Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Tento článek je určen spíše pro znalce a zájemce o Rakouskou ekonomickou školu než širšímu obecenstvu. Začátkem ledna 1979 tehdy mladí ekonomové Rakouské ekonomické školy Richard Ebeling a Joseph T. Salerno udělali rozhovor s někdejším studentem významného rakouského ekonoma Ludwiga von Misese a později naopak stoupencem J. M. Keynese (ne ovšem bezvýhradným stoupencem, navíc později opustivším Keynesiánství více méně pro Monetarismus), profesorem ekonomie Gottfriedem von Haberlerem (1900-1995). V tomto rozhovoru se mimo jiné probírala i rakouskou teorii hospodářského cyklu. A von Haberler v tomto rozhovoru mimo jiné uvedl, že: "Zjistil jsem, že nemůžete vysvětlit hloubku krise reálnými neadekvátními přizpůsobeními [nesoulad mezi investicemi a úsporami, tzv. mezičasová diskoordinace, pozn. autora] (maladjustment) zdůrazňovanými Misesem a Hayekem. Bylo to tak zvaná 'sekundární deflace', která učinila Velkou hospodářskou krisi tak těžkou a nikoliv enormní reálná neadekvátní přizpůsobení. Myslím si, že Hayek by mohl s tímto nyní souhlasit. Můžete si vzpomenout, že jsme vydali v AEI malý pamflet A Discussion with Friedrich von Hayek (1975), kde se ho pokouším dostat k tomu, aby připustil to, že to byla sekundární deflace, která udělala z Velké hospodářské krise takovou katastrofu spíše než, aby to bylo velké reálné neadekvátní přizpůsobení a já myslím, že Hayek by s tím nyní souhlasil. Řekl to v mnoha slovech v této publikaci." (1). V celém rozhovoru ovšem není uvedeno to, odkud se dle von Haberlera tato sekundární deflace v ekonomice vezme. Její původ tak v rozhovoru zůstává nevysloven. Totéž se dá říci v podstatě obecně o původu hospodářské krise, Haberler v podstatě pomocí sekundární deflace vysvětluje pouze hloubku této krise a nikoliv její vznik. 

Teorie Rakouského ekonomického cyklu vysvětluje sekundární deflaci jako důsledek inflačního boomu v kombinaci s frakčním bankovnictvím. Úvod do této problematiky v češtině představuje již řadu let kniha profesora Josefa Šímy "Trh v čase a prostoru". Zde tedy jen stručně. Vše začíná u peněžní inflace, tedy zvýšení množství peněz v oběhu. A to v minulosti konkrétně ve zvýšení množství neplnohodnotných peněz v oběhu, které nebyly kryty měnovým kovem (většinou zlatem nebo stříbrem). Dnes by šlo o zvýšení množství digitálních peněz (depozit), které nejsou kryté hotovostí. Nové peníze totiž do ekonomiky vstupují v některých odvětvích a odtud postupně pronikají dále do celé ekonomiky. Odvětví, která z nově vytvořených peněz těží jako první zjišťují, že prodejní ceny jejich statků rostou, zatímco jejich nákupní ceny zatím nerostou. Dosahují tak většího zisku, a proto podnikatelé v tomto odvětví investují do rozšiřování své výroby a poptávají další výrobní faktory, které by pro rozšíření své výroby mohly využít. Zároveň mohou pro své investice využít půjčky u nichž jsou inflací uměle snížené úrokové míry, které činí investice těchto podnikatelů realizovatelnými (2). Přičemž platí, že: "Peníze nejsou neutrální: způsobují růst cen odlišným a matoucím tempem, zapříčiňují tak množství "falešných signálů" vysílaných investorům. V podmínkách inflace investor neví, kam má investovat svoje peníze, aby získal nejvyšší výnos, a tak se zdroje často soustřeďují do sektorů, které nemají reálnou výnosnost, která by takovou koncentraci zdůvodnila. Dokonce i 'mírná' inflace, jak se její trvání prodlužuje, se postará o to, že zdroje budou ve stále větší míře soustředěné v nesprávných oblastech." (3). Dochází k investicím, které jsou ale špatnými investicemi.

Takovémuto jevu, kdy peníze vstupují v některých odvětvích do ekonomiky a teprve následně se dostávají i do jiných odvětvích ekonomiky, se říká Cantillonův efekt. Sám von Haberler ve svém rozhovoru připouštěl, že Cantillonův efekt existuje, když uváděl, že: "Pokud vlijete peníze do ekonomiky v jednom místě spíše než v jiném, tak to vytvoří rozdíl. Monetaristé se pokouší vypořádat s tímto problémem tím, že řeknou, že při druhém a třetím kole výdajů, řekněme po roce nebo tak, toto nedělá tak moc rozdílů tam, kde byli nové peníze do ekonomiky vlity. Moje mysl je ohledně této otázky otevřená, ale celkově mám tendenci souhlasit s monetaristy, že to opravdu nevytváří tak velké rozdíly. Ale nějaké rozdíly to vytváří." (4). Význam Cantillonova efektu ovšem, jak je patrné, nepovažoval za významný. 

No, podle webu iBusiness Funding je průměrná čistá zisková marže odvětví v USA přibližně 7,71 % z investovaného kapitálu (5). Není tedy jasné, zda jsou do tohoto odhadu ziskové marže zahrnuty i ztráty, dost možná, že ani nejsou. Ale to zde nyní můžeme zanedbat. I tak nejde tedy o kdoví jak velké hodnoty. Pokud někdo rozhoduje o investování nějaké peněžní částky do ekonomiky a vidí, že některé odvětví dosahuje zisku 7 % a jiné 4 %, tak bude svoje peníze investovat s vysokou mírou pravděpodobnosti do odvětví, které vynáší 7 % zisku na místo investování peněz do odvětví s menším ziskem v podobě 4 %. To je vcelku docela jasné, ostatně jak jinak by bylo zajištěno to, že ekonomika bude směřovat k rovnováze a přání spotřebitelů budou uspokojena. Ovšem je také jasné, že rozdíl mezi 7 % a 4 % je pouhé tři procentní body! A i pokud by byl tento rozdíl pouze jedno procentním bodem, tak bude velká část podnikatelů investovat svoje anebo půjčené peněžní prostředky do odvětví s vyšší mírou ziskové marže. I takovéto malé rozdíly přinášejí výraznou změnu v investicích do ekonomiky a tedy i to kam směřují vzácné výrobní faktory v podobě půdy, práce a kapitálových statků. To samozřejmě pak následně vede i ke změnám ve struktuře výroby. A to jednak, jak na jedné straně mezi spotřebními plus kapitálovými statky, které nejsou moc vzdáleny od konečné spotřeby a na druhé straně kapitálovými statky, které jsou vzdáleny více od konečné spotřeby. Tak za druhé mezi jednotlivými statky a odvětvími. 

Dle ekonoma a Misesova studenta F. A. Hayeka pak nastane to, že podnikatelé předpokládali, že: "...klesající náklady na kapitál jsou odrazem dlouhodobého trendu zvýšené dostupnosti investičních prostředků. Ve skutečnosti to však byla jen jednorázová a časově ohraničená expanze a výrobci zjišťují, že nabídka investičních prostředků se ztrácí s tím, jak banky postupně vyčerpají svoje úvěrové limity a investoři považují další půjčky za příliš riskantní. Mnozí výrobcové nyní zjistí, že si nemohou dovolit výrobní proces v takovém rozsahu, jak plánovali a budou se muset vzdát napolo dokončeného kapitálového zařízení, anebo zrušit objednávky nových strojů či výrobních hal. Ba co více, peníze, které byly až dosud na fixní kapitál vynaložené, budou nyní v kapsách těch, kteří ho vyrobili, což podnítí poptávku po statcích konečné spotřeby. Ziskovost se nyní přesune z kapitálově náročných a složitých výrobních procesů do kratších a méně kapitálově náročných procesů, které v zájmu uspokojení spotřebitelské poptávky dostanou statky rychle na trh." Dále vývoj pokračuje k tomu, že výrobci kapitálových zařízení jsou postaveni před neočekávaný pokles poptávky po jejich výrobcích a budou muset omezit investice a zaměstnanost. Jinak řečeno po úvodním rozmachu přijde pokles charakterizovaný nevyužívanými kapacitami a pracovní silou. (6). Začnou se objevovat hospodářské problémy. Velké množství úpadků firem vede k velkému nesplácení bankovních úvěrů: "... zvyšuje se poptávka po penězích - nezaměstnaní si vybírají své účty a neúspěšné podniky hradí své dluhy...", píše profesor Šíma ve výše zmíněné knize "Trh v čase a prostoru" (7). Což přímo začne ohrožovat bankovní bilance a samotné banky. Ty jsou nyní nuceny omezovat vydávání nových úvěrů a požadovat splacení starých úvěrů a rozprodávat svůj majetek tak, aby si opatřily dostatečné reservy hotovosti pro případ, že budou muset vyplatit svoje klienty. Začasto se takové informace donesou i ke klientům těchto bank a ti začnou být nervosní, někdy dokonce začnou masivně vybírat ze svých bank hotovost. Výsledkem je více či méně prudký pokles množství depozit, a tím tedy i peněžní nabídky (tu tvoří z velké části ve skutečnosti jen depozita). Nastává sekundární deflace a více či méně prudký pokles cen. A to je přesně to, o čem von Haberler hovoří. Sekundární deflace je doprovázena bankroty, nezaměstnaností a poklesem cen a mezd až do bodu než dojde k obnovení rovnováhy na úrovni nižších cen. Zároveň s tím však dochází k likvidaci špatných investic a k přesunu části životaschopných firem a kapitálových statků k prozíravějším podnikatelům. 

Co tedy vedlo von Haberlera k přijetí Keynesiánského paradigmatu? Byla to v podstatě zřejmě jen sekundární deflace a její dočasné důsledky. Haberler chtěl tuto sekundární deflaci, která je jen důsledkem předchozí peněžní inflace a frakčního bankovnictví, řešit pomocí standardní protikrizové keynesiánské hospodářské politiky. Tj. pomocí uvolněné fiskální politiky (deficity) a expanzivní monetární politiky (zvýšení množství peněz v oběhu) (8). Ovšem protože odmítal von Misesovy a Hayekovy představy o významném vlivu Cantillonových efektů na ekonomiku, není z rozhovoru s ním moc jasné, co považoval za příčinu hospodářských krisí. Pokud samotnou sekundární deflaci, pak by šlo o neplatné tvrzení. Sekundární deflace není příčinou problémů, ale je pouze jejich důsledkem.   

Je pravda, že sám Hayek doporučoval v nutných případech se vyhnout sekundární deflaci. Činil tak však čistě kvůli politickým důvodům a nikoliv kvůli důvodům ekonomickým (9). V nedávno vydaném "Úvodu do rakouské ekonomie" platí dle jeho autora St. Horwitze to, že se tržní monetaristé a většina rakušanů shodli v tom, že v roce 2008 měl Fed povinnost zabránit poklesu peněžní zásoby využitím standardního nástroje Fedu, kterým jsou operace na volném trhu, což historicky již také měl učinit, ale neučinil na počátku 30. let 20. století (10). O té většině možná můžeme docela pochybovat, ale jde o podobný styl tvrzení jako v případě von Haberlera. Vládní agentura v podobě centrální banky nakonec musí dle tohoto názoru zasáhnout, aby nedošlo k poklesu peněžní zásoby v dané ekonomice, čili aby nedošlo k sekundární deflaci. Nicméně Hayek a podobně Horwitz označují za zdroj hospodářské recese či krise peněžní inflaci a nikoliv sekundární deflaci. 

Haberler dále ještě ve zmíněném rozhovoru tvrdil: "No, to může být tak, ale zvláště druh neadekvátního přizpůsobení, které má Hayek na mysli, věřím, není opravdu moc důležitým faktorem - co on nazývá 'vertikálním' neadekvátním přizpůsobením ve struktuře produkce. Co mne ovlivnilo je to, že při jiných příležitostech zvládla naše ekonomika velmi velká neadekvátní přizpůsobení, pro příklad během tranzice od války k míru a míru k válce, bez mnoha problémů. Ale v Hayekově teorii takzvaného vertikálního neadekvátního přizpůsobení se předpokládá přivedení ekonomiky k enormní katastrofě Velké hospodářské krise. To mne nedává žádný smysl." (11). 

I v tomto bodě lze vznést proti von Haberlerovým tvrzením námitky. Tranzice od války k míru například po roce 1918 vyústila samozřejmě také do hospodářské krise, a to dosti značné. Například Index Dow Jones poklesl během doku 1920 o celých 40 %, tedy jen o něco méně než na začátku Velké hospodářské krise (pokles o 47 %). V roce 1921 klesly ceny o 10,5 % (podle jiných údajů byl tento pokles dokonce 10,8 %) a tedy více než v jakémkoliv roce Velké hospodářské krise (-10,1 % v roce 1931) (12)! Avšak v té době se neprovozovala žádná vládní protikrisová hospodářské politika jako po roce 1929. Vibhu Vikramaditya ve svém článku "Jak se trhy sami vzpamatovaly během recesí roku 1819 a 1919" píše, že: "Recese z let 1919 ž 1921 známá také jako deprese z let 1920-1921 byla významnou dobou v historii ekonomiky USA. Je velmi významná, protože byla zcela ignorována většinou akademické komunity, protože nepasuje do keynesiánského narativu o strnulých cenách, jak ukazuje seminární práce 'The Forgotten Depression: 1921: The Crash That Cured Itself' od Jamese Granta. Likvidace znamená ukončování operací byznysu, prodej aktiv a pokračování ve splácení dluhu. Když nemůže byznys dostát svým finančním závazkům, stává se likvidace nevyhnutelnou. Během recese z let 1919 až 1921 přispěla vysoká míra likvidace byznysu k tvrdosti a délce ekonomického útlumu.... Index spotřebitelských cen (CPI) spadl v roce 1921 o 10,8 %, největší pokles za jeden rok v historii indexu. Tato deflace odráží široce rozšířenou likvidaci špatných investic, což snížilo ceny nadhodnoceného kapitálu a osvobodilo ho pro to, aby byl použit v ziskovém a stabilním podnikání, a ekonomika se přizpůsobila poválečným podmínkám. Proces likvidace také zajistil relokaci pracovní síly. Nezaměstnanost v roce 1921 stoupla na 11,7 % ze 3 % v roce 1913. I přes tyto tvrdé podmínky se ekonomika zotavila pozoruhodně rychle. Do roku 1922 nezaměstnanost klesla na 6,7 % a do roku 1923 byla dole na 2,4 %. Hrubý domácí produkt, který spadl o 2,4 % v roce 1921, vzrostl o 3,8 %  v roce 1922 a o 4,7 % v roce 1923. Toto neuvěřitelné zotavení, poznamenává Grant bylo přivozeno zvláštním zvratem osudu, který zastavil vládu USA a nový nejistý Fed v tom, aby intervenovali. Jedinou významnou rolí federální vlády v recesi z let 1920-21 bylo to, že dovolila, aby nastala likvidace. Grant cituje ministra financí Andrewa Mellona, který obhajoval přístup dát ruce pryč: 'likvidujme práci, likvidujme akcie, likvidujme farmy, likvidujme nemovitosti.' Do roku 1922 právě tři roky po nástupu recese, ekonomika opět rostla, což značilo relativně rychlé zotavení.

 V roce 1929 bylo vše jinak a i výsledky tedy byly jiné. Tehdy se hospodářská opatření amerického presidenta Herberta Hoovera ukázala jako mylná. Spočívala především ve snaze udržet mzdy a ceny výše než by odpovídalo tehdejší hospodářské realitě. Dle profesora Šímy Hooverova politka: "Násilně přesměřovala část zdrojů na nesmyslné projekty s cílem zvýšit mzdy a ceny. Omezovala množství lidí, kteří produkovali hodnoty. To vše mohlo vést pouze k většímu hospodářskému úpadku. Ve svém projevu v prosinci 1930 Hoover pyšně poukázoval na skutečnost, že během jeho vlády neklesají mzdy, že ceny obilí jsou díky FFB [Federální farmářská rada, pozn. autora] o 30 % vyšší než v Kanadě a ceny vlny o 80 % vyšší než v Dánsku." (13). V srpnu 1932 pak Hoover prohlásil: "Mohli jsme také nedělat nic. ...Místo toho jsme navrhli... program největší obrany ekonomiky v historii státu. ... Poprvé v historii krizí klesly dividendy, zisky a životní náklady dříve, než poklesly mzdy. ... Ty byly udrženy do té doby... dokud zisky téměř nevymizely. Mzdy jsou nyní v reálném vyjádření největší na světě." A ministr práce a pozdější senátor James Davis se nechal slyšet: "Kdyby Hoover nedosáhl ničeho jiného při své službě vládě než tuto jednu skvělou věc - nesnižování mezd - budou na něho navěky vzpomínat nejen dělnická třída, ale také podnikatelé." Samozřejmě výsledkem toho, že mzdy, které v době hospodářské krise musí poklesnout, a které díky Hooverovi a jeho spolupracovníkům neklesaly, ale dokonce i rostly, byla obří nezaměstnanost. Ta ve třetím čtvrtletí roku 1932 činila hrozivých 26,7 % (14). 

Jiný pramen uvádí, že: "Hoover zahájil už na počátku krise spolupráci s velkoprůmyslníky a ti ho ujistili, že mzdy nesníží. Logika byla taková, že vyšší mzdy budou lidé utrácet, čimž nastartují kola ekonomiky. Nefungovalo to. Naopak to ekonomiku brzdilo. Dva roky strnulých mezd, tedy mezd, které se příliš neměnily, škrtilo podniky, pro které to znamenalo vysoké náklady v tu nejhorší možnou chvíli." (15). President Hoover a spol se zachovali zhruba tak jako někdo, kdo vidí kočár tažený koňmi a usoudí z toho, že je to kočár, který tlačí koně před sebou. Podnikatelé vyplácejí své zaměstnance zpravidla dost dlouho předtím, než mohou na trhu prodat svůj finální produkt. Z toho je patrné, že mzdy musí klesnout dříve než ceny produktů, jinak se nevyplatí vůbec tyto produkty vyrábět a ani se nevyplatí nikoho zaměstnat. Dále v dané situaci nepomohlo ani to, že americká centrální banka v roce 1931 zvýšila úrokové sazby, aby zabránila odlivu zlatých reserv ze země (16), tím se snížilo množství peněz v ekonomice více než by se jinak snížilo a deflace se tak dle mého soudu prohloubila více než by odpovídalo její přirozené výši. Konečně přišlo i rozbití mezinárodního obchodu razantním zvyšováním cel a zaváděním nových cel. Proslulým se v USA stal Smoot-Hawleyiho celní zákon z roku 1930. 

Podobné závěry činí kniha ekonomického historika Geneho Smileye "Nový pohled na velkou hospodářskou krizi". Výtah z této knihy najdete ZDE. Cituji z něho: "Snižuje-li se drasticky peněžní zásoba, je nezbytné, aby odpovídajícím způsobem a pokud možno co nejrychleji poklesly i ceny (včetně mezd). V opačném případě prudce vzrostou neprodané zásoby zboží a zvyšuje se i nezaměstnanost. Tyto potřebné přizpůsobovací procesy však narušila politika 'vysokých mezd', kterou prosazoval president Hoover. Jejím výsledkem bylo, že se nominální mzdové sazby v průmyslových podnicích udržovaly během prvních dvou let krise na takřka konstantní úrovni. Hoover byl zastáncem tehdy módní teorie, podle níž vysoké reálné mzdy nejsou pouze důsledkem ekonomického růstu a růstu produktivity práce, nýbrž jsou samy o sobě klíčem k prosperitě." Samotný president vysvětlil tuto svoji lidově tvořivou ekonomii takto: "Vlastní podstatou vysoké úrovně výroby jsou vysoké mzdy... neboť ta závisí na rostoucí úrovni spotřeby, již si mohou pracovníci dopřát jen díky kupní síle vysokých reálných mezd..." (17). Inu, kočár přece tlačí koně, to dá rozum!

Proč si von Haberler neuvědomoval zásadní rozdíly mezi tím, co se dělo po Velké hospodářské krisi a po krisi z let 1920 až 1921 anebo po krisích 19. věku, mi není moc jasné. Faktem je, že ekonomická historie a ekonomie jsou dva různé vědecké obory, které se nutně nemusí studovat současně. Možná, že však tyto rozdíly von Haberler nepovažoval za podstatné anebo mohl míti pro svůj postoj i jiné důvody. Každopádně lze říci, že jeho kritika Ludwiga von Misese stran hospodářských krisí není příliš přesvědčivá.

(1) Between Mises and Keynes: An Interview with Gottfried von Haberler: https://mises.org/austrian-economics-newsletter/between-mises-and-keynes-interview-gottfried-von-haberler. 
(2) Viz podobně výše zmíněná kniha Šíma, J. Trh v čase a prostoru. Praha: Liberální institut 2000, zejména str. 55-60.
(3) Butler, E. Hayek a jeho prínos k politickému a ekonomickému mysleniu dneška. Bratislava: Nadácia F. A. Hayeka 2019, str. 69.
(4) Between Mises and Keynes: An Interview with Gottfried von Haberler.
(5) What is a good profit margin, www.ibusinessfunding.com.
(6) Butler, E. Hayek a jeho prínos k politickému a ekonomickému mysleniu dneška. Bratislava: Nadácia F. A. Hayeka 2019, str. 65-66.
(7) Šíma, J. Trh v čase a prostoru. Praha: Liberální institut 2000, zejména str. 60.
(8) K tomu viz stručně Tuleja aj. Základy makroekonomie: Učebnice pro ekonomické a podnikatelské fakulty. Brno: Bizbooks 2012, str. 91-92 a 214-215. Nebo Mankiw, N. G. Zásady ekonomie. Praha: Grada Publishing 2009, kapitola 32.
(9) de Soto, J. H. Peníze, banky a hospodářské krize. Praha: ASPI a Liberální institut 2009, str. 438-440.
(10) Horwitz, St. Úvod do rakouské ekonomie. Chocenice: Students for Liberty CZ 2023, str. 139.
(11) Between Mises and Keynes: An Interview with Gottfried von Haberler.
(12) Stroukal, D. Ekonomické bubliny: Kdo je nafukuje, proč praskají a jak v další krizi neztratit vše. Praha: Grada 2019, str. 165-166. Žídek, L. Dějiny světového hospodářství. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2009, str. 84.
(13) Šíma, J. Trh v čase a prostoru. Praha: Liberální institut 2000, zejména str. 78.
(14) Tamtéž, str. 83-84.
(15) Stroukal, D. Ekonomické bubliny: Kdo je nafukuje, proč praskají a jak v další krizi neztratit vše. Praha: Grada 2019, str. 166.
(16) Tamtéž, str. 164.
(17) Gene Smiley: Nový pohled na velkou hospodářskou krisi. Terra Libera, září-říjen 2009, ročník 10, str. 5.