Jdi na obsah Jdi na menu
 


Frakční bankovnictví jako podvod (nebo alespoň chyba) dodatek

29. 5. 2015

K mému článku "Frakční bankovnictví jako podvod (nebo alespoň chyba)" se objevila na webu mises.cz kratší diskuse. Přidávám komentář, ke dvěma kritickým příspěvkům, které se v ní objevily. Martin Pánek (jako uživatel MMister) napsal, citujíce část mého článku: "'Pokud by měli být obhájci frakčního bankovnictví konzistentní, tak by měli tolerovat i to, že někdo prodává jednu věc dvěma různým lidem, tvrdíce, že každému kupujícímu bude prodáváno výlučné vlastnictví této věci.' Jaké věci? Třeba jeden film můžu prodat, kolika lidem budu chtít. Jedno sledování zápasu fotbalu živě na stadiónu můžu prodat sto tisícům lidí. Atd. podobných příkladů je milión. Ale i kdybych to nesmyslně vztáhl na fyzické věci, tak ano, já mohu spoluvlastnit auto nebo dům s nějakým dalším člověkem, pokud se na tom dohodneme. Proč bychom se nemohli dohodnout na frakčním bankovnictví?". Pánkovi další komentáře se nesou v podobném duchu.


Komentář: To je nepochopení citace, protože v ní je jasně napsáno "každému kupujícímu bude prodáváno výlučné vlastnictví této věci". Čili je to jako bych prodal jedno sedadlo na fotbalovém zápase více lidem, tvrdíce jim, že jen oni budou moci užít toto sedadlo během fotbalového zápasu. Nejde zde o příklad toho, že bych prodal sledování zápasu fotbalu živě na stadiónu sto tisícům lidí. V tomto případě diváci vědí, že na vedlejším sedadle či jinde na stadionu budou sedět či stát další lidé. Opět jiná situace by nastala, pokud by někdo prodal sledování na stadionu exkluzivně jednomu člověku nebo skupině lidí a tento člověk či skupinka lidí po příchodu na stadion zjistili, že zde je více takovýchto jednotlivců a skupinek, kteří výlučné sledování zápasu koupili. K situaci s filmem lze uvést následující citaci: "Všichni libertariáni uznávají vlastnická práva k hmatatelnému majetku. Kinsella si klade otázku proč tomu tak je a odpovídá, že: "Krátká úvaha nám ukáže, že je to vzácnost těchto statků - skutečnost, že o tyto statky může existovat konflikt více lidských účastníků.". To se však netýká myšlenkových předmětů chráněných dnes zákony o duševním vlastnictví, protože tyto nejsou vzácné a nedají se zcizit. "Pokud vynaleznu techniku pro sběr bavlny, vaše používání této techniky mě o ni nepřipraví. Pořád mám svoji techniku (a také svoji bavlnu). Vaše používání nevylučuje moje používání; oba můžeme používat moji techniku k sběru bavlny. Neexistuje ekonomická vzácnost a žádná možnost konfliktu nad vzácným zdrojem. A tedy není potřeba pro exkluzivitu." (Viz zde.). Něco jiného by byl ovšem konkrétní kus DVD s filmem.


K poslední větě Pánkovi citace "Proč bychom se nemohli dohodnout na frakčním bankovnictví?", lze citovat můj původní článek: "Podívejme se na to prostřednictvím analogie, kdy A chce ukradnout C vzácnou sochu a sjedná na toto téma smlouvu s B. Je jasné, že A a B se dohodli plně svobodně a dobrovolně, ale to neznamená, že jejich smlouva a její výsledek je prospěšný a žádoucí. C určitě prospěšný není." (Viz můj článek.). Libertariáni obecně podporují smluvní svobodu. Avšak ne v případech, kdy vede (byť dobrovolné) uzavření smluv, k násilí nebo vyhrožováním násilím třetím stranám anebo k útoku či vyhrožování útokem na majetek třetích stran. Či nezáměrné činnosti, která přímo škodí životům a majetku třetích stran. Takové věci jsou totiž v rozporu s libertariánstvím a vyjma zdanění za účelem obrany či zajištění policie a soudů (což ani jedno nesouvisí s bankovnictvím) i s klasickým liberalismem. Tato skutečnost vrhá podivné světlo na Pánkovo libertariánství.


Další připomínku měl uživatel pod nickem Notaras. Shrnuji: "Bankéř, který slibuje vrátit peníze za rok (s tím, že na 2 roky ony peníze půjčí někomu třetímu a předpokládá, že za rok si půjčí peníze od někoho čtvrtého), má stejný problém, může se mu stát, že nebude moci dostát svým závazkům. Je to prostě spekulace. Ale pozor, všichni ostatní podnikatelé, kteří si půjčují, dělají obdobnou spekulaci, že jejich podnikání bude ziskové a oni budou schopni úvěr splatit. Pokud označíš běžný účet za podvod (z titulu, že bankéř nemá jistotu, že dokáže peníze vyplatit) musíš konzistentně za podvod označit jakoukoliv nezajištěnou půjčku (kdy dlužník nemá jistotu, že ji vrátí). Problém není frakční bankovnictví samo o sobě, ale monopolní právo centrální banky tisknout peníze a zákon o zákonném platidle. To umožňuje provozovat frakční bankovnictví s obrovskou mírou rizika (prakticky jistotou, že jednou nastane neschopnost splatit dluhy), protože centrální banka zasanuje komerční banky za cenu inflace."


Komentář: V mém článku se nepojednávalo o tom, zda klient, který si uloží papírové či zlaté peníze u bankéře, může případné nevrácení těchto peněz vnímat, jako podvod anebo jen jako chybu či chybu ze spekulace. Já spíše předpokládal, že tento klient v zásadě ví (o naší realitě mám ovšem v tomto směru jisté pochybnosti), že jeho bankéř bude držet jen částečné rezervy. Alespoň takhle příklad stavěl mnou kritizovaný etatista M. Šuster ("Osloví tedy majitele uloženého zlata a dohodnou se na „drobné“ změně smlouvy: majitelé si sice i nadále ponechají právo kdykoli si vybrat peníze, které do banky uložili, ale zároveň každý z nich dá bance svolení k tomu, aby část z celkového množství peněz, které jsou v bance uloženy, poskytla ve formě úvěrů jiným osobám."). Já se zaměřil na situaci třetích stran. Jasně je to patrné z této citace: "Čili A vezme například 10 uncí zlata a uloží je u banky B a dostane papír (úpis) o uložení těchto 10 uncí zlata u B, přičemž A má i nadále právo kdykoli si toto zlato, které do banky uložil, vybrat. Banka zanedlouho velkou část těchto peněz poskytne dalšímu svému klientovi řekněme A1 jako půjčku. Ovšem nyní zde máme ještě lidi označené jako C a C1. C je dejme tomu řezník, který provozuje tamhle na rohu velkoobchod s masem a uzeninami. Jeden večer se u C staví už nám známý A a utratí svůj úpis na 10 uncí zlata za dodávku uzenin pro svůj maloobchod. C1 prodává na horním náměstí motorky a druhý den v poledne se u něj staví A1 a koupí si od něj motorku. Co se stane? C obsloužil A a C1 obsloužil A1 a každý z nich v podstatě vydělal po 10 uncích zlata (fyzických 10 uncí zlata a úpis na 10 uncí zlata), dohromady tedy vydělali 20 uncí zlata. Ovšem mi přece víme, že těch uncí zlata je ve skutečnosti jen 10. Čili těch 10 uncí zlata (jedno zda zaměnitelných nebo nezaměnitelných s jinými uncemi) bylo prodáno dvakrát, a to ne jako 10 uncí zlata, na které má nárok ještě někdo jiný, ale jako 10 uncí zlata bez nároků jiných osob čili s výlučným vlastnictvím k těmto 10 uncím zlata. Jednou to bylo prodáno C a podruhé C1." (Viz můj článek.).


Půjčka je věcí jinou. A vydá například nějaký dluhopis s dobou splatnosti jeden rok na 3 unce zlata s nějakým úrokem a prodá ho B za dejme tomu 2.8 unce zlata. B prodá za měsíc tento dluhopis C, třeba za 2.9 unce zlata. C tento dluhopis koupí, ale nemá nárok na to, aby od A (pokud tento nebude chtít, a pokud C nezaplatí nějakou pokutu či náhradu škody) mohl požadovat fyzické 3 unce zlata (a úrok), respektive tento nárok má až za 11 měsíců. 3 uncemi zlata disponuje nyní A a nikdo jiný, dokonce ani B a ani C. C má jen majetkový nárok na budoucí plnění. Se stejnými uncemi zlata zde tedy nedisponují dvě různé osoby s výlučným vlastnictvím na celé 3 unce zlata, ale je zde jen jeden výlučný vlastník. Dodejme, že tento nárok může mít nějakou hodnotu a naopak někdy ji skoro nebo zcela pozbyde. Neprodává se často vůbec za nominální hodnotu a jeho hodnota vyjadřená v penězích má kolísavou tendenci.


Poslední Notarasova věta je zcela scestná, protože ji lze aplikovat i na frakční svobodné bankovnictví bez Centrální banky. Mnohokrát byla také v historii svobodného frakčního bankovnictví postavena na hlavu. Ostatně takovéto bankovnictví zatím vždy v historii přešlo nakonec do systému s Centrální bankou. Popravdě řečeno Centrální banka v tomto ohledu situaci spíše jen zhoršuje a zvyšuje riziko morálního hazardu. Co se týká pravděpodobnosti bankrotu banky na částečných rezervách, k tomu viz můj původní článek.


Sice je to již mimo náš zájem (nejde zde o podvod vůči třetím stranám), ale podívejme se na případ s půjčkou. Uživatel Notaras k tomu ještě píše: "Takže když si od vás půjčím 1000,- Kč, slíbím, že ji vrátím za rok (protože počítám, že si ji vydělám), ale následně onemocním a nedokážu si ji vydělat, nevrátím Vám ji, tak jsem spáchal podvod? U podvodu a krádeže je důležitý úmysl. Když si od někoho půjčíte tužku a nevrátíte mu ji, protože ji ztratíte, není to podvod ani krádež. Máte sice stále povinnost ji nahradit, ale kvalitativně je to zcela jiný čin, než krádež a podvod. Vy byste měl prokázat, že bankéř není schopen dostát svým závazkům a ví to už v okamžiku, kdy přijímá vklad. Ale to pravda není. V současnosti má dost velkou šanci, že mu půjčí minimálně centrální banka. A i při její neexistenci, v případě že má kvalitní portfolio pohledávek, nemusí mít problém je prodat, nebo se jimi zaručit za jinou půjčku, a tedy může být bez problémů schopen vyplatit jakékoliv množství pohledávek splatných na požádání."


Komentář: Někdo tím může být překvapen, ale ono je to celkem jedno, zda jde o úmysl nebo nejde. De facto určitý trest za nesplacení půjčky následuje vždy, jak připouští i sám Notaras. I když nejde o podvod, tak následuje povinnost půjčku splatit, exekuce, bankrot, blacklist či podobně (v minulosti skutečně existovalo i tzv. dluhové otroctví, které se vyjma morálních problémů, potýkalo i s problémem toho, že přínos otrocké práce byl velmi nízký, v minulosti existovalo i vězení za nesplacení půjčky, půjčovateli však nic nepřinášelo). Důsledně aplikovaný Notarasův názor by totiž vedl k tomu, že obecně jakékoliv nesplacení půjčky by šlo omluvit tím, že jsem si myslel, že mi někdo půjčí. Navíc pokud záměr podvodu zůstane jen v hlavě toho, kdo si půjčuje, tak nemůže být nijak a ničím odhalen. Kdo by také zkoumal, že zrovna daný člověk skutečně je nemocný a nikoliv simulant anebo, že danou tužku skutečně ztratil. Takové věci je těžké nějak doložit. Pokud by se postupovalo dle Notarasových intencí důsledně, tak by množství půjček díky vysokému riziku morálního hazardu razantně pokleslo.


Aplikovat názor o spekulaci na problém depozitních nebo papírových peněz krytých zlatem znamená říci zhruba toto: Prodám dvou zájemcům dům s tím, že je jde o výlučné vlastnictví, a pak tomu, kdo přijde jako druhý, suše oznámím, že ta koupě přece byla spekulací. Mohlo ho přece přejet auto, že. Konečně každá koupě a prodej je spekulací. To mně však nezbavuje toho, že jsem se dopustil podvodu anebo alespoň chyby. Navíc bankéř jistě ví, že za jistých okolností, například pokud přijde 20 % klientů si vybrat vklady, nebude schopen dostát svým závazkům. Implicitně to dokazují i volání bankéřů po zákazu vyzívání k runům na banky a snahy či podpora snah o zřizování centrální banky. Konečně obecně neplatí to, že se zločin anebo i chyba trestá či napravuje teprve tehdy, až se projeví. V řadě oblastí práva stačí už přípravy na trestný čin anebo "přípravy" na chybu.


K problému frakčního bankovnictví ještě publikoval M. Urza obecněji pojatý článek, v kterém však také uvádí, že: "Hynek Rk ve svém článku uvádí příklady, ve kterých není splněna podmínka v bodu 2/ [Obchodují-li klienti banky s penězi dané banky, příjemci takových peněz jsou obeznámeni s tím, že tyto peníze nejsou 100% kryté.]; já se však domnívám, že jde o příklady čistě teoretické, které v současnosti nenastávají. Je bláhové se domnívat, že v textu uvedený řezník a obchodník s motorkami by se vážně domnívali, že peníze, které přijímají, jsou kryté zlatem; jejich zákazníci jim nic podobného nenaznačovali, na bankovkách nic takového napsáno není a ani banky to o svých penězích netvrdí. Přirovnání k dvakrát prodaným deseti uncím zlata tedy dle mého názoru kulhá na obě nohy: zatímco zprostředkovatel obchodu slibuje oběma kupujícím zlato, klienti banky nakupující u řezníka a prodejce motorek těm dvěma nenabízejí zlato, nýbrž peníze, o kterých netvrdí, že by byly zlatem kryté. Kdyby řezník či prodejce motorek požadovali zlato, ale místo toho by dostali poukázku na zlato, která ve skutečnosti není 100% krytá, jednalo by se o stejný podvod jako v případě dvakrát prodaných deseti uncí. Požadují-li však ti dva peníze, o kterých vědí, že směnitelné za zlato nejsou, nemůže se přece jednat o podvod, dostanou-li jako platbu přesně to, co požadovali." (Viz zde).


Komentář: Takové tvrzení nedává smysl, pokud se bavíme o instrumentech na požádání. Máme vklady na požádání, kdy na přepážce či v bankomatu mohu získat papírové peníze ihned, tuto skutečnost vám potvrdí ostatně každý bankéř. A v minulosti bylo možné za papírové peníze na požádání v bance získat zlato. Ostatně Matěj Šuster ve svém pamfletu, na který jsem reagoval, jasně napsal: ""Osloví tedy majitele uloženého zlata a dohodnou se na „drobné“ změně smlouvy: majitelé si sice i nadále ponechají právo kdykoli si vybrat peníze..." (viz můj původní článek). Kdykoliv si vybrat peníze. To že je to tak lidmi běžně vnímáno, je ilustrováno i jejich rozčilením, pokud dojde k nevyplacení peněz nějakou bankou či k bankovní krizi. Nicméně kdybychom si tuto situaci tak, jak ji autor popisuje, představili a úplně všichni lidé si budou vědomi toho, že doklady o uložení zlata v bance nepředstavují celé nároky na dané zlato čili výlučné vlastnictví tohoto zlata, ale jen na jeho část. Jejíž výše také bude zhruba známá. Nabízí se pak otázka, proč alespoň hrubě nebudou tuto skutečnost zohledňovat. Například, pokud má někdo doklad o uložení zlata z banky B, tak cena zboží pro něj bude o 15 % dražší apod. Podobná situace nastane tehdy, pokud bude na bankovce napsáno něco jako "Kryto jen částečnými rezervami", či například "Kryto rezervou ve výši 25 %" nebo "V případě bankovní krize tyto peníze nejsou kryty a mohou bez náhrady zaniknout". Něco takového existovalo v historii jen velmi zřídka, vlastně spíše vůbec. Já znám jen ne zcela podobný příklad bezpečnostních doložek o pozastavení výplaty bankami vydaných vlastních bankovek v drahých kovech: příklad ze Skotska z let 1730 až 1765. V těchto případech by skutečně nemohli C a C1 tvrdit, že nevěděli, jaké peníze za své zboží nakupují. Avšak právě v případě doložky o pozastavení či odložení splatnosti alá Skotsko, to už, ale tak jednoznačné není. V zásadě by zde měl člověk peníze dříve nebo později dostat, jde zde jen o dobu, kdy je dostane, čili uvidí je třeba o několik týdnů později, než by si představoval, ale každopádně je uvidí. Podobně by se dalo totéž říci o bezhotovostních penězích, když by byla nějaká taková doložka o krytí uvedena třeba na výpisu o transakci.


Ovšem právě takovéto situace dnes realitou rozhodně nejsou. Tyto situace by se také vyznačovaly tím, že třeba papírové peníze na 10 uncí zlata, by měly cenu vyjádřenou ve zlatě v různých dobách různou. Dnes by to bylo dejme tomu 8 uncí zlata, zítra 6 uncí zlata a pozítří třebas 9.5 unce zlata. Likvidita takovýchto instrumentů (jejich směna za zlato či u depozit za papírové peníze) by byla z uvedených důvodu také menší. Otázka je, co by stalo, kdyby se taková věc stala běžnou. A dále jak by probíhala ekonomická kalkulace. Ale myslím, že alespoň hrubě by lidé tuto skutečnost zohledňovali, což by vedlo k nutnosti držet zřejmě poměrně velké rezervy, aby u lidí tyto peníze měli nějakou důvěru. Bylo by ovšem nutné zrušit zákon o zákonném platidle a nepostihovat vyzívání k runům na banky, či jiné pochybnosti o jejich likviditě.


Každopádně zopakuji z mého původního článku, že by mělo být jisté, že lidé v takovéto společnosti by neměli mít alespoň teoreticky námitky vůči vzniku prudké deflace a hospodářské krizi. Sami se dobrovolně rozhodli uspořádat své finanční záležitosti tak, že nelze prudké deflaci a hospodářské krizi zabránit. Po praktické stránce si ovšem toho nemusí být vědomi, což je však nezbavuje toho, že jsou za své jednání odpovědni. Naopak ti, co by drželi zlato, by byli odměněni a jejich zlato zhodnoceno, tím by jejich reálné zůstatky vlivem deflace na hodnotě dosti narostly.