Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dvě důvěry v centrální banku

24. 3. 2014

Dvě důvěry v centrální banku

Intervence české centrální banky (ČNB) z konce roku 2013 na devizovém trhu s cílem dosáhnutí inflačního (inflací se zde rozumí růst cenové hladiny a týká se to celého příspěvku) cíle banky ukázala na jednu zajímavou věc, kterou lapidárně shrnul ve svém článku ekonom a politik dr. M. Pánek: "Česká národní banka (ČNB) zahájila devizové intervence, lid se začal bouřit, mluvit o okrádání atp. A já to nechápu. Vypadá to, že lidi v podstatě až teď zjistili, že máme centrální banku a že ta manipuluje českou měnu a centrálně plánuje, co se s ní bude dít....Skutečnost je taková, že ČNB vyhlásila inflační cíl 2 %. A protože v bankovní radě jsou ekonomové a ne politici, rozhodli se, že tento cíl budou držet, přestože svým krokem strašně naštvou veřejnost, která o jejich počínání dosud nejevila nejmenší zájem." [1]. Jinými slovy určitá část lidu si zřejmě myslela, že centrální banka udělá něco jiného, než centrální banka nakonec udělala. Někteří zřejmě ani netušili, co centrální banka dělá či může dělat.

 

Profesor Milan Sojka ve své knize "Dějiny ekonomických teorií" uvedl, že od počátku 90. let 20. století přibývá zemí, které používají různé formy cílování inflace ve spojení s postavením centrální banky jako nezávislé instituce sledující měnové cíle, cílem je co nejdůvěryhodnější a co netransparentnější chování banky. Proto je cílování inflace většinou spojeno s veřejným vyhlášením střednědobého inflačního cíle či koridoru v numerickém vyjádření [2]. Dle jednoho z obhájců centrální banky ekonoma a učitele dra J. Schwarze platí, že: "Tedy důvěryhodnost je pro centrální banku vším....Bez důvěryhodnosti by prostě měnové politika nevedla k zamýšlenému cíli - stabilizaci ekonomiky. Ne nadarmo je míra důvěry velmi důležitou složkou všech těch DSGE [Dynamic stochastic general equilibrium, pozn. autora] modelů, které se v centrálních bankách většinou používají pro prognózy. Bankovní rada ČNB se někdy před rokem shodla na tom, že v případě potřeby dalšího uvolnění měnové politiky použije kurz. Tohle rozhodnutí veřejně vyhlásila. Teď je už delší dobu uvolnění nutné, přičemž pro některé členy BR [bankovní rady, pozn. autora], kteří předtim hlasovali proti intervencím, už asi přesáhlo jejich osobní hranici, kdy byli ještě ochotni to zkusit "vysedět". Protože hrozilo, že ČNB začne ztrácet onu veledůležitou důvěru - nebude se snažit dosáhnout inflačního cíle, ačkoliv nástroj na to má." [3].

 

Jak je tedy patrné, tak v případě devizové intervence ČNB lidé (včetně takových ekonomických veličin jako je V. Klaus anebo P. Kohout) věřili, že se (ne)stane něco jiného, než se pak stalo. Čili je klidně možné, aby lidé včetně expertů i přes snahu centrální banky o transparentnost důvěřovali v něco jiného. Záměrně nepíši, že nedůvěřovali v politiku centrální banky jako takovou. Důvěřovali spíše v její jinou politku (či neprovádění nějaké politiky). Proč mohli důvěřovat v jinou politiku banky? Existuje několik důvodů. Já zde vyjmenuji jen pár těchto důvodů. Prvním je nejistota, která je dána tím, že budoucnost je sama o sobě nejistá a není známo jaké informace se podaří v budoucnosti objevit. Není ani možné zpracovat všechny stávající informace. Nelze tedy plně odhadnout to co centrální banka udělá. V ČNB se rozhoduje hlasováním a tedy zde má vliv hlasovací paradox. Tento paradox prvně popsaný markýzem de Condorcet v 18. století lze přiřadit k nevýhodám hlasování. Paradox způsobuje, že o vítězství něčeho rozhoduje pouze pořadí, v jakém se hlasovalo. Z toho plyne význam kohokoliv, kdo rozhoduje o pořadí hlasování. A dále fakt, že opakované hlasování vede k jiným výsledkům. Dalším bodem je to, že i úředníci banky jsou jen lidé, kteří mají svoje slabosti a tedy sledují, tak jako každý své zájmy. Nejsou tedy imuní k tomu, aby nepodlehli tlaku zájmových skupin. Nejsou ani zcela nezávislí na vůli politiků (Sojka i Pánek se v tomto mýlí). To je fakt, který celkem dost ekonomů ignoruje, přestože jinak uznává význam ekonomické školy teorie veřejné volby. Hlasování bývá někdy těsné, což znační, že samotní bankéři mají na věci různý názor. Proč by pak nemohli mít různý názor na to, jak hlasování dopadne i běžní smrtelníci?

 

Konečně jedna věc je oficiální stránka věci - tj. jakoby důvěra v oficiální skutečnosti a druhá věc je důvěra v neoficiální stránku věci. Pokud se tvrdí, že: "Bankovní rada ČNB se někdy před rokem shodla na tom, že v případě potřeby dalšího uvolnění měnové politiky použije kurz. Tohle rozhodnutí veřejně vyhlásila." [4]. Tak to máme v podstatě jen tu důvěru v oficiální skutečnosti. Co, ale důvěra v neoficiální stránku věci? Někdo něco zhruba před rokem někde oficiálně rozhodl, ale pak zhruba rok nic moc nepodnikl. Moc bych se nedivil, kdyby se velká část lidí řídila v tomto případě spíše důvěrou v neoficiální skutečnosti. Ostatně běžně okolo nás existují takovéto neoficiální skutečnosti. Například neformální pravidla obchodu nebo chování. Co je důležité tak tyto pravidla bývají i v rozporu s těmi oficiálními (formálními) pravidly. Existují tak běžně zákony a nařízení, které se jen málo dodržují anebo se vůbec nedodržují. Dále jsou zde neformální styky a infromace, které mohou být v rozporu s formálními  styky a infromacemi. Čili to že někdo vyhlásí oficiálně nějaký inflační cíl či měnovou politiku, celkem tedy ještě nemusí znamenat, že lidé nebo jejich část důvěřují v to, že těchto oficiálních skutečnosti bude zhruba dosaženo. Můžou důvěřovat vzhledem k výše uvedeným problémům i jiným variantám vývoje. Pokud se tedy tvrdí, že: "Důležité ale je, aby ČNB byla důvěryhodná v tom, že se bude snažit držet inflaci co nejblíže cíle." [5]. Tak by mělo být jasné, že neoficiální (neformální) stránka věci může klidně vést k tomu, že různí  lidé budou tento cíl či politiku vidět jinde, než je oficiální cíl nebo měnová politika. A toto ještě bude posilováno skutečností, že centrální banka není často schopna celkem se k inflačnímu cíly přiblížit. Údaje za několik posledních let ukazuje tabulka, kterou jsem našel ve zde citované diskusi z Ludwig von Mises Institutu, a která se vztahuje k inflačnímu cíly 2 %:

 

rok | inflace v procentích bodech | odchylka od cíle 2 % v procentích bodech | odchylka v %
2010 | 1,5 | -0,5 | -25 %
2011 | 1,9 | -0,1 | -5 %
2012 | 3,3 | 1,3 | 65 %

 

Cíl tak plnila ČNB v rozmezí od -25 do 65 %.

 

Vítězové a poražení

Samozřejmě nelze očekávat, že všichni lidé budou mít stejné inflační očekávání [6], ale i otázka správného očekávání bude, tak jak odhadování poptávky a nabídky hotových produktů a výrobních faktorů předmětem odhadu podnikatelů a jiných ekonomických subjektů. Někdo bude v tomto odhadu úspěšnější, protože to dovede lépe anebo proto, že má štěstí. Jiní budou muset postupovat pomocí metody pokusu a omylu, což je významná metoda dosahování cílů v komplexním a složitém světě. Čili odhady lidí budou různé, ale centrální banka bude sledovat jen nějakou průměrnou míru odhadu, bez ohledu na to, které z těch odhadů jsou dobré, či špatné. A bez ohledu na to, kolik lidí zastává vůbec průměrný odhad. Proto bude i při lepším plnění cílů ze strany centrální banky vždy nějací vítězové a poražení. Je mylné se domnívat, že to bude jen tehdy, pokud se banka na cíl netrefí, což se snaží naznačit tato citace: "Když má centrální banka důvěru, ekonomičtí aktéři (zaměstnanci, zaměstnavatelé, investoři, atd.) očekávají, že inflace bude okolo inflačního cíle. Promítnou to do svých investičních projektů, do svých mzdových požadavků a tak podobně. Když pak inflace přesně na cíli nebude, tak to samozřejmě...  vytváří vítěze a poražené." [7].

 

Malá kladná inflace

Obecně podnikatelé se zajímají o rozdíly v cenách, které dosahují mezi trhy, kde prodávají své produkty a trhy, kde nakupují výrobní faktory (půda, práce a kapitálové statky), z kterých své produkty vyrábějí. Respektive je zajímá, co si za tento rozdíl nakoupí pro sebe a svoji firmu, čili ceny spotřebních a výrobních statků, které nakupují anebo chtějí nakoupit. Existuje názor, který tvrdí, že: "Možná ještě jednu poznámku na konec k té malé kladné inflaci a strachu z poklesu cen. Existuje ohromné (jakože fakt veliké) množství literatury, která je jako celek podle mě poměrně hodně přesvědčivá, a která ukazuje, že z důvodu existence nominálních rigidit zejména (!) při poklesu cenové hladiny nemusí docházet jen k nominálnímu přizpůsobení (= přeceňujeme zboží, snižujeme si mzdy, ale globálně vzato jsme na tom pořád stejně), ale bude docházet i k reálnému přizpůsobení (na úrovni ekonomického výstupu a zaměstnanosti). Což je něco, co logicky nechceme. A když jsme schopni tomu zabránit tím, že budeme držet inflaci a hlavně inflační očekávání v malých kladných hodnotách, tak why the hell not." [8]. Odhlédneme-li od toho, že to ve skutečnosti může být právě soudobá měnová politika, která vede ekonomické subjekty k tomu, že si zvykly v podstatě na trvalý růst cennové hladiny. Pro příklad je zajímavé, že v případě adaptivního očekávání inflace je to nejprve nějaká míra inflace, a pak na ni reagující očekávání, které se centrální banka snaží opět "pokrýt" zhruba jemu odpovídající inflací. A tak stále dokola (může to pak vpadat, jak by nabídka peněž byla endogenní). Tak je pravdou, že může docházet místo snižování cen a mezd k omezení či ukončení výroby anebo propouštění. Nicméně prvně je nutné říci, že existence centrální banky má reálné náklady pro ekonomiku. A to náklady na založení a provozování centrální banky, což vyžaduje nějaké výrobní faktory (úředníci, kancláře, automobily a podobně), náklady na nevýhody pramenící z jednotné univerzální měny s nuceným oběhem (omezení konkurence a omezení experimentování s alternativami), z existence morálního hazardu, který plyne z toho, že centrální banka slouží zároveň jako věřitel poslední instance, z případné (až do nedávna většinou nepřímé a dnes i přímé) monetizace státního dluhu, náklady na to, že bankovní úředníci mohou klidně sledovat své soukromé zájmy a zájmy zájmových skupin (vývozci, dovozci, politici aj.). A tak dále. Čili není to tak, že by tato politika byla zdarma, ve skutečnosti něco stojí.

 

Další potíž uvedeného tvrzení je to, že nové peníze vstupují do ekonomiky postupně, a to jak z hlediska času tak z hlediska místa. To dosvědčuje i samotný autor tvrzení, když uvádí, že: "Vzhledem k tomu, že plný účinek měnové politiky do cen se projevuje až se zpožděním 12-18 měsíců, je pochopitelné, že se těžko dá v každém okamžiku (nebo v průměru za rok) přesně trefit stanovený cíl." [9]. Čili dochází k postupné změmě cen v ekonomice. A k tomu aby došlo k nějakému reálnému přizpůsobení v ekonomice, tak bohatě právě stačí, že jsou změny cen postupné. Tj. že neprobíhají z časového hlediska současně a neprobíhají současně ve všech částech trhu. Představme si, že prodáváme námi vyrobené zboží za 100 korun a nakupujeme výrobní faktory pro výrobu tohoto zboží za 90 korun a očekáváme inflaci 2 % za rok a tedy plánujeme, že za rok budou naše ceny 102 korun a 92 korun (neděláme zde přesné výpočty a proto nebudeme čítat s přesnou hodnotou 91.8 korun). Pomíjíme zde pro jednudochost výkladu změny v poptávce a nabídce po daném zboží a výrobních faktorech, které se na trhu také vyskytují. Pak díky tomu, že změny cen neprobíhají z časového hlediska současně a neprobíhají současně ve všech částech trhu, tak můžeme klidně dojít do stádia, že prodejní ceny našeho zboží se budou vyvíjet jinak než nákupní ceny potřebných výrobních faktorů. Prodejní ceny zboží mohou být za rok dejme tomu třeba 101 korun, ale výrobní faktory budou stát již 92 korun. Nyní už nevyděláváme tolik a bude nutné se ohlídnout po jiných oborech a stáhnout ze současného podnikání, některé výrobní faktory a ty zaměstnat jinde. Zároveň dojde ke změně v adaptivním očekávání vývoje uvedených cen (současné ceny slouží jako jen z podkladů k odhadu budoucího vývoje). Dochází tedy ke vzniku reálných přizpůsobení v ekonomice. Nebo ceny mohou být třeba 103 za zboží a 91 korun za výrobní faktory. Nyní vyděláváme o něco více a bude dobré se ohlédnout po dalších výrobních faktorech a ty přetáhnout do našeho nyní výnonějšího podnikání (da facto tady dochází k určité peněžní iluzi). Opět dochází tedy ke vzniku reálných přizpůsobení v ekonomice, protože se výrobní faktory včetně práce musí přemístit do nyní prosperujících odvětí a i to něco stojí. Mění se i adaptivním očekávání vývoje uvedených cen.

 

Někdo by mohl namítnout, že až uplyne zhruba 12 až 18 měsíců, tak ty ceny budou stejně 102 a 92 korun. Jenže tak to fungovat nemůže, protože to by se efekt zvýšení cenové hladiny vyčerpal a pak by došlo opět k reálnému přizpůsobení ekonomiky, kterému jsme se chtěli vyhnout (viz citace před poznámkou [8]). Dokonce nestačí ani počkat a pak zahájit další kolo inflace, protože přece do cen se plně promítne účinek měnové politiky dle odhadu se zpožděním 12-18 měsíců. Je nutné provozovat kontinuálnější inflační politiku a tedy změny cen z důvodu inflace budou také časově kontinuální čili neustálé. Klidně mohou být po 12 až 18 měsících 101 a 94 korun, 102 a 92 nebo 103 a 91 korun či jiné. A v postatě je celkem jedno, zda se centrální banka trefí do svého inflačního cíle anebo netrefí. Někdo by mohl ještě namítnout, že se dopady měnové politiky kompenzují. Někdo se kvůli ní ocitne v úpadku a jiný bude prosperovat. Avšak ten, kdo bude prosperovat prosperuje jen kvůli iluzi a dříve nebo později bude muset také nakonec provést restruktualizaci, tak aby jeho produkce odpovídala realitě a ne iluzi. A restruktualizace opět znamená nějaká reálná přizpůsobení ekonomiky, které mají také (stejně jako předchozí případy) dopad i na spotřebitele. V realitě zde vše uvedené bude komplikované tím, že změny cen dané měnovou politikou není celkem možné odlišit od jiných důvodů pohybů cen na trhu. Je také pravdou, že pronikání nových peněz do ekonomiky nemusí být alespoň v prvním či druhém kole pronikání náhodné (zájmové skupiny jako příjemci nových peněz) a může tedy udržovat nějaké byznysy trvaleji [10] v chodu. Ovšem tomu se dějě na úkor jiných ekonomických subjektů a zvyšuje to náklady na pozdější restruktualizaci produkce.

 


[1] Pánek.
[2] Sojka, s. 433. Cílem je tedy předejít šokům. Otázkou pak je, jak v případě hospodářské krize vlastně vyvolat peněžní iluzi a dočasně tak přivést k účinnosti proti-krizovou keynesiánskou (monetaristickou) měnovou politiku. To, ale necháme stranou.
[3] Schwarz, J. Diskuse na webu Ludwig von Mises Institutu [online, 2013]. Dostupné z (přístup III/2014): http://www.mises.cz/clanky/komentare.asp?clanekid=1287.
[4] Ibid.
[5] Diskuse na webu Ludwig von Mises Institutu [online, 2013]. Dostupné z (přístup III/2014): http://www.mises.cz/clanky/komentare.asp?clanekid=1287.
[6] Ať už realistická adaptivní očekávání, tak jak je popsal Milton Friedman anebo celkem nerealistická racionální očekávání, jak je vidí R. E. Lucas junior (k tomu viz Sojka, s. 383 a 397). K racionálním očekáváním se dá namítat, jak někdo může vzít třeba v úvahu důsledky hlasovacího paradoxu anebo zájmů bankovních úředníků. Jak někdo může vědět pro co chtějí jednotliví členové bankovní rady hlasovat v budoucnosti a jaké informace tito lidé v budoucnosti získají či nezískají. Dále jistě moho ekonomických subjektů si nedělá prognózy inflace ani nesleduje prognózy jiných subjektů a spoléhá jen na změny cen (a z nich plynoucí adaptivní očekávání), které se jich dotýkají na trzích, kde se tito lidé pohybují apod. A co nejistota budoucího vývoje obecně?
[7] Schwarz, J. Diskuse na webu Ludwig von Mises Institutu [online, 2013]. Dostupný z (přístup III/2014): http://www.mises.cz/clanky/komentare.asp?clanekid=1287. Pro příklad mám třeba odhad  2% inflace za rok, cíl banky bude 3% inflace za rok a realita bude 3.25% inflace za rok. Banka se celkem trefila, ale já budu poražený, protože jsem například půjčil peníze za úrok dle svého odhadu. Citované tvrzení doktora Schwarze celkem jasně vychází právě z R. E. Lucase a ne ani tak z teorie adaptivního očekávání. Obávám se, že mnoho lidí nesleduje inflační cíle centrální banky.
[8] Ibid.
[9] Ibid.
[10] Pravda nikoliv zcela trvale, protože i zájmové skupiny mezi sebou bojují o moc a finanční prostředky.

 

Prameny:
1. Pánek, M. Pár slov k intervenci ČNB [online, 2013]. Dostupný z (přístup III/2014): http://www.mises.cz/clanky/par-slov-k-intervenci-cnb-1288.aspx.
2. Sojka, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: Havlíček Brain Team 2010, ISBN 978-80-87109-21-2.
3. Diskuse ke článku Krupy, V. Bude ČNB kupovat uhlí a brambory?: viz příslušné poznámky.