Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svépomocné spolky

16. 9. 2015

Dnes se to zdá téměř neuvěřitelné, že dříve neexistovalo nic takového, jako státem nařízené povinné sociální a zdravotní pojištění. Dnešní člověk považuje tato pojištění již za běžnou součást svého života. Dříve tomu tak, ale nebývalo. Přestože se nepoužívalo donucení k tomu, aby se lidé pojistili, tak se lidé v hojné míře sami dobrovolně pojišťovali pro případy horších časů. Podívejme se na historii těchto pojištění blíže. Konkrétně na historii tzv. svépomocných spolků (friendly někdy též fraternal societies, mutual aid society nebo benefit club), a to především ve Velké Británii. V době kdy se stále více mluví ve vyspělém světě o reformách státem zajišťovaného sociálního (tj. i důchodového) a zdravotního pojištění, to může být užitečné.


Pro účely svého zabezpečení v horších časech se lidé (kromě toho, že se spoléhali na vlastní rodinu nebo si naspořili) již od starověku (ve staré Číně, Řecku a Římě) seskupovali do různých svépomocných spolků. Později ve středověku se postupně vyvinuly tzv. cechy [1], které mimo jiné zajišťovaly i určitou podporu svých členů v horších časech. Velký rozvoj svépomocných spolků pak spadá do časů tzv. průmyslové revoluce. Tak jako v jiných oblastech byla i v těchto aktivitách napřed Velká Británie: „Daniel Defoe napsal v roce 1697, že svépomocné spolky byly „velmi rozšířené“ v Anglii. Uprostřed 18. století, když průmyslová revoluce urychlila růst britských měst, se stal systém svépomocných spolků dobře zavedeným ... Podobné instituce se vyvinuly ve Spojených státech v 19. století.“ [2].


Svépomocné spolky byly založeny na dobrovolném sdružování a byly řízeny svými členy. Pracující pohlíželi na spolky s velkou pýchou, jako na jimi vytvořenou věc. Na rozdíl od charity přinesly členům nezávislost. „Spolky sloužily k sociálním, vzdělávacím a ekonomickým funkcím, přinášely ideu pojištění a úspor…“. Mezi sociální aktivity, které nelze podceňovat, J. Chodes uvádí přednášky, dramatická představení a tanec, jak pro poučení, tak i zábavu členů [3].


Jiný zdroj klade důraz na družnost. Uvádí pro lokální vesnické společnosti, že vedle podpůrných aktivit se držely pravidelné mítinky (obvykle jednou za měsíc s povinnou účastí), roční nebo půlroční svátky, klubové dny, průvody, řády měly složité rituály atp. „Hlavním cílem těchto aktivit bylo vytvořit pocit jednoty nebo sounáležitosti, pomoci členům poznat jiné členy a přivést je k participaci v managementu spolku. Vybírání příspěvků bylo také částí schůzek. Družnost byla nejdůležitějším generátorem sociálního kapitálu ve spolku.“ [4]. Popíjení alkoholu (odpůrci spolků často kritizovanému) také ilustruje význam družnosti [5]. Doplňme, že budování pocitu družnosti státem vnucenému pojištění úplně chybí. Co se týká zakladatelů těchto spolků, tak ti měli dost často společné "kořeny". Jednalo se například o stejné povolání, etnicitu, geografickou příslušnost nebo vyznání [6]. Vznikaly však i spolky kombinující svépomoc s morální posláním - například alkoholu se stranící Rehabité ve Velké Británii.


Velkou výhodou spolků oproti dnešnímu státem nařízenému pojištění byla velká nabídka nejen různých druhů spolků, ale i různých typů pojišťovacích programů. Jednotlivec si tak mohl svobodně vybrat spolek, a také si mohl vytvořit vlastní plán pojištění, který jemu a jeho rodině nejlépe vyhovoval. Mohl si dle svého určit, v jaké výši si bude pojištění platit, a tím určit i výši případné podpory v nezaměstnanosti nebo nemoci, dobu kdy půjde do důchodu atd. D. Chalupníček a L. Dvořák uvádějí, že i chudší lidé se mohli v rámci spolkového hnutí pojistit. Většina spolků nabízela odstupňované pojistné, které opravňovalo přispěvatele k různým úrovním podpor [7].


Původně spolky pojišťovaly proti pracovní neschopnosti (nehody, úrazy) (do jisté míry šlo i o důchodové pojištění). „Většina spolků platila za služby doktora, výdaje na pohřeb, vdovské důchody a výdaje na vzdělání pro sirotky. Budovaly domy pro přestárlé a sanatoria pro členy a jejich rodiny. I ve svých raných fázích nabízely podpory v nezaměstnanosti pro ty „v zoufalé situaci“ nebo „na cestách za účelem nalezení práce“. Nejvíce běžnou výplatou byly mateřské dávky a penze [8]. Dále je třeba připomenout tzv. pohřební spolky (burial society, dlouhou dobu byly ilegální), které byly zvláště oblíbené. Nicméně to byla oblast, v které úspěšně soutěžily i komerční společnosti [9]. Velmi oblíbené byly i tzv. depozitní spolky (deposit society), které kombinovaly spoření se sociálním pojištěním. Každý přispívající měl vlastní účet, na který si spořil a z něhož případně čerpal dávky v případě nemoci nebo nezaměstnanosti. Doba, po kterou bylo možno dávky dostávat, závisela na výši uspořených prostředků na účtu, což členy motivovalo k vyšší šetrnosti [10].


Další výhodou spolků bylo, že se často spojovaly do různých skupin - tzv. řádů (ve Velké Británii od 20. let. 19. století). V rámci těchto řádů se uzavíraly reciproční dohody, které umožňovaly členům bez velkých problémů přestupovat z jednoho spolku do druhého. To bylo praktické například, když se člověk stěhoval z jednoho města do druhého (ba i do kolonií). A také to přispělo ke zlepšení hospodaření spolků, k jejich lepšímu řízení a transparentnosti. Dříve se spolky, které měly přibližně desítky až stovky členů, často dostávaly do potíží, které končívaly i krachem (pojistné poplatky nestačily pokrýt vyplácené dávky). Řády sloužily jako dohlížející autorita nad tzv. lóžemi spolků, na které se řád dělil, a které byly jinak poměrně nezávislé [11].


Nezanedbatelnou výhodou spolků byl i poměrně účinný systém kontroly v případě nemoci, který měl vyloučit morální hazard. Jednak spolky platily vlastní lékaře, kteří navštěvovali a léčili nemocné členy spolku (čím dříve byl člen zdráv, tím dříve přestal pobírat dávky a naopak začal platit pojistné poplatky) a často i jejich rodinné příslušníky. Za druhé: spolky vyplácely zpravidla jen část ušlé mzdy, tak aby se nemocným méně vyplácelo nemoc simulovat. Za třetí: členové spolku sami navštěvovali tyto nemocné. To mělo vedle praktického významu kontroly i určitý morální rozměr - morální podpora skutečně nemocných členů, což vedlo opět k utužení sociálního kapitálu. Je nutné také zdůraznit postřeh, který uvádí Chalupníček a Dvořák, a který veřejné systémy většinou ignorují: „Zabránění morálnímu hazardu bylo hlavním důvodem, proč i lóže [střední článek řízení mezi řády a jednotlivými spolky, pozn. autora], přidružené k řádům, si podržely kontrolu nad svým nemocenským pojištěním. Pohřební pojištění, které netrpí problémem morálního hazardu, tak jako nemocenské pojištění, bylo centralizovány.” [12]. Dodejme, že často existovala i tzv. karenční lhůta.


V počátcích většina spolků oficiálně přijímala za členy osoby jen určitého věku - obvykle 18 až 40 let (Během viktoriánské a edvardovské éry vzrostl průměrný věk ze 45 let ve 30. letech 19. století na 68 let v roce 1911). Také chronicky nemocní a osoby vykonávající nebezpečná povolání (jmenovitě horníci) byly odmítáni. Dle P. Chalupníčka a L. Dvořáka však byly ve skutečnosti mnohé spolky v tomto ohledu benevolentní a navíc se mnohé uchylovaly k charitě. (Do spolků také vstupovali a platili poplatky i lidé, kteří tento typ pojištění vzhledem k jejich majetkovým poměrům nepotřebovali). V pozdějších dobách byl tento problém vyřešen, díky spolehlivějším datům, diferenciací poplatků a starším a mladším lidem bylo dovoleno se připojit. To umožnilo, aby se členy stali mladší i starší lidé, a také chudí. Osoby vykonávající nebezpečná povolání problém vyřešily zřizováním vlastních spolků, kde si platily kvůli většímu riziku větší poplatky [13].


Do spolkového života se zapojovali i zaměstnavatelé. Vytvářeli vlastní spolky, které dle příkladů uvedeného J. Chodesem poskytovaly podporu jejich zaměstnancům v případě úrazu, onemocnění nebo pohřbu. Jiný příklad uvádí mateřské podpory. Dále existovaly i spolky, které se orientovaly na to, aby jejich členové získali bydlení (building society). Byly to instituce pracujících, které půjčovaly peníze členům na nákup bydlení. Například již zmíněný J.Chodes uvádí, že:  „Mezi roky 1918 a 1939 polovina domů postavených v Anglii byla s podporou fondů stavebních spolků.“ [14].

 

I když není lehké zjistit přesné počty pojištěnců (některé údaje viz kapitola 15 a pro České země viz kapitola 13), tak je z pramenů zřejmé, že pojištění pomocí svépomocných spolků bylo v dobách před zavedením státního povinného pojištění masovou záležitostí. K roku 1872 uvádí D. Chalupníček a L. Dvořák pro Anglii a Wales odhadované množství 32 tisíc svépomocných spolků (větší část jich byla neregistrovaných) s přibližně 4 milióny členů. Dále citují, že během druhé poloviny 19. století přibližně 30% anglických horníků příslušelo k registrovaným svépomocným spolkům, ale téměř každý pracují byl zřejmě členem přinejmenším jednoho neregistrovaného lokálního spolku. V USA bylo dosaženo vrcholu ve 20. letech 20. století, kdy byl zhruba každý třetí americký muž členem některého ze spolků [15]. Pokud byl pracující takto pojištěn, tak tím byla v nepříznivých dobách zajištěna alespoň částečně také jeho rodina.


Zajímavé je, že tehdejší pojišťovací společnosti nebyly příliš úspěšné v konkurenci se spolky. Jednak si účtovaly vyšší pojistné poplatky (musely zaměstnávat prodejce pojištění). Za druhé neměly velkou důvěru pracující veřejnosti. Členové spolku sami měli možnost podílet se na řízení spolku a mohli snadno kontrolovat jeho hospodaření. Pojišťovací společnosti se tak spíše orientovaly na bohatší klientelu a podnikovou sféru [16]. Vliv jistě měly i výše zmíněné sociální benefity, které představují další přínos.


Postupný úpadek a zánik svépomocných spolků nastal zpravidla až po zavádění státního povinného sociálního a zdravotního pojištění, i když jisté státní zásahy byly přijaty i dříve (státní systém vznikl již v 70. letech 19. století). Ve Velké Británii byl v roce 1911 schválen zákon o národním zdravotním pojištění (tzv. National Insurance Act), který rozšířil stání dávky placené povinnými příspěvky zaměstnavatelů a zaměstnanců (tato povinnost byla později rozšiřována). Spolky se sice staly součástí státního pojištění, ale postupně upadaly a po druhé světové válce byly z pojištění vypuštěny [17]. Dodnes však ve Velké Británii některé svépomocné spolky existují. V USA se spolky nedokázaly ve 20. a 30. letech 20. století nejen vyrovnat s nákladnějšími regulacemi ve zdravotnictví a vytlačováním skrze rostoucí státní aktivity, ale ani s regulací spolkové činnosti, kterou sami spolky prosazovaly (např. zákaz kombinovat pojištění se spořením). Krize 30. let (v roce 1935 Kongres přijal zákon o důchodovém pojištění a o podpoře v nezaměstnanosti) a druhá světová válka urychlily úpadek spolků v jejich původním rozsahu [18].


Zánik spolků přivedl velké finanční prostředky spravované těmito spolky (a samozřejmě i prostředky těch, kteří se spoléhali jen na svoje vlastní úspory, pojišťovací společnosti nebo rodinu) do moci vlád jednotlivých států.


Stejně jako jiné oblasti lidské činnosti se i svépomocné spolky někdy potýkaly s problémy. A přestože spolky byly vládami postupně vytlačeny, jejich historie ukazuje, že i bez státního donucení se mohly vytvořit a dlouhodobě působit soukromé systémy sociálního a zdravotního pojištění. O tom, že spolky byly poměrně úspěšné (alespoň ve Velké Británii) svědčí i fakt, že počet lidí na tzv. Poor Law Support (podpora chudých mající svůj počátek za vlády královny Alžběty I.) v Anglii a Walesu klesl mezi lety 1850 až 1900 z 5.7% na 2.5% [19]. Historie se sice nedá opakovat, ale je evidentní, že dnešní lidé podceňují tvůrčí schopnosti obyčejných občanů se o sebe postarat.

 


[1] Chodes.
[2] Ibid.
[3] Ibid.
[4] Chalupníček, s. 372.
[5] Ibid, s. 372.  Později význam družnosti díky růstu bohatství (lidé se stávali více nezávislými a mohli si dovolit již lecos zaplatit) a intervencím státu klesal – viz Chalupníček, s. 378-379.
[6] Chodes.
[7] Chodes a Chalupníček, s. 375. Jistá část populace se musela však spolehnout na veřejné dávky v rámci Poor Law.
[8]Chodes. K levné lékařské péči svépomocných spolků viz kapitola 15.
[9] Chaluníček, s. 375.
[10] Ibid.
[11] Ibid, s. 371-372.
[12] Ibid, s. 373-374.
[13] Chalupníček, s. 374-375 a Garwood, s. 85.
[14] Chodes. J. Chodesem uvedený příklad tvrdí, že spolky v továrnách byly často v rukách zaměstnanců a zaměstnavatel sloužil jako pokladna a jistý dohlížitel a morální činitel. To by se poněkud lišilo od situace v Českých zemích, kde zaměstnavatelé často ovládali tyto spolky-pokladny, což přimělo zaměstnance zakládat vlastní svépomocné spolky – viz kapitola 13. 
[15] Chalupníček, s. 377, 372 a 374.
[16] Chodes.
[17] Chodes. Podobně Chalupníček, s. 380-383. Dle Chalupníčka a Dvořáka National Insurance Act z roku 1911 pokrýval většinu anglické populace – viz Chalupníček, s. 380.
[18] Chalupníček, s. 382-383. Vliv však musely mít i jiné skutečnosti, zejména růst bohatství.
[19] Ibid, s. 375.

 


Literatura:
1. GARWOOD, Ch. Mid-Victorian Britain: 1850-1889. Oxford: Shire Publications 2011, ISBN 978-0-74780-830-5.
2. CHALUPNÍČEK, P. a DVOŘÁK, L. Health Insurance before the Welfare State. In: The Independent Review vol. 13, No. 3, winter 2009 [online, 2009]. Dostupný z (přístup II/2013): http://www.independent.org/pdf/tir/tir_13_03_3_chalupnicek.pdf
3. CHODES, J. Friendly Societies: Voluntary Social Security and More. In: The Freeman vol.40, no. 3 [online, 1990]. Dostupný z (přístup II/2013): http://www.fee.org/the_freeman/detail/friendly-societies-voluntary-social-security-and-more/#axzz2JYYYcF7n.