Průmyslová politika císařského Japonska jako úspěšný příklad?
Průmyslová politika a industrializace japonské vlády po svržení šógunátu je někdy popisována jako úspěšný příklad industrializace země z hora. Japonsko se díky ní mělo během pár desetiletí zařadit mezi poměrně vyspělé průmyslové státy světa. Anglická wikipedie ve svém heslu „Meiji era“ uvádí: „V roce 1871 skupina japonských politiků známá jako Iwakurova mise projela Evropu a USA, aby se přiučila západním způsobům. Výsledkem byl promyšlená státem vedená průmyslová politika, která umožnila Japonsku rychlé dohánění. Japonsko rozvíjelo moderní průmysl pomocí přímých státních investic. Vládou vlastněné podniky byly důležité pro rozvoj klíčových ekonomických sektorů jako železnice. Pomocí vládních konexí, hlavní soukromé podniky obdržely různé formy finanční podpory od státu… Byly zde přinejmenším dva důvody pro rychlou japonskou modernizaci: zaměstnání více než 3 000 zahraničních expertů (nazývaných o-yatoi gaikokujin nebo ‚najmutí cizinci‘) v různých oblastech jako je učení cizích jazyků, věd, inženýringu, armády a námořnictva, mezi jinými; a vyslání mnoha japonských studentů do zámoří do Evropy a Ameriky, založené na pátém a posledním článku Charty pěti bodů od 1868: ‚Znalosti by měli být hledány ve světě tak, aby se zesílily základy císařské vlády.‘ Proces modernizace byl úzce monitorován a velmi dotován vládou Meiji, posilující moc velkých firem zaibacu jako Mitsui a Micubišui.“ (1). Věc je však poněkud složitější a ani zdaleka tak jednoznačná.
Po svržení šógunátu v roce 1868 bylo Japonsko poměrně chudou zemědělskou zemí bez prakticky jakéhokoliv průmyslu s malým množstvím manufaktur. Byl to mimo jiné důsledek nuceného (skoro) uzavření Japonska do roku 1854 před zahraničním obchodem a styky. V literatuře se uvádí, že nepostradatelné technologie byly výhradně zahraniční a pouze stát mohl zajistit placení královských platů zahraničním expertům, které najal jako poradce, a jen stát mohl zabezpečit pravidelné vysílání japonských studentů do zahraničí. Taktéž se uvádí, že nové technologie, ve svém prvotním stádiu, byly z velké části financovány stejně tak jako plánovány byrokracií (2). Je pravdou, že tak jak bylo a je doposud obvyklé, tak vláda investovala především do komunikací a přenosu informací. Došlo třeba k rozšíření elektrického telegrafu. Se silnou vládní podporou vytvořila společnost Micubiši roku 1885 námořní poštovní společnost. Vláda prosazovala nezbytné programy na vylepšení přístavů a navigačních systémů. A stála i u zrodu první železnice v Japonsku v roce 1872, kdy císař Meidži otevřel dráhu Tokio – Jokohama. Ovšem tato dráha byla financována z půjčky poskytnuté v Británii. V roce 1879 se vláda rozhodla podpořit soukromou Japonskou železniční společnost a podělila se tak o náklady na rozvoj železnic. První trať tato společnost otevřela o pět let později. Postavili ji vládní inženýři za podpory vládní půjčky. „Posléze byla vytvořena řada úspěšných soukromých společností a nastal rozvoj výstavby železnic podle představ vlády.“ (3) Ovšem nakonec hrál v železnicích prim soukromý sektor. Mezi roky 1883 a 1890 vzrostla síť vládních železnic z 290 na 880 kilometrů a síť soukromých železnic ze 100 na 1 440 kilometrů (4). Prostý výpočet odhalí, že roku 1890 tak bylo soukromých kolem 62 % japonských železnic.
Ale nešlo jen o tyto řekněme klasický případ komunikací. Vláda se pustila i přímo do dalšího podnikání: „… v roce 1878 vláda dala dohromady domácí půjčku na zakoupení bavlnářských strojů v Anglii. Většina těchto strojů byla za velmi příznivých podmínek prodána japonským podnikatelům, ale dva tisíce vřeten si vláda ponechala pro vzorové textilky, které vláda otevřela v roce 1881 ve městě Ohira (prefektura Aiči) a v roce 1882 ve městě Kamiseno (prefektura Hirošima). Proto, aby se urychlila modernizace prostřednictvím dovezených strojů, vláda v roce 1880 zorganizovala všeobecnou konferenci o přádelnách.“ (5). Jak uvádí kniha „Dějiny Japonska“ od dvojice R. H. P. Mason aj. G. Caiger: „Bankovnictví, měna, textilní průmysl, důlní průmysl, železnice, lodní doprava – vše vykazuje stejné základní znaky. Za prvé, tempo rozvoje bylo pomalé. Základy, ale nic více než základy, průmyslového hospodářství byly pevně ukotveny na sklonku století. Bylo by jednoduché, ale mylné domnívat se, že z Japonska se stala přes noc průmyslová země. Za druhé, fakt, že vláda vedla plánování, financování a fungování prvních podniků, bylo pravděpodobně rozhodující pro úspěch industrializace…“ Ale platilo, že: „Úřady v období Meidži nikdy nepředpokládaly trvalé státní vlastnictví průmyslu. Na státní vlastnictví pohlížely jako na dočasnou metodu, kterou se dal urychlit rozvoj průmyslu v soukromých rukou. Kdykoli to bylo možné (a možná, že kdyby tak učinily již dříve, měly by k dispozici více hotovosti), převáděly doly, továrny a veřejné služby jako Kaitakuši [komise odpovědná za rozvoj ostrova Hokkaidó, pozn. autora] do soukromých rukou.“ (6). Čili japonská vláda tak nějak nepředpokládala z dlouhodobého hlediska to, že bude dané podniky vlastnit a řídit (s výjimkou těch zbrojních). Spíše učinila něco jako úvodní výkop.
Japonský císař Meidži
Navíc platí, že ve skutečnosti jistá podnikavost byla Japoncům docela vlastní i za šógunáta. R. H. P. Mason aj. G. Caiger uvádějí, že: „Vývoj v období Tokugawa obdařil populaci vysokým stupněm gramotnosti a hojnosti různorodých manuálních dovedností spojených s řemesly. A navíc, což bylo možná to nejdůležitější, Japonci v období Meidži zdědili ducha soukromého podnikání, který byl zvláště silný mezi bohatšími rolníky.“ (7) To samozřejmě muselo také rozvoji Japonska docela dost napomoci. Oba autoři jdou dokonce ještě dále a přímo píší, že: „Nicméně podle posledních rozborů moderní Japonsko nebylo dílem státníků a podnikatelských magnátů. Lidé dokončili, co jejich vláda a další vůdčí osobnosti zahájily, nespočetné inovace, jakkoliv byly malé, realizovali jednotliví občané a z materiálního hlediska pomohli posunout svoji společnost do nové epochy. Právě na to profesor Lockwood upozorňuje a naznačuje, že místní a postupná zlepšení byla stejně tak významná jako celonárodní vývoj rozsáhlých plánů.“ (8). K podobnému závěru docházejí i autoři i Ed. O. Reischauer a Al. M. Craig. Dle nich vláda: „Sama se také přímo angažovala v hospodářském rozvoji, založila některá průmyslová odvětví, rozvoj v jiných finančně i administrativně podporovala, například nákupem a následným levným odprodejem výrobních zařízení pro textilky, a to vše s cílem přesvědčit váhající starou obchodnickou vrstvu, bohaté měšťany a statkáře, aby se pustili do nových a mnohdy riskantních podniků. Napomáhala akumulaci potřebného kapitálu, přičemž nutila slabší společnosti, aby se spojily se silnějšími, a nabízela soukromým podnikatelům pobídky a privilegia, jež by se dnes považovala za korupci a nedovolené zvýhodňování.“ Ale přesto by dle nic všechno toto úsilí nemělo valného smyslu, kdyby nenalezlo živou odezvu mezi tisíci jednotlivci, toužících po nových šancích. Z dlouhodobého hlediska to musel být právě soukromý sektor, který se měl stát hlavním motorem modernizace a hospodářského růstu (9). Čili podstatná pro Japonsko byla i modernizace činěná zdola.
Reischauer a Craig jsou více konkrétnější a nezastírají, že vládní angažmá mnohdy selhávalo. Rozhodně vláda moc neuměla vybírat schopné podnikatele, což ji zřejmě přivedlo k tomu, že některé podniky začala sama provozovat. Ministerstvo průmyslu: „… se snažilo napomáhat rozvoji výroby v soukromém sektoru formou technické pomoci, usnadňováním přístupu k získávání úvěrů i příspěvků, ovšem počáteční výsledky nebyly příliš povzbudivé a mnoho podniků zkrachovalo. Kapitálu se stále nedostávalo a úroková míra v důsledku toho zůstávala poměrně vysoká, obvykle kolem 10 procent. Japonci kromě toho měli se strojním výrobním zařízením mizivé zkušenosti a cizí experti byli pro soukromé firmy zpravidla neúměrně drazí. Vláda se proto rostoucí měrou sama zapojovala do podnikání v průmyslu a hornictví a do roku 1873 její báňský úřad zaměstnával na 34 cizích odborníků. Následujícího roku odkoupila uhelný důl, jehož provoz zahájilo roku 1869 knížectví Hizen s britskou technickou a finanční pomocí, otevřela osm dalších moderních dolů a roku 1881 výrazně investovala do dolů na železnou rudu. Kromě toho již roku 1871 zprovoznila továrnu na výrobu obráběcích strojů, roku 1875 cementárnu, roku 1876 sklárnu a roku 1878 cihelnu, všechny v Tokiu. Většina uhelných, železných a měděných dolů však zůstávala zastaralá a byla v soukromých rukou, nicméně i soukromí vlastníci se pokoušeli o zavádění moderních metod, například do výroby zápalek nebo papíru.“ (10) Ovšem ani státním podnikům se moc nevedlo. Mnohé pokusy ústředních úřadů postavit na nohy podnikání v průmyslu byly ztrátové. Což spolu s jinými vládními výdaji vedlo postupně k napjaté finanční situaci. Ministr financí Masajoši Macukata, takový japonský Rašín (anebo spíše Rašín byl takovým českým Macukatou), se rozhodl pro škrty a deflaci a vláda se rozhodla 5. listopadu 1880 k odprodeji všech vládou spravovaných nestrategických podniků. Ovšem: „Kvůli slabosti soukromého kapitálu a nerentabilitě vládních podniků nebylo snadné sehnat pro podniky kupce a vláda nakonec musela často výrazně snižovat cenu – na 11-90 procent původních investičních nákladů. Většinu podniků se nakonec podařilo prodat (někdy bez veřejné nabídky) osobám, udržující s malou vládní skupinou úzké vztahy, buď podnikatelům nebo vládním úředníkům…. Prvotním zájmem bylo nastartování národního ekonomického růstu a z tohoto hlediska se jevil prodej i za momentálně nevýhodné ceny osobám, o jejichž manažerských schopnostech byla nacionalistickými motivy vedená vláda přesvědčena, jedním z nejlepších prostředků, jak takový růst zajistit. Pro národní zájmy byla perspektivnost daleko důležitějším kritériem než příjmy, takto okamžitě získané. Nakonec se ukázalo, že většina podniků po desetiletí a někdy i více nevykazovala zisky, srovnatelné s návratností v ostatních odvětvích. Víra nakupujících v budoucnost japonského průmyslu tak dnes překvapuje víc než nízké ceny, které zaplatili.“ Je tedy pravda, že některým podnikatelům se někdy podařilo dostat bývalé vládní podniky k zisku. Třeba takový Sóčiró Asano dokázal získat do správy nejprve cementárnu postavenou vládou, později ji dokonce odkoupil a proměnil do té doby těžce prodělečné podnikání v ziskové (11).
Podívejme se nyní detailněji na japonský textilní průmysl. Ten byl podobně jako u jiných nově industrializovaných zemí velmi důležitý. Jde o typické raně industriální odvětví. V Japonsku šlo především o bavlnářství a hedvábnictví (vlnařství nehrálo moc velkou roli). Podobně jako jinde v zemi i v případě bavlnářství chyběly zkušenosti se zaváděním strojů do výroby i kapitál, potřebný k výrobě ve velkém měřítku. Byl tedy nevyhnutelný dovoz suroviny, výrobních zařízení i technologie. „Touto cestou se však již před obdobím Meidži několik podnikavců vydalo. Již roku 1864 si jistý obchodník z Eda [dnes Tokio, pozn. autora] nechal ze Spojených států dovézt stroj na spřádání bavlny a v letech 1868 a 1870 knížectví Sacuma postavilo dvě přádelny, užívající britských vřeten a stavů. Ty později vláda roku 1872 převzala a k nim na přelomu 70. a 80. let přidala 12 dalších, které pak levně rozprodala. Důležitějším počinem se však stalo vytvoření fondu s objemem 10 milionů jenů s účelem usnadnit soukromým podnikatelům přístup k úvěrům. Výsledkem byl opatrný, avšak postupně rostoucí zájem podnikatelů o tuto oblast.“ (12). Vláda zde opět byla spíše iniciátorem a tím, kdo rozjezd soukromých podniků z počátku financoval. Relativně snadno proběhla mechanizace smotávání hedvábí a role vlády se mohla omezit na technické poradenství a provozování několik klíčových podniků. „První mechanizovaná motárna hedvábí byla založena již roku 1870 ve starém hedvábnickém kraji v centrálním Honšú, další tři podniky postavila vláda mezi lety 1872 a 1877. Ty však tvořily jen nepodstatnou část mechanizovaného smotávání hedvábí, rozhodující byl podíl soukromě provozovaných podniků.“ V celém japonském vývozu zaujímalo hedvábné zboží dlouhodobě okolo 40 % a zejména díky rychle rostoucí cizí poptávce začal od poloviny 80. let zahraniční obchod vykazovat příznivý obrat. Pro další vývoj bylo příznačné, že odvětví, které se tak výrazně o tento obrat zasloužilo, bylo v drtivé většině v soukromých rukou (13).
Reischauer a Craig dále uzavírají, že hospodářský růst v 19. století v Japonsku byl i přes značný kvalitativní posun ve své podstatě zanedbatelný. V kvantitativním slova smyslu Japonsko „nastartovalo“ své hospodářství až po rusko-japonské válce. Mezi lety 1900 až 1930 se zvýšila těžba nerostných surovin více než třikrát a výroba průmyslového zboží třináctkrát (14). Pokud tomu tak bylo, tak industrializace z hora v Japonsku zase tak významné pokroky nepřinesla a Japonsko zůstávalo převážně agrárním státem. D. Labus ve své práci píše, že: „Zvláštní kapitolou prvního stadia industrializace tvoří tzv. vládní modelové továrny. Protože si vláda uvědomovala význam moderních průmyslových odvětví a zároveň situaci soukromého sektoru v této oblasti, rozhodla se od poloviny 70. let budovat v jednotlivých odvětvích modelové továrny s nejmodernějšími technologiemi, aby pobídla soukromé investory. Otevřela např. moderní doly, továrnu na obráběcí stroje, cementárnu, cihelnu apod., zpravidla s pomocí cizích odborníků. Tyto podniky byly sice zpravidla ztrátové a vláda je nakonec odprodala, ale účel tato aktivita v zásadě splnila.“ Přímo o modelových továrnách pro podnikatele a komunitu podnikatelů, budovaných vládou pro jejich inspiraci a rozvoj píše i Ch. Goto-Jones ve své knize "Modern Japan" (15) Vláda tak sloužila spíše jen jako zprostředkovatel informací a její aktivity měly spíše vzdělávací než podnikatelský charakter. Labus dále píše, že prvotní průmyslový růst zažila skutečně spíše tradiční odvětví. Bavlnářství, hedvábnictví atd. Navíc (soukromý) obchodní kapitál proudil do tradičních odvětví, tj. do zemědělství a návazné řemeslné a zpracovatelské výroby. Výrazně také rostl výnos z jednotky plochy obdělávané půdy. „Zemědělství jako celek se tak přes zmíněné konzervativní majetkové vztahy a daňovou zátěž stalo spolehlivou základnou pro pozdější financování průmyslových odvětvích. Hlavní aktivity vlády se proto soustředily na budování dopravní a informační infrastruktury.“ (16) Industrializace zdola se tedy prvně pokoušela modernizovat a rozvíjet především tradiční a osvědčená odvětví.
Pro zajímavost ještě dodejme, že v případě bankovnictví byla situace poněkud jiná, japonské banky měly být sice nepřímo pod úřední kontrolou, ale jejich pracovní kapitál měl pocházet od soukromých osob a firem a banky byly oprávněny vydávat dokonce svoje vlastní konvertibilní bankovky. Ovšem po roce 1885 směla tisknout bankovky už pouze Japonská banka založená vládou roku 1882 a výsledkem toho bylo, že jiné papírové peníze postupně zmizely. (17) Postup tedy byl spíše od konkurenčnějšího režimu (konkurence bankovek) k režimu více etatistickému, více centralizovanému.
Velký vliv pro přenos informací a vzdělávání Japonců měly samozřejmě noviny. A zdá se, že v tomto případě šlo o soukromý byznys. Třeba noviny "Asahi Shimbun" měly dle anglické wikipedie soukromého vlastníka a zřejmě také i další noviny "Mainichi Shimbun". Vliv měla i různá rychle vznikající vydavatelství, která umožnila Japoncům přístup ke knihám, esejím a překladům třeba o evropské filosofii, literatuře a podobně. (18)
Nemalé náklady na industrializaci z hora (v podstatě jde o podobný mechanismus, se kterým operoval J. V. Stalin v Sovětském svazu!) měl nějaké nezanedbatelné náklady. Náklady neslo zemědělství a rolníci. Dle Masona a Caigera sice vláda obsadila náležitými zemědělskými úředníky posty směrem dolů až na úroveň prefektur a využívala je k propagaci relativně finančně nenáročných prostředků zvýšení produktivity – všeobecně a usilovně se snažila o to, aby si rolníci pomohli sami (19). Ovšem tak jednoduché to nebylo. Anglická wikipedie tvrdí, že reforma pozemkových daní z roku 1873 byla významnou fiskální reformou vlády Meiji, která ustavila právo na soukromé vlastnictví půdy po prvé krát v historii Japonska. Ale: „Protože nové sektory ekonomiky nemohly být velmi zdaněny, náklady industrializace a nutných investic na modernizaci těžce dopadly na zemědělské rolníky, kteří platili extrémně vysokou daň z půdy (okolo 30 % úrody) ve srovnání se zbytkem světa (dvoj až sedmi násobek než bylo v evropských zemích na čistý zemědělský výstup). V kontrastu k tomu v čchingské Číně to bylo okolo 2 %. Vysoké zdanění přineslo vládě Meiji pozoruhodné částky k investicím do nových investic.“ (20). Dle D. Labuse bylo zdanění ještě vyšší: vláda v červenci roku 1873 nově stanovila 3 % daň z úředně stanovené ceny půdy. Tím si zajistila stabilitu příjmu, neboť nová pevná daň nezávisela na výši úrody a navíc musela býti splacena v hotovosti a v pevném termínu. Daň představovala asi polovinu výnosu půdy. Byla tedy vyšší než běžná míra v době šógunů z rodu Tokugawa. Roku 1877 byla snížena na 2,5 %. „Vláda tak sice své okamžité finanční potřeby vyřešila, ovšem protože půdu získali spíše bohatí sedláci, kteří její značnou část propachtovávali, venkov jako celek značně trpěl. Vysoká míra zdanění jednak nezdravě sloužila jako zdroj pro potřebnou industrializaci země, jednak takto provedená reforma bránila většímu ekonomickému osamostatnění početné vrstvy pachtýřů, a tím i např. rychlejšímu technologickému pokroku v zemědělství.“ (21). Naštěstí industrializace z hora nebyla v případě Japonska tak rozsáhlá, aby zemědělství zcela ohrozila a vedla k excesům typu Stalinova Sovětského svazu. K čemu naopak vedla, byl vzestup konglomerátů zaibacu a tedy i ke vzniku monopolistických struktur a „crony kapitalismu“ v japonském hospodářství, což mělo poměrně významný vliv na ne vždy příznivý vývoj japonského hospodářství ve 20. století. Ale to je již jiný příběh.
I když je jasné, že japonská vláda po roce 1868 významně přispěla k industrializaci Japonska, tak je na druhou stranu také jasné to, že její význam se poněkud přeceňuje. Japonsko se jednak během poslední třetiny 19. století zas tak moc průmyslově nerozvinulo. A vedle vlády zde byly přítomny i pokusy o industrializaci země zdola, které byly zřejmě i celkově úspěšnější. Význam vlády především spočíval v rozšiřování informací a vzdělávání, ať už pomocí najímání západní expertů, tak pomocí výstavby spíše modelových továren. A pak zejména pomocí výstavby komunikací. Případně i pomocí financování některých podnikání. Cílem vlády byla podle všeho skutečně jen iniciace industrializace země, ale počítalo se s tím, že to bude zejména soukromý sektor, který bude dále pokračovat. A ten skutečně dále pokračoval. Přičemž v některých případech započal s novými technologiemi ještě za šógunátu a někdy potřeboval jen minimální podporu ze strany vlády či žádnou podporu ze strany vlády ani nepotřeboval.
Poznámky:
(1) Anglická wikipedie, heslo „Meiji era“. Viz i Goto-Jones, Ch. Modern Japan: A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press 2009, str. 48.
(2) Mason,R. H. P. a Caiger, J. G. Dějiny Japonska: nové, přepracované vydání. Praha: Fighters Publications 2007, str. 271.
(3) Tamtéž, str. 272-273.
(4) Reischauer, Ed. O. a Craig, Al. M. Dějiny Japonska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2000, str. 156.
(5) Mason,R. H. P. a Caiger, J. G. Dějiny Japonska: nové, přepracované vydání. Praha: Fighters Publications 2007, str. 275.
(6) Tamtéž, str. 278.
(7) Tamtéž, str. 270.
(8) Tamtéž, str. 280.
(9) Reischauer, Ed. O. a Craig, Al. M. Dějiny Japonska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2000, str. 147.
(10) Tamtéž, 148-149.
(11) Tamtéž, str. 152-153 a 155.
(12) Tamtéž, str. 150.
(13) Tamtéž, str. 151.
(14) Tamtéž, str. 191.
(15) Labus, D. Japonsko. Praha: Libri 2009, str. 78. A Goto-Jones, Ch. Modern Japan: A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press 2009, str. 55-56.
(16) Labus, D. Japonsko. Praha: Libri 2009, str. 77.
(17) Mason,R. H. P. a Caiger, J. G. Dějiny Japonska: nové, přepracované vydání. Praha: Fighters Publications 2007, str. 276-277.
(18) Goto-Jones, Ch. Modern Japan: A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press 2009, str. 49. Anglická wikipedie, hesla "The Asahi Shimbun" a "Mainichi Shimbun".
(19) Mason,R. H. P. a Caiger, J. G. Dějiny Japonska: nové, přepracované vydání. Praha: Fighters Publications 2007, str. 279.
(20) Anglická wikipedie, hesla „Meiji era“ a „Meiji Restoration“.
(21) Labus, D. Japonsko. Praha: Libri 2009, str. 70-71.