Jdi na obsah Jdi na menu
 


Frakční bankovnictví jako podvod (nebo alespoň chyba)

23. 3. 2015

Ortodoxní Rothbardovci a frakční bankovnictví
Před několika lety vyšel na webu Liberálního institutu článek na téma frakční bankovnictví od jednoho z tehdejších tamějších častých autorů. V článku šlo o to, zda je frakční bankovnictví podvod anebo není. Dle článku o podvod nejde a tzv. ortodoxní Rothbardovci se mýlí. Dle autora tohoto pamfletu: "Zde se ovšem přidržíme ustáleného významu slova podvod či zpronevěra. Podstatou podvodu je, že dotyčný jedinec záměrně vyvolá omyl či úmyslně využije omylu druhé osoby za tím účelem, aby získal (hmotný) prospěch na úkor cizího majetku. Při zpronevěře jde o situaci, kdy si člověk neoprávněně přisvojí cizí majetek, jenž mu byl svěřen, resp. (šířeji) takový majetek bez souhlasu vlastníka např. používá či jinak s ním nakládá." [1]. K tomu autor přidává tento výklad, který má věc osvětlit: "Je založena nová banka. Prvních 20 let své existence působí jako depozitní banka se 100% rezervami. Jde o generická depozita, tj. peníze jednotlivých klientů nejsou skladovány odděleně, nýbrž jsou nerozlišitelně smíchány dohromady v jednom skladišti. Klienti bance platí poplatky za skladování zlata, popř. za platební operace. Vedení banky posléze vypozoruje, že k pokrytí platebních operací majitelů uložených peněz nebylo nikdy v průběhu uplynulých 20 let zapotřebí držet vyšší než - řekněme - 30% rezervy. Dospějí tudíž k závěru, že by bylo možno část těchto stabilně uložených peněz zapůjčit dalším osobám a utržit od nich úrok. Osloví tedy majitele uloženého zlata a dohodnou se na „drobné“ změně smlouvy: majitelé si sice i nadále ponechají právo kdykoli si vybrat peníze, které do banky uložili, ale zároveň každý z nich dá bance svolení k tomu, aby část z celkového množství peněz, které jsou v bance uloženy, poskytla ve formě úvěrů jiným osobám. Banka se na oplátku zaváže, že jim napříště bude vést účet zdarma, popř. jim dokonce bude vyplácet úrok. Ať již si o takovém kontraktu myslíme cokoli, jedno je jisté: pakliže banka se souhlasem klientů drží jen částečné rezervy, je zcela nesmyslné a zavádějící mluvit o „zpronevěře“ či „podvodu“. Kdo konkrétně je tu proboha podváděn, kým a v čem konkrétně onen domnělý podvod spočívá? Totéž platí v případě bankovek. Pokud banka vydá bankovky, zaváže se je na požádání směnit za zlato, avšak zároveň jasně deklaruje, že bude držet jen částečné zlaté rezervy, vůči komu konkrétně se dopouští podvodu? Vždyť přece banka nepředstírá, že drží 100% zlaté rezervy u svých bankovek. Pak je ovšem zcela nemístné hovořit o tom, že banka natiskla falešná „pseudo potvrzení o uskladnění zlata“(viz např. Rothbard: Peníze v rukou státu, str. 53). Dotyčné bankovky totiž nejsou žádnými „certifikáty o uložení zlata“, ale jedná se prostě o dlužní úpisy, které dávají právo na výplatu určitého množství zlata „na požádání“." [2]. Závěrem autor článku poněkud emotivně napsal, že: "Sečteno, podtrženo: z výše uvedených důvodů mi připadá zjevné, že mohou existovat takové formy bankovnictví částečných rezerv, které nejsou nikterak podvodné. Apeluji proto na „ortodoxní Rothbardovce“, aby poněkud zmírnili razanci své rétoriky a pokud možno se vystříhali paušálních výroků typu „frakční bankovnictví je inherentně podvodnou institucí“. Kvalitě diskuse takový krok může jen prospět." [3]. Čili pokud při plném vědomí uzavřou klient a banka třeba právě dohodu o tom, že klient si u ní uloží zlato a banka mu vydá bankovky a banka se zaváže bankovky na požádání směnit za zlato, avšak zároveň jasně deklaruje, že bude držet jen částečné zlaté rezervy, tak se nedopouští podvodu.

 

Jde o podvod či nejde o podvod? Toť otázka!
Následující řádky se budou týkat varianty s uložením zlata a vydáním bankovek (čili úpisu, potvrzení apod.), ale budou se obecně vztahovat i na případ depozitních fiduciárních (bezhotovostních) prostředků, tak jak je známe dnes. Tyto případy jsou si totiž velmi podobné.

 

V čem je výše citovaný článek zavádějící? Předně v tom, že se věnuje jen tomu, co je vidět a ignoruje to, co vidět není. Podívejme se na to prostřednictvím analogie, kdy A chce ukradnout C vzácnou sochu a sjedná na toto téma (ústní) smlouvu s B. Je jasné, že A a B se dohodli plně svobodně a dobrovolně, ale to neznamená, že jejich smlouva a její výsledek je prospěšný a žádoucí. C určitě prospěšný není. Musíme se tedy podívat i na to, co není vidět a to i v případě frakčního bankovnictví. Z citovaného pamfletu totiž vypadla část příběhu.

 

Vezmeme-li tedy příklad z výše citovaného článku, tak je založena nová banka B. Prvních 20 let své existence působí jako depozitní banka se 100% rezervami. Jde o generická depozita, tj. peníze jednotlivých klientů nejsou skladovány odděleně, nýbrž jsou nerozlišitelně smíchány dohromady v jednom skladišti. Klient A bance platí poplatky za skladování zlata, popř. za platební operace. Vedení banky posléze vypozoruje, že k pokrytí platebních operací majitelů uložených peněz nebylo nikdy v průběhu uplynulých 20 let zapotřebí držet vyšší než - řekněme - 30% rezervy. Dospějí tudíž k závěru, že by bylo možno část těchto stabilně uložených peněz zapůjčit dalším osobám a utržit od nich úrok. Osloví tedy majitele (klienta A) uloženého zlata a dohodnou se na změně smlouvy: majitelé si sice i nadále ponechají právo kdykoli si vybrat peníze, které do banky uložili, ale zároveň každý z nich dá bance svolení k tomu, aby část z celkového množství peněz, které jsou v bance uloženy, poskytla ve formě úvěrů jiným osobám. Banka se na oplátku zaváže, že jim napříště bude vést účet zdarma, popř. jim dokonce bude vyplácet úrok. Čili A vezme například 10 uncí zlata a uloží je u banky B a dostane papír (úpis) o uložení těchto 10 uncí zlata u B, přičemž A má i nadále právo kdykoli si toto zlato, které do banky uložil, vybrat. Banka zanedlouho velkou část těchto peněz poskytne dalšímu svému klientovi řekněme A1 jako půjčku. Ovšem nyní zde máme ještě lidi označené jako C a C1. C je dejme tomu řezník, který provozuje tamhle na rohu velkoobchod s masem a uzeninami. Jeden večer se u C staví už nám známý A a utratí svůj úpis na 10 uncí zlata za dodávku uzenin pro svůj maloobchod. C1 prodává na horním náměstí motorky a druhý den v poledne se u něj staví A1 a koupí si od něj motorku. Co se stane? C obsloužil A a C1 obsloužil A1 a každý z nich v podstatě vydělal po 10 uncích zlata (fyzických 10 uncí zlata a úpis na 10 uncí zlata), dohromady tedy vydělali 20 uncí zlata. Ovšem mi přece víme, že těch uncí zlata je ve skutečnosti jen 10. Čili těch 10 uncí zlata (jedno zda zaměnitelných nebo nezaměnitelných s jinými uncemi) bylo prodáno dvakrát, a to ne jako 10 uncí zlata, na které má nárok ještě někdo jiný, ale jako 10 uncí zlata bez nároků jiných osob čili s výlučným vlastnictvím k těmto 10 uncím zlata. Jednou to bylo prodáno C a podruhé C1. Kdyby banka B měla celkovou zásobu zlata 100 uncí a poskytla těchto 100 uncí na půjčky (žádné rezervy teď neuvažujeme) a zároveň vydala několik úpisů znějících dohromady na 100 uncí, tak by nadále platilo, že fyzických 100 uncí zlata je v ekonomice prodáváno třetím stranám dvakrát.

 

Mějme nyní pana Z, ten vlastní 10 uncí zlata také, ale není bankéřem, což však nevadí. Pan Z se rozhodl prodat svoje zlato. Kontaktoval prostředníka pana P a tento pán podal inzerát na internet, na který se mu ozvali dva klienti. Pan P prodal zlato klientu C a většinu peněz (vyjma své odměny) postoupil panu Z. Klientu C2, který bydlí daleko a přijede si pro zlato až za jeden měsíc, prodal P zlato ve výši 10 uncí také, ale protože mu 10 uncí zlata nepředal, uzavřel s ním jen smlouvu na předání tohoto zlata přesně za jeden měsíc a vyinkasoval peníze za 10 uncí zlata (bez malé slevy za čekání), které si zcela ponechal. Po třech týdnech pan P raději odjel do Bolívie, protože dejme tomu, že dalších 10 uncí zlata nesehnal anebo, že s tím počítal hned od začátku. Klient C2 za týden přijel, zlato neviděl a zavolal na policii. Policie mu po prošetření případu potvrdila, že pan P na něj udělal podvod a 10 uncí zlata již prodal někomu jinému. Avšak v tu dobu vstoupil na scénu nás pan M, jinak autor pamfletů obhajujících frakční bankovnictví a prohlásil, že o podvod nešlo, protože přece pan Z a P spolu uzavřeli smlouvu, kterou dobře znali, a která nevykazuje znaky podvodu (Z svoje peníze přece dostal). To je samozřejmě naprostá pravda, ale přehlíží to fakt, že podvedený není Z a ani P a dokonce ani C, ale podvedený je C2. Pokud by na scénu pan M v tomto případě nevystoupil, tak by byl nekonzistentní ve svých názorech, které se týkají frakčního bankovnictví.

 

Jistě, někdo by mohl namítnout, že A a ani A1 si na rozdíl od P nejsou vědomi toho, že někoho podvádějí a prodávají mu jednu věc dvakrát. To však bude kolidovat s tím, co většina obhájců frakčního bankovnictví tvrdí, a co je uvedeno i v námi citovaném článku: "Vedení banky posléze vypozoruje, že k pokrytí platebních operací majitelů uložených peněz nebylo nikdy v průběhu uplynulých 20 let zapotřebí držet vyšší než - řekněme - 30% rezervy. Dospějí tudíž k závěru, že by bylo možno část těchto stabilně uložených peněz zapůjčit dalším osobám a utržit od nich úrok. Osloví tedy majitele uloženého zlata a dohodnou se na „drobné“ změně smlouvy: majitelé si sice i nadále ponechají právo kdykoli si vybrat peníze, které do banky uložili, ale zároveň každý z nich dá bance svolení k tomu, aby část z celkového množství peněz, které jsou v bance uloženy, poskytla ve formě úvěrů jiným osobám. Banka se na oplátku zaváže, že jim napříště bude vést účet zdarma, popř. jim dokonce bude vyplácet úrok. Ať již si o takovém kontraktu myslíme cokoli, jedno je jisté: pakliže banka se souhlasem klientů drží jen částečné rezervy, je zcela nesmyslné a zavádějící mluvit o „zpronevěře“ či „podvodu“." [4]. Čili dle tohoto a podobných zastánců minimálně A ví dobře, že prodává zlato, které je někým jiným jinde v ekonomice používáno. Myslím, že je-li, příklad postaven takto, tak zde něco na slově podvod již bude a zmíněný pamflet je v tomto bodě poněkud nekonzistentní. Avšak i kdyby si A (a případně i A1) tohoto problému nebyli vědomi, tak to neznamená, že věc je tím odbyta, a že by měli právo v takovéto činnosti pokračovat. Pokud udělám nějakou chybu jsem za ni odpovědný, ať již omylem utratím peníze, které jsem utratit neměl anebo udělám třeba chybu při vyměřování základů na dům. Chyba neznamená, že bychom neměli škodu nahradit, například tím, že vyměříme základy nyní správně a omluvíme se za chybu, nebo uhradíme omylem utracené peníze. Nejde zde o podvod jako takový, ale o chybu a za chyby se přece částo také platí.


Dodám, že si nemyslím, že nutně každý musel vědět to, že s jeho zlatem zároveň disponují jiní [5]. Avšak i kdyby většina lidí byla informována o tom, že jejich zlato z velké části používají i jiní lidé, a věděla by i přesnou výši rezerv (což ví třeba v případě současných depozitních peněz málokdo), tak by se pořád stejné věci prodávaly několika lidem současně, a to s tím, že disponují celým vlastnickým právem k danému zlatu (či papírovým penězům). Pořád by šlo o chybu až podvod (samozřejmě nad rámec nějakých rezerv).


Někdo by mohl říci, že existuje nízká pravděpodobnost toho, že nějací lidé budou chtít dané unce zlata vyzvednout současně. To je dáno touto větou: "Vedení banky posléze vypozoruje, že k pokrytí platebních operací majitelů uložených peněz nebylo nikdy v průběhu uplynulých 20 let zapotřebí držet vyšší než - řekněme - 30% rezervy... Dospějí tudíž k závěru, že by bylo možno část těchto stabilně uložených peněz zapůjčit dalším osobám a utržit od nich úrok. Osloví tedy majitele uloženého zlata a dohodnou se na „drobné“ změně smlouvy: majitelé si sice i nadále ponechají právo kdykoli si vybrat peníze, které do banky uložili, ale zároveň každý z nich dá bance svolení k tomu, aby část z celkového množství peněz, které jsou v bance uloženy, poskytla ve formě úvěrů jiným osobám" (viz výše). Nutné je nejprve uvést to, že minulost nevypovídá nic moc o budoucnosti. Je to jako tvrdit, že Talebův vykrmovaný krocan nikdy neskončí na pekáči [6]. Autor plete historii s ekonomií. Co nám však říká tato nízká pravděpodobnost? Nízká pravděpodobnost odhalení podvodu nebo jen chyby znamená, co? To, že podvod či chyba s nízkým rizikem odhalení je v pořádku? Toho pána sice někdo zavraždil, ale viník nebyl nikdy vypátrán, takže je to vlastně v pořádku? Chybně jsi připevnil jízdní kolo na auto, ale neboj ten pán, co ho to trefilo, to už stejně nepoví. Je to ok? To hádám, že není. Nízká pravděpodobnost nám nic nepoví o tom, zda daný čin je v pořádku anebo není. A to ani, kdyby byla nulová. Ostatně v případě runů na banky a hospodářských krizí nulová tato pravděpodobnost není, protože tyto události v reálných ekonomikách prostě existují. Dalším problémem je to, že daná pravděpodobnost se mění v čase. V době klidu je třeba jen 5% pravděpodobnost, že banka zkrachuje proto, že si přišlo mnoho klientů vybrat své zlato (nebo papírové peníze). Avšak stačí pár týdnů a daná pravděpodobnost je třeba hned 50 % a za týden třeba už 100 %. O stabilně uložených penězích se dá mluvit jen s ohledem na minulost, pokud tato již proběhla. Mám tomu rozumět tak, že když jde o 5% pravděpodobnost tak podvod není podvod a chyba není chyba, a když je tato pravděpodobnost 100% tak je podvod podvodem a chyba je chybou? Kde je pak hranice, kdy ta stejná věc je nazývána jinými jmény?

 

Dodatky
K výše uvedenému je nutné uvést, že výše zmíněné se nevztahuje vůbec na koncept poškození třetích stran tak, jak ho prezentují někteří rakouští ekonomové [7] v situaci, kdy dojde díky vypuknutí bankovní krize i k vypuknutí hospodářské krize. Náhlá prudká deflace povede k nutnosti masivního přizpůsobení struktury výroby a ke vzniku dočasné vysoké nezaměstnanosti. Pochopitelně za takové situace je celá řada poškozených třetích stran. Ovšem toto poškození se nápadně podobá poškození typu, když se zvýší poptávka po penězích (lidé si přejí držet větší zůstatky peněz) a ceny vyjádřené v penězích klesnou. A protože se tento pokles cen neděje proporcionálně a ani se tomu tak neděje u všeho zboží a služeb, tak je nasnadě, že musí dojít ke změnám ve struktuře výroby, a pro někoho je to jistě také nepříjemné. Podobné je to s poklesem poptávky po penězích. Či už jen pouhou změnou dodavatele, kdy například spotřebitel X přestane brát maso od řezníka Y a přejde k řezníkovi Y1. I zde bude Y "poškozen" dobrovolným rozhodnutím X. V našem případě jde však o to, že někdo je vědomě či nevědomě uveden v omyl, že za svoje zboží a služby dostane nějaké množství zlata s výlučným vlastnickým právem k tomuto zlatu, kterým ale zároveň hospodaří už někdo jiný.

 

Dále je pravdou, že může nastat situace, kdy si budou úplně všichni lidé vědomi toho, že doklady o uložení zlata v bance nepředstavují celé nároky na dané zlato čili výlučné vlastnictví tohoto zlata, ale jen na jeho část. Jejíž výše také bude známá. Nabízí se pak otázka, proč alespoň hrubě nebudou tuto skutečnost zohledňovat. Například, pokud má někdo doklad o uložení zlata z banky B, tak cena zboží pro něj bude o 15 % dražší apod. Podobná situace nastane tehdy, pokud bude na bankovce napsáno něco jako "Kryto jen částečnými rezervami", či například "Kryto rezervou ve výši 25 %" nebo "V případě bankovní krize tyto peníze nejsou kryty a mohou bez náhrady zaniknout". Něco takového existovalo v historii jen velmi zřídka, vlastně spíše vůbec. Já znám jen podobný příklad bezpečnostních doložek o pozastavení výplaty bankami vydaných vlastních bankovek v drahých kovech: příklad ze Skotska z let 1730 až 1765 [8]. V těchto případech by skutečně nemohli C a C1 tvrdit, že nevěděli, jaké peníze za své zboží nakupují. Avšak právě v případě doložky o pozastavení či odložení splatnosti alá Skotsko, to už, ale tak jednoznačné není. V zásadě by zde měl člověk peníze dříve nebo později dostat, jde zde jen o dobu, kdy je dostane, čili uvidí je třeba o několik týdnů později, než by si představoval. Podobně by se dalo totéž říci o bezhotovostních penězích, když by byla nějaká taková doložka o krytí uvedena třeba na výpisu o transakci. Ovšem toto není výše zmíněným pamfletem uvedený případ, protože zde se tvrdí, že: "Osloví tedy majitele uloženého zlata a dohodnou se na „drobné“ změně smlouvy: majitelé si sice i nadále ponechají právo kdykoli si vybrat peníze..." (viz výše). Otázka je, co by stalo, kdyby se taková věc stala běžnou. Myslím, že alespoň hrubě by lidé tuto skutečnost zohledňovali, což by vedlo k nutnosti držet zřejmě poměrně velké rezervy.


Odhlédneme-li od tohoto problému, tak by mělo být jisté, že lidé v takovéto společnosti by neměli mít alespoň teoreticky námitky vůči vzniku prudké deflace a hospodářské krize. Sami se dobrovolně rozhodli uspořádat své finanční záležitosti tak, že nelze prudké deflaci a hospodářské krizi zabránit (odhlížím od keynesiánské proti krizové hospodářské politiky o jejíž účinnosti a neexistenci druhotných dopadů lze pochybovat). Po praktické stránce si ovšem toho nemusí být vědomi, což je však nezbavuje toho, že jsou za své jednání odpovědni. Naopak ti, co by drželi zlato by byly odměněni a jejich zlato zhodnoceno, tím by jejich reálné zůstatky vlivem deflace na hodnotě narostly.


Konečně v našem případě není důležité to, zda daná věc, která se prodává jako dvě separátní věci dvěma různým lidem je či není zaměnitelná s jinou věcí. Je jedno, zda jde o nezaměnitelné kufry někde v půjčovně či zaměnitelné zlaté mince či papírové peníze v nějakém sejfu. Někdo by mohl namítnout, že třeba výše zmíněný velkouzenář C, který dostal úpis na 10 uncí zlata, prostě dostane jiných 10 uncí zlata. To je možné, ale neplatí to jistě v době bankovních krizí. Navíc pokud by banka B měla celkovou zásobu zlata 100 uncí a poskytla těchto 100 uncí na půjčky klientům A1, A2 a A3 (žádné rezervy teď neuvažujeme) a zároveň vydala čtyři úpisy všem svým vkladatelům A, Ab, Ac a Ad znějící dohromady na 100 uncí zlata, tak pokud jsou tyto peníze utraceny u C, C1, C2 a C3, tak nadále platí, že fyzických 100 uncí zlata je v ekonomice prodáváno třetím stranám čili C, C1, C2 a C3 dvakrát. Tito lidé už pak nemohou dostat zlato někoho jiného, protože ten někdo jiný ani neexistuje.


Keynesiánská proti krizová hospodářská politika
To, že keynesiánká proti krizová politika (a měnová politika monetaristů) není příliš účinná ukazuje i to, co napsal představitel keynesiánské ekonomie Milan Sojka ve svých "Dějinách ekonomických teoriích": poptávková stimulace v nedokonale konkurenčním prostředí (mikroekonomický základů) znamená větší riziko inflačních procesů [9]. Dle neokeynesiánce J. E. Meadeho hlavní příčiny stagflace (inflace, stagnace a vysoké nezaměstnanosti) dohromady spočívají v poklesu míry zisku vyvolané zejména růstem mzdových nákladů způsobených monopolními praktikami odborů za výrazného přispění tradiční neokeynesiánské hospodářská politiky a importovanými materiálními náklady v kombinaci s nízkým přírůstekem produktivity práce. V rámci Meadeho reformy institucí se objevil i požadavek nezávislých arbitráží nebo platových komisí – tj. jde zde o regulování mzdových sazeb. Komise by se měly snažit obnovovat rovnováhu na trhu práce, a to mimo jiné i penalizováním těch odborů nebo zaměstnavatelů, co neuposlechnou (jinak ne zcela závazná) rozhodnutí komise ohledně platů. Dle Meadeho by však měla taková reforma mimo jiné i ten problém, že: "...změna praxe odborů, které až dosud jednoznačně preferovaly dosahování co nejvyšších mezd pro své zaměstnané členy, bez ohledu na nezaměstnanost a její vývoj [10], by byla obtížná. Odbory prostě sledují růst reálných nákladů na živobytí a snaží se mzdy tomu přizpůsobit, což se jim díky různým privilegiím garantovaným státem i daří. Vedle této anticipace inflace, některé se z odborů snaží inflaci a chování centrální banky a komerčních bank předvídat a dopředu na něj reagovat. Přičemž však pro podnikatele je nutné, aby existovaly mezi cenami produktů a cenami komplementárních výrobních faktorů, které tyto produkty mohou vyprodukovat, potencionální kladné cenové rozdíly, jinak podnikatelé nebudou ochotni výrobní faktory využít či zaměstnat.

 

Závěr
Pokud by měli být obhájci frakčního bankovnictví konzistentní tak by měli tolerovat i to, že někdo prodává jednu věc dvěma různým lidem, tvrdíce, že každému kupujícímu bude prodáváno výlučné vlastnictví této věci (případ s pány Z a P) [9]. A naopak, pokud je někdo proto, aby nebylo umožněno prodat jednu věc dvěma či více různým lidem s právem výlučného vlastnictví dané věci pro každého z těchto lidí, tak by bylo jen logické, aby zastánce takového přístupu odmítal zároveň i frakční bankovnictví, ať už jde o zlato (stříbro) anebo jen papírové peníze či cokoliv jiného. Nutné je však dodat, že první přístup povede k menší jistotě jednotlivce ohledně jeho soukromého vlastnictví a tedy bude zvyšovat časové preference jednotlivců a povede k menšímu hospodářskému rozvoji a možná i úpadku ekonomiky, ve které je aplikována takováto zásada [10]. Čili tato ekonomika bude méně civilizovaná.

 

[1] Šuster. Nutno je však dodat, že Rothbardovci nebyli v historii jediní, kteří požadovali 100 % bankovní rezervy.
[2] Ibid.
[3] Ibid.
[4] Ibid.
[5] K tomu v případě depozit viz Mám ty prachy v bance, anebo nemám?
[6] Taleb, s. 59-61.
[7] Blíže viz Huerta de Soto, s. 750 (nicméně dle pozn. 68 se zdá, že autor vnímá i poškození stran ve smyslu, který zde prezentujeme my). Ekonom P. Krugman by měl v zásadě pravdu, pokud jeho tvrzení o tom, že nikdo nemá nárok na to, aby si jím vlastněné peníze udržely hodnotu, bylo použito na situaci ohledně peněz, které nemají nucený oběh.
[8] Ibid, s. s.694-695. Viz i s. 686-687 k tlaku bankéřů na klienty k nevybírání peněz.
[9] Sojka, s. 292. Podobná bezradnost končící doporučováním větší inflace je patrná i z Krugmana.
[10] Ibid, s. 295-296.
[11] Ortodoxní zastánci frakčního bankovnictví, kteří trvrdí, že požadavek na 100 % držbu rezerv je násilným zásahem do fungování svobodného trhu, by měli v zásadě z důvodu konzistence vystupovat i proti zásahům do smluv, které jsou dobrovolně uzavřeny na provedení nějakého zločinu proti třetím stranám. Ovšem dle mého názoru svoboda jednotlivce není totožná se svobodou loupit a vraždit. Takovouto "svobodu" pěstují a uznávají jen naši socialističtí přátelé (přirozeně jen pro sebe).
[12] Lidé v této ekonomice se ovšem budou snažit této pro ně zřetelné nepříjemné situaci, na rozdíl od frakčního bankovnictví, bránit, například pomocí černých listin, ostrakizace, odvet apod.

 

Poznámka: v textu se většinou mluví o penězích krytých zlatem, ale ve skutečnosti si tam může čtenář klidně doplnit místo zlata třeba stříbro, ale i současné depozitní peníze kryté papírovými penězi, které jsou vydané centrální bankou (například české koruny, dolar či euro).

 

Zdroje:
1. HUERTA DE SOTO, J. Peníze, banky a hospodářské krize. Praha: ASPI 2009, ISBN 978-80-7357-411-6.
2. KRUGMAN, P. R. Návrat ekonomické krize. Praha: Vyšehrad 2009, ISBN 978-80-7021-984-3.
3. SOJKA, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: Havlíček Brain Team 2010, ISBN 978-80-87109-21-2.
4. ŠUSTER, M. Je bankovnictví částečných rezerv „inherentně podvodné“? [online, 2008]. Dostupný z (přístup III/2015): http://libinst.cz/clanky-a-komentare/2319-je-bankovnictvi-castecnych-rezerv-inherentne-podvodne/.
5. TALEB, N. N. Černá labuť: následky vysoce nepravděpodobných událostí. Praha: Paseka 2011, ISBN 978-80-7432-128-3.
6. Mám ty prachy v bance, anebo nemám? I: Komerční banka a její obchodní a produktové podmínky [online, 2013]. Dostupný z (přístup III/2015): http://www.mises.cz/clanky/mam-ty-prachy-v-bance-anebo-nemam-i-komercni-banka-a-jeji-obchodni-a-produktove-podminky-1305.aspx.

 


 

 

 

Frakční bankovnictví jako podvod (nebo alespoň chyba) dodatek

 

 

K mému článku "Frakční bankovnictví jako podvod (nebo alespoň chyba)" se objevila na webu mises.cz kratší diskuse. Přidávám komentář, ke dvěma kritickým příspěvkům, které se v ní objevily. Martin Pánek (jako uživatel MMister) napsal, citujíce část mého článku: "'Pokud by měli být obhájci frakčního bankovnictví konzistentní, tak by měli tolerovat i to, že někdo prodává jednu věc dvěma různým lidem, tvrdíce, že každému kupujícímu bude prodáváno výlučné vlastnictví této věci.' Jaké věci? Třeba jeden film můžu prodat, kolika lidem budu chtít. Jedno sledování zápasu fotbalu živě na stadiónu můžu prodat sto tisícům lidí. Atd. podobných příkladů je milión. Ale i kdybych to nesmyslně vztáhl na fyzické věci, tak ano, já mohu spoluvlastnit auto nebo dům s nějakým dalším člověkem, pokud se na tom dohodneme. Proč bychom se nemohli dohodnout na frakčním bankovnictví?". Pánkovi další komentáře se nesou v podobném duchu.

 

 

 

Komentář: To je nepochopení citace, protože v ní je jasně napsáno "každému kupujícímu bude prodáváno výlučné vlastnictví této věci". Čili je to jako bych prodal jedno sedadlo na fotbalovém zápase více lidem, tvrdíce jim, že jen oni budou moci užít toto sedadlo během fotbalového zápasu. Nejde zde o příklad toho, že bych prodal sledování zápasu fotbalu živě na stadiónu sto tisícům lidí. V tomto případě diváci vědí, že na vedlejším sedadle či jinde na stadionu budou sedět či stát další lidé. Opět jiná situace by nastala, pokud by někdo prodal sledování na stadionu exkluzivně jednomu člověku nebo skupině lidí a tento člověk či skupinka lidí po příchodu na stadion zjistili, že zde je více takovýchto jednotlivců a skupinek, kteří výlučné sledování zápasu koupili. K situaci s filmem lze uvést následující citaci: "Všichni libertariáni uznávají vlastnická práva k hmatatelnému majetku. Kinsella si klade otázku proč tomu tak je a odpovídá, že: "Krátká úvaha nám ukáže, že je to vzácnost těchto statků - skutečnost, že o tyto statky může existovat konflikt více lidských účastníků.". To se však netýká myšlenkových předmětů chráněných dnes zákony o duševním vlastnictví, protože tyto nejsou vzácné a nedají se zcizit. "Pokud vynaleznu techniku pro sběr bavlny, vaše používání této techniky mě o ni nepřipraví. Pořád mám svoji techniku (a také svoji bavlnu). Vaše používání nevylučuje moje používání; oba můžeme používat moji techniku k sběru bavlny. Neexistuje ekonomická vzácnost a žádná možnost konfliktu nad vzácným zdrojem. A tedy není potřeba pro exkluzivitu." (Viz zde.). Něco jiného by byl ovšem konkrétní kus DVD s filmem.

 

K poslední větě Pánkovi citace "Proč bychom se nemohli dohodnout na frakčním bankovnictví?", lze citovat můj původní článek: "Podívejme se na to prostřednictvím analogie, kdy A chce ukradnout C vzácnou sochu a sjedná na toto téma smlouvu s B. Je jasné, že A a B se dohodli plně svobodně a dobrovolně, ale to neznamená, že jejich smlouva a její výsledek je prospěšný a žádoucí. C určitě prospěšný není." (Viz můj článek.). Libertariáni obecně podporují smluvní svobodu. Avšak ne v případech, kdy vede (byť dobrovolné) uzavření smluv, k násilí nebo vyhrožováním násilím třetím stranám anebo k útoku či vyhrožování útokem na majetek třetích stran. Či nezáměrné činnosti, která přímo škodí životům a majetku třetích stran. Takové věci jsou totiž v rozporu s libertariánstvím a vyjma zdanění za účelem obrany či zajištění policie a soudů (což ani jedno nesouvisí s bankovnictvím) i s klasickým liberalismem. Tato skutečnost vrhá podivné světlo na Pánkovo libertariánství.

 

Další připomínku měl uživatel pod nickem Notaras. Shrnuji: "Bankéř, který slibuje vrátit peníze za rok (s tím, že na 2 roky ony peníze půjčí někomu třetímu a předpokládá, že za rok si půjčí peníze od někoho čtvrtého), má stejný problém, může se mu stát, že nebude moci dostát svým závazkům. Je to prostě spekulace. Ale pozor, všichni ostatní podnikatelé, kteří si půjčují, dělají obdobnou spekulaci, že jejich podnikání bude ziskové a oni budou schopni úvěr splatit. Pokud označíš běžný účet za podvod (z titulu, že bankéř nemá jistotu, že dokáže peníze vyplatit) musíš konzistentně za podvod označit jakoukoliv nezajištěnou půjčku (kdy dlužník nemá jistotu, že ji vrátí). Problém není frakční bankovnictví samo o sobě, ale monopolní právo centrální banky tisknout peníze a zákon o zákonném platidle. To umožňuje provozovat frakční bankovnictví s obrovskou mírou rizika (prakticky jistotou, že jednou nastane neschopnost splatit dluhy), protože centrální banka zasanuje komerční banky za cenu inflace."

 

Komentář: V mém článku se nepojednávalo o tom, zda klient, který si uloží papírové či zlaté peníze u bankéře, může případné nevrácení těchto peněz vnímat, jako podvod anebo jen jako chybu či chybu ze spekulace. Já spíše předpokládal, že tento klient v zásadě ví (o naší realitě mám ovšem v tomto směru jisté pochybnosti), že jeho bankéř bude držet jen částečné rezervy. Alespoň takhle příklad stavěl mnou kritizovaný etatista M. Šuster ("Osloví tedy majitele uloženého zlata a dohodnou se na „drobné“ změně smlouvy: majitelé si sice i nadále ponechají právo kdykoli si vybrat peníze, které do banky uložili, ale zároveň každý z nich dá bance svolení k tomu, aby část z celkového množství peněz, které jsou v bance uloženy, poskytla ve formě úvěrů jiným osobám."). Já se zaměřil na situaci třetích stran. Jasně je to patrné z této citace: "Čili A vezme například 10 uncí zlata a uloží je u banky B a dostane papír (úpis) o uložení těchto 10 uncí zlata u B, přičemž A má i nadále právo kdykoli si toto zlato, které do banky uložil, vybrat. Banka zanedlouho velkou část těchto peněz poskytne dalšímu svému klientovi řekněme A1 jako půjčku. Ovšem nyní zde máme ještě lidi označené jako C a C1. C je dejme tomu řezník, který provozuje tamhle na rohu velkoobchod s masem a uzeninami. Jeden večer se u C staví už nám známý A a utratí svůj úpis na 10 uncí zlata za dodávku uzenin pro svůj maloobchod. C1 prodává na horním náměstí motorky a druhý den v poledne se u něj staví A1 a koupí si od něj motorku. Co se stane? C obsloužil A a C1 obsloužil A1 a každý z nich v podstatě vydělal po 10 uncích zlata (fyzických 10 uncí zlata a úpis na 10 uncí zlata), dohromady tedy vydělali 20 uncí zlata. Ovšem mi přece víme, že těch uncí zlata je ve skutečnosti jen 10. Čili těch 10 uncí zlata (jedno zda zaměnitelných nebo nezaměnitelných s jinými uncemi) bylo prodáno dvakrát, a to ne jako 10 uncí zlata, na které má nárok ještě někdo jiný, ale jako 10 uncí zlata bez nároků jiných osob čili s výlučným vlastnictvím k těmto 10 uncím zlata. Jednou to bylo prodáno C a podruhé C1." (Viz můj článek.).

 

Půjčka je věcí jinou. A vydá například nějaký dluhopis s dobou splatnosti jeden rok na 3 unce zlata s nějakým úrokem a prodá ho B za dejme tomu 2.8 unce zlata. B prodá za měsíc tento dluhopis C, třeba za 2.9 unce zlata. C tento dluhopis koupí, ale nemá nárok na to, aby od A (pokud tento nebude chtít, a pokud C nezaplatí nějakou pokutu či náhradu škody) mohl požadovat fyzické 3 unce zlata (a úrok), respektive tento nárok má až za 11 měsíců. 3 uncemi zlata disponuje nyní A a nikdo jiný, dokonce ani B a ani C. C má jen majetkový nárok na budoucí plnění. Se stejnými uncemi zlata zde tedy nedisponují dvě různé osoby s výlučným vlastnictvím na celé 3 unce zlata, ale je zde jen jeden výlučný vlastník. Dodejme, že tento nárok může mít nějakou hodnotu a naopak někdy ji skoro nebo zcela pozbyde. Neprodává se často vůbec za nominální hodnotu a jeho hodnota vyjadřená v penězích má kolísavou tendenci.

 

Poslední Notarasova věta je zcela scestná, protože ji lze aplikovat i na frakční svobodné bankovnictví bez Centrální banky. Mnohokrát byla také v historii svobodného frakčního bankovnictví postavena na hlavu. Ostatně takovéto bankovnictví zatím vždy v historii přešlo nakonec do systému s Centrální bankou. Popravdě řečeno Centrální banka v tomto ohledu situaci spíše jen zhoršuje a zvyšuje riziko morálního hazardu. Co se týká pravděpodobnosti bankrotu banky na částečných rezervách, k tomu viz můj původní článek.

 

Sice je to již mimo náš zájem (nejde zde o podvod vůči třetím stranám), ale podívejme se na případ s půjčkou. Uživatel Notaras k tomu ještě píše: "Takže když si od vás půjčím 1000,- Kč, slíbím, že ji vrátím za rok (protože počítám, že si ji vydělám), ale následně onemocním a nedokážu si ji vydělat, nevrátím Vám ji, tak jsem spáchal podvod? U podvodu a krádeže je důležitý úmysl. Když si od někoho půjčíte tužku a nevrátíte mu ji, protože ji ztratíte, není to podvod ani krádež. Máte sice stále povinnost ji nahradit, ale kvalitativně je to zcela jiný čin, než krádež a podvod. Vy byste měl prokázat, že bankéř není schopen dostát svým závazkům a ví to už v okamžiku, kdy přijímá vklad. Ale to pravda není. V současnosti má dost velkou šanci, že mu půjčí minimálně centrální banka. A i při její neexistenci, v případě že má kvalitní portfolio pohledávek, nemusí mít problém je prodat, nebo se jimi zaručit za jinou půjčku, a tedy může být bez problémů schopen vyplatit jakékoliv množství pohledávek splatných na požádání."

 

Komentář: Někdo tím může být překvapen, ale ono je to celkem jedno, zda jde o úmysl nebo nejde. De facto určitý trest za nesplacení půjčky následuje vždy, jak připouští i sám Notaras. I když nejde o podvod, tak následuje povinnost půjčku splatit, exekuce, bankrot, blacklist či podobně (v minulosti skutečně existovalo i tzv. dluhové otroctví, které se vyjma morálních problémů, potýkalo i s problémem toho, že přínos otrocké práce byl velmi nízký, v minulosti existovalo i vězení za nesplacení půjčky, půjčovateli však nic nepřinášelo). Důsledně aplikovaný Notarasův názor by totiž vedl k tomu, že obecně jakékoliv nesplacení půjčky by šlo omluvit tím, že jsem si myslel, že mi někdo půjčí. Navíc pokud záměr podvodu zůstane jen v hlavě toho, kdo si půjčuje, tak nemůže být nijak a ničím odhalen. Kdo by také zkoumal, že zrovna daný člověk skutečně je nemocný a nikoliv simulant anebo, že danou tužku skutečně ztratil. Takové věci je těžké nějak doložit. Pokud by se postupovalo dle Notarasových intencí důsledně, tak by množství půjček díky vysokému riziku morálního hazardu razantně pokleslo.

 

Aplikovat názor o spekulaci na problém depozitních nebo papírových peněz krytých zlatem znamená říci zhruba toto: Prodám dvou zájemcům dům s tím, že je jde o výlučné vlastnictví, a pak tomu, kdo přijde jako druhý, suše oznámím, že ta koupě přece byla spekulací. Mohlo ho přece přejet auto, že. Konečně každá koupě a prodej je spekulací. To mně však nezbavuje toho, že jsem se dopustil podvodu anebo alespoň chyby. Navíc bankéř jistě ví, že za jistých okolností, například pokud přijde 20 % klientů si vybrat vklady, nebude schopen dostát svým závazkům. Implicitně to dokazují i volání bankéřů po zákazu vyzívání k runům na banky a snahy či podpora snah o zřizování centrální banky. Konečně obecně neplatí to, že se zločin anebo i chyba trestá či napravuje teprve tehdy, až se projeví. V řadě oblastí práva stačí už přípravy na trestný čin anebo "přípravy" na chybu.

 

K problému frakčního bankovnictví ještě publikoval M. Urza obecněji pojatý článek, v kterém však také uvádí, že: "Hynek Rk ve svém článku uvádí příklady, ve kterých není splněna podmínka v bodu 2/ [Obchodují-li klienti banky s penězi dané banky, příjemci takových peněz jsou obeznámeni s tím, že tyto peníze nejsou 100% kryté.]; já se však domnívám, že jde o příklady čistě teoretické, které v současnosti nenastávají. Je bláhové se domnívat, že v textu uvedený řezník a obchodník s motorkami by se vážně domnívali, že peníze, které přijímají, jsou kryté zlatem; jejich zákazníci jim nic podobného nenaznačovali, na bankovkách nic takového napsáno není a ani banky to o svých penězích netvrdí. Přirovnání k dvakrát prodaným deseti uncím zlata tedy dle mého názoru kulhá na obě nohy: zatímco zprostředkovatel obchodu slibuje oběma kupujícím zlato, klienti banky nakupující u řezníka a prodejce motorek těm dvěma nenabízejí zlato, nýbrž peníze, o kterých netvrdí, že by byly zlatem kryté. Kdyby řezník či prodejce motorek požadovali zlato, ale místo toho by dostali poukázku na zlato, která ve skutečnosti není 100% krytá, jednalo by se o stejný podvod jako v případě dvakrát prodaných deseti uncí. Požadují-li však ti dva peníze, o kterých vědí, že směnitelné za zlato nejsou, nemůže se přece jednat o podvod, dostanou-li jako platbu přesně to, co požadovali." (Viz zde).

 

Komentář: Takové tvrzení nedává smysl, pokud se bavíme o instrumentech na požádání. Máme vklady na požádání, kdy na přepážce či v bankomatu mohu získat papírové peníze ihned, tuto skutečnost vám potvrdí ostatně každý bankéř. A v minulosti bylo možné za papírové peníze na požádání v bance získat zlato. Ostatně Matěj Šuster ve svém pamfletu, na který jsem reagoval, jasně napsal: ""Osloví tedy majitele uloženého zlata a dohodnou se na „drobné“ změně smlouvy: majitelé si sice i nadále ponechají právo kdykoli si vybrat peníze..." (viz můj původní článek). Kdykoliv si vybrat peníze. To že je to tak lidmi běžně vnímáno, je ilustrováno i jejich rozčilením, pokud dojde k nevyplacení peněz nějakou bankou či k bankovní krizi. Nicméně kdybychom si tuto situaci tak, jak ji autor popisuje, představili a úplně všichni lidé si budou vědomi toho, že doklady o uložení zlata v bance nepředstavují celé nároky na dané zlato čili výlučné vlastnictví tohoto zlata, ale jen na jeho část. Jejíž výše také bude zhruba známá. Nabízí se pak otázka, proč alespoň hrubě nebudou tuto skutečnost zohledňovat. Například, pokud má někdo doklad o uložení zlata z banky B, tak cena zboží pro něj bude o 15 % dražší apod. Podobná situace nastane tehdy, pokud bude na bankovce napsáno něco jako "Kryto jen částečnými rezervami", či například "Kryto rezervou ve výši 25 %" nebo "V případě bankovní krize tyto peníze nejsou kryty a mohou bez náhrady zaniknout". Něco takového existovalo v historii jen velmi zřídka, vlastně spíše vůbec. Já znám jen ne zcela podobný příklad bezpečnostních doložek o pozastavení výplaty bankami vydaných vlastních bankovek v drahých kovech: příklad ze Skotska z let 1730 až 1765. V těchto případech by skutečně nemohli C a C1 tvrdit, že nevěděli, jaké peníze za své zboží nakupují. Avšak právě v případě doložky o pozastavení či odložení splatnosti alá Skotsko, to už, ale tak jednoznačné není. V zásadě by zde měl člověk peníze dříve nebo později dostat, jde zde jen o dobu, kdy je dostane, čili uvidí je třeba o několik týdnů později, než by si představoval, ale každopádně je uvidí. Podobně by se dalo totéž říci o bezhotovostních penězích, když by byla nějaká taková doložka o krytí uvedena třeba na výpisu o transakci.

 

Ovšem právě takovéto situace dnes realitou rozhodně nejsou. Tyto situace by se také vyznačovaly tím, že třeba papírové peníze na 10 uncí zlata, by měly cenu vyjádřenou ve zlatě v různých dobách různou. Dnes by to bylo dejme tomu 8 uncí zlata, zítra 6 uncí zlata a pozítří třebas 9.5 unce zlata. Likvidita takovýchto instrumentů (jejich směna za zlato či u depozit za papírové peníze) by byla z uvedených důvodu také menší. Otázka je, co by stalo, kdyby se taková věc stala běžnou. A dále jak by probíhala ekonomická kalkulace. Ale myslím, že alespoň hrubě by lidé tuto skutečnost zohledňovali, což by vedlo k nutnosti držet zřejmě poměrně velké rezervy, aby u lidí tyto peníze měli nějakou důvěru. Bylo by ovšem nutné zrušit zákon o zákonném platidle a nepostihovat vyzívání k runům na banky, či jiné pochybnosti o jejich likviditě.

 

Každopádně zopakuji z mého původního článku, že by mělo být jisté, že lidé v takovéto společnosti by neměli mít alespoň teoreticky námitky vůči vzniku prudké deflace a hospodářské krizi. Sami se dobrovolně rozhodli uspořádat své finanční záležitosti tak, že nelze prudké deflaci a hospodářské krizi zabránit. Po praktické stránce si ovšem toho nemusí být vědomi, což je však nezbavuje toho, že jsou za své jednání odpovědni. Naopak ti, co by drželi zlato, by byli odměněni a jejich zlato zhodnoceno, tím by jejich reálné zůstatky vlivem deflace na hodnotě dosti narostly.