Jdi na obsah Jdi na menu
 


Imigrace, majetková práva a stát blahobytu

28. 5. 2016

V této stati se pokusím osvětlit, co je hlavním problémem v případě současné vlny imigrace do Evropy. Prvně je nutné uvést, že problém imigrace je především problémem některých států Západu. Například Německa, Francie, Rakouska nebo Švédska. U nás zatím nejde o vážný problém. Do budoucna však nelze problémy vyloučit. Ve svobodné společnosti znamená imigrace dobrovolnou výměnu majetkových titulů. Nově příchozí si typicky pronajme nebo odkoupí nějaký pozemek či byt anebo totéž může získat třeba dočasně darem. Přijde-li Syřan do Německa, koupí si tam třeba garsonku anebo si ji pronajme. Stejně tak to znamená, že prostředky na svoji obživu si musí opatřit imigrant sám tím, že zde značně podnikat anebo pracovat, dočasně může přijímat nějakou formu charitativní pomoci. Zmíněný Syřan například začne pracovat v německém supermarketu a za utržené prostředky si nakupuje jídlo, hradí nájem, kupuje si léky atd. Je celkem nasnadě, že v takové situaci je nesmyslné tvrdit něco o svobodné imigraci, nic takového ve svobodné společnosti neexistuje. Existuje jen svoboda vyměňovat si majetkové tituly. Tedy existuje svoboda imigrovat na majetek jiného vlastníka s jeho souhlasem anebo svoboda imigrovat na vlastní majetek koupený v dobrovolné směně od původního vlastníka. Svoboda imigrovat tedy existuje jen jako právo majetkové. Imigrovat na majetek někoho, kdo s tím nesouhlasí, je pak poškození vlastnických práv nesouhlasícího majitele.

 

V současnosti ovšem existuje tzv. stát blahobytu, který výše uvedené ruší a umožňuje některým lidem migrovat na účet druhých. Majetková práva (některých) starousedlíků jsou porušována. Nejde zde přímo o imigraci na majetek těchto starousedlíků, ale jde o to, že aby byly zaplaceny sociální dávky imigrantům, vzdělávací kurzy pro ně, jejich sociální bydlení a podobně je nutné zabavit část majetku starousedlíků. Zároveň starousedlíkům moderní pracovní právo (institut minimální mzdy, tarifní mzdy, regulace trhu práce atd.) brání sjednávat pracovní smlouvy s imigranty. Tím jsou zároveň porušována i majetková práva těchto imigrantů, protože je jim bráněno uzavřít pracovní poměr se starousedlíky nebo mezi sebou. Starousedlíci je neznají a imigranti jsou pro ně novými příchozími, je proto normální, že jsou při uzavírání pracovního poměru obezřetní a imigranti se musí často cenově podbízet. Čož stát blahobytu legálně neumožňuje. Navíc imigranti z chudších oblastí mají zpravidla nižší produktivitu práce (o imigrantech, kteří páchají zločiny zde netřeba pojednávat, takoví imigranti by měli být potrestáni, a to asi nejpravděpodobněji vyhoštěním, o čemž většinou není sporu). Díky tomu si mohou diktovat jen malé mzdové požadavky, zákony však zakázané. Sociální dávky, které mnohdy značně převyšují příjmy těžce pracujících v jejich původní domovině, je navíc od hledání práce odrazují. Výsledkem působení státu blahobytu je tedy to, že značná část méně kvalifikovaných imigrantů je na něj trvale odkázána, a to i kdyby z počátku nechtěla. Imigranti se tak nezačleňují do dané společnosti (práce socializuje) a nejsou pro ni přínosem, jsou pro ni možná - díky jejich frustraci - hrozbou (spíše nepokoje a až pak terorismus) a každopádně jsou finanční zátěží, která trvale poškozuje majetková práva starousedlíků.

 

Jak to, že tedy někdo hlásá, že imigrace je ekonomicky přínosná? Je to zřejmě proto, že je nutné odlišit, za jakých podmínek k imigraci dochází. Pokud imigranti někam přichází pracovat, rozšiřují nabídku pracovní síly a je tedy možné toho vyrobit více, protože práce je levnější a dostupnější a navíc díky tomu roste dělba práce. Společnost se stává bohatší. Přicházejí-li imigranti investovat a podnikat, roste zásoba kapitálových statků a zásoba kreativního podnikatelského jednání. Společnost se opět stává bohatší. Dokonce i tahdy, když imigranti stráví první měsíce po svém příchodu na majetku nějaké charity a na její účet, tak alespoň nějakou dobu zvyšují užitek těm lidem, kteří jim pomáhají. Protože taková charita (neplést s "charitou" dotovanou státem) by brzy zanikla, pokud by bylo pravidlem, že by trvale živila imigranty, bude se tato charita snažit, aby se imigranti postavili na vlastní nohy a začali co nejdříve sami pracovat anebo podnikat. Za takovéto situace společnost nakonec také bohatne. Ovšem existuje i situace, kdy tomu bude naopak. Pokud imigranti trvale dostávají nárokové sociální dávky a bydlí v sociálním bydlení, tak dochází jen k přesunu majetku od těch, co ho dovedou vydělat tím, že produkují spotřebiteli žádané zboží a služby, k těm, co majetek vydělat nedovedou, protože nepracují a nepodnikají. První jsou za svůj výkon v podobě pracovního úsilí potrestání zdaněním a druzí jsou za zahálku odměněni. Tato motivace nepovede k růstu blahobytu, ale naopak způsobí pokles jeho růstu anebo i jeho absolutní pokles. Uvedené tvrzení o tom, že imigrace je ekonomicky přínosná, tedy postrádá smysl, není-li známo, k jaké situaci se vlastně vztahuje, protože může být někdy pravdivé a někdy být pravdivé nemusí.

 

Z výše uvedeného je patrné, že problémem imigrace není samotná imigrace, ale je jím stát blahobytu. Porušuje práva starousedlíků, vedle toho i některá práva imigrantů a vede k pnutím ve společnosti. Je tedy nutné řešit nepříznivou situaci s imigrací jeho zrušením (abolicí) ve vztahu k imigrantům. Tj. je záhodno se dostat do situace, kdy imigranti od státu blahobytu nedostávají sociální dávky, vzdělávací kurzy, sociální bydlení a podobně z peněžních prostředků sebraných starousedlíkům. A imigranti jsou tedy nuceni si najít práci a s její pomocí se v dané společnosti uživit. Musí si sami zajistit bydlení, jazykové kurzy, práci atd. Musí se naučit vycházet s kolegy, zaměstnavateli a obchodními partnery, což má vliv na jejich disciplinaci, poznání druhých a socializaci. Mohou dostat jen dobrovolné charitativní příspěvky, které budou velmi pravděpodobně jen dočasné. Na oplátku imigranti nic nedovádějí ze svých výdělků na programy státu blahobytu. Pokud chtějí v budoucnosti pobírat některé sociální dávky, měli by nejprve přispívat na programy státu blahobytu, a to po nějakou dobu bez možnosti z těchto programů prostředky čerpat (tzv. čekací doba, běžná u komerčního a svépomocného pojištění). Nechal bych to ovšem na nich, zda chtějí do těchto programů vstoupit anebo nechtějí. Co s tím, že imigranti používají chodníky a silnice? Těžko s tím v současném systému něco dělat. Ale na druhou stranu nakupující imigranti budou muset platit nepřímé daně, které stěží zřejmě mohou být konstruovány tak, aby se na některé nevztahovaly. Na chodníky a silnice by to mělo stačit.

 

Dodejme, že majetkové právo zároveň znamená mít možnost na vlastním majetku diskriminovat ostatní. ČiLi lidé jako majitelé se rozhodují, koho přijmou do práce a komu pronajmou či prodají svůj byt či výrobky. Je to jejich věc. Ostatně i sami imigranti se také tak rozhodují, vybírají si země pro své usazení a vybírají si pro sebe vhodnou práci. I možnost diskriminace lidi disciplinuje a její hrozba činí lidi ve vztahu k druhým mírnější a tolerantnější.

 

Je tedy nutné jít k jádru věci a odstranit intervenci v podobě státu blahobytu ve vztahu k imigrantům. Velká část lidí místo toho volá po nových intervencích anebo po utužení stávajících intervencí. Jedni tvrdí, že stávající intervence jsou jen kvantitativně nedostatečné, a že teprve větší sociální dávky, další jazykové kurzy, veřejné peníze neziskovkám a lepší sociální bydlení situaci vyřeší a přiměje imigranty se do společnosti začlenit. Opak je pravdou, situace bude jen horší. Imigranti budou jen více demotivováni v hledání práce a ve svém začleňování. Vše uvedené samozřejmě bude na účet některých starousedlíků. Jiní (včetně některých libertariánů) volají po zachování "svobody" imigrace, čímž vlastně doporučují další útok na majetková práva starousedlíků a případně se ještě vymlouvají, že abolice státu blahobytu vůči imigrantům je nekoncepční či bezkontextu anebo nám ji EU nedovolí. Přirozeně nejde o žádné libertariány anebo jde o libertariány-zmatkaře. Tito lidé jen nepřímo volají po udržení neudržitelného statu quo respektive ve skutečnosti po zesílení útoku proti majetku starousedlíků (tím neříkám, že nemají právo stát opodál - nikdo je do řešení problému s imigrací nemůže nutit). Cílem libertariánů by však mělo být redukovat státní násilí ve společnosti a nikoliv říkat, že toto nám vlastně nevadí. Ale oni v konečném důsledku obhajují vlastně to, že stát zabaví majetek části starousedlíků a dá ho imigrantům (a sobě). Obhajují totiž svobodu imigrace na jiných základech než základech přísně majetkových. Na základech, které nemají žádný kontext. Jiní lidé naopak volají po uzavření hranic a chtějí imigranty případně i střílet a věšet. To je však klasické vytloukání jedné intervence dalšími intervencemi, které povede k dalším škodám. Mimo jiné povede k nepřijímání imigrantů, kteří jsou schopni si i při stávajícím stavu najít práci, poškodí to mezinárodní obchod a povede i ke smrti nevinných lidí. Povede to i k výraznému nárůstu nákladů na zajištění státních hranic a ani tak tato ochrana nebude příliš funkční. Lidé jsou kreativní a skulinu ve zdi si nakonec stejně najdou, tudíž část imigrantů bude do zemí Západu pořád proudit. Navíc to neřeší, co s již se stávajícími imigranty, kteří se do některých západních společností již dostali a nezačleňují se zde. Všechny tyto zmíněné skupiny se mýlí, protože řeší jen důsledky intervencí státu do chodu společnosti a nikoliv samotné tyto intervence.  Nemohou tak situaci adekvátně vyřešit.