Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozprava o původu peněz (III/IV)

14. 4. 2017

Doba kamenná
Můžeme jít ještě hlouběji do historie. V době kamenné se používal v hojné míře pazourek (chemicky je to velmi čistý SiO2), který se ovšem vyskytuje jenom někde. Přičemž ve starší době kamenné (paleolit): "Tehdy probíhal už také rozsáhlý obchod s pazourky a pazourkovou surovinou napříč Evropou.". Na Moravě se například nacházely vedle domácích pazourků i pazourky importované z Polska, ze Slezska, německé a polské roviny, od Baltu a možná i z Belgie a Francie [31]. Je celkem jasné, že nějak a za něco se pazourky směňovat musely. Žádná pravěká Evropská unie tehdy neexistovala.


Eneolit
Blíže se zde nyní podíváme na eneolit tedy pozdní dobu kamennou (někdy nazývanou též dobu měděnou). K tomu nám dopomůže kniha "Archeologie pravěkých Čech 4: Eneolit". V této době se již setkáváme poprvé s kovem, kterým byla měď, která je sama o sobě poměrně měkká. Pro časný eneolit se předpokládá středoslovenský původ mědi, z níž se našli nálezy až v Polsku a dokonce ojediněle až v Dánsku! Od počátku staršího eneolitu byla široce využívána měď severoalpská, pro kterou je typický až několika procentní podíl arzenu a snížený obsah antimonu a stříbra." [32]. I když na měděné výrobky té doby je nutno pohlížet spíše jako na exkluzivní věci [33], jde o zajímavou informaci.


Pro štípanou industrii z tehdejší doby se obecně praví, že: "Souběžně s domácími štěpnými materiály se používaly i suroviny importované, například v kultuře se sňůrovou keramikou převládá severský pazourek, stejně tak severský pazourek převládá i v kultuře zvoncovitých pohárů, kde je na druhém místě tušimický křemenec. V jihozápadních Čechách, ale i jinde se vyskytují suroviny bavorského původu (bavorský deskovitý rohovec)." [34]. Jinde stojí, že: "Štípaná industrie je vyrobena většinou z domácích surovin, ale vyskytují se běžně i importy ze sousedních zemí." [35]. Jak již bylo podotknuto je v tomto směru zajímavá kultura se sňůrovou keramikou, komunity této kultury se neobešly pro výrobu čepelí bez importu severského pazourku, suroviny pocházející z poměrně velké vzdálenosti, kterou nenahradily materiálem z nějakého vnitročeského zdroje. Dle autorů zde musely být udržovány trvalejší směnné kontakty [36]. I k broušené indutrii se pro starší eneolit uvádí, že druhotně se tyto výrobky stávaly jednou z komodit blízké a dálkové směny. "Nástroje vyrobené z rohovce typu Krumlovský les, přítomné na Cimburku [u Kutné Hory, pozn. autora], prokazují kontakt s Moravou na vzdálenost ca 120 km a čepel z hrobu v Maradicích, zhotovená z bíle kropenatého pazourku těženého v okolí Świeciechowa, byla do Čech importována na vzdálenost asi 500 km." [37].


Ve středním eneolitu se na sídlišti Řívnáčské kultury Denemark našel u broušené industrie vzácný exemplář z páskového pazourku, importovaný ze vzdálenosti ca 400 km z těžební oblasti u Krzemionek Opatowských v Polsku. Našel se zde ze šťípané industrie i exemplář šipky patrně západoevropského původu a i jiné exempláře této industrie naznačují kontakt s těžebními okrsky v Malopolsku a Bavorsku [38]. Jinde stojí, že v případě Chamské kultury byl z Bavorska, z oblasti Franckého Jury ze vzdálenosti 150 km směňován především deskovitý silex, sloužící k výrobě štípané industrie [39]. Pro kulturu kulovitých amfor ze středního eneolitu se u štípané industrie uvádí, že je ve své většině z baltského pazourku. Lze se také dočíst, že: "Pozoruhodný je výskyt jantarových ozdob v hrobu v Brozanech a převaha tzv. baltského pazourku v dosud nepříliš četných souborech. Obě popsané suroviny mají úzký vztah k severskému prostředí, což koresponduje s celkovou orientací a genezí dané kultury." [40]. Pro kulturu zvoncovitých pohárů z mladšího eneolitu se rovněž uvádějí nálezy jantaru, například jde o korálky z Černčic u Loun anebo z Rožďalovic (U Nymburka) a Slaného-Kvičku [41].


Co se týká sídlišť, tak platí prakticky to samé, co pro dobu bronzovou: "Počty domů nalézaných v osadách jdou maximálně do desítek, ale všechny z nich tam jistě nestály současně.". Situace je stejná jako pro neolit a dobu bronzovou: v jedné osadě žilo jen několik rodin, v průměru prý 3 až 4 [42]. Například pro střední eneolit pro Chamskou kulturu se uvádí existence výšinných osad, některé z nich měly plochu jen 500 m2, jiné byly rozměrnější, opevnění zdá se nebylo moc časté a většinou ani moc výrazné - příkop s valem; jen v jednom místě se dochoval mohutný kamenný val a jinde příkop vylámaný do skály, provázený dvěma valy [43]. V době mladšího eneolitu, konkrétně v době kultury zvoncovitých pohárů struktura osídlení zřejmě představuje síť malých usedlostí. "Typická eneolitická komunita se skládala ze dvou až šesti rodin, které představovaly jednotky průměrně o čtyřech jedincích." [44]. Kultura zvoncovitých pohárů je také zajímavá tím, že se nebývale prostorově rozšířil výzdobní styl zvoncovitých pohárů a soubor charakteristických artefaktů ve střední a západní Evropě. Nicméně výroba pohárů ve střední Evropě byla lokální se směnou na menší vzdálenosti [45]. Informace o výrobě pohárů se však musely nějak rozšířit.


"Pravěké dějiny Moravy" z řady Vlastivěda moravská: Země a lid uvádí pro eneolit, že opevněné výšinné osady (nejstarší hradiště pravěku u nás) souvisely s rozvojem směny a ovládáním obchodních křižovatek [46]. V Polsku zhruba v době kolem roku 2000 před Kristem je doložen vznik velkých dolů na křemen v Krzemionkách Opatowských ve Svatokřížských horách, o nichž už byla řeč, odtud se rozvinuly obchodní styky sahající od Kujav po Volyň [47], čili jde o vzálenosti ve stovkách kilometrů. Okolo roku 3800 před Kristem se na území dnešního Nizozemí začalo s dobýváním pazourku. "Při výzkumu v Jižním Limburku se zjistilo, že během několika století bylo zcela vytěženo území o velikosti pěti hektarů. Ve zkoumané oblasti zůstalo zachováno 66 podzemních chodeb. Celkem muselo být z tisíce šachet vytěženo na desetitisíce metrů krychlových pazourků, z nichž bylo vyrobeno na milion seker, ale i nožů, dlát, vrtáků, drásadel, hrotů na šípy a dalších nástrojů. Přirozeně tyto výrobky nezůstaly pouze na území Limburku. Nálezy ukázaly, že obchodníci s tímto zbožím z Rijkholt u Maastrichtu v provincii Limburku je dopravili stovky kilometrů daleko na sever, až do Münsteru a na jih do Frankfurtu a Mohuče." [48].


Neolit
Co mladší doba kamenná (neolit) v našich zemích? Archeologické prameny našich neolitických sídlišť ukazují také na dálkové směnné kontakty. Již ve starším neolitu se tak získávaly lastury tlustoskořepatých mlžů žijících ve Středozemním či Jaderském moři, ze značně vzdálených míst (jihovýchodní Slovensko, areál Viničky-Kašov) přicházel obsidián a také transport některých kvalitních silexů se realizoval na vzdálenost větší než 400 km. Velmi pravděpodobný je i transport soli, tuhy, případně i jiných materiálů na značné vzdálenosti." [49].


Jak známo v době neolitu došlo k rozvoji zemědělství. Až doposud lidé spoléhali především na lov doplněný sběrem rostlinné potravy. Tlupy lidí se toulaly světem a vyhledávali loviště, ale i místa, kde se nacházaly třeba pazourky. Nyní se však začali lidé usazovat a pěstovat různé zemědělské plodiny a chovat dobytek. To však znamenalo, že podstatná část nějaké rodiny, rodu či kmene musela zůstat na jednom místě a musela se starat o pěstované plodiny a zvířata. Bez dozoru by plodiny zřejmě sklidilo nějaké zvíře anebo sousedi a zvířata by se rozutekla anebo pošla. Toto uvázání se k půdě však nutně znamenalo, že místo, aby si třeba baltské pazourky šla vydolovat celá tlupa, musela tak nyní činnit jen část tlupy, což ovšem znamená, že počet dopravených pazourků by musel nutně výrazně klesnout (méně lidí je může dopravovat), ale cesta za nimi se musela stát i více rizikovější (za pazourky jde ménší a tedy slabší skupina lidí). Přičemž zemědělství i chov dobytka, podobně jako lov, vyžadovalo kamenné nástroje. Nabízí se zde tak otázka, zda ve skutečnosti něco jako obchod, třeba ten s pazourky, neexistoval ještě dříve před rozvinutím počátečních stádií zemědělské civilizace. Právě to, že tlupy se nepotřebovaly nutně pachtit za nějakými vzácnými nástroji, ale mohly se spolehnot na obchod a specializoavé obchodnické tlupy, mohlo vést k rozhodnutí vést usedlý život a k bádání nad využitím pěstování plodin a chovu dobytka [50]. Taktéž i kdybychom předpokládali, že některé z vykopaných materiálů si sebou již přinesly z daných oblastí migrující skupiny lidí, tak by jejich usazení v nějaké od daného materiálového zdroje vzdálené lokalitě, prostě znamenalo, že by jim dříve nebo později daný materiál došel, což by bylo značně nevýhodné. Výše uvedené kultury ovšem byly záležitostí desítek ba spíše stovek let a nálezy uvedených materiálů je doprovázely v podstatě většinou setrvale.

 

[31] Gába, s. 165 a 166.
[32] Neústupný, s. 32.
[33] Tamtéž, s. 168.
[34] Tamtéž, s. 21.
[35] Tamtéž, s. 23.
[36] Tamtéž, s. 25.
[37] Tamtéž, s. 78-81.
[38] Tamtéž, s. 107 a 109.
[39] Tamtéž, s. 113.
[40] Tamtéž, s. 120-122.
[41] Tamtéž, s. 165.
[42] Tamtéž, s. 20.
[43] Tamtéž, s. 112.
[44] Tamtéž, s. 152.
[45] Tamtéž, s. 169.
[46] Podborský, s. 154.
[47] Řezník, s. 19.
[48] Sklenářová, s. 16.
[49] Podborský, s. 150.
[50] Volně rozvinuto na základě názoru Tomáše Fialy z jedné diskuse na Stokách svobodného přístavu.