Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ze skromných počátků až na vrchol II: Aneb příklady vzestupu nižších vrstev v době divokého kapitalismu v Čechách

15. 3. 2016

Kdysi byl používán plakát o osudu talentu za kapitalismu - žebrající houslista a o osudu talentu za komunismu (či nacionálního socialismu, už přesně nevím) - houslista hrající před diváky. Byl však osud talentu za (relativního) kapitalismu 19. století skutečně tak špatný? Na rozdíl od předchozích dob byla tehdy totiž možnost vzestupu mnohem větší. V této stati uvedu 25 příkladů takového vzestupu převážně z oblasti Čech (a tentokrát občas i z Moravy) v době 19. století. Zabýval jsem se osobami narozenými v letech 1800 až 1885, které se dokázali ze skromných či přímo chudých poměrů anebo z postavení nižších vrstev (maloroníci, venkovští řemeslníci, dělníci, sluhové atd.) či nuzných poměrů v pozdějších stádiích života vyšvihnout mezi významné a obecně známé osobnosti (a výjimečně opět z této pozice spadnout, někdy až na dno). I když dnešnímu čtenáři některé tyto osobnosti nic už neřeknou, šlo ve své době o lidi dostatečně známé. Každopádně jde většinou o osobnosti, které se kvalifikovali do encyklopedie "Kdo byl kdo v našich dějinách" z nakladatelství Libri.

 

Spisovatelé
1. Vítězslav Hálek (1835-1874) byl básníkem, spisovatelem a novinářem. Jeho rodiče si najímali hostince, tudíž se mohli mít relativně dobře. Hálek tak mohl studovat. Avšak proti přání rodičů, aby se stal knězem, vstoupil roku 1855 na filozofickou fakultu. Prostředky na studie si však už musel obstarat sám (rodiče ho odmítli podporovat - odepřeli mu veškerou peněžní podporu) soukromým vyučováním. Podařilo se mu však díky vyučování výhodně oženit. Později se stal profesionálním novinářem [1].


2. Jan Herben (1857-1936) - byl novinářem, spisovatelem a politikem. Dokonce byl po roce 1918 členem Národního výboru a v letech 1920 až 1925 byl senátorem. Uvádí se o něm následující: "Tento významný publicista a spisovatel, původem z chudých poměrů, začínal svoji cestu za vzděláním na německé škole v Hustopečích a gymnáziu v Brně. Po maturitě roku 1878 odjíždí téměř bez prostředků do Prahy, kde se zapisuje na filosofické fakultě." [2]. Další zdroj uvádí, že jeho otec byl původně zemědělský dělník, posléze hajný. Za dob Herbenova mládí měli rodiče často nouzi a on sotva odrostl, musel s nimi pracovat. Teprve až se stal jeho otec "císařským" hajným, bylo u Herbenů lépe. Na studiích v Praze se živil většinou kondicemi [3]. Jiný materiál uvádí, že vedle kondic Herben obdržel i podporu spolku Radhošť [4]. Tento spolek podporoval studium studentů z Moravy v Praze.


3. Karel Hynek Mácha (1810-1836) byl významným básníkem. V jednom prameni se o něm můžeme dočíst: "Zakladatel moderní české poezie, nejvýznamnější představitel českého romantismu K. H. Mácha se narodil v rodině mlynářského pomocníka v Praze na Újezdě. Záhy po jeho narození se rodina, postižená hospodářským krachem roku 1811, přestěhovala do chudé čtvrti kolem kostela sv. Petra, kde Mácha prožil dětství i chlapectví. Chodil do svatopetrské farní školy a v letech 1824-30 navštěvoval novoměstské gymnázium. To už si jeho otec otevřel na Dobytčím trhu (dnes Karlovo náměstí) krupařství, k němuž přiléhal i nuzný byt.". Přesto však mohl Mácha studovat gymnasium, filosofii a nakonec univerzitu [5]. Jiný pramen uvádí, že Mácha žil ve velmi skromných podmínkách [6]. A další to, že po krachu se rodina musela stěhovat do stále chudších čtvrtí, nakonec do okolí Anežského kláštera [7].


4. Josef Svatopluk Machar (1864-1942) byl známým básníkem a spisovatelem. Byl synem mlynářského stárka a přechodně i nájemce mlýna. Machar mohl studovat. Ovšem: "V sedmnácti letech ztratil otce a byl odkázán na vlastní obživu kondicemi i prvními příležitostnými příspěvky v časopisech.". Nicméně později pracoval jako úředník a po 1. světové válce byl poslancem a generálním inspektorem československé armády [8]. Jinde se píše poněkud podrobněji: "Pocházel z Kolína, kde se jeho otec živil jako mlynářský dělník - a živil se těžce: existenční nejistota, ve které rodina žila, nezůstala bez vlivu na zvláštní, pesimistický tón synova psaní." [9].


5. Vilém Mrštík (1863-1912) byl spisovatelem, dramatikem a literárním kritikem. Známé jsou z jeho díla "Pohádka máje" a "Maryša". Jeho dílo běžně (nejen) v jeho době vycházelo a bylo oblíbeno. Mrštík nakonec ukončil život sebevraždou, ale zřejmě nikoliv z materiálních pohnutek. Jeho otec byl pouhým ševcem a matka švadlenou. I později měl Mrštík problémy a rozhodl se díky existenčním potížím v roce 1891, které nastaly po jeho propuštění z krátkodobého úřednického zaměstnání v Úrazové pojišťovně v Praze, opustit svět velkých měst a odstěhovat se za svým neméně slavným bratrem Aloisem na venkov [10].


6. Božena Němcová (1820-1862) byla slavnou spisovatelkou, jednou ze zakládajících osob moderní české literatury a národní buditelkou. Jedna z nemnoha zde uvedených osob, které se i přes nespornou slávu materiálně moc nevedlo. Byla dcerou (anebo nebyla, ale byla jimi vychovávána) pouhého kočího a služebné. Její školní vzdělání bylo nevelké. Vdala se sice za úředníka, ale ten byl za své vlastenecké postoje často překládán, perzekuován a manželé byli sledováni. Později: "V Praze žila Němcová s dětmi doslova v bídě, odkázána na nevelké literární honoráře a na podpory od přátel, především J. E. Purkyněho a K. J. Erbena." [11]. Jinde se píše přímo o špatném finančním zajištění až bídě, ale také o více než třech stech vydání "Babičky" a mnoha jejich zahraničních překladech [12].


7. Adalbert Stifter (1805-1868) byl známým rakousko-německým spisovatelem původem z Čech. Když mu bylo 12 let, zemřel mu otec a příbuzní rozhodli, že Stifter půjde studovat na benediktinské gymnasium. Dlouho se nemohl vymanit ze složité finanční situace, v letech 1837 a 1841 jen taktak unikl exekuci. Ale nelze říci, že by na tom neměl také svůj podíl, jednak zběhl ze studií práv a přírodních věd a jednak: „V dospělosti několikrát odmítl vydat se po zajištěné úřednické dráze ve státních službách a raději se potloukal jako domácí učitel.“ [13].

 

Politici, církevní představitelé a buditelé
8. Josef Hybeš (1850-1921) byl socialistickým politikem a novinářem. Za první republiky poslancem a senátorem. Významný socialistický politik byl v mládí a i později pouhým tkalcem [14]. V "Encyklopedii dějin města Brna" se píše, že Hybeš začal pracovat jako dělník již v devíti letech. Poslancoval už za mocnáře [15]. Hybeš byl i socialistickým praktikem v oblasti svépomocného bydlení, avšak nepříliš úspěšným.


9. Cyril František Kampelík (1805-1872) byl národním buditelem, průkopníkem svépomocného družstevnictví a lékařem. Jako lékař působil v Praze a později ve východních Čechách [16]. V mládí ovšem neměl na růžích ustláno. Jeho trampoty a vzestupy a pády do chudoby by vydaly tak na román, a proto z nich vybírám jen něco. Narodil se jakožto syn mlynáře, což nebylo tehdy málo (v pramenu je však psáno o malém mlýně). Po skončení studia na gymnasiu už však peněz neměl a chudí rodiče jej podporovati nemohli. Ve Vídni, kam odešel, se mu nevedlo a nevedlo se mu pak ani v Praze. Živil se vychovatelstvím, přičemž se co nejvíce uskrovnil a střádal peníze na další studia [17]. Filosofii studoval v Brně a upadl zde do takové bídy (nevrácená půjčka), že neměl ani peněz na komisárek a jen jednou denně jedl. Ale jeden vojenský ranlékař mu popřál bydlení, jeden profesor náboženství z něj udělal svého sekretáře a za to mu poskytoval skrovný příspěvek na živobytí. Kampelík dostal i mnohé kondice u svých spolužáků, z nichž jeden se mu postaral o byt u svých rodičů, tak že se Kampelík mohl vystěhovat z kasáren a podobně [18]. Bohužel během těchto studií Kampelík onemocněl, což ho zdrželo ve studiích a on se rozhodl roku 1831 vstoupit - zřejmě z nutnosti - do bohosloveckého semináře s cílem stát se knězem. Avšak později od svého úmyslu ustoupil a ze semináře odešel, čímž mu ovšem nastaly opět zlé chvíle (neměl třeba ani slušných šatů). Dával lekce a nějak se držel při životě. Jeho přítel se chtěl v jeho prospěch vzdát místa biskupského archiváře v Kroměříži, ale bohužel dříve zemřel, než tak mohl učiniti [19]. Později obdržel Kampelík 400 zlatých z dědictví po otci a rozhodl se studovat lékařství. I zde si ještě užil chudoby a to i díky věznění ze strany c. k. úřadů. Avšak nakonec Kampelík, co by uznávaná osobnost, působil v řadě spolků, byl dopisujícím členem spolku českých lékařů v Praze a členem fysiokratické společnosti v Praze, jednatelem hospodářské jednoty pro kraj hradecký, zasedal ve správních radách mnohých závodů v Kuklenách (dnes část Hradce Králové) a okolí a podobně [20]. Kampelíkův případ je vedle zde a i v prvním dílu zmíněných osobností dosti mimořádný a ukazuje na to, že Kampelík musel mít velmi silnou vůli.


10. František Modráček (1871-1960) byl politikem, publicistou, novinářem a průkopníkem družstevnictví. "V roce 1904 založil ve Vršovicích první dělnický konzumní spolek a poté řadu dalších družstev. Byl spoluzakladatelem a předsedou Ústředního svazu družstev. Vytvořil dokonce vlastní teorii "družstevního socialismu", kterou stavěl proti marxistickému požadavku zestátnění výrobních prostředků." [21]. Píše se, že jeho rodina nepatřila k vesnickému proletariátu, ale jeho otec byl jen chalupníkem (čili čtvrtláníkem) z Českomoravské vrchoviny. Šlo o početnější rodinu, protože Modráček měl ještě tři bratry (jeden to dotáhl až na bankovního úředníka). Sám Modráček se vyučil jen řezbářem. Přesto se stal vedle funkcí v družstevním hnutí i poslancem a senátorem [22].


11. Františka Skaunicová (1871-1923) byla socialistickou političkou a spisovatelkou. Za První republiky se stala poslankyní, a to jednou z prvních u nás. Přičemž už jako malá musela nastoupit do textilní továrny, rodina jejího otce profesí stolaře nemela na to, aby ji mohla nechat vystudovat. Později musela kvůli častým nemocem svého manžela živit osmi člennou rodinu [23].


12. Antonín Cyril Stojan (1851-1923) byl ve své době velmi populárním katolickým duchovním a v letech 1921 až 1923 arcibiskupem olomouckým. Stojanův rodný dům bylo malé, skromné selské stavení, v němž se muselo doslova tísnit devět lidí. Jeho otec byl pouhým domkářem, rodina měla malé hospodářství a otec se měl co ohánět a přivydělával si ještě jako obuvník. Se Stojanovými bydlel i otcův nevlastní bratr a právě díky němu a jeho úsporám mohl jít Stojan na studia [24]. Domkář byl méně než chalupník a měl zpravidla jen nějaký ten hektar půdy, vedlejší obživa u něj už byla nutností. Domkář patřil vedle bezzemků k nejchudším obyvatelům vesnice.


13. Augustin Smetana (1814-1851) duchovní (později vystouplý z církve a exkomunikovaný), filosof, novinář a průkopník socialismu u nás. Jeho začátky nebyly lehké a pomohla mu nadace kláštera křížovníků: "Narodil se ve farním domě u sv. Haštala na Starém Městě pražském v české katolické rodině jako nejstarší syn z třinácti dětí svatohaštalského kostelníka. Školu začal navštěvovat v Praze na Novém Městě u sv. Jindřicha. Nadací kláštera křižovníků vystudoval novoměstské piaristické gymnázium (1830), absolvoval na FF dva povinné filozofické ročníky (1830–32) a v r. 1832 zahájil již jako novic řádu křížovníků teologická studia.". S křížovníky s však Smetana později rozešel a v listopadu 1849, zcela bez prostředků, přijímá na výzvu Palackého místo redaktora v časopise Union. Později se živí jako soukromý učitel, ale tuberkulosa ukončuje jeho život. Smetanův pohřeb se stal tichou demonstrací desetitisíc studentů, vysokoškolských profesorů a ostatních Pražanů na dnešním Václavském náměstí [25].


14. Jan Šrámek (1870-1956) byl katolickým duchovním a politikem. Za mocnáře byl poslancem říšské rady a moravského zemského sněmu. Za první republiky to dotáhl až na ministra a za druhé světové války na předsedu československé exilové vlády v Londýně. Pocházel však ze skromných poměrů: "Šrámek se narodil v chudé malozemědělské rodině v Grygově u Olomouce 11. srpna 1870. Otec mu zemřel již ve třech letech a zbožná matka Jenovefa se s malým synkem těžce protloukala životem. Jeho nadání si však povšimlo několik kněží, kteří mu umožnili vystudovat arcibiskupské gymnázium v Kroměříži a teologickou fakultu v Olomouci." [26]. Ke konci života se dostal opět do svízelné situace, ale to už díky pronásledování ze strany komunistů.

 

Umělci
15. Václav Brožík (1851-1901) byl významným malířem, který se prosadil i v cizině. Jeho otec byl mědikovcem, kotlářem a výrobcem hospodářské nářadí ze železa a plechu. Brožíkova matka šila a vyšívala drobné oděvní doplňky. "Rodina byla spíše chudší a vzhledem k profesi otce se několikrát stěhovala.". Později otec pracoval jako hamerní mistr, ale: "Otec Josef Brožík, i když byl mistrem svého oboru, měl potíže uživit tak početnou rodinu. Někdy bylo práce málo, odbyt nových výrobků byl pouze sezónní.". Později pracoval u Ringhoffera na Smíchově, kde byl lépe placen než na Plzeňsku, ale na blahobytný život početné rodiny to rozhodně nestačilo. Na řádnou uměleckou dráhu Václava však nebylo ani pomyšlení, rodina byla příliš chudá a tak otec, ale především matka, měli zájem na tom, aby co nejdříve přispíval do rodinného rozpočtu. Brožík pracoval v litografické dílně, ale o práci vlivem jejího úpadku přišel [27]. I později se dostal do hmotné nouze, ale podařilo se mu už prodat některé obrazy. Velký význam pro Brožíka měli mecenášové. Pražský měšťan, sládek a majitel vily Pavel Vnouček mu pomohl seznámit se s případnými sponzory a pomohl mu i ke vzdělání. Dalšími mecenáši byli Em. Kittl, Al. Oliva a bohatý židovský statkář Al. Brandejs, který podporoval i jiné české umělce [28]. A i přes svůj původ se Brožík v pozdějším životě domohl i oficiálních uznání. Vystavoval na světové výstavě v Paříži, byl jmenován členem České akademie věd a umění, stal se důstojníkem francouzské Čestné legie a byl jmenován členem francouzské akademie věd a umění [29]. Ne každý měl však u Brožíků štěstí, malířův bratr Josef byl sice strojvůdcem, ale nenabyl žádného majetku a bydlel mezi chudinou. Sestra Kateřina se stala jen švadlenou. Na druhou stranu bratr František se zmohl na vlastní tiskárnu a vydával známý časopis "Ruch" a bratr Jan se stal sborovým operním zpěvákem [30].


16. Jan Preisler (1872-1918) byl významným malířem a představitelem symbolismu. Pocházel z chudého dělnického prostředí [31]. Jinde se dočteme, že Preislerův otec byl slévačem pracujícím v železárnách v Karlově Huti (tj. dělníkem) a jeho matka byla dcerou domkáře a hutníka z Popovic. A dále: "Do školy Preisler chodil nejdříve do Karlovy Huti u Popovic. Tam zaujal svými kresbami svého učitele kreslení, který o Preislerově talentu pověděl řediteli školy Kozlovi. Ten pak společně s profesorem brněnské techniky Řehořovským, poslancem Neumannem a ředitelem železáren v Králově Dvoře Kratochvílem přesvědčili Preislerovy rodiče, aby svého syna poslali na studia umění do Prahy, kde by se mu od nich dostalo finanční podpory.". Preisler byl úspěšný. Vedle toho, že se stal známým malířem, se roku 1903 stal externím profesorem kresby aktu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, od roku 1913 byl profesorem na Akademii, kde vedl všeobecná studia a od roku 1917 byl profesorem speciální školy tamtéž. Pracoval i na výzdobě pražského Obecního domu a podobně [32].


17. Leoš Janáček (1854-1928) byl světoznámým hudebním skladatelem. "Narodil se 3. července 1854 v Hukvaldech u Příboru, v malé osadě pod zříceninou stejnojmenného hradu. Byl devátým z třinácti dětí manželů Jiřího a Amálie Janáčkových. Protože jeho otec – stejně jako jeho děd – byli učitelé, narodil se a první léta svého mládí doslova prožil ve škole. Hukvaldská škola, umístěná v někdejší panské ledovně, byla studená a vlhká a rodina učitele se zde tísnila v jediné místnosti. V nezdravém prostředí zemřeli čtyři Janáčkovi sourozenci a také skladatelův otec doplatil předčasnou smrtí (1866) na zlé životní podmínky. Janáček přišel na studia do Brna v roce 1865 jako malý jedenáctiletý chlapec. Otec jej poslal do fundace starobrněnského kláštera, kam byli přijímáni chudobní, ale hudebně nadaní chlapci; ti se zde v hudbě dále vzdělávali, aby mohli účinkovat nejen při klášterních produkcích, ale také na koncertech. Klášter poskytoval fundatistům, kterým se v Brně podle jejich oblečení říkalo "modráčci", ubytování a stravu. Knihy, školné a všechny další výdaje si museli hradit sami. Jejich pracovní rozvrh byl tvrdý, díky tomu si však Janáček od mládí uvykl pracovní kázni, které podřídil i svůj další život: byl vytrvalý a houževnatý. " [33]. Janáček tedy nepocházel z úplně typického prostředí nižších vrstev, protože jeho otec byl učitelem. Ale v té době na tom zejména venkovští učitelé nebyli materiálně nijak dobře. Vliv na nedobrý materiální blahobyt rodiny Janáčkova páně otce musel mít i velký počet dětí.


18. Hanuš Schwaiger (1854-1912) byl malířem, grafikem, návrhářem a ilustrátorem. Život mu na rozdíl od ostatních zde uvedených začal dobře. Jeho rodiče totiž byli v Jindřichově Hradci váženou a zámožnou obchodnickou rodinou [34]. Schwaiger se však později se svou rodinou rozkmotřil a dědický podíl mu byl odřeknut, k tomu měl navíc dluhy. Jeho hmotné poměry byly stísněné a leckdy krušné. Později odešel Schwaiger na Moravu a zde mu nabídl pomoc baron Laudon - dal mu k dispozici útulný domek s veškerým zařízením. Začalo se mu vést lépe. Později se stal profesorem v Brně a následně i v Praze [35].


Vědci a podnikatelé
19. Jan Urban Jarník (1848-1923) byl filologem, překladatelem, romanistou a albanologem. Mohl studovat a později působil na pražské univerzitě. Stal se členem Rumunské akademie věd v Bukurešti [36]. Píše se o něm, že se narodil v Potštejně a : "Jeho rodiče byli velmi chudí. Otec byl tkalcovským dělníkem a těžko uživil své tři děti.". Matka si kvůli Jarníkovým studiím utrhovala od úst - absolvoval gymnasium i vídeňskou univerzitu. Jarník si pomáhal při studiích kondicemi, příležitostnou prací a podporou různých mecenášů. Jarník se stal později i členem České akademie věd a dostalo se mu i poct od francouzské akademie. Byl taktéž starostou "Spolku pro podporování nemajetných posluchačů filosofie" a účastnil se i v jiných v sociální oblasti působících spolcích [37].


20. a 21. Josef Jireček (1825-1888) byl spisovatelem, literárním historikem, jazykovědcem a politikem. Narodil se ve Vysokém Mýtě a pocházel ze skromných rodinných poměrů. Tak jako mnoho jiných se při studiích živil dáváním soukromých hodin. Později se však mimo jiné stal krátce i předlitavským ministrem kultu a vyučování. Dlouhodobě působil jako předseda Královské české společnosti nauk [38]. Bratrem Josefa byl Hermenegild Jireček (1827-1909), který byl vědcem, právníkem a politikem. Věnoval se historii práva. Dosáhl na pocty od císařského dvora a i na rytířský šlechtický titul [39].


22. Johann Gregor Mendel (1822-1884) světově známý zakladatel genetiky a opat. Píše se o něm: "Johann Mendel, řádovým jménem Gregor (Řehoř), pocházel z nezámožné rolnické rodiny." [40]. Jeho otec musel ještě robotovat na panském. Mendel sice mohl studovat u piaristů v Lipníku nad Bečvou a později i gymnasium v Opavě, ale později ve svém životopisu: "...uváděl, že v té době byli rodiče postiženi několika rychle za sebou následujícími pohromami, které jim znemožnily hradit potřebné náklady na studia. Absolvoval kurs pro kandidáty učitelství a soukromé učitele a soukromým vyučováním si zajišťoval skromné žití.". Pak se vydal studovat filosofii do Olomouce, ale zde se mu nepodařilo nabídnout své služby jako soukromý učitel a vystaven strádání onemocněl a musel studium přerušit. Jeho mladší sestra Teresie se zřekla části svého věna a umožnila mu studium absolvovat. Mendel pak tuto pomoc do konce svého života splácel podporou studia jejich tří synů [41].


23. Jan Otto (1841-1916) byl známým podnikatelem, nakladatelem a vydavatelem velmi populárního slovníku. Ve Zbraslavi si koncem života postavil i vilu. Lze se o něm dočíst třeba toto: "Celá rodina se podle torzovitého náčrtu Ottových pamětí již v roce 1845 odstěhovala do Plzně. Do své smrti v roce 1863 Ottův otec, který byl původně vojenským lékařem v Polsku, vystřídal ještě tři další působiště (Beroun, Králův Dvůr a Velká Mořina). Otto vysvětluje tento „kočovný“ způsob otcova života jeho snahou vylepšit materiální postavení početné rodiny (František Otto měl celkem pět dětí), které nám tak představuje jako nepříliš dobré. Jan Otto byl tak již od mládí nucen finančně rodině vypomáhat. Ve druhé třídě vyučoval před začátkem školy v rodině jistého „respicienta“ dva mladší žáky, za což obdržel zlatku měsíčně, kterou odevzdával rodičům. Ve třetí třídě vypomáhal v bytě soudního adjunkta s opisováním a psaním žalob a jiných písemných dokumentů dotýkajících se jeho advokátní praxe. Podle vlastních slov Otto touto činností strávil všechna odpoledne a k tomu určitý čas v neděli, během níž ještě asistoval otcovi při úkonech souvisejících s vykonáváním jeho lékařské praxe (trhání zubů, pouštění žilou a obvazování ran). S otcovou smrtí v roce 1863 pak převzal péči o svou matku a své tři sestry. Nepříznivá finanční situace rodiny se ještě promítla v nemožnosti financovat dozajista nadanému Ottovi řádné a odpovídající vzdělání, což se ukázalo zejména při neúspěšné snaze Františka Otty dostat svého syna na gymnázium, což Jan Otto později těžce nesl." O Ottově učení: "... spal v malé komůrce, kde voda v umyvadle do rána zamrzala, tahal vozíky a dělal další těžkou práci. Z tohoto období si také odnesl zmrzačený ukazováček na pravé ruce." [42]. I jiný pramen uvádí, že Ottovi rodinné poměry mu nedovolily studovat na gymnasiu [43].


24. Vojtěch Alois Šembera (1807-1882) byl historikem a filologem. Stal se profesorem na vídeňské univerzitě. Vystoupil proti pravosti Rukopisů [44], což mu získalo "přízeň" u českých nacionalistů. Jeho původ však nebyl nijak vysoký: "A. V. Šembera byl původem z Vysokého Mýta, kde se narodil 21. března 1807 v početné rodině tamního drobného řemeslníka...". Měl 15 sourozenců, ale většina zemřela v dětském věku. I tak mohl studovat a i dva z jeho bratří se stali katolickými knězi a třetí silničním inženýrem a významným kreslířem [45].


25. Jan Erazim Vocel (1803-1871) byl básníkem, archeologem, kulturním historikem a národním buditelem. Píše se o něm: "Jako čtrnáctiletý přichází do Prahy na piaristické gymnázium... Z Prahy odjíždí do Vídně, kde studuje filosofii a práva. Svoji nelehkou finanční situaci řeší vyučováním v rodině hraběte Černína a později i v dalších šlechtických domech." [46]. Jiný zdroj uvádí, že byl synem kutnohorského pekaře. Měl se stát pekařem. Mohl sice pak na studia, ale nakonec tyto studia v Praze přerušil a do Vídně se vydal dopravou chudých a chudších - pěšky. Vychovatele pak dělal vedle Černínů i v rodině Pallavicinů, Šternberků, v rodině knížete ze Salm-Salmu, u hraběte Kálnokyho a naposledy u hraběte Harracha. Později se stal několikrát i ředitelem Královské české společnosti nauk, dále mimořádným členem císařské akademie věd ve Vídni, 1858 se stal členem Towarzystwa przyjaciól nauk v Krakově, pak členem ve výboru Germánského muzea v Norimberku, 1864 členem Moskevské archeologické společnosti a 1867 v Maatschapij der nederlandischen Letterkunde v Leidenu [47]. Prostě úspěšný vědecký život.

 

[1] Opelík, s. 46 a Tichý, s. 10.
[2] Augusta, s. 131.
[3] Holánková, s. 3.
[4] Forst, s. 146.
[5] Augusta, s. 247-248.
[6] Menclová, s. 421.
[7] Opelík, s. 32.
[8] Ibid, s. 50.
[9] Kosatík-Čeští demokraté, s. 123.
[10] Soldán, s. 430 a 418.
[11] Augusta, s. 282-283.
[12] Menclová, s. 464.
[13] Kosatík-Menší knížka, s. 38-39.
[14] Augusta, s. 145-146.
[15] Encyklopedie dějin města Brna.
[16] Augusta, s. 187.
[17] Komárek, s. 5-7.
[18] Ibid, s. 8-9.
[19] Ibid, s. 11-12 a 22-23.
[20] Ibid, s. 24 a 61.
[21] Augusta, s. 273.
[22] Kosatík-Čeští demokraté, s. 149-150.
[23] Flodrová, s. 51.
[24] Marek, s. 384.
[25] Augustin Smetana.
[26] Trapl, s. 459.
[27] Hrubeš, s. 5 a 7 a 8.
[28] Ibid, s. 9, 12-14.
[29] Ibid, s. 141.
[30] Ibid, s. 6-7.
[31] Augusta, s. 319-320.
[32] Glenn.
[33] Přibáňová.
[34] Táborský, s. 4.
[35] Ibid, s. 16-17 a 20.
[36] Augusta, s. 168.
[37] Joura, s. 1, 20, 4 a 21-22.
[38] Jireček Josef.
[39] Augusta, s. 175.
[40] Ibid, s. 264.
[41] Orel, s. 360-362.
[42] Herc, s. 12-14
[43] Myška, s. 329.
[44] Augusta, s. 398.
[45] Fišer, 293-294.
[46] Augusta, s. 453.
[47] Vélová.


Literatura:
• AUGUSTA, P. aj. Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. Praha: Libri 1998, ISBN 80-85983-06-0.
• FIŠER, Zd. Milovník národa, který vzbudil nevděk: Alois Vojtěch Šembera. In. JAN, L. aj. Osobnosti moravských dějin. Brno: Matice moravská, 2006, ISBN 80-86488-38-1.
• FLODROVÁ, M. a ŠENKÝR, M. Brno a Brňanky: Povídání o zajímavých ženách spojených s minulostí i současností města Brna. Brno: Doplněk 2015, ISBN 978-80-7239-319-0.
•  FORST, V. aj. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce: 2 H-L: Svazek I H-J. Praha: Academia 1993, ISBN 80-200-0345-2.
• GLENN, M. Jan Preisler [online, 2009]. Dostupný z (přístup III/2016):   http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=353.
• HERC, S. Jan Otto, podnikatel, politik a kulturní činitel 1841 – 1916 (bakalářská práce). Praha: Univerzita Karlova v Praze 2009. Dostupné na internetu: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/37545/.
• HOLÁNKOVÁ, M. Jan Herben: Personální bibliografie k 50. výročí úmrtí spisovatele. Břeclav: Okresní knihovna Břeclav 1986.
• HRUBEŠ, J. Václav Brožík: [1851 Třemošná - 1901 Paříž]. Praha: Regulus 2014, ISBN 978-80-86279-42-8.
• JOURA, L. aj. Dr. Jan Urban Jarník, profesor Karlovy university v Praze: 25. 5. 1848-12. 1. 1923. Praha: Společnost československo-albánského přátelství 1950.
• KOMÁREK, F. František Cyrill Kampelík: obraz životopisný. V Hradci Králové: Bratří Peřinové 1895.
• KOSATÍK, P. Čeští demokraté: 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. 1. Praha: Mladá fronta 2010, ISBN 978-80-204-2307-8.
• KOSATÍK, P. Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy. Praha: Nakladatelství Franze Kafky 2001, ISBN 80-85844-79-6.
• MAREK, P. "Buď můj život jedna Boží chvála...": Antonín Cyril Stojan. In. JAN, L. aj. Osobnosti moravských dějin. Brno: Matice moravská, 2006, ISBN 80-86488-38-1.
• MENCLOVÁ, V. aj. Slovník českých spisovatelů. Praha: Libri 2000, ISBN 80-7277-007-1.
• MYŠKA, M. aj. Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Ostrava: Ostravská univerzita 2003, ISBN 80-7042-612-8.
•  OPELÍK, J. aj. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce: 3 M-Ř: Svazek I M-O. Praha: Academia 2000, ISBN 80-200-0708-3.
• OREL, V. První genetik: Gregor Mendel. In. JAN, L. aj. Osobnosti moravských dějin. Brno: Matice moravská, 2006, ISBN 80-86488-38-1.
• PŘIBÁŇOVÁ, S. Leoš Janáček: V životě a v práci [online]. Dostupný z (přístup III/2016):    http://www.mzm.cz/pamatnik-leose-janacka/leos-janacek-v-zivote-a-v-praci/.
• SOLDÁN, L. Nedosněné sny: Vilém Mrštík. In. JAN, L. aj. Osobnosti moravských dějin. Brno: Matice moravská, 2006, ISBN 80-86488-38-1.
• TÁBORSKÝ, F. H. Schwaiger: Pohled do jeho života a díla. Praha: Česká grafická společnost - Unie 1904.
•  TICHÝ, V. Básník Vítězslav Hálek. Praha: Nakladatelství Národní práce 1944.
• TRAPL, M. Tragédie politika s kolárkem: Msgre. Jan Šrámek. In. JAN, L. aj. Osobnosti moravských dějin. Brno: Matice moravská, 2006, ISBN 80-86488-38-1.
• VÉLOVÁ, L. Jan Erazim Vocel (1802-1871) [online, 2012]. Dostupný z (přístup III/2016):   http://www.archeologienadosah.cz/o-archeologii/dejiny-oboru/osobnosti-ceske-archeologie/jan-erazim-vocel-1802-1871.
• Augustin Smetana [online]. Dostupný z (přístup III/2016):   https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/smtnau.html.
• Jireček Josef: [online, 2008]. Dostupný z (přístup III/2016):    http://www.edejiny.cz/jirecek-josef/.
• Josef Hybeš, Encyklopedie dějin města Brna [online, 2015]. Dostupný z (přístup III/2016):   http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=120.