Potravinová soběstačnost a Československo
V diskusi o soběstačnosti Československé socialistické republiky často zaznívá, že tato byla soběstačná, pokud se týká produkce potravin mírného pásmu. Avšak tomuto tvrzení neodpovídají ani poznatky ekonomických historiků a ani dobová statistika. Kniha "Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992: 2. díl období 1945-1992" uvádí, že: „… hodně se do ČSSR dovážely paliva a suroviny, jak již bylo napsáno. V roce 1970 tvořily tyto položky 43,1 % dovozu a v roce 1985 už 53,6 % dovozu. Počítaje v to ovšem i chemické výrobky, hnojiva a kaučuk a suroviny rostlinného a živočišného původu. Ty druhé se podílely v roce 1970 na dovozu 9,3 % (asi 2,47 miliardy Kčs) a roku 1985 5,9 % (asi 7,1 miliardy Kčs). Silný byl dovoz i potravinářského zboží. Roku 1970 byl jeho podíl na dovozu 14,8 % (asi 3,94 miliardy Kč) a roku 1985 6,2 % (asi 7,5 miliardy Kčs). Naopak chovný dobytek a jiná zvířata se dovážel okrajově (0,3 % podíl na dovozu roku 1970 a 0,1 % roku 1985). Na druhou stranu průmyslové spotřební zboží se dováželo ve velkém. Roku 1970 byl jeho podíl na dovozu 8,5 % (asi 2,3 miliardy Kčs) a roku 1985 6,7 % (asi 8 miliard Kčs).“ (1).“ K tomu můžeme ještě uvést, že stupeň soběstačnosti u základních zemědělských plodin a potravinářských výrobků mírného pásma byl pro Československo v roce 1979 dle dobového pramene u kukuřice třeba jen 65,7; u pokrutin a šrotu pak dokonce jen 21,5; u živočišné mouky 60 a u ovoce 72,3. U obilí šlo o 93, a konkrétně u pšenice o 94,1. U zeleniny 94,3. Soběstačnost = 100. U jiných základních plodin a potravin byl tento stupeň přes 100 a tedy zřejmě se tyto mohly i vyvážet. Nejvíce se to týkalo chmele (171), sladu (152,2) a cukru (118,6) (2).
Samozřejmě ještě se musí vzít v úvahu to, že celá zemědělská výroba byla takřka ze 100 % závislá na dovozu sovětské ropy, neb pro zemědělskou produkci jsou důležité zemědělské stroje (kombajny, traktory, nákladní automobily atd.), které byly a jsou poháněné naftou. O soběstačnosti z tohoto úhlu pohledu nemůže být tedy v případě ČSSR ani řeči. Významný byl i dovoz hnojiv, které jsou taktéž velmi potřebná pro zemědělskou produkci. Blíže viz ZDE.
Přesto však existují obhájci potravinové soběstačnosti, kteří propagují potravinovou soběstačnost České republiky a běžně poukazují na domnělou potravinovou soběstačnost ČSSR. V tomto krátkém textu se chci zaměřit na ještě jeden problém, který je s tímto postojem spojen. Běžně se totiž zapomíná na to, že v hranicích ČSSR se nacházela Podunajská nížina. Nejteplejší a nejúrodnější oblast celého státu, která dnes leží na samostatném Slovensku. Dobový pramen z 80. let 20. století uvádí, že hektarové výnosy teplomilnějších plodin byly v letech 1976 až 1980 na Slovensku vyšší než v Českých zemích. Třeba u pšenice šlo o 4,3 tuny na hektar na Slovensku versus 3,93 tuny v Českých zemích a u kukuřice na zrno šlo o 4,57 tuny versus 4,01 tuny. U krmných okopanin šlo o 45,65 tuny versus 35,53 tuny. U jiných plodin byly poměry opačné, což odráží zřejmě to, že v té době bylo české zemědělství více kapitálově vybaveno (více strojů, hnojiv apod.) než slovenské zemědělství (3). Samozřejmě to nevylučuje to, že některým plodinám může vyhovovat nižší teplota a vyšší úhrn srážek.
Slovensko koncem československé éry poskytovalo domov asi 34 % obyvatelům ČSSR. Přesto se zde v řadě případů pěstovalo méně základních plodin než by odpovídalo tomuto podílu. Třeba lnu se zde sklidilo v letech 1976 až 1980 jen 14,4 % celkové československé sklizně. Dále žita (a soureže – tj. směsi pšenice a žita) se zde sklidilo v letech 1976 až 1980 jen 19,2 % celkové československé sklizně. A cukrovky se zde sklidilo v letech 1976 až 1980 jen 26,1 % celkové československé sklizně. Ostatní významné plodiny (třeba ječmen, brambory, kořenové krmné okopaniny, píce, mák a řepka) měly podíl kolem 30 % na celkové československé sklizni. Ovšem tři základní plodiny měly větší podíl na sklizni než by odpovídalo počtu obyvatel. U pšenice byl tento podíl v letech 1976 až 1980 35,3 % celkové československé sklizně. U luštěnin jedlých 59,5 % a u kukuřice dokonce 89,8 % (4). Kukuřice: „… se začala rozšiřovat od padesátých let. Podílí se hlavně na zajišťování krmné základny, je však i významnou surovinou potravinářského průmyslu (škrob, líh, mouka, krmné směsi). Ze dvou třetin se pěstuje na siláž a na „zeleno“ jako krmivo. … Největší podíl – 4/5 na plochách a sklizni připadá na Podunajskou nížinu, kde jsou i největší hektarové výnosy…“ To však není vše. Na Slovensku se pěstovalo, i když na malých plochách proso, pohanka a čirok. Téměř jen na Slovensku se pak pěstovala fazole jedlá, zvláště v Podunajské nížině a též čočka, která se pěstovala také ve slovenském Podunají (5). Tyto rozdíly v pěstování plodin mezi Českými zeměmi a Slovenskem samozřejmě v nemalé míře plynou z toho, že se na Slovensku a hlavně v Podunajské nížině pěstovaly plodiny, které potřebovaly větší množství tepla pro svůj růst a dozrání. Místo toho, aby se ve slovenském Podunají pěstovaly brambory, které je možné pěstovat i na chladnějších a méně úrodných vrchovinách, se zde tedy pěstovala teplomilná kukuřice a obilí, které zde dosahovalo většího hektarového výnosu než jinde v republice, nebo některé luštěniny apod. Roli musela hrát i jistě dělba práce, čili specializace na pěstování určitých plodin v dané oblasti. Soustředění se na pár plodin umožňovalo pořízení specializovaných strojů a hnojiv a získání specializovaných znalostí potřebných pro jejich pěstování. To ještě více zvyšovalo hektarové výnosy.
I rajčata se pěstovala hlavně v Podunají, ¾ sklizně. Jen něco přes 1/5 sklizně připadla na jihomoravské úvaly. Téměř 9/10 sklizně papriky se realizovalo v Podunajské nížině. Přes 4/5 sklizně melounů se taktéž realizovalo v Podunajské nížině. Dále pak ve vhodných okresech Jihoslovenské kotliny a ve Východoslovenské nížině. Ve stejných oblastech se pěstovaly i dýně. Dokonce i 2/3 sklizně česneku pocházelo z Podunajské nížiny. Začátkem 80. let byly hlavní vinařské oblasti ve státě (přes 2/3) na západním Slovensku. Dále se hlavně na Slovensku pěstovala slunečnice na vyzrání, technické konopí a tabák. Tabák kryl tehdy více než čtvrtinu domácí spotřeby a 12/13 se ho vypěstovalo na Slovensku. Na Slovensku se nacházelo také 2/3 pastvin z jejich celostátní plochy (6).
Podunajská nížina byla prostě nejdůležitější produkční zemědělskou oblastí ČSSR. Zde možná některý obhájce potravinové soběstačnosti Českých zemí prohlásí, že vše co se pěstovalo na Slovensku a bylo potřeba ke spotřebě v Českých zemích, by se dalo u nás vypěstovat. A naopak, to co se pěstovalo v Českých zemích pro konzumenty na Slovensku by se v Českých zemích pěstovat nemuselo. Vedle toho, že tento požadavek nerespektuje dělbu práce a vede tedy k menším výnosům na hektar a tedy k nutnosti obhospodařovat větší plochu půdy, a to především méně výnosné půdy, je zde problém v tom, že v Českých zemích by byly u teplomilných plodin menší výnosy i kvůli chladnějšímu klimatu, což by ještě více tlačilo na využívání méně výnosné půdy. Hektar pšenice v Podunají by se musel nahradit hektarem plus něco pšenice někde na Vysočině anebo v českém či moravské podhůří. Využívání většího množství méně výnosné půdy také znamená menší produktivitu práce a kapitálových statků a jejich větší potřebu. Pracovníci a stroje a nástroje, které by mohly být použity jinde, by se musely používat právě v zemědělství na méně úrodných půdách. To zrovna není moc dobrá cesta ke zvýšení blahobytu. Ve skutečnosti to znamená opak, pokles blahobytu. Dalším problémem by bylo nedostatečné dozrávání anebo jarní mrazíky, které by úrodu teplomilných druhův Českých zemích významně limitovaly. Jediná oblast, která se může rovnat slovenskému Podunají u nás, je totiž oblast jihomoravských úvalů, které však jsou mírně chladnější, ale jsou hlavně oproti Podunajské nížině podstatně menší. S jarními mrazíky a jinými klimatickými problémy souvisí i jedna poměrně zásadní věc. A sice čím větší je plocha země, tím větší je pravděpodobnost vyhnutí se výraznějším neúrodám. Současné České země mají pouze dvě prvořadé zemědělské oblasti: Polabí a moravské úvaly. Pokud jednu z těchto oblastí postihne neúroda, dotkne se to celé země a řadu potravin bude nutné v daném neúrodném roce dovézt. Není to problém díky mezinárodnímu obchodu. ČSSR měla tyto prvořadé oblasti čtyři, vedle právě zmíněných ještě Podunajskou nížinu a Východoslovenskou nížinu. Tato větší diverzifikace umožňovala snadnější vypořádání se s případnými neúrodami v jedné z těchto oblastí.
(1) PRŮCHA, V. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992: 2. díl období 1945-1992. Brno: Nakladatelství Doplněk 2009, str. 865.
(2) Mištera, L. a kol. Geografie Československé socialistické republiky. Praha: SPN 1985, str. 253.
(3) Tamtéž, str. 244.
(4) Tamtéž, str. 250.
(5) Tamtéž, str. 246-247.
(6) Tamtéž, str. 249-250 a 252-253.