Jdi na obsah Jdi na menu
 


Karel Engliš o demokracii aneb egoismus ve veřejné volbě

7. 4. 2018

Psal se rok 1933 a vynikající český ekonom a zároveň i pedagog a i politik Karel Engliš vydal v časopisu "Obzor národohospodářský" studii pod názvem "Demokracie a státní působnost". Karel Engliš byl vedle Františka Čuhela [1] jedním z mála českých ekonomů, kteří obohatili světovou ekonomickou vědu. Byl a bývá řazen k rakouské ekonomické škola (i když je to pravda spíše ve volnějším smyslu). Známým se stal zejména svou teorií účelovosti lidského jednání.


Ale zpět ke zmíněné studii "Demokracie a státní působnost". V citované stati se Engliš zabývá tím, jakým směrem vlastně bude působit demokracie: "Naše otázka je, jak bude působit důsledná demokratická soustava na působnost státu, zda směrem k individualismu, či směrem k solidarismu." [2]. Solidarismem Engliš míní nucenou solidaritu skrze veřejný sektor. Engliš stanovuje jeden důležitý předpoklad: "Předpokládáme v další úvaze o vlivu demokratické soustavy na působnost státu, že lidé zůstávají v podstatě egoisty. Kdyby se změnili v dokonalé altruisty, změnila by se individualistická soustava samočinně a bez donucení v solidarismus: kdo miluje bližního svého jako sebe samého, nebude žít v nadbytku, má-li jeho bližní nouzi." [3]. Nucená solidarita by tedy vlastně nebyla vůbec potřebná! Dle Engliše pak, pokud stát sleduje solidaristický účel, bude egoistickými demokraty špatně spravován, protože tito budou zřejmě shledávat něco jiného užitečným, než užitečným shledává solidarismus. "Egoisté budou zneužívat solidarismus; egoismus bohatých je povede do boje proti příspěvkům, egoismus podporovaných je bude svádět k zneužití. Zmocněnci, ucházející se o hlasy voličů, budou slibovat voličům to, co se jim subjektivně líbí, ne to, co objektivně prospívá celku, a budou podle toho zařizovati správu státu, aby obstáli i při příštích volbách. A protože se líbí každému něco jiného - i když objektivní prospěch celku je jeden - vzejdou strany a boje, soutěž o voliče a o moc ve státě se všemi průvodními jevy soutěže, i nekalé. Pravda se promění na 'pravdu velkého počtu', to znamená, že se shledá oprávněný zájem těch, kterých je více, a kteří tedy mohou dát více hlasů. Demokracie se mezi egoisty stává nutně demagogií - metodou i obsahem; obsahem proto, že sleduje subjektivní místo objektivního blaha, metodou proto, že je pravdou velkého počtu a nekalými prostředky." [4]. Jinde v textu Engliš píše, že: "Větší míru solidarismu vyvolá demokracie pouze za předpokladu, že se proto vytvořily psychické podmínky (smysl pro pospolitost, láska k bližnímu), ale pak solidarismus neruší svobodu individua, nemusí být vynucován. Pokud nejsou tyto psychické předpoklady, bude egoistická demokracie obstarávat i negativní solidarismus příliš se zřetelem na individuální zájmy, a proto špatně; zdar této její působnosti totiž závisí na intelektuálních a morálních kvalitách lidí." [5]. Dalo by se říci, že by vlastně musel vzniknout nový demokratický člověk. Na okraj můžeme ještě dodat, že Engliš také došel k tomu, že demokracie je docela v rozporu se svobodou podnikání: "Individualistické hospodářství nesnese důsledné demokratické metody." [6].


Na základě uvedeného se dá říci, že Engliš tak předpokládá, že lidé budou mít i v demokratické politice snahu chovat se tak, jak se tomu děje na trhu. Čímž vlastně předznamenává pozdější školu teorie veřejné volby, která do zkoumání politiky zavedla prvek individua, které sleduje své zájmy. Škola veřejné volby totiž: "Používá nástroje a metody ekonomie k analýze politického chování a rozhodování. Toto rozhodování je, podle školy veřejné volby, podřízeno stejným ekonomickým zákonům jako chování jednotlivců směňujících na trhu a snažících se maximalizovat svůj vlastní, individuální prospěch." [7]. Čili rozhodování je v politice podřízeno stejným ekonomickým zákonům jako chování jednotlivců, směňujících na trhu a snažících se maximalizovat svůj vlastní, individuální prospěch [8]. Dvě původně zdánlivě rozdílné osoby - člověk politický a člověk ekonomický byly touto školou studovány jako osoba jediná [9]. Prvek individua, které sleduje své zájmy postavila škola veřejné volby proti převládajícímu názoru, který tvrdí, že trhy a lidskou činnost je nutné regulovat kvůli přílišné sobeckosti účastníků trhu tím, že se postuluje předpoklad, že ve službě veřejnosti volič, úředník či politik budou sledovat tzv. veřejné blaho. Jde de facto o vzpouru proti převládajícímu Aristotelovskému úzu, že při své politické aktivitě člověk politický sleduje veřejný zájem [10]. Ovšem škola veřejné volby se začala konstituovat až po druhé světové válce a zejména od 50. let 20. století.


Samozřejmě v Englišově době ekonomická věda nepokročila až tak daleko v oboru zkoumání politiky, a proto v jeho textu najdeme, že egoismus slabších povede je k tomu, aby použili státní moc tak, aby donutila silnější, aby postoupili část své hospodářské moci slabším. Jmenovitě jde zejména o zrovnoměrnění majetku [11]. Dnes víme, že voliči jsou schopni kontrolovat politicky typicky jen určitou a poměrně malou část ekonomických aktivit, jsou racionálně ignorantní (neinformovaní), racionálně iracionální či mají typicky jen částečnou znalost o dopadech politických dějů. Trpí efektem krátkozrakosti, a že v politickém boji hrají významnou roli parciální zájmy a zájmové skupiny. A tak dále [12]. To vše vede k tomu, že mocní bohatí dokážou politiku často využít ve svůj prospěch, k tomu aby se stali ještě mocnějšími a bohatšími, zatímco chudší a politicky slabší bohatí voliči jsou se schopni prosadit jen v některých oblastech. Nicméně toto na Englišově přínosu ve věci sledování osobních zájmů v politice nic nemění.


I když byl Karel Engliš sám demokratem a vlastně i Masarykovcem a věřil, že postupem doby k demokracii lidstvo dospěje, v jeho pojetí se nemělo rozhodně hlasovat demokraticky ovšem, spíše mu šlo o nějakou vyváženost mezi jednotlivcem a celkem [13]. Každopádně mnohem dříve než přišla škola veřejné volby pochopil, že v politice se lidé řídí převážně svými vlastními zájmy. A dá se říci, že ze zpětného pohledu velmi dobře odhadl některé negativní vlastnosti demokracie.

 

Poznámky:
[1] Viz česká wikipedie, heslo "František Čuhel".
[2] Engliš, K. Demokracie a státní působnost. In. Vencovský, Fr. Karel Engliš. Brno: Nadace Universitas Masarykiana 1993, ISBN 80-7028-006-9, s. 73.
[3] Ibid, s. 73.
[4] Ibid, s. 73-74.
[5] Ibid, s. 80.
[6] Ibid, s. 76.
[7] Holman, R. aj. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C. H. Beck 2017, s. 481. Podobně viz i s. 493.
[8] Ibid, s. 494. Tím se netvrdí, že jde vždy o finanční prospěch, i když ten má většinou tendenci převládat.
[9] Čmolík, J. Ekonomické nepravidelníky. Praha: Stříbrný standard 2011, ISBN 978-80-904710-0-9, s. 104
[10] Tamtéž, s. 103.
[11] Engliš, K. Demokracie a státní působnost. In. Vencovský, Fr. Karel Engliš. Brno: Nadace Universitas Masarykiana 1993, ISBN 80-7028-006-9, s. 74-75.
[12] Viz Holman, R. aj. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C. H. Beck 2017, s. 478 až 495 a Caplan, B. Mýtus racionálního voliče: Proč v demokracii vítězí špatná politika. Praha: Nakladatelství Lidových novin 2010, ISBN 978-80-7422-056-2.
[13] Engliš, K. Demokracie a státní působnost. In. Vencovský, Fr. Karel Engliš. Brno: Nadace Universitas Masarykiana 1993, ISBN 80-7028-006-9, s. 81 nebo i s. 80, kde stojí, že demokracie je adekvátní vládou individualismu s korektivem negativního solidarismu, který nepodlamuje svobodu, ale zaručuje rovnoměrný vývoj celku.