Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ze skromných počátků až na vrchol I: Aneb příklady vzestupu nižších vrstev v době divokého kapitalismu v Čechách

25. 2. 2016

Kdysi byl používán plakát o osudu talentu za kapitalismu - žebrající houslista a o osudu talentu za komunismu (či nacionálního socialismu, už přesně nevím) - houslista hrající před diváky. Byl však osud talentu za (relativního) kapitalismu 19. století skutečně tak špatný? Na rozdíl od předchozích dob byla tehdy totiž možnost vzestupu mnohem větší. V této stati uvedu 27 příkladů takového vzestupu převážně z oblasti Čech v době 19. století. Zabýval jsem se osobami narozenými v letech 1800 až 1880, které se dokázali ze skromných či přímo chudých poměrů anebo z postavení nižších vrstev (maloroníci, venkovští řemeslníci, dělníci, sluhové atd.) vyšvihnout mezi významné a obecně známé osobnosti (a výjimečně opět z této pozice spadnout, někdy až na dno). I když dnešnímu čtenáři některé tyto osobnosti nic už neřeknou, šlo ve své době o lidi dostatečně známé. Každopádně jde o osobnosti, které se kvalifikovali do encyklopedie "Kdo byl kdo v našich dějinách" z nakladatelství Libri. Co vedlo k umožnění tohoto vzestupu? Alespoň tam, kde se mi podařilo najít v literatuře k tomu nějaké informace, se ukazuje, že to byla  charita (nadace, dobrodinci), malý počet dětí v původní rodině, štěstí či i státní podpora. Nejvýznamnějšími se však ukázaly býti podpora příbuzných a přátel a osobní vlastnosti osobností - vlastní píle, pracovitost, skromnost a obecně vysoké časové preference.


Spisovatelé
1. Jakub Arbes (1840-1914) byl spisovatelem a novinářem. Narodil se na Smíchově jako syn pouhého ševce. I tak mohl studovat, studoval na reálce a polytechnice. Pak působil jako novinář, ale: "Těžkou osobní i existenční ranou byla výpověď, kterou dostal z Národních listů o vánocích roku 1877. V letech 1878-79 ještě pracoval v redakci staročeského listu Politik, ale pak už až do konce života žil v dosti nuzných podmínkách jako volný spisovatel a žurnalista." [1]. Jinde se píše, že Arbes studium polytechniky nedokončil a rozhodl se věnovat žurnalistické a literární činnosti [2]. Rozhodl se tedy o své vůli působit v oborech, které v té době solidní jistotu nezajišťovaly. Byl pronásledován vládou a ve vězení strávil jednou dokonce 13 měsíců. Spoluzaložil podpůrný "Spolek českých novinářů" a posléze se ocitl mezi prvními žadateli o jeho podporu, když byl na Štědrý den propuštěn z Národních listů (viz výše). Spisovatel tehdy živil vedle sebe manželku, tři děti a své rodiče. Později přišel i o místo dramaturga při zemském divadle. I konec života mu ztrpčovaly vedle postupné ztráty zraku i existenční starosti [3]. Přesto se Arbes stal svou pílí známým novinářem a spisovatelem. A to se svého času snažil získat místo sluhy a diurnisty [4]. Arbesův životopisec K. Krejčí uvádí, že Arbesovi se nakonec podařilo zvítězit v jeho záměru se uživit výtěžkem z jeho psaní, byť v závěru jeho knihy připouští, že byl Arbes věčným kandidátem existence [5]. 


2. Jindřich Šimon Baar (1869-1925) byl katolickým knězem, prozaikem, básníkem a národopiscem. Patřil ve své době k oblíbeným autorům, a to přestože: "Baar pocházel ze starého selského rodu a jako mnozí další spisovatelé 19. století byl katolickým knězem, především na přání své matky a také díky tomu, že toto povolání zajišťovalo nejen společenskou prestiž, ale řešilo i nelehkou finanční situaci rodiny v době studia." [6].


3. Václav Beneš Třebízský (1849-1884) byl katolickým knězem a spisovatelem. Ještě za minulého režimu byly jeho knížky masově vydávány. Dle jeho životopisce taktéž spisovatele K. V. Raise byl Třebízský synem vesnického krejčovského mistra. Jeho rodný dům byl dle něj nepatrným domečkem s přístavkem. V roce 1884 byl tento domek (mimochodem dodnes stojící) odhadnut jen za 90 zlatých [7]. Tehdy byla dobrá dělnická mzda ca 1 zlatý na den, Třebízského rodný dům tedy moc nestál ani na tehdejší dobu. Třebízský měl však nakonec možnost studovat u piaristů ve Slaném, zřejmě mu pomohlo to, že rodiče živili jen jeho, protože žádný z jeho sourozenců nepřežil. Prý se po chalupách třebízských škodolibě smáli, že Beneš krejčí chce ze svého synka míti pána [8].


4. Otokar Březina (1868-1929) byl významným a populárním českým básníkem. Působil jako učitel. Narodil se v rodině venkovského ševce [9]. Konkrétně ševce na venkovském městečku, jeho matka pak pocházela z rodiny chalupníků (což byli většinou čtvrtláníci, tedy nejméně majetní vlastníci zemědělské půdy na vesnici, kteří se na své půdě dokázali ještě většinou uživit) a pracovala jako pouhá služebná [10].


5. Karel Jaromír Erben (1811-1870) byl básníkem, prozaikem, jazykovědcem, historikem, folkloristou a sběratelem lidové tvorby. Působil později jako archivář. Ani on neměl na růžích ze začátku moc ustláno. Jeho otec byl pouhý švec a sadař. I tak, ale nakonec Erben vystudoval gymnasium, filosofii a práva [11]. Při studiu se živil kondicemi a výukou hudby. Zajímavé také je, že později: "Ze svých skromných prostředků podporoval jako jeden z mála B. Němcovou." [12]. O jeho otci Janu Erbanovi (Erbenovi) se jinde píše: "Erbanově živnosti se nedařilo a byla velice brzy značně zadlužena. Řemeslo nestačilo na uživení rodiny, proto se mu věnoval pouze v zimních měsících, zatímco v létě ho nahradil  sadařením – pokrokový majitel panství Hynek Josef Falge v té době nechal vysázet v okolí města na 10.000 ovocných stromů. Erbenův dům v r. 1827 vyhořel a jeho majitel obdržel od miletínského úřadu vysvědčení nemajetnosti. Další v roce 1832. " A dále zde stojí o K. J. Erbenovi, že: "Ve škole vynikal, péčí miletínského faráře Jana Arnolda a finanční podporou majitele panství Falgeho se dostal nejprve na gymnázium do Hradce Králové, později na filosofická a právnická studia do Prahy." [13].


6. Alois Jirásek (1851-1930) byl významným a oblíbeným spisovatelem a dramatikem. Působil jako středoškolský profesor a za první republiky byl i senátorem [14]. "Pocházel ze starého selského rodu, otec, původně tkadlec a pak pekař, však o živnost a domek přišel." [15]. Jirásek pak rodiče podporoval. Jiný pramen píše, že za vysokoškolských studií byl Jirásek ve 2. až 4. semestru osvobozen od kolejného. Koncem druhého ročníku měl příjem 8 zlatých měsíčně plus někdy nějaký ten honorář a psal: "Žiju ode dne ke dni jako lilium v poli a pták v povětří  - ale starati se musím.". Živil se vedle honorářů kondicemi a hodinami na soukromých středních školách [16]. Po absolvování Karlovy univerzity a získání místa v Litomyšli mu některý soused z Hronova půjčil peníze na cestu a na první chvíle v novém prostředí. Je také doloženo, že jako začínající autor žádal spolek Svatobor o podporu na studijní cestu k románu, který chystal [17]. Pro zajímavost v Hronově si pak později Jirásek nechal postavit i vilku.


7. Jan Neruda (1834-1891) byl básníkem, prozaikem, novinářem a uměleckým kritikem. V encyklopedii „Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918“ se o něm píše: "Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku záplatu mi přišil, charakterizoval sám Neruda životní podmínky svého dětství a mládí. Jeho otec, vojenský vysloužilec z napoleonských válek, měl kantýnu a později trafiku, matka přivydělávala posluhami, mj. u proslulého geologa J. Barranda. Po maturitě se dal Jan zapsat na práva, ale již po roce nastoupil na otcovo přání jako aspirant vojenského účetního úřadu. Dráha úředníka ho však v nejmenším nelákala, a tak se navzdory otci, který si přál, aby měl pevné zajištění, vrátil roku 1855 znovu na universitu, tentokrát na filosofii. Od roku 1856 působil při studiu jako lokálkář německých novin, v letech 1858-59 přechodně učiteloval jako suplent na reálce, ale pak se už natrvalo věnoval novinářství a literatuře." [18]. Jiný pramen přímo uvádí, že Neruda se narodil jako dítě chudých rodičů, žil v dětství a mládí ve stísněných hmotných poměrech a musel se vyrovnávat s bídou. Jeho otec byl kantýnským v kasárnách, později měl hokynářský krámek a pak trafiku. Sám Neruda vzpomínal, že otec měl v kasárnách obživu takovou, že Nerudova  matka musela leckde posluhovat, jen aby se uhájili. Neruda nedokončil univerzitní studia pro svízelné hmotné poměry. Tentýž pramen však i podotýká, že Neruda byl roku 1890 zvolen členem nově založené České akademie, zvolení však nepřijal [19]. Dostalo se mu tak touto volbou i veřejného uznání. Podobně jako Arbes si Neruda zvolil z hlediska živobytí tehdy obtížnější životní dráhu novináře a spisovatele sám. Nežil si tedy moc dobře, ale přesto se výrazně proslavil.


8. Josef Boleslav Pecka (1849-1897) byl dělnickým novinářem a básníkem, spoluzakladatelem české sociálně demokratické strany. Později působil v USA [20]. "Pocházel z chudé tkalcovské rodiny, učení v sochařské dílně musel z materiálních důvodů přerušit. Pracoval pak v různých pražských továrnách jako tkadlec, slévač a zámečník, přitom se však vytrvale vzdělával, naučil se francouzsky a německy a studoval socialistickou literaturu.". Později mu stát znemožnil činnost a byl i vězněn. Pecka pak odešel do USA, kde pracoval dále v dělnickém hnutí [21].


9. Gabriela Preissová (1862-1946) byla známou spisovatelkou. Vyrůstala ve skromných poměrech. Pobývala často u svých příbuzných [22]. Ale i tak uspěla. Pro příklad její drama "Její pastorkyně" použil pro svoji operu L. Janáček a postavila si vilu v Jevanech.


10. Karel Sabina (1813-1877) byl spisovatelem, literárním kritikem, publicistou, politikem, libretistou Smetanových oper, obdivovatelem socialismu (v mírnější verzi) a konečně i udavačem. Jeden z menšiny těch, kteří se z chudoby vyšvihli, ale zase do ní spadli, v tomto případě i částečně vlastní zásluhou (udavačství). "Karel Sabina se narodil jako nemanželské dítě dcery ředitele cukrovaru, a jak sám později tvrdil, polského šlechtice, který přišel s napoleonskými vojsky do Čech. Vyrůstal však v chudobě, v rodině pražského zedníka a pradleny." [23]. Nicméně i tak vystudoval Akademické gymnasium a tzv. filozofii, práva nedokončil. Byl pronásledován a vězněn ze strany c. k. úřadů. Roku 1859 se stal pod jménem Roman placeným (100 zlatých za měsíc!) spolupracovníkem policie, což se později prozradilo, vyloučil se tím z veřejného života a nakonec zemřel v bídě [24].


Hudebníci a umělci
11. Mikoláš Aleš (1852-1913) byl slavným malířem a ilustrátorem. Při studiích na Akademii výtvarných umění v Praze však: "Z domova, kromě velmi skrovné podpory, nemohl již nic očekávat. Otec založil brzy novou rodinu a jeho příjmy sotva stačily na vlastní živobytí.". Nakonec však přece jen uspěl (od roku 1908 byl řádným členem České akademie, v letech 1910-11 vyzdobil Obecní dům v Praze) a i snímek jeho posledního bytu na to ukazuje [25].


12. Antonín Dvořák (1841-1904) byl světoznámým hudebním skladatelem. Skladatelův otec byl pouhým (vesnickým) řezníkem a nebyl ve svém povolání příliš úspěšný. Otec později uvítal švagrovu nabídku ze Zlonic, že mu ulehčí starost o početnou rodinu tím, že si nejstaršího syna vezme k sobě [26]. Při svém pozdějším studiu si Dvořák půjčoval hudební materiály od svého zámožnějšího spolustudenta skladatele Karla Bendla [27]. První úspěchy v Čechách sklidil Dvořák již roku 1872 s předehrou ke své opeře Alfréd, roku 1873 s kantátou Hymnus a roku 1874 s předělanou operou Král a uhlíř. V té době se živil jako člen orchestru Prozatímního divadla a později dost nuzně vyučováním hudby. Roku 1873 získala jeho služby ohledně vyučování hudby rodina předního pražského obchodníka Jana Neffa, a tato se v některých směrech stala jeho významnou podporovatelkou a zprostředkovala mu jeho styky s Moravou, které se ukázaly být (pro jeho dílo) velmi plodné. Později působil jako stálý varhaník v Praze-Novém Městě u svatého Vojtěcha. Roku 1874 se nastěhoval i do svého prvního vlastního bytu [28]. Až teprve od roku 1875 začal Dvořák pobírat státní stipendium [29].


13. Vítězslav Novák (1870-1949) byl slavným hudebním skladatelem. Jeho otec byl lidumilným lékařem, ale bohužel předčasně zemřel. Vdova se třemi dětmi žila chudě, ale přesto Novák vystudoval gymnasium a v Praze i konzervatoř. Novák se nakonec tak zmohl, že převzal i starost o hmotné zajištění své matky a sourozenců [30].


Národohospodáři
14. Albín Bráf (1851 - 1912) byl národohospodářem, pedagogem a staročeským politikem. Dotáhl to na univerzitního profesora, poslance a dokonce až na předlitavského ministra orby [31]. Jeho začátky však nebyly moc lehké. "Bráf se narodil 27. února 1851 v Třebíči jako syn hospodářského úředníka na valdštejnském panství. Prožíval své dětství - jako nejstarší ze šesti dětí - ve Lhotě u Třebíče a později ve Valečově u Mnichova Hradiště. I při tísnivých poměrech rodičů mohl vystudovat v Praze akademické gymnázium a přejít na pražskou Právnickou fakultu. Hned na počátku univerzitního studia mu však zemřel otec; na matku dolehly těžké existenční starosti a mladému Bráfovi nezbývalo než živit se kondicemi dokonce - vzhledem k vynikajícím studijním výsledkům a výrazně sympatickému vystupování - jako vychovatel ve šlechtických rodinách. Právnickou fakultu, kde se mu národní hospodářství stalo preferovaným předmětem, ukončil s vyznamenáním v roce 1874." [32]. Za Prahou si mimochodem postavil i vilu.


15. Karel Engliš (1880-1961) byl národohospodářem, pedagogem a politikem. Dotáhl to až na prvorepublikového ministra. Engliš se narodil: "...jako deváté dítě vesnického řezníka, který jen těžko a namáhavě procházel životem uprostřed bídy slezského venkova. Jen na naléhání místního pana učitele a pana faráře se rodiče uvolili poslat nadějného synka na gymnázium v Opavě, ale mohli ho vydržovat jen do kvarty. Od kvinty do konce svých studií byl Karel Engliš odkázán na vlastní příjmy z kondic, které se mu staly trvalou studentskou existenční starostí." [33]. Nakonci života upadl opět do chudoby, ale jen vlivem nemilé pozornosti komunistů. Musel se vystěhovat do své rodné Hrabyně, byl mu odebrán starobní důchod a dán jenom minimální sociální důchod. Byl mu odebrán nárok na potravinové lístky. Zůstala mu alespoň skromná podpora rodiny, jejíž členové byli sami perzekuování [34].

 

Politici
16. Josef Barák (1833-1883) - byl politikem, novinářem a spisovatelem. Jeho otec byl pouhým domovníkem. Přesto mohl Barák studovat gymnasium u piaristů. Později se dostal do finančních problémů vlivem působení slavných c. k. úřadů. Byl vykázán za svoji činnost do Kouřimi, kde spotřebovával svoji skromnou zásobu peněz. Později byl vykázán do Štýrského Hradce. "Peněz na cestu od úřadů dáno mu ovšem nebylo, na štěstí dostalo se mu ale v čas ještě dostatečné výpomoci k uhražení cestovného a na nějaký čas i potřeb ostatních, od několika přátel té doby ve Vídni meškavších..." [35]. V Hradci mu opět došli peníze a nastal mu tuhý zápas s bídou a nouzí, ale dočkal se pomoci od sokola Jindřicha Fügnera. Vyhnanství pokračovalo roku 1860 Hradcem Králové, kamž obdržel podporu od některých známých. "Zde nalezl po celou dobu svého tam pobytu přátelské pohostinství v rodině továrníka V. F. Červeného, tak že aspoň nejnutnějších starostí o denní chléb byl sproštěn." [36]. 


17. Edvard Beneš (1884-1948) byl politikem, diplomatem a prezidentem ČSR. Jeho rodina byla původem poddanskou. Po roce 1848 šlo o sedláky. Jeho otec Matěj měl malé hospodářství, ke kterému přidal závoznictví a cihelnu. Přikupoval polnosti. Na začátku 80. let 19. století měl pár koní, nové zděné stavení s obchodem se smíšeným zbožím s ročním obratem dva až tři tisíce rakouských korun. To celkem šlo, ale Matěj měl osm dětí (původně 10, ale dvě zemřely) [37]. Rodina byla dosti asketická: "Malý Eduard, kterému se říkalo Edek, si musel rychle zvyknout na tuhou kázeň diktovanou potřebami odříkání a šetrnosti. Skromnost se odrážela ve veškerém provozu domácnosti, od předčasného zhášení petrolejek po neobvyklou střídmost v jídle." Beneš, byť nejmladší dítě, musel pomáhat v obchodě, cihelně i na polích. Na studia mu rodiče přispívali jen skromnými částkami [38].


18. František Dittrich (1801-1875) byl politikem, podnikatelem a pražským starostou. Narodil se sice v zámožné rodině kupce a dřevaře v Praze Podskalí. Jeho dětství však nebylo šťastné. Roku 1804 mu zemřela matka a v roce 1810 otec. A roku 1811 zlikvidoval finanční bankrot Dittrichovo dědictví. Za poručníka měl prý člověka zlého a nevzdělaného, který ho jen využíval k fyzické práci. Mladý Dittrich se nechal najmout jako pouhý plavec na Vltavě a Labi, ale vlastní přičinlivostí a spořivostí se stal roku 1828 pražským měšťanem a obchodníkem. Roku 1830 se stal otcem chudých, později přistoupil co zakladatel k Matici české (dodejme, že jí tedy musel tedy zaplatit větší obnos) a spoluzakládal Besedu. A tak dále. Roku 1839 si koupil v Podskalí vlastní dům. Od roku 1863 byl náměstkem starosty a nakonec byl v letech 1870 až 1873 starostou Prahy [39].


19. Gustav Habrman (1864-1932) byl socialistický politik a novinář. Začínal jako dělník a "zločinec": "Činnost v socialistickém hnutí zahájil na počátku 80. let, kdy pracoval jako dělník ve Vídni. Brzy okusil i nepříjemné stránky, které tato činnost přinášela. Ve svých dvaceti letech stál v říjnu 1884 mezi obžalovanými ve velkém protisocialistickém procesu ve Vídni. Osmnácti socialistům, kteří v tajné tiskárně vydávali letáky a časopisy, udělil soud na tu dobu nezvykle vysoké tresty - celkem 105 let těžkého žaláře. Habrman si pobyl ve vězení tři roky.". Později se stal poslancem říšské rady a po 1. světové válce ministrem školství a později sociální péče [40]. Jinde se praví, že: "Pocházel z chudé rodiny pekařského mistra. Jeho rodná chaloupka čp. 62 stávala pod kostelem [v České Třebové], při dnešní spojnici mezi Starým a Novým náměstím. Ve svém rodišti vychodil obecnou a měšťanskou školu a také se zde u strýce Viléma Dobrovského vyučil soustružnickému řemeslu. Po vyučení nemohl  najít ve Třebové zaměstnání, a proto se roku 1879 vydal do světa na zkušenou." [41]. Jiný pramen uvádí, že Habrmanova rodina byla chudá a jeho otec byl pekařem a zároveň ponocným. A proto ač byl Habrman nadaný a bystrý, tak nebyl dán na studia, ale vyučil se soustružníkem. Ač pracoval jako dělník (i v zahraničí), našel si čas na vzdělávání a učil se i pilně anglicky. Později navštěvoval i večerní školy a na univerzitě studoval práva [42].  

 

20. Tomáš G. Masaryk (1850-1937) byl politikem, filozofem, pedagogem a prezidentem ČSR. Jeho otec Josef byl jmenován krátce po jeho narození panským kočím. Roku 1863 se pokoušel Masaryk vstoupit na učitelský ústav. Neuspěl nejen kvůli nízkému věku, ale i pro nedostatek peněz. Místo toho ho dal otec do učení na kováře. Až roku 1865 se zapsal na německé gymnasium v Brně, ale toto studium naráželo na dvě překážky. Jednak finanční: Masaryk se musel živit sám, rodiče nebyli s to ho podporovat. Krátce sice pobíral stipendium od správy císařských statků, ale o to prakticky hned kvůli otci přišel. Musel se pak živit kondicemi. Když se stal učitelem v rodině brněnského policejního ředitele A. Le Monniera, tak přestal mít finanční starosti [43]. Jiný pramen přímo uvádí, že Masaryk byl dítětem chudých rodičů a jeho rodiče mohli jen těžko dopřát svým synům vyšší vzdělání [44]. Na studiích v Brně ho tu i tam podporoval katolický kněz, s kterým se znal ze svého bydliště (páter Satora). Musel si však sám obstarávat živobytí. Ještě kolem roku 1880 byly Masarykovy hmotné poměry poněkud stísněné, protože příjmy rodině nestačily. Masaryk musel tehdy už živit čtyři lidi [45].

 

21. Josef Václav Frič (1829-1890) byl politikem, spisovatelem, překladatelem a publicistou. Do této statě vlastně ani nepatří, protože byl synem pražského advokáta a předního vlastence Josefa F. Friče (Augusta). Žádné skromné počátky tedy. Frič byl ovšem pronásledován slavnými c. k. úřady a uchýlil se do zahraničí, kde se mu však zřejmě moc nedařilo, protože: "Živil se jako novinář, překladatel, redaktor, ale finančně jej podporovali bratři." [46].

 

Vědci a vynálezci
22. Ludvík Domečka (1861-1937) - byl český právník, archeolog a významný muzejník. "Přestože Ludvík Domečka pocházel z chudých a zpočátku značně neurovnaných poměrů, podařilo se mu vlastní pílí uskutečnit řadu svých životních snů. Byl nejstarší ze čtyř dětí a jeho matka záhy ovdověla. To bylo již v době, kdy absolvoval první ročník jindřichohradeckého gymnázia (1873). Již za studií se zajímal o historii a archeologii a publikoval i své prvotiny pod pseudonymem Ludvík Černovič (podle svého rodiště). Přesto však nešel po gymnáziu studovat historii, ale práva na pražskou universitu na Příhodovskou nadaci 150 zlatých ročně. Po studiích, která dokončil roku 1887, pracoval sedm let v advokátní kanceláři v Jindřichově Hradci." [47]. Jinde stojí: "Matka Ludvíka Domečky se po svém ovdovění musela tvrdě probíjet životem. Starala se o tři malé děti a po manželovi ji zbyl značně zadlužený majetek... Matka  Marie  živila  rodinu  tím,  že  pronajímala  pokoje  studentům.  Velice  se  jí  ulehčilo, když od dubna 1874 byla Ludvíkovi udělena Příhodovská nadace ve výši 100 zl. ročně a toto stipendium pak Ludvík Domečka pobíral po celé gymnaziální studium a prezentátor nadace, strýc Emil Domečka, tak podstatně ulehčil existenčním starostem rodiny.". I pro univerzitní studia v Praze mu byla ponechána a zvýšena Příhodovská nadace 150 zl. [48].

 

23. František Drtina (1861-1925) byl filosofem, pedagogem a politikem. Byl původem z Hněvšína u Slap, kde se jako první syn narodil v rodině drobného rolníka. Ale i přes svůj původ to dotáhl na poslance říšského sněmu a krátce po vzniku ČSR byl jmenován státním tajemníkem ministerstva školství [49].


 
24. Jan Gebauer (1838-1907) byl jazykovědec a literární historik. Pocházel ze selského rodu. Rodiče měli dřevěnou chalupu a asi 7.2 hektaru pozemků, z toho asi 5 hektarů polí. "Výnos hospodářství postačoval na skromné živobytí, ale otec převzal chalupu s jakýmsi dluhem a v tak chatrném stavu, že musel skoro všechno přestavět... a byl tedy nucen přivydělávat si tkalcovinou.". Gebauer musel rodičům v hospodářství pomáhat [50].  Lán měl asi 15 až 20 hektarů, Gebauerovi rodiče tak byli zhruba čtvrtláníci čili chalupníci, což potvrzuje i citovaný pramen. Gebauerova otce přesvědčoval místní farář, aby poslal syna na studia. Gabauerův bratr Josef se vyučil zámečníkem, ale nakonec vystudoval i pedagogium a stal se učitelem [51]. Na studiích v Jičíně bydlel Gebauer v jednom pokoji se čtyřmi hochy později jich bylo méně. Oblek měl jen jeden, na zimu i léto. Na jeho osmileté studium vydali (mimo stravu) rodiče 1 100 zlatých, z nichž 600 zlatých syn později, když už vydělával, otci vrátil. Na studiích se živil i kondicemi. Například za tři hodiny výuky denně dostal měsíčně 6 zlatých, když se stal domácím učitelem syna vrchního ředitele jičínského panství, tak dostal celé zaopatření, stravu a byt. Jindy za přípravu k maturitě dostal 16 zlatých a něco jídla [52]. V Praze na studiích mu pomáhali rodiče, vzdálený příbuzný mu poskytl levný nocleh (6 zlatých měsíčně) a půjčky mu poskytoval jeho strýc. Jeden profesor mu sehnal kondice jednu hodinu denně za 12 zl. na měsíc, sám si sehnal kondice jednu hodinu denně za 5 zl. na měsíc. Tentýž profesor a další mu dopomohli k práci v Riegrově naučném slovníku. Dokázal se jakž takž uživit. I tak si k večeři mohl koupit málokdy něco jiného než chleba se solí [53]. Ale uspěl: "Roku 1880 se stal na universitě profesorem filosofické fakulty a po rozdělení university roku 1882 přešel na její českou část, kde přednášel až do smrti." [54].

 

25. Josef Kalousek (1838-1915) byl historikem. V roce 1880 se stal dokonce zemským poslancem. V roce 1887 získal řádné členství v Královské české společnosti nauk, v níž pak byl v letech 1883-90 tajemníkem. Přitom: "Pocházel z chudé rolnické a živnostenské rodiny, učil se ve Vamberku tkalcovství, ale jeho ambice byly podstatně vyšší. Nakonec se dostal do Vídně, kde roku 1859 vyhrál cenu vypsanou vídeňským měšťanem Šebkem za nejlepší stylisticky čistou práci českých žáků na vídeňských školách, kterou věnoval Jiřímu z Poděbrad. Kalousek studoval zprvu polytechniku, ale pak žurnalistiku a historii." [55]. Jinde se o něm píše, že: "Životní příběh Josefa Kalouska je příběhem 19. století, v němž se chudý chlapec dostane na studia jen svou pílí a nadáním a šťastnou shodou okolností. Musí se ovšem těžce protloukat, navzdory všemu uspěje a ve svém oboru dosáhne vrcholu vědecké kariéry... Výchozí podmínky pro vědeckou kariéru neměl J. Kalousek nikterak příznivé. Narodil se 2. dubna 1838 ve Vamberku, který již v době jeho narození byl proslulým místním krajkářstvím. Kalouskův otec si prodejem krajek v prvních letech po svatbě slušně vydělával, ovšem tradiční poměry na venkově rázně změnila vlna revolučních událostí z roku 1848. Krajkářství přestalo vynášet a pro rodinu bylo najednou obtížné vydržovat na studiích jednoho syna (staršího Františka), natož dva. Josef proto ve 12 letech ukončil triviální školu a další dva roky strávil jako tkalcovský učeň, složil dokonce tovaryšskou zkoušku. Z těchto poměrů jej vysvobodil až bratr František. Díky jeho pomoci mohl v 15 letech nastoupit na vyšší reálku v Praze, kterou v roce 1859 absolvoval s příkladným prospěchem. Na studiích si vydělával doučováním latiny..." [56].

 

26. František Matouš Klácel (1808-1882) byl mnichem, básníkem, novinářem, filosofem a průkopníkem socialismu. Narodil se podobně jako Habrman v České Třebové chudým rodičům. Ševcovské výdělky jeho otce nebyly velké. Jeho matka pocházela také ze ševcovského rodu a z chudých poměrů. Matka však dbala na vzdělání. Klácelův bratr Jan se stal knězem a podobně měl směřovat Klácel. Díky podpoře svého strýce mohl studovat u piaristů v Litomyšli [57]. Poněkud rozevlátý Klácel později působil jako mnich, spisovatel, novinář a učitel v Brně a nakonec odešel do USA, kde se mu ovšem už tolik nedařilo – zápasil s finanční nouzí [58]. Dostalo se mu však četných podpor. V jeho prospěch se pořádal ples, divadla, besedy, sbírky. V Rakousku dr. L. Rieger a dr. Kusý uspořádali sbírku ve prospěch Klácela mezi poslanci říšské rady. Díky této akci a s přispěním svých bývalých žáků obdržel Klácel v lednu 1880 z domova 150 zlatých. Peníze z bývalého domova přišli i v roce 1881. V USA ho podporovaly tzv. řády svépomocných spolků, svépomocné spolky a různé organizace. U jednoho svého stoupence nakonec dožil v pro něj postaveném výměnku [59].

 

27. František Křižík (1847-1941) slavný konstruktér, vynálezce a elektrotechnický podnikatel to v mládí neměl vůbec lehké. Narodil se v rodině ševce. Maturitu neudělal, protože neměl peníze na zaplacení maturitní taxy. Nicméně pak studoval i pražskou techniku. Již za studií pracoval v pražské elektromechanické dílně, ale zde začínal jen jako pomocný dělník ve skladišti [60]. Jinde se píše, že: "Cesta "českého Edisona" mezi největší postavy naší technické historie nebyla nijak snadná. Pocházel z velmi chudých poměrů, na studiích se udržel jen za cenu nejtěžších obětí. Nesložil dokonce ani maturitu, neboť neměl peníze na povinnou taxu. Naštěstí jej však osvícený profesor Zenger přijal na techniku i bez maturity, důvěřuje jeho talentu." [61].

 


[1] Augusta, s. 18-19.
[2] Menclová, s. 66.
[3] Ibid, s. 67 a Krejčí s. 225 a 235.
[4] Krejčí, s. 106.
[5] Ibid, s. 238 a 340.
[6] Augusta, s. 23. Podobně i Menclová, s. 69-70
[7] Rais, s. 10-11.
[8] Ibid, s. 25 a 11.
[9] Menclová, s. 112-113.
[10] Zika, s. 23.
[11] Menclová, s. 169.
[12] Augusta, s. 93.
[13] Profil rodu básníka Karla Jaromíra Erbena.
[14] Augusta, s. 174-175.
[15] Menclová, s. 297.
[16] Janáčková, s. 32 a 34.
[17] Ibid, s. 40 a 138.
[18] Augusta, s. 284.
[19] Křivánek, s. 10-11, 15 a 146.
[20] Augusta, s. 299-300.
[21] Menclová, s. 506-507.
[22] Ibid, s. 534.
[23] Augusta, s. 357.
[24] Menclová, s. 566-567 a Augusta, s. 358.
[25] Brabcová.
[26] Burghauser, s. 9 a 11.
[27] Ibid, s. 14.
[28] Ibid, s. 17-18 a 22-23.
[29] Ibid, s. 24.
[30] Kuna, s. 30.
[31] Augusta, s. 47.
[32] Vencovský, s. 74.
[33] Ibid, s. 194.
[34] Ibid, s. 197.
[35] Jedlička, s. 3,4 a 15.
[36] Ibid, s. 16-17
[37] Zeman, s. 9.
[38] Ibid, s. 10.
[39] Světozor, s. 207-208.
[40] Augusta, s. 118-119.
[41] Gustav Habrman [online, 2011]. Dostupný z (přístup II/2016): http://www.osobnostiregionu.cz/osoby/262.
[42] Brosman, s. 151-152.
[43] Soubigou, s. 25, 32-33, 29-30.
[44] Polák, s. 116-117.
[45] Hain, s. 19 a 23.
[46] Menclová, s. 184.
[47] Augusta, s. 79-80.
[48] Sehnoutková.
[49] Augusta, s. 81.
[50] Syllaba, s. 17.
[51] Ibid, s. 18-19.
[52] Ibid, s. 19-20.
[53] Ibid, s. 25-26.
[54] Augusta, s. 111.
[55] Ibid, s. 186-187.
[56] Klečacký.
[57] Dvořáková, s. 11-12.
[58] Ibid, s. 186.
[59] Ibid, s. 187-189 a 191.
[60] Myška, s. 243.
[61] Augusta, s. 225.


Literatura:
1. AUGUSTA, P. aj. Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. Praha: Libri 1998, ISBN 80-85983-06-0.
2. BRABCOVÁ, J. Mikoláš Aleš. Hluboká nad Vltavou 1979.
3. BROSMAN, B. Gustav Habrman: Jeho život, práce a vzpomínky na velikou dobu. Brno: Vydavatelský odbor ÚSJU 1934.
4. BURGHAUSER, J. Antonín Dvořák. Praha: KLP, 2006, ISBN 80-86791-26-2.
DVOŘÁKOVÁ, Z. František Matouš Klácel: Studie s ukázkami z díla. Praha: Melantrich 1976.
5. HAIN, R. Teorie státu a státní právo v myšlení T. G. Masaryka. Praha: Karolinum 2006, ISBN 80-246-1045-0.
6. JANÁČKOVÁ, J. Alois Jirásek. Praha: Melantrich 1987.
7. JEDLIČKA, Ot. Josef Barák: nástin životopisný. Roudnice: A. Mareš 1883.
8. KLEČACKÝ, M. Jan Kalousek: (1838-1915) [online, 2015]. Dostupný z (přístup II/2016): http://abicko.avcr.cz/2015/09/12/.
9. KREJČÍ, K. Jakub Arbes: život a dílo. Mor. Ostrava: Josef Lukasík 1946.
KŘIVÁNEK, Vl. Jan Neruda. Praha: Horizont 1983
10. KUNA, M. Osobnosti české hudby. Praha: Fragment 2011, ISBN 978-80-253-1274-2.
11. MENCLOVÁ, V. aj. Slovník českých spisovatelů. Praha: Libri 2000, ISBN 80-7277-007-1.
12. MYŠKA, M. aj. Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Ostrava: Ostravská univerzita 2003, ISBN 80-7042-612-8.
13. POLÁK, St. T.G. Masaryk: za ideálem a pravdou. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR 2014, ISBN 978-80-86142-48-7.
14. RAIS, K. V. Václav Beneš Třebízský. Praha: Spolek pro vydávání laciných knih českých 1885.
15. SEHNOUTKOVÁ, P., Ludvík Domečka (1861 – 1937) (život a dílo královéhradeckého badatele). Brno: Masarykova univerzita [online, 2007]. Dostupný z (přístup II/2016): http://is.muni.cz/th/53202/ff_b/.
16. SOUBIGOU, Al. Tomáš Garrigue Masaryk. Praha: Paseka 2004, ISBN 80-7185-679-7.
17. SYLLABA, Th. Jan Gebauer. Praha: Melantrich 1986.
18. VENCOVSKÝ, Fr. Dějiny českého ekonomického myšlení do roku 1948. Brno: Nadace Universitas Masarykiana, 1997, ISBN 80-210-1624-8.
19. ZEMAN, Zb. An. B. Edvard Beneš: politický životopis. Praha: Mladá fronta 2009, ISBN 978-80-204-2062-6.
20. ZIKA, J. Otokar Březina: studie s ukázkami z díla. Praha: Melantrich 1970.
21. Profil rodu básníka Karla Jaromíra Erbena, Genealogické a heraldické Listy číslo 2/2006 [online, 2006]. Dostupný z (přístup II/2016): http://www.hlavati.cz/_hlavati/miletin/erben/erbenrod.htm.
22. František Dittrich. Světozor, 5/1868, roč. 2, čís. 21, s. 207-208.