Jdi na obsah Jdi na menu
 


John Maynard Keynes, nejistota a selhání trhu

24. 1. 2018

Jedním z důvodů, proč trh dle slavného ekonoma Johna Maynarda Keynese a jeho následovníků selhává a vede k hospodářským krizím a nevyužívání kapacit, je to, že se podnikatelé musí potýkat s nejistotou. Vezměme si pro příklad interpretaci J. M. Keyenese z pera jednoho z nejvýznamnějších českých porevolučních keynesiánských ekonomů profesora Milana Sojky (1951-2009).

 

Keynes, keynesiánská hospodářská politika a nejistota

Dle profesora Sojky se děje rozhodování podnikatelů podle Kenesovy Obecné teorie v podmínkách nejistoty. Kdy podnikatel musí při svém rozhodování o investici ocenit její dlouhodobé ziskové perspektivy a srovnat tyto perspektivy s výší úrokové míry. Musí obtížně odhadovat zisk, protože musí odhadovat životnost investice, vývoj poptávky pro statcích a službách, které bude tato produkovat, vývoj cen těchto statků a služeb a vývoj nákladů spojených s provozováním této investice. Přičemž: „Vývoj veličin, které determinují budoucí výnosy, je spojen s nejistotou, která nemá povahu jednoduše propočítatelného rizika. Počet pravděpodobnosti nelze aplikovat v situacích, kdy nejsou známy všechny možnosti budoucího vývoje, a nelze jim tedy přiřadit váhy. Podnikatel musí mnoho veličin, jejichž vývoj bude znám až v budoucnosti, odhadnout na základě své osobní zkušenosti, znalostí a své důvěry v budoucí vývoj trhů. U Keynese mají v této souvislosti důležitou úlohu očekávání, která se jen zčásti zakládají na známých veličinách. Jsou převážně založena na osobních odhadech budoucího vývoje s výrazným subjektivním prvkem. V tomto smyslu použil Keynes pojem životní elán (animal spirits), který má zdůraznit skutečnost, že každá investice představuje do značné míry dobrodružnou záležitost, a že si tedy vyžaduje zvláštní povahové vlastnosti podnikatelů." (1). Dále Sojka píše, že: „Při odhadu mezní efektivnosti kapitálu u Keynese převažuje subjektivní prvek. Propočet mezní efektivnosti je pouze jedním z aspektů odhadů, zda má danou investici smysl uskutečnit či nikoli, je však výrazně ovlivněn pesimismem či optimismem podnikatele. V Keynesově pojetí jde spíše o jakousi „berličku“ podnikatelských rozhodnutí. V situaci pesimistických očekávání se nejvýhodnější formou udržování bohatství mohou stát peníze a podnikatelé investiční rozhodnutí raději odloží na dobu, „až se věci vyjasní“. Peníze tak plní úlohu nástroje, který umožňuje v určité míře překonávat nejistotu. Důsledkem pro celou ekonomiku však je recese a zvyšování nejistoty.“ (2). Jde zde tedy o proslulé hromadění peněz. Samotný Keynes o vlivu nejistoty na odhad budoucích výnosů napsal: „Významnou skutečností je naprostá nejistota základny vědění, z níž naše odhady perspektivních výnosů musejí vycházet. Naše znalost činitelů, jimiž bude určován výnos investic o několik let později, je obvykle velmi malá a často zcela bezvýznamná. Otevřeně řečeno, musíme přiznat, že máme-li odhadnout na deset nebo jen pět let dopředu výnos železnice, dolu na měď, textilní továrny, patentovaného léčebného prostředku, zaoceánského parníku nebo budovy v londýnské City, je naše základna znalostí faktů příliš nepatrná a někdy ji vůbec postrádáme.“ (3). Řešením těchto problému s nejistotou a pesimismem měla být dobře známá keynesiánská hospodářská politika, používaná v dobách hospodářských krizí.

 

Pozdější neokeynesiánská ekonomie ve své verzi newalrasovské teorie rovnováhy (a nerovnovážného keynesiánství) přišla s newalrasovskou teorií rovnováhy. „Ta klade důraz na nejistotu a nedostatek informací a jejich důsledky pro chování mikroekonomických subjektů. Trhy pak nedosahují walrasovské rovnováhy a jejich vývoj je spojen s existencí převisů poptávky a nabídky na jednotlivých trzích včetně nezaměstnanosti.“ (4). V teoretické koncepci nerovnovážného keynesiánství je chování trhů a tržních subjektů spojeno s nejistotou a nedostatkem informací. "Nedobrovolná nezaměstnanost a nedostatečné využívání ostatních ekonomických zdrojů je pak logickým důsledkem toho, že mikroekonomické subjekty nedokáží ve svých rozhodnutích a aktivitách rozlišovat mezi rovnovážnými cenami, které čistí trhy, a nerovnovážnými cenami. Pokud v teorii chybí walrasovský aukcionář a dokonalá informovanost všech subjektů, musí subjekty reagovat na nerovnovážné ceny, což má důsledky pro jejich rozpočtová omezení, a jejich hospodářská aktivita je ve významné míře určena kvantitativními či množstevními omezeními." (5). Řešením těchto problému by opět měla být známá keynesovská hospodářská politika, ovšem v tomto případě ji lze používat v zásadě kdykoliv, protože v ekonomice přirozeně chybí walrasovský aukcionář a dokonalá informovanost všech subjektů a hospodářské subjekty v podstatě skoro vždycky reagují na nerovnovážené ceny.

 

Pokud Keynesovy a keynesiánské názory stručně shrneme tak, trh nesměřuje k rovnováze, ale může ho k ní směřovat státní hospodářská politika. Zřejmě má tato v sobě zabudovaného bájného walrasovského aukcionáře a dokonalou informovanost státních subjektů.

 

Lidské jednání a (ne)rovnováha
Trh má v sobě zabudován mechanismus, jak si poradit vcelku dobře s nejistotou, která je s našim světem spojena. Trh to jsou lidé a lidé jednají. Snaží se zlepšit svoje postavení a dosáhnout svých cílů, což mimo jiné znamená, že toto vymezení člověka je mnohem širší než homo economicus. Lidé mají určité schopnosti, jak reagovat na nové skutečnosti, které se v nejistém světě objevují. Tyto nové skutečnosti se snaží lidé objevovat, předvídat a zpracovávat. Tyto nové skutečnosti mění hodnocení stávajících lidských cílů a přinášejí lidem nové cíle, zatímco některé staré cíle končí na smetišti dějin. Nové skutečnosti přinášejí dále i nové zdroje, mění vnímání starých zdrojů, a některé z těchto starých zdrojů činní bezcennými apod. Lidé nové skutečnosti a informace, které se k nim váží, získávají jen tu a tam, a navíc jen někteří lidé mají to štěstí se k nim dostat. Informace o nových skutečnostech existují v rozptýlené formě, někdy jsou obtížně sdělitelné a jsou silně zkrácené. Jsou subjektivně lidmi vnímány a týkají se praktických a nikoliv teoretických otázek. A mají možnost se šířit. Pro příklad prodá-li A například cihly B a B je pak přeprodá se ziskem C, tak se A prostřednictvím C dozví, že někde existují zájemci o jeho cihly a C se dozví, že někde existují lidé, kteří cihly prodávají (6). Zcela nejpokročilejší formou přenosu velmi zkrácené a komprimované informace je cenový systém, který do sebe integruje jednání prakticky všech lidí.

 

Vypíchněme zde zvláště ještě objevování informací ohledně nových skutečností, které v našem světě běžně nastávají a jsou lidmi postupně objevovány. Lidské jednání sice směřuje k rovnováze skrze působení cen, zisků a ztrát, ale vlivem informací o nových skutečnostech není možné už z principu rovnováhy prakticky nikdy dosáhnout. Jednou se mění potřeby lidí, jindy se objevují nové výrobní zdroje, které mohou pokrýt lidské potřeby, jindy se mění všeobecné podmínky lidského blahobytu a někdy prochází změnou všechno dohromady. A právě díky těmto změnám se výsledná rovnováha ke které směřuje lidské jednání často mění. Zítra bude jinde než včera a pozítří jinde než zítra. Trochu to vše připomíná psa, který se snaží marně ulovit svůj vlastní ocas. Suma sumárům ekonomika sice směřuje k rovnováze, ale ta se zároveň skoro pořád mění a proto prakticky nikdy nenastává. Rovnováha nemůže být tedy prakticky vůbec dosažena, a to ani tržními agenty a ani státem. Proč se tedy vůbec příliš zaměřovat na rovnováhu?

 

Jistota
Jistota je jen tam, kde není žádného pohybu a žádného života. Lidské jednání a komplexnost přírody znamenají pravý opak jistoty. Znamenají nejistotu, pohyb, život, vývoj, pokrok, úpadek a tak dále. Jistota by se neměla tedy příliš přeceňovat. Keynes a jeho stoupenci mohli míti ovšem na mysli spíše snižování nejistoty na trhu, než strnulost. Jak si však v tomto případě vedli a vedou? Samotný Keynes o vlivu nejistoty na odhad budoucích výnosů přece píše (opakuji): „Významnou skutečností je naprostá nejistota základny vědění, z níž naše odhady perspektivních výnosů musejí vycházet. Naše znalost činitelů, jimiž bude určován výnos investic o několik let později, je obvykle velmi malá a často zcela bezvýznamná. Otevřeně řečeno, musíme přiznat, že máme-li odhadnout na deset nebo jen pět let dopředu výnos železnice, dolu na měď, textilní továrny, patentovaného léčebného prostředku, zaoceánského parníku nebo budovy v londýnské City, je naše základna znalostí faktů příliš nepatrná a někdy ji vůbec postrádáme.“ (7). Jak může naši znalost vylepšit stát a jeho hospodářská politika tak, aby podnikatelé byli více optimističtí?

 

Keynesiánská hospodářská politika

Keynesiánská hospodářská politika je zaměřena na stimulaci agregátní poptávky pomocí zvyšování množství peněz v oběhu (peněžní a úvěrová politika zaměřená na dlouhodobé udržení nízkých úrokových sazeb) a zejména pomocí růstu výdajů veřejných rozpočtů (deficitní financování) a provozování veřejných investic (8). Dejme nyní tomu, že poměr dobrých a špatných investic je na trhu bez zásahu státu třeba 8 ku 2 (jedno zda jde o stav krize anebo nejde). Lidé na trhu nejsou neomylní a metoda pokusu a omylu je jednou ze základních metod lidského jednání a objevování. Takováto situace vyvolává nějakou nejistotu, protože část investic se ukáže býti mylnými a je nutné je odepsat či podstoupit bankrot. Představme si nyní, že vláda proti této nejistotě zasáhne a vydá nové peníze (tisk peněz anebo jejich zápis v počítači). Pokud se podnikatelé budou domnívat, že je vhodná doba pro investice, tak podlehnou peněžní iluzi a zvýší své výpůjčky u bank (banky jim zároveň ochotně půjčí) a zvýší množství investic. To je dočasně možné (není to ovšem samozřejmé možné v situaci vzniku credit crunchu). Otázkou je, jak tento efekt zvýší poměr úspěšných investic? To se nikde v učených keynesiánských ekonomických knihách nedozvíme. Nejde totiž jen o zvýšení optimismus podnikatelů, ale jde také o to, aby tento optimismus byl něčím skutečně podložen. Domněle optimistické sázky na špatné investice totiž dříve či později vyústí v celkem oprávněný pesimismus. Špatné investice se prostě časem projeví. Jak se tedy zvýší třeba podíl dobrých investic? Třeba na 9 ku 1? Nijak, ve skutečnosti dojde k opaku, protože podnikatelé budou investovat do produkcí, které nejsou bez monetární expanse udržitelné. Půjde o tzv. malinvestice, které bude třeba v budoucnosti nakonec odepsat. To jistě nejistotu nesníží, ale naopak zvýší, i když v budoucnosti. Ostatně o tom, že řada nových investic bude neefektivních, hovoří i někteří keynesiánci. Například podle ekonoma Hymana Minskeho doplnění likdvidity umožňuje mimo jiné přežít i firmám, které nejsou dostatečně efktivní. A: "Doplněním likvidity dochází k masivní validaci soukromých rozhodnutí (byť nesprávných) veřejným sektorem. Má to však negativní důsledky pro efektivnost i sociální spravedlnost." (9).


 
Jako mohou dobré a správné čili spotřebiteli žádané investice býti podpořeny zvýšenými fiskálními výdaji? Vždyť tyto investice nemohou být ověřeny ekonomickou kalkulací! Jsou financovány z půjček či daní bez ohledu na to, zda si je spotřebitelé přejí anebo nepřejí. Nejsme schopni říci, zda by spotřebitelé byli ochotni platit na splátkách úvěrů za danou veřejnou službu anebo produkt tolik peněz kolik se půjčí a někdy v později splatí. Anebo by byli spotřebitelé ochotní platit podstatně méně? Či by nechtěli platiti vůbec nic, protože daný produkt či služba jsou bezcenné? Ztráta u těchto investic nic neznamená. Nevede k tomu, že se výrobní faktory převedou do odvětví, kde mohou lidem sloužit lépe. Prostě se ztráta jen zapraví z daní. Dodejme k tomu ještě to, že takovéto veřejné investice je často dost těžké zlikvidovat, neboť jejich ztráty jsou přeneseny na účet daňových poplatníků, kteří jsou povinni je platit a mohou tedy "prosperovat" dál. Likvidace těchto investic podléhá náročnému a těžkopádnému politickému procesu. Procesu, který je náchylný ke korupci a zneužívání. Tyto náklady na keynesiánské veřejné politiky nejsou většinou nikde v ekonomických dílech keynesiánců zmiňovány. Stejně jako přímé náklady na činnost ouřadů, volby, činnost politiků a vlastně na veřejnou byrokracii obecně. I toto vše něco stojí a nemělo by to býti opomíjeno.


 
Jak jsme již uvedli výše, aby stát redukoval nejistotu na trhu, musel by redukovat počet mylných investic a úvěrů. Jeho úředníci a politici by tedy museli znát rozptýlené, obtížně sdělitelné a silně zkrácené informace. Subjektivně vnímané informace a informace týkají se praktických a nikoliv teoretických otázek. A museli by pracovat nejen se stávajícími informacemi, ale museli by být schopni objevovat i nové informace a stanovovat jejich vliv na lidské jednání a cíle. Tehdy by veřejný sektor dokázal vybrat pro podnikatele a obecně lidi dobré a správné projekty, firmy, akcie, dluhopisy atd. Po nějaké době by podnikatelé a jiní lidé tyto veřejné služby vzali za vlastní a investovali by bez obav a s optimismem, zvláště pokud by si ex post mohli ověřit úspěšnost těchto rad. Nikdo by nemusel z ekonomických důvodů hromadit peníze. Pak by ovšem nebyli podnikatelé potřeba, ale vše by mohl zařídit stát … socialistický stát s centrálně plánovanou ekonomikou. Takovýto stát ovšem není schopen ekonomické kalkulace a nemá vodítko ohledně toho, jaká výroba je či není potřebná. Je zcela nesmyslný konstruktem. V případě demokracie navíc je ještě i dost absurdním konceptem, protože voliči by museli míti informace, kdo z politiků má ty nejlepší informace o projektech, které jsou dobré a správné anebo alespoň zná někoho kdo toto vše ví. Což není stejně možné kvůli výše zmíněnému charakteru informací a nutnosti jejich objevování.

 

Monetrání politika

V politické realitě se skutečně umisťují veřejné investice financované z fisku, jen do některých vybraných veřejných a soukromých projektů. Ovšem bez potřebných znalostí, de facto ad hoc. Vedle toho máme výše zmíněnou státní monetární politiku, která spočívá ve zvyšování množství peněz v oběhu skrze centrální banku či udržování nízké úrokové míry, aby se lidé více mohli půjčovat. Tato politika je mezi keynesiánci ovšem preferovaná obecně méně a i samotný J. M. Keynes k ní měl určité výhrady. Někdo by ovšem mohl přijít s námitkou, že tato politika je přece jen přínosnější, protože nechává za prvé iniciativu na soukromnících a za druhé prostupuje celou ekonomiku. Částečně skutečně zůstává iniciativa na soukromnících, kteří si berou nové úvěry, částečně ovšem používá nově vytvořené peníze i veřejný sektor, protože banky nakupují či musí nakupovat státní dluhopisy, třeba proto, aby těmito údajně bezpečnými dluhopisy ručily za půjčky od centrální banky. S tímto bodem lze tedy souhlasit pouze částečně. Druhý bod už je však nereálný. Nové peníze neprostupují ekonomiku ráz naráz čili nejsou neutrální. Již slavný R. Cantillon si všiml, že někteří lidé obdrží nové peníze jako první zatímco ceny produktů, které nakupují ještě nestouply. Jiní lidé obdrží nové peníze až tehdy, když už některé ceny stouply a ještě jiní lidé žádné peníze navíc nedostali, ale přesto vidí, že většina cen produktů, které nakupují, již stoupla. To také znamená, že mezi různými cenami dochází vlivem monetární expanse k různě velkým změnám, čili dochází ke změnám ve směnných relacích. Ceny a rozdíly mezi nimi tak hůře odrážejí vzácnost a potřeby spotřebitelů. Jak takovéto aktivity zvýší jistotu na trhu? Musí naopak nutně vyvolat mylné investice (malinvestice), které se ovšem zdají být v době monetární expanse realizovatelné, ač ve skutečnosti nejsou. Naopak skutečně realizovatelné investice mohou být díky této politice zvráceny či odloženy. Pokud by totiž na trhu měly některé ceny řekněme produktů A vzrůst vůči jiným cenám řekněme produktů B, například vlivem růstu poptávky po produktech A, ale monetární expanze zvedne ceny produktů B, zatímco ceny produktů A vzrostou jen vlivem růstu poptávky, ale ještě nějakou dobu nebudou růst vlivem monetární expanse. Budou směnné relace mezi těmito cenami dočasně (a je možné že i trvale) porušeny. Příliv nových investic se tak do produkce produktů A nyní neuskuteční a dojde k němu až později či k němu vůbec nedojde. Samozřejmě je nutné ještě zdůraznit, že vznik malinvestic vlivem monetární expanse znamená vznik investic, které časem musí být zlikvidovány, což může vést v budoucnosti k další bankovní a hospodářské krizi. Keynesiánská hospodářská politika, která má bojovat s hospodářskými krizemi, tak sama vytváří zárodky dalších hodpodářských krizí.

 

Nejistota a Keynes
Je zarážející, že Keynes si na jedné straně uvědomoval, že existuje na trhu a v lidském jednání nejistota, ale sám navrhl zcela mechanistický model investičního multiplikátoru. Jde o dobře známý Kahn-Keynesův multiplikátor. Tento multiplikátor v podstatě není schopen rozlišit to, že různé investice mají různě nejistou budoucnost ohledně dosažení zisku a návratnosti. Jinde jsem k tomuto multiplikátoru uvedl: „Dalším z problémů je to, že tento multiplikátor přistupuje k investicím tak, jako by investiční výdaje byly vždy hospodářským přínosem, respektive by vždy vedly k hospodářskému růstu. Ale tak tomu není, bežně se vyskytují chybné investice (člověk je tvor omylný). Třeba investice do nějaké výroby nemusí vůbec splnit očekávání podnikatele a daná výroba je ztrátová a musí být zastavena, přičemž do ní investované prostředky jsou více či méně hospodářsky odepsány. I úspěšné investice jsou různě úspěšné a vedou k různým mírám uspokojení a různým mírám zisku, tedy i k různým mírám přínosu pro blahobyt lidí. Zde by možná někteří namítli, že se neúspěšné a úspěšné investice tak nějak vykompenzují. Částečně tomu tak jistě bude, ale v různých situacích bude mít kompenzace různou míru. Někdy se bude mýlit více podnikatelů a jindy méně. Jindy bude k dispozici více inovací, do kterých lze investovat a jindy méně. Nějaká konstantnost nemá v realitě místo.“ (10). Kam se u tohoto multiplikátoru poděla nejistota? Vypadá to, že v tomto případě Keynes zůstal sám v zajetí neoklasické ekonomie, kterou se rozhodl kritizovat.

 

Závěr
Keynes v případě nejistoty na trhu sice poukázal celkem správně na její existenci, ovšem mylně se pokusil tuto nejistotu řešit pomocí hospodářsko-politických aktivit veřejného sektoru. Sám navíc zůstal v zajetí neoklasické ekonomie.


Poznámky:

(1) SOJKA, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: JUDr. Karel Havlíček 2010, ISBN 978-80-87109-21-2, str. 252-253.
(2) Tamtéž, str. 254.
(3) Tamtéž, str. 254.
(4) Tamtéž, str. 286.
(5) Tamtéž, str. 287.
(6) HUERTA DE SOTO, J. Rakouská škola: Tržní řád a podnikatelská tvořivost. Cevro Institut: Praha 2012, ISBN 978-80-87125-18-2, str. 26-29.
(7) SOJKA, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: JUDr. Karel Havlíček 2010, ISBN 978-80-87109-21-2, str. 254.
(8) Tamtéž, s. 262-263. Vedle toho navrhoval Keynes vyšší dědickou daň a progresivní zdanění příjmů čili obecně řečeno přerozdělování příjmů.
(9) Tamtéž, str. 324.
(10) Patálie s Kahn-Keynesovým investičním multiplikátorem [online, 2017]. Dostupný z (přístup XII/2017): https://www.mises.cz/clanky/patalie-s-kahn-keynesovym-investicnim-multiplikatorem-2114.aspx).