nedosáhnou ani na úvěry. Mezní firmy, které se díky vyšším nákladům v podobě povolenek dostanou do ztráty, budou muset odejít z trhu a věnovat se jiné podnikatelské činnosti v odvětvích, které nebudou tak zatížené emisními povolenkami. To povede k tomu, že v odvětvích, které budou hodně emisními povolenkami zatíženy, bude z pohledu spotřebitelů investováno relativně málo kapitálu, a naopak v odvětvích které budou méně zatíženy těmito povolenkami bude investováno kapitálu příliš mnoho. To bude mít důsledky pro efektivnost, a tím pádem i pro uspokojování potřeb spotřebitelů. Je také docela možné, že část firem se stáhne do jiných částí světa či zcela s podnikáním skončí. Odchod mezních firem z trhu a nárůst nákladů u zbývajících firem v emisními povolenkami hodně dotčených odvětvích povede k poklesu nabídky produktů, což při stávající poptávce povede k nárůstu cen u těchto produktů. Pro spotřebitele tak výrobky a služby, které vyžadují větší množství emisních povolenek, budou dražší. Spotřebitel tak zchudne. To vše může být prohloubeno a bude prohloubeno tím, že některé z technologií, které firmy - ve snaze snížit svoji závislost na nákupu emisních povolenek - zavedou, budou méně produktivní než stávající metody výroby. Menší produktivita těchto metod povede k tomu, že výstup produkce bude ještě menší než by jinak byl. A tak dojde při stávající poptávce i k většímu nárůstu cen u těchto produktů. To vše je docela logické, vyšší náklady a méně produktivní technologie znamenají prostě nižší nabídku a tedy i ceteris paribus vyšší ceny. Detailněji k náhradě produktivnější technologie technologií méně produktivní viz tento ODKAZ.    

Firmy také budou muset vynakládat prostředky na technologie, které budou (možná někdy pouze zdánlivě) vykazovat nižší uhlíkovou stopu, místo toho, aby penízy využily na investice za účelem dosažení nižších nákladů, a tím i k dosažení větší konkurenceschopnosti oproti firmám mimo Evropskou unii. Díky nutnosti kupovat emisní povolenky či nutnosti investic nemalých prostředků do nových technologiích, které povedou k nutnosti menšího nákupu emisních povolenek, budou produkty těchto firem nekonkurenční v zahraničí a i na domácím trhu. Velmi pravděpodobně to povede k nutnosti uvalení dalších cel na dovoz produktů ze zemí, které nesledují žádné klimatické cíle. Vyšší cla dále ještě poškodí spotřebitele a odvětví závislá na dovozu a možná vyvolají ze strany cly postižených zemích i odvetu.  

Mimochodem samotný T. Protivínský v citovaném článku potvrzuje, že odhady budoucích škod, které by měly emise uhlíku způsobit jsou velice složité a různé studie mnohdy dochází k odlišným hodnotám. I když dle něj jsou souhrnně tyto průměrné odhady výrazně vyšší než dnešní ceny emisních povolenek (Ekonom č. 41 ze dne 16. X. 2025, str. 16-17). Pokud však provedeme souhrnný odhad nepřesných odhadovaných čísel dostaneme opět nějaké nepřesné číslo. Dost možná jen pouhé dojmy. Je přinejmenším dost podivné přijímat dalekosáhlé politiky, které ovlivňují životy milionů lidí pouze na základě pouhých hrubých a nepřesných odhadů!

Celá situace dosti připomíná německé socialistické snahy před druhou světovou válkou a během ní. Jak uváděl ekonom Ludwig von Mises, tak německý model socialismu se lišil od sovětského socialismu hlavně v tom, že (zdánlivě a nominálně) udržoval soukromé vlastnictví způsobu produkce a držel si vzezření řádných cen, mezd a trhů. Nicméně zde nebyli již dále podnikatelé, ale jen vedoucí závodů (Betriebsführer). Tito obchodní vedoucí prováděli nákupy a prodeje, platili pracovníky, dělali dluhy, a platili úroky a amortizaci. Neexistoval zde pracovní trh; mzdy a platy byly určeny vládou. Vláda říkala obchodním vedoucím, co a jak produkovat, za jakou cenu a od koho nakupovat, za jakou cenu a komu prodávat. Vláda předpisovala komu a za jakých podmínek kapitalisté museli svěřit svoje fondy a kde a za jaké mzdy museli pracující pracovat. Tržní směna byla jen klam. Všechny ceny, mzdy a míry úroků byly určeny centrální autoritou. Byly cenami, mzdami a úrokovými měrami jen, co do vzhledu; v realitě byly jenom tendencemi v kvantitativních popisech vládních příkazů. Vláda, ne spotřebitelé, řídili produkci. To je socialismus s vnějším vzezřením kapitalismu. Některá označení kapitalistické tržní ekonomiky zůstaly, ale znamenaly něco zcela jiného od toho, co znamenají v opravdové tržní ekonomice. Poměrně dost podobný systém se zde snaží zavést Evropská unie se svými noshledy. Tvrdit v takovémto systému něco o svobodné volbě je pak docela zcestné.