Jdi na obsah Jdi na menu
 


Frakční bankovnictví a peníze kryté cennými papíry a majetkem dlužníka

3. 2. 2019

V minulosti poměrně živé diskuse o 100 % bankovních rezervách, jsou dnes již v řadách libertariánů a příznivců Rakouské ekonomické školy, téměř zapomenuty. Jedním z argumentů, který byl vznesen na podporu bankovnictví s částečnými rezervami (tedy s méně než 100 % rezervami vůči vkladům) byl ten názor, že poskytování úvěrů, při kterém vznikají i nové peníze, je podloženo různými aktivy, jako je třeba dluhopis, jiný cenný papír či majetek dlužníka, a že tedy svým způsobem jde o nějaké krytí nově vzniklých peněz. Čili depositní (vlastně všechny fiduciární) peníze tedy nevznikají z ničeho, ale jsou navázány na nějaké aktivum. Tuto teorii se tu budeme snažit prozkoumat.


Zbyněk Kalabis ve své knize „Základy bankovnictví“ uvádí, že z hlediska způsobu zajištění úvěru jsou rozlišovány úvěry na zajištěné, tedy úvěry, které jsou zajištěné konkrétní zajišťovací hodnotou (např. úvěry směnečné a lombardní); úvěry kryté, jejichž návratnost je zajištěna kvalitou hospodaření dlužníka (třeba kontokorentní úvěry) a úvěry nekryté, což jsou zejména úvěry typu úvěrových výpomocí (např. úvěry na mzdy) (1). Jak vidno, tak některé úvěry jsou sice skutečně něčím zajištěny, jiné ale spoléhají na to, že dlužník v budoucnosti dokáže něco vydělat a svůj úvěr splatit.


Jedním z úvěrů je třeba úvěr na zásoby. Ten si podnik od banky bere na nákup výrobních zásob, surovin a energie určených ke spotřebě ve výrobě nebo při poskytování služeb, či peníze použije na dokončení výroby a nebo na financování zásoby vlastních výrobků na dobu před jejich prodejem (2). Problémem zajištění úvěrů na zásoby je oceňování zásob, tedy problém je ve stanovení maximální výše, do které je možné tento úvěr poskytnout. Třeba u zásob k prodeji jde o prodejní cenu a u při nákupu zásob jde o cenu pořízení (3). Ovšem samozřejmě se spoléhá na to, že podnik s nějakým úspěchem své výrobky nakonec prodá. Co když ovšem nebude možné za předpokládané ceny výrobky prodat? Co když bude potřeba výrazně slevit, aby se vůbec sklady vyprázdnily? Jde sice o zajištěné úvěry, ale výše zajištění závisí na tom, jaké utrží prodávající dlužník příjmy za prodané výrobky. Úvěr na pohledávky za odběrateli, tedy na pohledávky za již prodané zboží nebo za poskytnuté služby (4) je zase závislý na tom, zde bude schopen splácet odběratel.


Jedním z úvěrů je spotřební úvěr, který bude splacen z budoucích příjmů toho, kdo si tento úvěr bere. Tento spotřební úvěr může být použit i na takové věci jako je jídlo anebo dovolená, tedy věci, které jsou prakticky hned spotřebovány a nemohou sloužit jako nějaká zástava. Ale i při nákupu mobilního telefonu, elektroniky nebo automobilu, kdyby teoreticky by tyto nové statky mohly býti použity jako zástava, je zde problém. Pár dnů či týdnů po nákupu mají tyto statky hodnotu o dost nižší a za rok či dva, kdy je úvěr ještě splácen, hodnotu podstatně nižší. Úvěry na tyto statky se čím dále více stávají závislé na budoucím příjmu, toho kdo si je vzal, než na statku, který byl za ně pořízen. Výš zmíněná úvaha tedy v tomto případě moc platná není. Teoreticky mohou být tyto úvěry kryty nějakým jiným majetkem dlužníka, ale tato možnost nemusí nutně nastat. Fiduciární peněžní prostředky tedy nejsou v tomto případě kryté žádným majetkem, ale jen možnými budoucími příjmy, kterých nemusí být ani dosaženo.


Vedle takovýchto úvěrů existují úvěry podnikům, které za ně nemají v podstatě čím ručit. Jde o výše zmíněné úvěrové výpomoci. „Úvěrové výpomoci jsou úvěry, které obchodní banka poskytuje svému klientovi, aby mu tak umožnila překonat nepříznivou situaci. Jedná se o poměrně rizikový druh úvěru, čemuž odpovídá i výše úrokové sazby.“ (5). Dokonce to může zajít i tak daleko, že je-li nějaký podnik v konkurzu může pomocí takových úvěrů vyrábět, ale peníze z těchto úvěrů jsou drženy odděleně od hospodaření takovéto zbankrotované firmy. V tomto případě tedy splacení úvěru závisí na budoucím příjmu za utržené statky. Fiduciární peněžní prostředky tedy nejsou ani v tomto případě kryté žádným majetkem, ale jen možnými budoucími příjmy, kterých nemusí být v budoucnosti ani dosaženo. Podobné je to s konsolidačními úvěry, které jsou poskytovány dlužníkům, aby je zachránily před úpadkem nebo insolvencí, a tedy zároveň ochránily dříve poskytnuté úvěry ohrožené možným úpadkem dlužníka (6).


Co třeba úvěry hypoteční? Ty jsou kryty nějakou nemovitostí (zástavním právem k nemovitosti), řekněme třeba bytem. Byt je třeba pořízen z 80 % své ceny na bankovní úvěr, který je postupně splácen, přičemž byt slouží jako zástava tohoto úvěru. Řeklo by se, že v tomto případě na začátku tohoto článku uvedená úvaha platí. Ale pokud přestane být úvěr splácen a dojde k výraznému poklesu tržní ceny bytu pod uvedených 80 %, tak bude výše zástavy nedostatečná k pokrytí celého hypotečního úvěru. Horší situace nastane, když banka poskytne úvěr ve výši 90 či i 100 % ceny bytu, což se v docela nedávné minulosti stávalo. Dojde-li tedy vlivem hospodářské krize k poklesu cen bytů, bude výše zástavy nedostatečná k pokrytí celého hypotečního úvěru (pokud tedy již nebyla nějaká jeho významnější část v minulosti splacena) a bude se nutné spolehnout na to, že dlužník bude někde schopen další peníze vydělat. Zbyněk Kalabis uvádí, že pohledávky z hypotečních úvěrů obvykle nepřekročí 60-80 % tzv. ceny obvyklé zastavených nemovitostí. Ale o dvě stránky dále dodává, že pokud klient nemá dostatečně velké prostředky, jejichž prostřednictvím by mohl profinancovat tu část investice do nemovitosti, která nemůže být profinancována hypotečním úvěrem, tak se použijí tzv. doplňkové úvěry do výše 20 % zastavené ceny nemovitosti (7). Ćili může jít až o 80, ale i o skoro 100 % tzv. ceny obvyklé zastavených nemovitostí! Vedle toho se vyskytují úvěry předhypoteční (stavební), které banka může poskytnout klientovi, který nedisponuje žádnou nemovitostí. Tímto úvěrem se pokryje doba před dostavěním a kolaudací nemovitosti, kterou pak klient ručí za splácení hypotečního úvěru (8). Fiduciární peněžní prostředky jsou i v tomto případě kryté majetkem jen částečně a částečně jsou „kryté“ možnými budoucími příjmy, kterých opět nemusí být v budoucnosti dosaženo.


Ještě markantnější je situace ohledně lombardních úvěrů, které jsou kryté zástavou ve formě kvalitních cenných papírů. Dlužník o tento úvěr banku požádá, pokud potřebuje hotovost, ovšem nechce prodat svoje cenné papíry. Banky obvykle poskytují lombardní úvěry do výše 40-60 % tržní hodnoty zastavených cenných papírů (9). Je zde tedy jistý prostor pro pokles ceny těchto cenných papírů. Ovšem člověk si celkem snadno představí pokles ceny cenných papírů třeba akcií anebo dluhopisů ve výši 50 % či 70 %. V období hospodářských krizí bývají poklesy někdy i drtivější. Dojde-li třeba vlivem hospodářské krize k poklesu cen cenných papírů, bude výše zástavy nedostatečná k pokrytí celého lombardního úvěru (pokud tedy již nebyla nějaká jeho významnější část v minulosti splacena). To může dokonce poskytnout i státní cenné papíry, některých silně zadlužených států. Fiduciární peněžní prostředky jsou v tomto případě taktéž kryté majetkem jen částečně a někdy skoro vůbec. A částečně jsou „kryté“ možnými budoucími příjmy, kterých opět nemusí být v budoucnosti dosaženo. Banky sami drží ve svém jmění dost často cenné papíry, kterými tzv. ručí za svoji kapitálovou přiměřenost. V případě neschopnosti splácet vklady by teoreticky klienti mohli být uspokojeni z majetku banky, ale v případě hospodářské krize je jasné, že majetek banky třeba v podobě cenných papírů anebo nemovitostí bude míti na medvědím trhu menší hodnotu, než ji měl před nástupem hospodářské krize. Někdy i podstatně menší. Navíc část tohoto majetku není možné rychle převést na peníze (cenné papíry, nemovitosti atd.).


Investiční úvěry jsou úvěry určené na financování projektů, které řeší dlouhodobější perspektivu firmy, tj. na financování investic jako jsou investice do hmotného investičního majetku tj. nemovitostí, strojů a technologií; investice nehmotné čili investice do know-how či investice finanční tedy investice do cenných papírů (třeba dluhopisů či směnek). Investiční majetek může sloužit jako kvalitní fixní záruka za splacení úvěrů, přičemž platí, že zdroje na splácení úvěrů se nemohou vytvořit najednou (10). Čili investice začne vydělávat až po svém dokončení a vydělává postupně. Samozřejmě nemusí vydělávat dostatečně a může i zcela neuspět. Jde tedy o rizikovou činnost. Navíc platí, že čím blíže jsou kapitálové statky, které byly pořízeny pomocí investice, spotřebě, tím hůře mohou být kvůli své specifičnosti přetvořeny na to, aby mohly produkovat jiné statky. V některých případech je doba od poskytnutí úvěru k vytvoření prvního výrobku velmi dlouhá (výroba dopravních prostředků, chemických látek, výstavba výškových budov atd.). Fiduciární peněžní prostředky jsou i v tomto případě kryté majetkem jen částečně a částečně jsou „kryté“ možnými budoucími i hodně vzdálenými příjmy, kterých opět nemusí být v budoucnosti dosaženo. Zvláště u tohoto typu úvěru je nutné podtrhnout a znovu zdůraznit, že zdroje na splácení úvěrů se nemohou vytvořit najednou.


Použijme selský rozum. Úvěr si bere někdo proto, že nemá potřebné bohatství, pomocí kterého by si rád opatřil něco jiného. A buď toho potřebného bohatství má málo anebo ho nemá vůbec a teprve počítá s tím, že ho vydělá. Kdyby potřebné bohatství měl, tak by si nic nemusel půjčovat. Někdo jiný může míti nějaké bohatství, ale pak je to bohatství málo likvidní a hůře se převádí na peníze. Čili celkem logicky je dost reálné předpokládat, že část a někdy i celé úvěry, a tedy i nově vytvořené peníze nejsou skutečně kryty ničím. Tím se nevylučuje možnost, že někdy někdo má nějaké bohatství, ale to potřebuje nezbytně k jiným aktivitám, a proto si půjčuje, ale může ním skutečně za úvěry ručit. Pokud to shrneme, tak na začátku uvedená teorie depositní (vlastně všechny fiduciární) peníze nevznikají z ničeho, ale jsou navázány na nějaké aktivum, má někdy pravdu, ale někdy ji zcela jistě nemá a zvláště u investičních a lombardních úvěrů je krajně problematická. Není divu, že povolání bankéře je psychicky náročné. Jak napsal Ludwig von Mises: "Poskytnutí úvěru je nutně vždy podnikatelskou spekulací, která může vyústit v nezdar a ztrátu části nebo celé půjčené částky. Každý smluvený a splácený úrok neobsahuje jen čistý úrok, ale také podnikatelský zisk." (11).   

 

Poznámky:

(1) Kalabis, Zb. Základy bankovnictví: bankovní obchody, služby, operace a rizika. Brno: BizBooks 2012, s. 105.
(2) Ibid, s. 105.
(3) Ibid, s. 106.
(4) Ibid, s. 106.
(5) Ibid, s. 109.
(6) Ibid, s. 114.
(7) Ibid, s. 111-113.
(8) Ibid, s. 113.
(9) Ibid, s. 108.
(10) Ibid, s. 109.
(11) Mises, L. von. Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Praha: Liberální institut 2006, s. 481.