Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poznámka k ekonomické kalkulaci podruhé: Motivace

27. 3. 2015

Ve své slavné knize "Liberalismus" Ludwig von Mises napsal k motivaci za existence socialismu (veřejné vlastnictví výrobních prostředků) následující: "Socialismus se obvykle považuje za neproveditelný na základě mínění, že lidem chybí mravní vlastnosti, jež socialistický společenský řád vyžaduje. Prý je třeba se obávat, že v socialistickém společenském řádu nebude většina lidí obstarávat jim uložené činnosti a práce s takovou horlivostí, jakou projevují ve společenském řádu založeném na soukromém vlastnictví výrobních prostředků. V kapitalistickém společenském řádu ví každý jednotlivec, že ovoce jeho práce připadá jemu, že jeho důchod roste nebo klesá podle toho, zda je výnos jeho práce větší anebo menší. V socialistickém společenském řádu si prý bude jednotlivec myslet, že na jeho pracovním výkonu tolik nezáleží, jelikož mu přece připadne alikvotní část celkového výnosu práce všech, přičemž ovšem výše celkového výnosu nemůže být znatelně zkrácena výpadkem pocházejícím z nedbalosti jediného muže. Stanou-li se takové názory všeobecnými, jak je třeba se obávat, potom v socialistické pospolitosti značně poklesne produktivita práce. Námitka, která se tím vznesla proti socialismu, je veskrze odůvodněná, nedotýká se však jádra věci.“ [1]. K tomu se dá doplnit, že za určitých podmínek si lze představit, že motivace lidí pracovat v socialismu bude poměrně vysoká. K tomu bude docházet v systémech tuhého socialismus, který zde nazveme hitlerovsko-stalinistickým socialismem, po dvou jeho významných průkopnících. V takovém případě bude motivace stimulována snahou vyhnout se trestu za nedostatečný pracovní výkon. K takovým metodám se přistupovalo právě za velkých socialistických vůdců, jako byli Adolf Hitler a Josif V. Stalin. Čili výše uvedené selhání jediného muže bude mít za takového režimu omezenější možnosti jak působit. Bude zejména problémem v případě tzv. gulášového socialismu. Takový se v SSSR a u nás provozoval od dob N. S. Chruščova a An. Novotného.


V předchozí části (viz zde) jsem uvedl dva zdroje či předpoklady ekonomické kalkulace, které se v socialismu nevyskytují. Prvním byla možnost (svoboda) podnikatelsky jednat s výrobními faktory (práce )tu lze jen najmout), půda a výrobní čili kapitálové statky) a spotřebními statky. Druhým možnost (svoboda) vlastnit výrobní faktory či je najímat od jejich majitelů. Nyní nastává čas promyslet vztah těchto dvou předpokladů a výše uvedené motivace za socialismu hitlerovsko-stalinistického typu.


Nejprve se ovšem podívejme na vztah těchto dvou předpokladů. Na první pohled je patrné, že mají docela dost společného. Možnost podnikatelsky jednat znamená možnost rozšiřovat soukromé vlastnictví výrobních faktorů, které následně umožňuje získávat spotřební statky, které slouží k uspokojení potřeb podnikatele. Je známou skutečností, že úspory, investice a výrobní či kapitálové statky sice vedou k omezení současné spotřeby, ale zároveň znamenají rozšíření spotřeby v nějakém budoucím čase. Čili motivem k podnikatelskému jednání je možnost pokrýt vlastní neuspokojené potřeby pomocí soukromě drženého majetku v podobě výrobních a spotřebních statků. Přičemž čím omezenější je možnost držby těchto statků, tím horší je uspokojení nekrytých potřeb, a protože toto nepokrytí nelze legálně nijak kompenzovat, tak bude nižší i motivace podnikatelsky legálně jednat. Méně podnikatelského jednání znamená zároveň horší uspokojení potřeb druhých občanů a vznik nedostatků, přebytků a diskoordinací ve výrobě. Samozřejmě část tohoto jednání se bude realizovat na černém trhu, kde však je možnost hromadnějších výrob silně omezena. Čili shrneme-li to, vidíme, že motivem podnikatelsky jednat je konečná spotřeba a zcela nezbytným prostředkem pro její realizaci je soukromé vlastnictví. Pokud odstraníme byť jen jeden z těchto dvou prvků, tak se stane ekonomická kalkulace nemožnou!


Lze odstranit vůbec jen jeden z těchto dvou prvků? Ano, lze. V socialismu ve smyslu veřejného vlastnictví výrobních prostředků jde o situace nereálnou, protože kvůli zde vzniklému tlaku na zdroje v podobě nedostatků a diskoordinací ve výrobě, bude existovat tlak na zabavení soukromě vlastněných výrobních faktorů jejich majitelům. V socialismu ve smyslu intervencionismu se lze už s odstraněním jednoho prvku setkat. Příkladem je třeba prohibice, kdy není možné legálně podnikatelsky jednat, ale již vyrobené výrobní zařízení, které je pořád soukromě vlastněné, není možné použít jinde, protože jde o příliš specifický výrobní statek. V intervencionismu se lze samozřejmě setkat i se zabavením části výrobních faktorů (daně nebo vyvlastnění). Dodejme ještě, že z výše uvedeného lze také učinit závěr, že již i pouhé omezení současné či budoucí spotřeby narušuje ekonomickou kalkulaci a tedy uspokojení potřeb občanů.


Nyní je možné porovnat motivaci ve svobodné ekonomice s motivací v socialistické ekonomice hitlerovsko-stalinistického typu. Máme zde tedy motivaci ve zvýšení současné či budoucí spotřeby skrze soukromé vlastnictví spotřebních a výrobních statků. Získané spotřební statky můžeme ihned či později spotřebovat. Výrobní statky nám mohou vyrobit žádané spotřební statky, které spotřebujeme někdy v budoucnosti, kdy budou dokončeny. Avšak kvůli přínosům specializace a dělby práce a díky omezenosti našich vlastních schopností a díky tomu, že mezní užitek je klesající, je mnohem lepší a výnosnější, aby člověk použil své výrobní statky k produkci jednoho či několika málo výrobních statků nižšího řádu (ty jsou blíže spotřebě) či jednoho či několika málo spotřebních statků, kterých dokáže vyrobit velké množství a/nebo v dobré kvalitě, a které nabídne svým spoluobčanům. Takto nejjednodušeji člověk vydělá peníze na množství velmi rozdílných spotřebních statků, které by si buď nebyl schopen sám vyrobit či by je vyrobil jen v malém množství a bídné kvalitě. Tímto procesem ovšem člověk vedle pokrytí svých potřeb (ovoce jeho práce připadá jemu) zároveň pokrývá potřeby i svých spoluobčanů. Čím více chceme vydělat, tím více je nutné druhým nabídnout něco, co je pro ně z hlediska pokrytí jejich neuspokojených potřeb důležité. O totéž se ovšem budou snažit s vidinou rozšíření svého soukromého vlastnictví a současné či budoucí spotřeby i jiní podnikatelé - jednající lidé. Tím dochází k relativně slušnému pokrývání potřeb spotřebitelů, čili nedostatky a přebytky v zásobování a diskoordinace ve výrobě, čili obecně nerovnováhy jsou redukovány. Samozřejmě platí, že někde jinde v ekonomice vznikají jiné nerovnováhy. To o čem zde mluvíme je tendence k rovnováze (ergodicita) nikoliv to, že ekonomika se dostane nakonec do stavu rovnováhy.


Jaká je motivace v socialismu hitlerovsko-stalinistického typu? Je to hrozba žalářem, hrozba koncentračním táborem či rovnou popravou [2]. Ovšem lidé se zde motivují k tomu, aby dosáhli cílů, kterých chce dosáhnout vláda. Cílů fýrera, jeho suity či cílů svazové republiky, krajského výboru nebo župního vedoucího. Co se týká potřeb ostatních lidí, tak platí, že lidé v centrálních pozicích (fýreři atd.) nejsou sto zpracovat obrovské množství informací a ani objevovat obrovské kvantum nových informací, které ještě nejsou v daný okamžik známé (viz zde). Výsledkem jsou nedostatky a přebytky v zásobování řadových obyvatel a diskoordinace ve výrobě. I když v tomto typu socialismu nemá selhání jednoho muže takový význam jako za gulášového socialismu, tak i zde dochází k tomu, že ekonomická kalkulace není možná. Motivace je prostě zaměřena špatným směrem, směrem k uspokojování potřeb vládnoucí vrstvy, ať už si pod tím představíme cokoliv, třeba i absolutní dobro. Dobré či špaté mravní vlastnosti na tom nic nemění, protože cíle jsou chybné.


Významný německý ekonom a znalec socialistického hospodářství Walter Eucken vyjádřil názor, že socialističtí vládci budou sledovat své vlastní zájmy: "... vztah mezi produkcí a rozdělováním je docela jiný, a tohle si Barone se svými následovníky nedokázal uvědomit. Předpokládali totiž, že hlavním cílem ekonomických plánovačů bude naplánovat tak velké a tak spravedlivé přidělování spotřebního zboží celé populaci, jak to jen bude možné. Proto tedy předpokládali, že se nejprve stanoví, jak velký podíl má každému připadnout a tomuto cíli následně bude přizpůsobena výroba. To se možná může stát cílem plánovačů, ale ekonomická věda musí zkoumat realitu a v realitě je hlavním cílem vůdců v plánované ekonomice dosažení maximálních investic. To byl případ Německa a Ruska. Faktem je, že celkové množství spotřebního zboží a jeho rozdělování jednotlivcům bylo podřízeno investičním programům a nikoliv etickým úvahám." [3]. Domnívám se ovšem, že ani hitlerovsko-stalinistický socialismus se nebude schopen vyhnout tomu, aby masivní diskoordinace ve výrobě nenarušovaly a mařily plány samotných fýrerů a jejich suity. Samotný Eucken takové případy ve výše citovaném díle (a jeho první části) dokládá. Ve stalinském Sovětském svazu jsou doloženy tytéž problémy: "Spěch na jedné straně a z toho vznikající potíže na straně druhé vytvářely permanentní krizové situace. Řešily se tak, že vláda soustřeďovala prostředky na krizová místa na úkor ostatních podniků a odvětví, kde vzápětí vznikaly nové krize s neméně dalekosáhlými důsledky. Dokladem o tom byl mj. strojírenský sektor. Měl být preferovaným odvětvím. Jenomže kovoprůmysl a palivový průmysl nestačily jeho požadavkům, takže bylo nutno dovážet obrovské množství ocelových prefabrikátů. Nové podniky často stavěné na odlehlých místech neměly vhodnou dopravu ani pro dělnictvo, ani pro provoz. Nebyly byty pro dělnictvo, jehož počet rostl tak rychlým tempem, že bylo téměř vyloučené je ubytovat, živit a vozit do práce a z práce." [4]. Přirozeně zde nešlo jen o důsledky spěchu, ale - a to mnohem více pravděpodobněji -  o dopady diskoordinací ve výrobě při dodávce komplementárních statků, které je nutné dodat proto, aby mohla být výroba dokončena.


Přjděme dále. Mobilisace občanů nemůže trvat věčně. Lidé se dříve nebo později unaví. To se stalo například dočasně v Sovětském svazu v roce 1941, kdy se řada občanů a vojáků stala vůči Stalinově vládě neloajální (moc si ovšem nepomohli). V Sovětském svazu a jeho satelitech se lidé unavili i po druhé světové válce. Povstání v NDR v roce 1953 a v Maďarsku roku 1956 jsou obecně známá. Méně známé je, že v Československu došlo 1. až 3. července 1953 k masovým nepokojům a demonstracím jako bezprostřední reakce na měnovou reformu. Stávky vypukly ve 129 závodech a v Plzni mělo demonstrovat 20 tisíc lidí [5]. V Polsku se odehrál tzv. Poznaňský červen roku 1956, kdy: „Stávka a masové protesty poznaňských dělníků a obyvatel (do veřejných shromáždění a protestů se zapojilo na 100 000 osob) proti nízké životní úrovni, špatným pracovním podmínkám, vysokým cenám a nízkým platům vyústily v davový útok na stranické a bezpečnostní objekty a v zásah ozbrojených jednotek včetně tanků. Nepokoje a ozbrojený zásah si vyžádaly 75 obětí na životech, stovky raněných a zatčených. Poznaňský červen výrazně urychlil politické uvolňování v Polsku a zostřil vnitrostranický boj mezi konzervativní a reformní frakcí v Polské sjednocené dělnické straně.“. Uvolnění ještě podtrhlo VIII. plenární zasedání ústředního výboru Polské sjednocené dělnické strany v říjnu roku 1956 [6]. Situaci bylo v Polsku nutné uvolnit a přejít ke gulášovému typu socialismu (ovšem tam to nejrůznějším nepokojům a stávkám stejně nezabránilo, situace zde byla po celou vládu komunistů dosti výbušná a vzhledem k situaci v ČSSR více divočejší). Uvolnění v SSSR se uskutečňovalo po Chruščovově nástupu k moci, kdy zde probíhaly reformy, a to ve dvou rovinách. První zahrnovala opatření, zaměřená na zvýšení životní úrovně milionů prostých lidí. Dále byla schválena řada usnesení o zvýšení nízkých mezd, o zrušení školného (!), o státních penzích, o rozsáhlé bytové výstavbě apod. Došlo i k rehabilitaci vězňů propuštěných z Gulagu. Druhou rovinou byla reforma ekonomiky [7]. V Československu se obrat "ke guláši" datuje do Zápotockého a zejména Novotného éry. V Maďarsku do dob Kádárovy éry. Čili socialističtí vládci musí dříve nebo později přejít od socialismu hitlerovsko-stalinistického typu ke gulášovému socialismu. Tím se ovšem problém ekonomické kalkulace a správné motivace občanů nevyřeší a navíc oproti tuhému socialismu zesílí problém selhání jediného muže. Socialismus pořád vězí v pasti nemožnosti ekonomické kalkulace a tedy čelí riziku nespokojenosti občanů a podrývá vládu socialistických vladařů.


Můžeme toto pojednání uzavřít tím, že ani v jednom z uvedených dvou typů socialismu (veřejné vlastnictví výrobních prostředků) nebude vznikat motivace k podnikatelskému jednání, která je založena na možnosti zvyšovat svoji spotřebu a uspokojovat své potřeby a jejímž nutným prostředkem je soukromé vlastnictví spotřebních a zejména výrobních statků. Pokud v socialismu již nějaké motivace vzniká, tak jde o motivaci, která málo směřuje k uspokojení potřeb spotřebitelů.

 

[1] Mises, s. 64.
[2] Fakticky zde šlo ovšem i o odstupňování příjmů za (fyzický) výkon. I v Sovětském svazu se za J. V. Stalina bojovalo proti uravnilovce, tj. proti rovnostářskému způsobu odměňování za práci, cílem bylo zvýšení a zkvalitnění činnosti celého národního hospodářství (Švankmajer, s. 374-375).
[3] Eucken.
[4] Švankmajer, s. 371.
[5] Čapka, s. 754.
[6] Řezník, s. 434 a 435.
[7] Švankmajer, s. 436.

 

Literatura:
1. ČAPKA, F. Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha: Libri 2010, ISBN 978-80-7277-469-2.
2. EUCKEN, W. O teorii centrálně řízené ekonomiky: Analýza německého experimentu, Část II. [online]. Dostupný z (přístup I/2015): http://www.bastiat.kvalitne.cz/Eucken_planovana_ekonomika_2.htm, překlad V. Krupa.
3. ŘEZNÍK, M. Dějiny Polska v datech. Praha: Libri 2010, ISBN 978-80-7277-408-1.
4. ŠVANKMAJER, M. Dějiny Ruska. Praha: NLN Nakladatelství Lidové noviny 2008, ISBN 978-80-7106-613-2.
5. VON MISES, L. Liberalismus. Praha: Ekopress 1998, ISBN 80-86119-08-4.