Jdi na obsah Jdi na menu
 


Patálie s Kahn-Keynesovým investičním multiplikátorem aneb nad mainstreamovými skripty ekonomie

1. 2. 2017

Studium vysokoškolských skript a učebnic z mainstreamové ekonomie přináší někdy dost podivné závěry. Jeden takový případ si ukážeme na příkladu tzv. Kahn-Keynesova investičního multiplikátoru, někdy zvaného jen investiční multiplikátor.


Ve skriptech "Makroekonomie: Základní kurs" z nakladatelství "Melandrium" se lze ke Kahn-Keynesovu investičnímu multiplikátoru dočíst ve zkratce toto: Vypočteme ho ze vzorce k2=1/1-mpc = 1/mps. Kde k2 zde značí multiplikátor pro dvousektorovou ekonomiku (domácnosti a firmy) a mpc je mezní sklon ke spotřebě (tj. jde o částku, kterou by domácnosti z každé dodatečné koruny disponibilního důchodu daly na spotřebu) a mps je mezní sklon k úsporám (viz předchozí, ovšem tentokrát se dává na úspory). Nutno ještě podotknout, že investiční multiplikátor předpokládá rigidní nepružné ceny a nevyužité výrobní faktory, kdyby tomu tak nebylo, došlo by především k růstu cen a nikoli reálného produktu [1]. Tento multiplikátor pak způsobí, že produkt se změní ve větší míře než investice. V uvedné učebnici jde o vztah Y=k2*I [2]. Kde Y je produkt a I jsou investice. V odborné knize "Dějiny ekonomických teorií" od dnes již zvěčnělého profesora Milana Sojky (ve své době hojně citovaného sdělovacími prostředky) jsou dopady investičního multiplikátoru (vztahy mezi dodatečnými investicemi a jejich důchodotvorným efektem) vyjádřeny vztahem dY=k*dI, kde dY je přírůstek národního důchodu, dI je dodatečná investice a k je Kahn-Keynesův investiční multiplikátor, který je dán vztahem 1/s, což je reciprocká hodnota mezního sklonu k úsporám nebo 1/1-c, kde c je mezní sklon ke spotřebě. Platí, že: "Růst důchodu je kumulativním multiplikačním efektem sklonu ke spotřebě. Důchody vyvolané přírůstkem investic se v poměru daném mezním sklonem ke spotřebě dělí na výdaje na spotřebu a úspory. Část vynaložená na spotřebu vyvolává rozšíření výroby a zaměstnanosti v odvětvích vyrábějících spotřební statky.". A tak dále [3]. Pokud pak domácnosti dávají z každé další dodatečné koruny disponibilního důchodu na spotřebu 75 haléřů, tak bude mít multiplikátor hodnotu 4. Nárůst investic o 100 milionů Kč vede k nárůstu národního důchodu (reálného produktu) o 400 milionů korun. Spoří-li domácnosti méně a dávají-li na spotřebu naopak více, tím lépe, protože národní důdchod roste více. Nějaký přemýšlivější a zvědavější student si třeba řekne, že domácnosti budou spořit méně a dávat z každé další dodatečné koruny disponibilního důchodu na spotřebu 90 haléřů a může si pak vypočítat, že multiplikátor bude mít hodnotu 10. Nárůst investic o 100 milionů korun by tak vedl k nárůstu národního důchodu o rovnou jednu miliardu korun. Čili spořit, co nejméně a naopak, co nejvíce spotřebovávat, to je recept na hospodářský růst, pokud existují nevyužité výrobní faktory.


Docházíme tedy k paradoxní situaci, kdy je hospodářský růst tím větší, čím je větší spotřeba a čím menší jsou úspory. Přičemž však obecně se má za to, že růst je vyvolán investicemi, které jsou umožněny tím, že lidé více spoří. Jak vidno ve výše uvedeném příkladě je mezní sklon ke spotřebě 0.75 a dodatečné investice jsou 100 milionů korun a v druhém příkladě vzroste mezní sklon ke spotřebě na 0.9, ale pořád se uvažuje o 100 milionech korun, nebo alespoň nikde ve zde citovaných mainstreamových knihách není varování, aby se takové úvahy student vyvaroval. Je totiž jasné, že ve skutečnosti musí množství investic s růstem mezního sklonu ke spotřebě poklesnout a hospodářský růst musí být dříve anebo později nahrazen spotřebováváním kapitálu a hospodářským poklesem. Pokud by někdo předpokládal, že uvedené investice za 100 milionů korun pochází ze dříve nahromaděných peněz, tak by byly tyto úspory podmíněny tím, že někdy v minulosti musela být spotřeba o to menší a mezní sklon k úsporám vyšší (bereme-li nahromadění hotovosti za účelem pozdějších investic jako úsporu). Pokud by šlo o investice vzniklé pomocí vynucených úspor - například zvýšením investičních výdajů státního rozpočtu, tak by to stejně znamenalo, že mezní sklon ke spotřebě musí klesnout. Bez nějaké formy zvýšení úspor a tedy i vyššího sklonu k úsporám tedy není možné s dodatečnými úsporami počítat.


To je však jen jeden z problémů Kahn-Keynesova investičního multiplikátoru. Dalším z problémů je to, že tento multiplikátor přistupuje k investicím tak, jako by investiční výdaje byly vždy hospodářským přínosem, respektive by vždy vedly k hospodářskému růstu. Ale tak tomu není, bežně se vyskytují chybné investice (člověk je tvor omylný). Třeba investice do nějaké výroby nemusí vůbec splnit očekávání podnikatele a daná výroba je ztrátová a musí být zastavena, přičemž do ní investované prostředky jsou více či méně hospodářsky odepsány. I úspěšné investice jsou různě úspěšné a vedou k různým mírám uspokojení a různým mírám zisku, tedy i k různým mírám přínosu pro blahobyt lidí. Zde by možná někteří namítli, že se neúspěšné a úspěšné investice tak nějak vykompenzují. Částečně tomu tak jistě bude, ale v různých situacích bude mít kompenzace různou míru. Někdy se bude mýlit více podnikatelů a jindy méně. Jindy bude k dispozici více inovací, do kterých lze investovat a jindy méně. Nějaká konstantnost nemá v realitě místo.


Rovněž je nutné uvést, že pokud podnikatelé nebudou předpokládat, že na produkci, do které investují, vydělají - tj. že ji prodají v reálném vyjádření za více, než jsou náklady, které zaplatili - tak žádné investice nebudou provádět, i kdyby tyto byly dostupné třeba ve formě vynucených úspor vytvořených ať už výdaji státného rozpočtu anebo emisí nových peněz. Podobná situace nastane, pokud nebudou banky ochotny půjčovat podnikatelům peníze kvůli tomu, že něvěří, že podnikatelé dokážou prodat svoji produkci za více, než by činily náklady na tuto produkci. Této situaci se říká credit crunch. Čili fungování Kahn-Keynesova multiplikátoru není za každé situace samozřejmé, a to ani při tzv. nevyužitých výrobních faktorech.


Slavný ekonom M. N. Rothbard si u investičního multiplikátoru povšimnul, že existuje značná korelace (stabilita) mezi spotřebou a důchodem, což je pochopitelné, protože spotřeba má tvořit podstatnou část důchodu, čili mezní sklon ke spotřebě se blíží dosti hodnotě jedna [4]. Srovnává se tak v podstatě něco, spotřeba, se skoro sebou samým, důchodem. Rothbardovi to umožňuje investiční multiplikátor zesměšnit vytvořením speciálního multiplikátoru, který je mnohem a mnohem silnější. Jde o multipláktor osoby čtenáře, jehož důchod je vzhledem k národnímu důchodu velmi volatilní, přičemž důchody všech ostatních osob v dané ekonomice jsou pochopitleně k národnímu důchodu zcela stabilní. Multiplikátor pak dosahuje vpravdě astronomické výkonnosti [5].


Zde narážíme na další problém. A ten sice spočívá ve vyloučení meziproduktů při měření národního produktu. Meziprodukty jsou kapitálovými statky a výdaje na jejich pořízení jsou investičními výdaji. Jen díky tomuto vyloučení se nám pak jeví většina výdajů v ekonomice jako výdaje spotřební. Přičemž ovšem ve skutečnosti je větší část výdajů v ekonomice výdaji investičními. Výše uvedná skripta například pro produkční metodu měření agregátního produktu tvrdí, že do hrubého národního důchodu (HND) se zahrnují pouze finální výrobky a služby, tj. produkty, které lidé kupují za účelem spotřeby. HND nezahrnuje meziprodukty, jež jsou určeny pro další zpracování nebo prodej [6]. Pro výpočet blahobytu společnosti je to (možná) dostatečné, ale pro výpočet poměru spotřebních a investičních výdajů v ekonomice je takové tvrzení matoucí. Pro dokončení výroby je nutné investiční výdaje na meziprodukty provést. Musíme prostě uvažovat veškerá rozhodnutí nabízet současné statky na časovém trhu a ne jen část těchto rozhodnutí. Rothbard píše, že tu jde o sumu nabídek kapitalistů prvního až n-tého řádu výroby za služby výrobních faktorů (půdy a práce) a za kapitálové statky více vzdálené od spotřeby [7]. Mezní sklon k úsporám je tedy obecně v realitě značně vyšší, než je uvedeno jako ilustrace v citovaných skriptech.  


Další a dost zásadní chybou Kahn-Keynesova investičního multiplikátoru je to, že nerozlišuje státní (přesněji veřejné čili i zemské, krajské anebo obecní) investice od investic soukromých. Je to jako klást investice do produkce v SSSR nebo NDR na stejnou úroveň jako soukromé investice do produkce v USA nebo NSR. Jak to  ve skutečnosti dopadlo víme. Státní invetice v první případě postrádaly efektivnost investic, tak jako tomu bylo v druhém případě. Tolik praktické vysvětlení problému. Teoretické vysvětlení tohoto problému je celkem rozsáhlé a je nad rámec tohoto článku, proto se zde omezím na stručněji pojaté vysvětlení. Zájemce nechť si přečte moji brožuru "Poznámky k ekonomické kalkulaci" a zejména literaturu tam uvedenou. Pro vysvětlení v rámci této statě nám bude užitečná kniha Ludwiga von Misese zvaná "Byrokracie".


Fungování byrokratického managementu, spojeného nedílně se státem případně obcemi, je od ziskového managementu zásadně odlišné. Není zde žádný výkaz zisků a ztrát. Pokud někdo plýtvá s penězi firmy, ohrožuje dosažení zisku té části firmy, kterou spravuje, snižuje zisk firmy jako celku a ohrožuje své vlastní zájmy (svoji pracovní pozici, příjmy atd.). V případě veřejné organizace je tomu jinak: "Ve veřejné správě neexistuje pojítko mezi příjmy a výdaji. Veřejné služby pouze utrácejí peníze." [8]. Příjem není získáván prodejem zboží a služeb na trhu, je získáván díky vynucování zákonů (Pozn.: Samotné náklady samozřejmě o možné ceně nic neříkají - cena je dána poptávkou a nabídkou a ne náklady.). Příjem tak nesouvisí přímo s poskytovaným produktem. Pokud se však nezískávají příjmy za zboží a služby jejich prodejem, znamená to následující: "Byrokratický management je metoda řízení uplatňovaná v oblasti správních vztahů, jejíž výsledek nemá na trhu peněžní hodnotu [to neznamená, že nemá vůbec žádnou hodnotu, pozn. autora]." [9]. Pro daný produkt neexistuje skutečná cena. A nemění na tom nic ani skutečnost, že některé zboží a služby jsou vládou prodávány za nějakou úředně stanovenou (zpravidla asi za nízkou) arbitrární cenu. Mises proto mohl svoji definici byrokratického managementu doplnit o velmi důležitý dodatek: "Byrokratický management je řízení vztahů, které nemůže být ověřeno ekonomickou kalkulací." [10]. Dokáže si s tím byrokratický management nějak poradit?

 

Byrokratický management musí řešit podobně jako ziskový management problémy, které plynou ze vzácnosti výrobních faktorů: „...každá služba může být zlepšena pomocí zvýšení výdajů. Bez ohledu na možný skvělý stav nemocnic, podzemní dráhy či vodovodních služeb by manažer vždy dokázal tyto služby zdokonalit, jen kdyby měl k dispozici potřebné prostředky.“ [11]. Je nasnadě, že kdyby měl manažer-byrokrat volnou ruku, staly by se náklady pro veřejné rozpočty neúnosné, a proto: „...jediným prostředkem, jak učinit manažera odpovědným jeho nadřízenému - státní pokladně - je omezit jeho svévoli pomocí pravidel a předpisů.“ [12]. Krátce řečeno je nutné zavést byrokracii. Problém vzácnosti je tedy tímto více či méně vyřešen. Naneštěstí zavedení byrokracie však neřeší problém toho, co se vzácnými výrobními faktory přednostně produkovat, tak aby byly nejnaléhavější potřeby občanů uspokojeny. Problém s nemožností provádět ekonomickou kalkulaci je pro byrokracii neřešitelný, protože: „Tam kde nejsou trhy a následkem toho ani tržní ceny výrobních faktorů, nemáme žádné prvky kalkulace.“ [13]. Nemáme-li možnost použít kalkulace, nejsme schopni říci, zda naplánovaný a provedený projekt (z nespočetně jiných projektů), se nejlépe hodil k uspokojení nejnaléhavějších potřeb občanů. „Úspěch a nezdar zůstávají nerozeznány ve tmě.“ [14]. Srozumitelněji řečeno: „V případě hodnocení užitečnosti služeb úřadu však žádný způsob zjištění úspěšnosti či nezdaru pomocí kalkulace nemáme.“ [15]. Podobné je to i se státním podnikem a rozdílným vnímáním ztráty u něj a u čistě soukromého podniku [16]. Dodejme, že pokud by měl manažer-byrokrat volnou ruku, což se někdy může stát, tak by si mohl dělat, co bude chtít.

 

V případě státních investice tedy neexistuje výrazný vztah mezi potřebami obyvatel a jejich uspokojováním a není možné ani uspokojování potřeb spotřebitelů nějak ověřit (výjma různé dojmologie). Ještě je nutné k tomu dodat, že náklady na nepovedené investice nesou na trhu ti, co je provádí - tj. podnikatelé, manažeři, akcionáři a banky, zatímco v případě obcí a států tyto náklady nesou daňoví poplatníci. Navíc tří až pětiletá volební období nemotivují politiky k obezřetnému chování, ale mnohem výhodnější je pro ně budovat si různé "pomníky" v podobě megalomanských a problematických investic. Korupci, klientelismus a dobývání renty ani jiné další problémy zde netřeba připomínat. Čili můžeme uzavřít, že veřejné investice není možné klást na úroveň těch soukromých, nevedou k takovému nárůstu blahobytu.  

 

Myslím, že nejeden trochu přemýšlivý student musí být z Kahn-Keynesova multiplikátoru docela nejistý. Nedivím se, že někteří ze studentů si stěžují, že jim ta slavná ekonomie nedává moc smyslu, a že absolventi jiných oborů, kteří se ekonomii (makroekonomie a mikroekonomie) učí jen jako doplněk, ji považují vyloženě za pavědu. To je ovšem docela škoda.


[1] Rusmichová, s. 58-59.
[2] Ibid, s. 59.
[3] Sojka, s. 255.
[4] Rothbard, s. 612-613.
[5] Ibid, s. 613.
[6] Rusmichová, s. 14.
[7] Blíže k tomu na příkladě viz Rothbard, s. 285-287.
[8] Mises, s. 77.
[9] Ibid, s. 78.
[10Ibid, s. 79.
[11] Ibid, s. 92-93.
[12] Ibid, s. 93.
[13] Ibid, s. 59.
[14] Ibid, s. 61, podobně i s. 151.
[15] Ibid, s. 153.
[16] Ibid, s. 91-2.


Literatura:
1. MISES, v. L. Byrokracie. Praha: Liberální institut 2002, ISBN 80-86389-22-7.
2. ROTHBARD, M. N. Zásady ekonomie: Od lidského jednání k harmonii trhů. Praha: Liberální institut 2005, ISBN 80-86389-27-8.
3. RUSMICHOVÁ, L. aj. Makroekonomie: Základní kurs. Praha: Melandrium , Slaný ISBN 80-86175-24-3.
4. SOJKA, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: JUDr. Karel Havlíček 2010, ISBN 978-80-87109-21-2.