Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

V srpnu a září roku 2014 vyšla díky překladu Vl. Krupy na stránkách (tehdy existujícího) Ludwig von Mises Institutu stať „Člověk proti státu“ britského sociologa a filozofa 19. století Herberta Spencera. Samotná toto stať slouží za přečtení, zejména proto, že ukazuje demokracii a její výsledky v poněkud jiném světle než jsme zvyklí. Jako by šlo v podstatě jen o něco jinější formu diktatury. Také by si ji měl přečíst ten, kdo se zajímá o to jak si zákonodárcí a státní úředníci (ne)poradí s nedokonalostmi v informacích, a o tom jak jsou vůbec někdy „informovaní“. A tak dále. Přestože byla tato stať napsána již před drahnými léty (roku 1884), tak je aktuální i pro naši současnou společnost. Nicméně mi se zde podíváme na to, co Spencer v této své stati (speciálně ve III. díle) napsal o bydlení chudších vrstev v Británii jeho časů. Bude to vhodné doplnění mých vlastních starších statí na toto téma [1].

Herbert Spencer o problému s bydlením píše ve třetím dílu svého pojednání následující: „Když se o generaci dříve debatovalo o neadekvátnosti dělnického bydlení, měl jsem příležitost se touto otázkou zabývat. Zde je část textu, který jsem na toto téma tehdy napsal: „Architekt a zeměměřič popisují fungování stavebního zákona následujícím způsobem. V těch londýnských obvodech, které jsou zaplněny oněmi podřadnými budovami, jenž jsou postavěny způsobem, který zamýšlí nový stavební zákon napravit, žijí lidé platící nájem, který poskytoval dostatečný zisk majitelům domů. Toto existující průměrné nájemné je také nájemným, které se bude platit v těchto čtvrtích v nových domech s toutéž kapacitou, protože lidé, pro které jsou stavěny, neocení dodatečnou bezpečnost zdí posílených železnými věnci. Nyní se ukazuje, že domy postavené v souladu se současnou regulací nepřináší majitelům žádný rozumný zisk. Stavitelé tak odcházejí do lepších čtvrtí, kde stále existuje možnost ziskově konkurovat již postaveným domům, a přestávají budovat domy pro masy. Mezitím se zvyšuje přelidněnost v chudinských čtvrtích – půl tuctu rodin se mačká v jednom domě, dvacet nocležníků v jedné místnosti. Stav bídné zchátralosti, do které tyto čtvrtě upadají, je způsoben absencí konkurence nově stavěných domů. Majitelům domů nikdo neodláká jejich nájemníky nabídkou lepšího ubytování. Opravy nejsou nutné pro zajištění většího zisku a tak nejsou prováděny… Ve skutečnosti velké procento oněch hrůz, které se naši agitátoři za zlepšení hygieny nyní snaží léčit zákonem, vzniklo působením předchozích agitátorů téže školy!“ — Social Statics, str. 384 (vydání 1851)." [2].

A dále pokračuje: "Toto nebyly jediné zákonem způsobené příčiny zla. Byla rozpoznána i řada dalších: „Stavitel, který psal ještě před zrušením daně na cihly, říká: Předpokládá se, že až čtvrtina nákladů na bydlení, které se dnes pohybují mezi 2 šilinky 6 pencemi až 3 šilinky týdně, jde na vrub daním na dřevo a cihly použité při stavbě. Samozřejmě vlastník takového majetku očekává odměnu a tak si účtuje 7 a ½ pence až 9 pencí týdně aby pokryl tyto náklady. Pan C. Gatliff, sekretář Společnosti pro zlepšení bydlení pracujících tříd, popisuje účinek daně z oken takto: Nyní se platí do St. Pancras ročně suma £162 16s na dani z oken nebo 1 procento z původních nákladů na stavbu. Průměrný nájem placený naší společnosti je 5 šilinků 6 pencí týdně a daň z oken z toho polyká 7 ¼ pence týdně.“ Times, 31. leden, 1850. — Social Statics, str. 385 (vydání 1851)." [3].

A dodává: "V tehdejším tisku můžeme najít ještě další důkazy. V Timesech byl 7. prosince 1850 (příliš pozdě na to, aby mohl být použit ve výše zmíněné knize, kterou jsem vydal v posledním týdnu roku 1850) přetištěn dopis odeslaný z Reformního klubu a podepsaný „Architekt,“ tohoto obsahu: „Lord Kinnaird doporučil v článku ve vašich novinách vybudování modelového dělnického domu spojením dvou nebo tří domů dohromady.“ „Dovolte mi navrhnout jeho Lordstvu a jeho příteli Lordu Ashleymu, na kterého se odkazuje, že kdyby:“
1.    Byla zrušena daň z oken,
2.    Byl zrušen stavební zákon (s výjimkou klauzulí nařizujících, že střešní krytina a obvodové stěny musí být z nehořlavého materiálu),
3.    Bylo zrušeno clo na dovoz dřeva,
4.    Byl přijat zákon usnadňující převod pozemků.

„Pak by už neexistovala žádná nutnost stavět modelové dělnické domy, stejně jako dnes není nutné stavět modelové lodě, modelové přádelny nebo modelové parní stroje.“

„První zákon omezuje počet oken v chudém domě na sedm.“

„Druhý zákon omezuje velikost chudého domu na 25 krát 18 stop (což je asi velikost gentlemanovy jídelny). Do tohoto prostoru musí stavitel vtěsnat schodiště, verandu, pokoj a kuchyni (včetně zdí a příček).“

„Třetí zákon nutí stavitele stavět chudé domy z nevyhovujícího dřeva. Clo na dobrý materiál (ze Skandinávie) je totiž patnáctkrát vyšší než clo na špatný materiál (z Kanady).“

„Čtvrté opatření by mělo citelný pozitivní vliv na bydlení chudých. Malé soukromé pozemky by šlo pak převádět stejně snadno, jako pronajaté. Účinkem pronajímání pozemků pro stavby byla přímá pobídka špatnému stavění.“

Abych se ujistil, že nejde o přehnaná nebo chybná tvrzení, konzultoval jsem tuto záležitost s významným East-endským stavitelem a majitelem stavební firmy se čtyřicetiletou zkušeností v oboru, panem C. Forrestem, Musemu Works 17, Victoria Park Square, Bethnal Green. Pan Forrest, který je rovněž správcem kostela, členem místního zastupitelstva a výboru poručníků, přidal své rozsáhlé znalosti místních záležitostí k rozsáhlým znalostem stavebního podnikání. Dal mi svolení použít jeho jméno a potvrdil předchozí tvrzení s výjimkou jednoho. „Architekt“ prý velmi podcenil zlo způsobené stavebním zákonem a jeho definicí „domu čtvrté kategorie“, protože rozměry tam uvedené jsou ve skutečnosti menší. Pan Forrest mi ale řekl ještě více. Dal mi příklady, jaké potíže způsobilo zvýšení daně z nemovitostí (během šedesáti let se zvýšila z £1 na £8 10s za dům čtvrté kategorie). To, spolu s dalšími příčinami, ho přimělo opustit plány na výstavbu dělnických domů, které si udělal dříve. Mimo to souhlasil s „Architektem“, že tato zla jsou velmi zvýšena obtížným převodem vlastnictví pozemků. Poukázal na to, že další problém při stavbě malých domů plyne například z toho, že poplatek za chodník, cestu a odpadní stoku je vypočítáván na základě délky přední fasády a je tak v poměru k celkovým nákladům na stavbu větší u malého domu než u velkého domu." [4].

Jak je patrné, tak měla činnost veřejného sektoru ve Spencerem uvedených případech často z hlediska řešení problému chudých ten dopad, že pozici chudých zhoršovala. Autor rovněž nepřehlédl, že tento intervencionismus generoval nutnost dalších intervencí (modelové dělnické domy), které vedly zase k dalším intervencím (viz i dále). Předejme však slovo opět Spencerovi: "Přenesme se nyní od těchto zákonem vytvořených neplech, které jsou jednu generaci staré, k současným zákonným neplechám. Bída, nemoci a úmrtnost ve „slumech“ se opět dostaly do centra pozornosti a vláda byla vyzvána, aby tato zla odstranila. Odpověděla na výzvu přijetím Artisans' Dwellings Acts, který dal místním autoritám pravomoc strhávat špatné domy a postarat se o stavbu dobrých. Jaké byly výsledky? Souhrn z působení Metropolitního výboru veřejných prací z 21. prosince 1883 ukazuje, že do loňského září byly náklady pro daňové poplatníky jeden a čtvrt milionu liber, 21 000 lidí bylo vystěhováno z domů a nové domy byly poskytnuty 12 000 lidí. Zbývajících 9 000 lidí se ocitlo bez domova. To ještě není vše. Další z místních orgánů vlády, Komise pro odpadní stoky, fungující na základě stejného zákona, nechala strhnout masu malých domů na Golden Lane a Petticoat Square, v nichž bydlelo 1 734 chudých lidí. Z takto vyčištěných prostor byl jeden prodán státem železniční společnosti za účelem výstavby nádraží a pouze zbytek byl využit na výstavbu dělnického ubytování, které mohlo nakonec poskytnout přístřeší pouze polovině původně vystěhovaných lidí. Výsledkem těchto akcí bylo téměř 11 000 uměle vytvořených bezdomovců, kteří si pro sebe museli hledat nějaký kout na všech možných bídných místech! Pohleďme na to, co tato legislativa způsobila. Chybně uloženými daněmi zvýšila cenu cihel a dřeva, zvýšila náklady na stavbu domů a podpořila tak používání špatných materiálů v nevhodných množstvích. Aby pak omezila výslednou produkci bídných obydlí, zavedla regulaci, která ve středověkém duchu diktuje kvalitu vyráběné komodity. Neuvědomuje si při tom, že když trvá na vyšší kvalitě a tedy na vyšší ceně, tak omezí nabídku a nakonec omezí i poptávající. Zaváděním dalších lokálních daní a omezení, legislativa nadále znesnadňuje stavbu malých domů. Nakonec, poté, co svými opatřeními zákonodárci nejprve vyprodukovali špatné domy a pak nedostatek lepších, tak se postarali o umělé zvýšení přelidněnosti v chudinských čtvrtích zmenšením kapacity domů, které už tehdy nemohly všechny obyvatele pojmout!" [5].

Doposud jsem si myslel, že mělo-li v 19. věku něco (zhruba řečeno) velký přínos pro obyvatele, tak to byla výstavba vodovodů a kanalizací veřejným sektorem, protože to vedlo k omezení vzniku epidemií. Ne že by se tedy nedaly najít příklady ze stejné doby, kdy vodovod anebo kanalizaci vybudoval někdo jiný. Třeba pro naše země v Hradci nad Moravicí vybudovala vodovod rooku 1899 někdejší vrchnost a obyvatelům obce z něj zůstala možnost odběru vody, přípojku si zaplatili sami. V Parníku (dnes část České Třebové) přispěla obci na vodovod zdejší textilní firma. V Českých Budějovicích pak poté, co městský úřad odmítl zřídit kanalizaci, osvětlení, dlažbu a podobně v poněkud odlehlé Husově kolonii (vznikající od roku 1929), si lidé mudeli mnoho těchto věcí obstarat sami, až později jim vyšlo zastupitelstvo vstříc [6]. Většinou to však tehdy byla práce veřejného sektoru. Avšak Spencer ukazuje, že ani takováto činnost nemusela být všude přínosná: "... když se tyfová horečka a úplavice rozšířila skrze státem nařízený odvodňovací systém jako v Edinburghu, nebo když státem vynucovaná hygienická zařízení zvýší zla, která měla snížit. Hromady takových důkazů stejně neotřesou jistotou, s níž je hygienická inspekce vzývána. A vzývána je více než kdy dříve, jak je vidět na současných návrzích, aby všechny veřejné školy byly podrobeny dohledu jejích zaměstnanců. Dokonce když stát prokazatelně způsobí zlo, na které si lidé stěžují, tak víra v jeho dobrotivost není nijak otřesena. To můžeme vidět v případě, když stát před jednou generací přikázal městům vybudovat kanalizační systémy, které svedly splašky do řek. Když takto znečistil zdroje vody, zdvihl se pokřik proti vodárenským společnostem za nečistotu jejich vody. Tento pokřik pokračoval i poté, co byla města přinucena, s velkými dodatečnými náklady, přestavět své kanalizační systémy. A nyní se jako jediná léčba objevuje požadavek, aby stát převzal celé vodárenské podnikání. Chyby státu se, stejně jako v případě dělnického bydlení, staly důvodem, proč se k němu modlit ještě usilovněji." A v jedné z poznámek Spencer uvádí k Edinburghskému případu i další případ: "Dopis Edinburghského M.D. v Timesech 17. ledna, 1876, potvrzuje další svědectví. Jedno z nich jsem citoval již dříve a týká se Windsoru, kde, stejně jako v Edinburghu, nebyl absolutně žádný tyfus ve čtvrtích bez odvodňovacího systému, zatímco fatální epidemie propukaly tam, kde by odvodňovací systém postaven. Study in Sociology, kap. i., poznámky." [7]

Nyní lze tuto exkurzi do díla Herberta Spencera uzavřít tím, že by bylo záhodné, aby se lidé na historii tzv. divokého kapitalismu dlouhého 19. století, nedívali jen jako na historii bezuzdného laissez-faire zbídačujícího nevinné občany. Jednak to nebyla často pravda a celkově znamenalo toto století, do té doby nevídaný rozvoj lidské společnosti a blahobytu. A za druhé celý nebo částečný podíl na některých případech zbídačování měl i veřejný sektor (stát, země a obce). 

[1] Ne až tak divoký "divoký" kapitalismus.
[2] Spencer.
[3] Ibid.
[4] Ibid.
[5] Ibid.
[6] Jirásek, s. 119, Šebela, s. 17 a Kovář, s. 34.
[7] Spencer.

Literatura:
1. SPENCER, H. Člověk proti státu III. - Hříchy zákonodárců [online, 2014]. Dostupný z (přístup VII/2025): http://www.mises.cz/clanky/clovek-proti-statu-iii-hrichy-zakonodarcu-1549.aspx.
2. JIRÁSEK, Z. Hradec v dějinách. Hradec nad Moravicí: Město Hradec nad Moravicí 2010, ISBN 978-80-254-8711-2. 
3. KOVÁŘ, D. České Budějovice: II. díl: Předměstí. Praha: Paseka 2006, ISBN 80-7185-754-8. 
4. ŠEBELA, M. Parnická textilní továrna. Ústí nad Orlicí: Oftis 2010, ISBN 978-80-7405-087-9.
5. Ne až tak divoký "divoký" kapitalismus, kapitoly 7 a 12.5 [online, 2013]. Dostupný z (přístup VII/2025): http://www.mises.cz/literatura/ne-az-tak-divoky-divoky-kapitalismus-68.aspx.