Airbnb a svoboda podnikání
Už nějakou dobu sleduji diskusi ohledně Airbnb. Jedna skupina - odpůrci tohoto způsobu podnikání chce toto podnikání regulovat a zdaňovat, a někteří z nich dokonce i rovnou zcela zakázat. Část z těchto lidí tak chce „narovnat“ podnikatelské prostředí a druhá část by ráda více klidu v domech, kde bydlí anebo vlastní nějaký ten hotel a penzion. Druhá skupina – příznivci tohoto způsobu podnikání a asi i sdílené ekonomiky vůbec - je pro svobodu podnikání čili pro svobodu nakládání s vlastním majetkem. Blížím se ve svých názorech druhému uvedenému postoji. Jenže tak jednoduché to v tomto případě není. Respektive je to jednoduché v tom případě, kdy někdo takhle pronajímá nějaký objekt, který mu celý patří. Třeba chatu nebo rodinný dům anebo když mu patří celý činžovní dům. Co když však nastane situace, kdy někdo pronajímá přes Airbnb (anebo podobnou službu) vlastní byt v činžovním domě? Nakládá takový člověk jen s vlastním majetkem? Zdánlivě ano, protože byt mu přece patří. Ve skutečnosti však zároveň nakládá i s majetkem jiných majitelů bytů v daném domě. Nakládá totiž se společnými prostorami.
Fanatičtí libtardi podporují pošlapávání majetkových práv vlastníků společných prostor
Bytová jednotka v činžovním domě obsahuje jednak byt, ale také podíl na společných částech domu. Jsou to ty části, které podle své povahy mají sloužit vlastníkům jednotek společně. Jde třeba o chodby, schodiště, výtahy, sušárny a podobně. Je celkem logické, že některé z těchto společných částí domu využívají lidé, kteří v daném domě bydlí a musí je využívat i krátkodobí nájemci (třeba chodby, osvětlení, výtah apod.). V tomto případě však již krátkodobí nájemci využívají i majetek jiných osob. A navíc jejich pan domácí má většinou na společném majetku velmi malý podíl. Třeba v domě s deseti bytovými jednotkami jde jen o 1/10 podílu na uvedeném společném majetku. Krátkodobé i dlouhodobé pronájmy tak zasahují i majetková práva jiných osob čili spolumajitelů společných prostor domu. A není důvod proč by majitelé těchto společných prostor neměli mít nějaké právo ovlivňovat jejich používání. Toto používání je nyní upraveno nějakým zákonem. Pokud jde o spoluvlastníky a výkon jejich spoluvlastnických práv, v zásadě platí, že každý spoluvlastník je oprávněn používat celou společnou věc (tj. společné prostory), a ve svém právu je omezen stejnými právy ostatních spoluvlastníků. Spoluvlastnický podíl pak vyjadřuje míru práv při rozhodování o společné věci a jejím využití. Proč by ale ve svobodné společnosti nemohlo být použití těchto prostor upraveno nějakou smlouvou či dohodou mezi spoluvlastníky? A i dohodou či smlouvou, která vylučuje krátkodobé uživatele (třeba vyjma příbuzných, řemeslníků a návštěv) z užívání společných prostor? Bylo by to v rozporu s majetkovým právem? Nikoliv. Člověk, který by chtěl koupit byt s takovým spoluvlastnictvím, by ho jednoduše nekoupil, pokud by chtěl byt krátkodobě pronajímat turistům. A šel by nakupovat jinam.
Už jinde jsem uváděl příklady soukromých míst s poměrně dost přísnými regulacemi takovéhoto užívání společných prostor. D. Boaz ve své knize "Liberalismus v teorii a politice" uvádí, že se 4 miliony Američanů rozhodlo žít v přibližně 30 tisících soukromých komunitách a dalších 24 milionů žije v uzavřených družstvech vlastníků, družstvech nájemníků nebo činžovních domech, které také představují malé chráněné komunity. Ve větších společenstvích jsou všechny domy, ulice, kanalizace i parkovací plochy soukromé. Po zakoupení domu nebo bytu platí obyvatel měsíční poplatek, který pokrývá bezpečnost, údržbu a správu. Mnoho těchto komunit je jak ohrazených, tak hlídaných. A pro nějakého libertariána překvapivě mnoho těchto komunit má docela přísná pravidla: regulace barvy domu, výšky živého plotu, parkování na ulici a dokonce i držení zbraní. Lidé si vybírají tyto komunity zčásti proto, že považují taková pravidla - dokonce i přísná pravidla - za přiměřená! Ostatně lidé si mohou vybrat komunity podle pravidel, které tyto nabízejí (Boaz, D. Liberalismus v teorii a politice. Praha: Liberální institut 2002, str. 303-304). Čili prostě dá se také říci, že když se jim daná pravidla nelíbí, tak se jednoduše přestěhují jinam.
V USA dodnes existuje mnoho takových soukromých ulic, čtvrtí a i celých měst. Říká se jim "Gated Comunities". Jednou z takových komunit je pro příklad Canyon Lake. A zdejší "Property Owner's Manual" má přes 170 stránek, ale dost prostoru je věnováno třeba rybaření, golfu, provozování lodiček na jezeře a podobně. Základní pravidla a regulace mají jen bratru 30 stránek. Uvedu zde pár zajímavostí z těchto základních pravidel a regulací. Nesmí se zde třeba prodávat, nabízet k prodeji, používat, vypouštět, skladovat anebo převážet žádné typy ohňostrojů, pokud člověk anebo organizace nezískají speciální povolení od generálního ředitele. Děti do 18 let nesmí vycházet od 10 hodiny večerní do 6 hodiny ranní z domu! Člověk se nesmí zbytečně zdržovat, prodlévat nebo otálet bez legitimního důvodu na jakémkoliv vlastnictví Canyon Lake Property Owners Association, a to i na takových místech jako jsou mimo jiné pláže, doky, parky, ulice, chodníky apod. Poté, co je člověk požádán osazenstvem, aby výše uvedené opustil, nesmí na výše uvedené znovu vstupovat. Jsou zde i restrikce na kouření na veřejnosti v podobě 20 stop od budov asociace a 25 stop od parku, pokud tedy nejde zrovna o kuřácká místa. Panují zde omezení stran pohybu psů na veřejných místech. Agresivní psi zde nejsou vůbec dovoleni. Odhazovaní odpadků je striktně v Canyon Lake zakázáno. Stejně jako podomní prodej. Omezeno je obtěžování hlukem (ne ovšem každý hluk je zakázán), zejména značným a bezdůvodným… (Property Owner's Manual. Canyon Lake: Canyon Lake Property Owners Association 2020, str. 44, 45 a 46. Dostupné na www.canyonlakepoa.com). No a činžovní dům je v podstatě takovým malým soukromým místem.
Co tedy potřebujeme je uvolnění pravidel, aby si spoluvlastníci společných prostor mohli ve větší míře určovat používání těchto prostor s ohledem na svá majetková práva. Což mimo jiné zahrnuje i případnou diskriminaci vůči nevlastníkům (nikoliv však vůči vlastníkům) těchto společných prostor. Případné dohody a smlouvy budou z logiky věci různé, tak jak jsou různí lidé. Někde budou přísné, někde velmi přísné, jinde benevolentní. A lidé je budou moci odmítnout a v daném činžovním domě nebudou byt kupovat. Jistě by to znamenalo v některých činžovních domech konec služby Airbnb a podobných služeb. Jinde by se naopak nejspíše objevovaly činžovní domy zasvěcené této službě z části anebo i zcela. Soutěž mezi různými modely by přinesla jistě mnoho různých druhů řešení tohoto problému a zároveň by na smetiště dějin odhodila nefunkční modely. Co tedy potřebujeme především není regulace anebo rovnou zákaz Airbnb a podobných služeb (u některých, zvláště těch decentralizovaných, to v budoucnosti ani nemusí pořádně jít) a není to ani svoboda podnikání na z větší části cizím (!) majetku, ale jde především o svobodu si v činžovním domě upravit vzájemné vztahy mezi spolumajiteli stran využívání společných prostor.