Jdi na obsah Jdi na menu
 


Soukromá voda v Londýně 19. věku

23. 12. 2017

Příběh, který si dnes můžete přečíst nás vrací do 19. století, ba i dříve. Je o tom, jak v jednom několika milionovém městě soukromý kapitál zajistil dodávku vody pro velkou část jeho obyvatel. To město se jmenovalo a jmenuje Londýn. Vzhůru tedy do Londýna.


Soukromá dodávka vody v Londýně
V knize "An Economic History of London 1800-1914" se uvádí, že: "Devět soukromých společností, které existovaly v roce 1876 dodávalo odhadem 116 milionů galonů (526 milionů litrů). Ačkoliv to je jen čtvrtina 2 000 milionů litrů nebo tak v současnosti spotřebovaných v oblasti Londýna, kapitálové náklady na získávání, reservoáry, čištění a dopravování dodávky vody do obydlí byly ohromné." (1). Přesto je soukromý sektor podstoupil. Pro srovnání roku 1871 čítal tzv. Velký Londýn 3.84 milionu obyvatel (2). Jedna z největších soukromých společností dodávajících vodu byla New River, která vznikla už počátkem 17. století, ovšem za tiché účasti tehdejšího krále Jakuba I., který v ní byl tichým společníkem. Společnost Chelsea vznikla roku 1723, Lambeth 1785 a Southwark roku 1760. Počátkem 19. století vznikly další firmy (3). Pro zajímavost: zázemí společnosti Chelsea pro čerpání vody z řeky Temže a její skladování zabíralo 36 hektarů plochy (4). Společnosti spolu místy soutežily, což znamenalo, že někde byly skutečně položeny paralerní potrubí, což vedlo ke snížení cen za dodání vody, a to i pod ziskovou úroveň. Společnosti se proto později dohodly na koluzi a oblast si rozdělily od roku 1817 a zvedly znatelně své poplatky za dodávku vody. Stát sice měl dle jednoho návrhu kontrolovat ceny vody, ale nakonec se tento návrh nestal zákonem. Firmy naopak investovaly značné sumy do nových zařízení a potrubí. Například New River Company začala dodávat vodu poprvé do jednopatrových domů od roku 1805 a začala nahrazovat své dřevěné potrubí litinovým od roku 1811  (5). Společnost New River měla dividendu roku 1871 7.3 % a roku 1881 už 11.5 % (6). Historička Londýna Liza Picardová však uvádí, že vedle osmi [později devíti, pozn. autora] různých komerčních společností, které dodávaly vodu rozdílné kvality, existovaly ještě lokání prameny. Zmiňuje, ale i "Metropolitan Free Drinking Association", která od roku 1859 začala dodávat čistou vodu chudým vrstvám, a to za účelem podporování hnutí střídmosti (7). Dodávka vody byla obvykle přerušovaná a voda se obvykle nedodávala v neděli a dopravovala se na úroveň přízemí (low service), ale za poplatek o 50 % větší než standartní poplatek jste si mohl koupit high service, stále jen občasný, ale pumpovaný až do výše 13 stop. High service potřeboval speciální rozvod a byl málo využívaný (8).

 

Nevýhody dodávky vody
Ball a Sunderland (nejsou zřejmě příznivci soukromého podnikání v této oblasti) uvádí, že mnoho stovek tisíc Londýňanů muselo onemocnět nebo zemřít zbytečně kvůli choleře a jiným z vody pocházejícím nemocem (9). Podle těchto autorů též společnosti měly málo motivů investovat dostatečně do vylepšení kvantity a kvality dodávané vody tak, aby pokryly rostoucí poptávku nebo aby vodu dodávaly domácnostem s nízkými příjmy, které by se potýkaly s těžkostmi při placení vodného (10). Potíž ovšem je, jak zjistit, jaká je správná výše investic? Dalším problémem je i to, že tehdejší společnost nebyla tak bohatá, aby mohla zásobovat vodou naprostou většinu lidí. To v té době byla vzdálená hudba budoucnosti. Hlavní výtka ovšem zřejmě směřuje ke kvalitě vody: "Kvalita dodávek vody byla vyrovnaně bídná. V první polovině století, mimo společnoti East London a New River, byla voda čerpána z oblasti řeky Temže, kam se vypouštěly městské kanálie a průmyslový odpad. I řeky New a Lee byly hodně znečištěné. Málo se také filtrovalo. První úspěšné filtrovací vrstvy byly uvedeny do provozu v roce 1829 společností Chelsea, a třebaže parlament roku 1834 žádal firmy, aby zavedly filtrovací vrstvy ve všech nových provozech, kvalita zůstala nízká." (11). Liza Picardová píše, že společnosti: "Často pokládaly svoje hlavní potrubí vedle stok, pod silnice. Jestliže obojí netěsnilo, jak se často dělo, směs mohla být smrtící. Jen tři společnosti dělaly nějaké pokusy pro filtrování vody. East London Water Company prohlašovala, že filtruje všechny dodávky skrze filtrovací lože u Lea Bridge, ale nicméně dva zákazníci nalezli úhoře ve svém vodním potrubí. Severní předměstí brala vodu z Chadwellu, Lea (Lee) a New River, které tekly skrz snad 20 vesnic předtím, než dosáhly Londýna v relativně čistém stavu. Jižně od Temže, vodní společnosti čerpaly vodu z kalem zaplavené Temže. Dle dobového autora prací o Londýně H. Mayhewa, "pijeme roztok našich vlastních fekálií"." (12). Fakt, že se i přes filtraci mohl dostat do vodního potrubí úhoř by však spíše svědčil o tom, že společnost tehdejší doby prostě neměla technické možnosti, jak vodu důkladně profiltrovat. Své zavinil i tehdejší běžný postoj většiny populace, která z dnešního pohledu byla s hygienou poněkud na štíru. Pro příklad chudí skladovali vodu vedle latríny, a když došla, tak ji šli nabrat do nejbližší řeky anebo kanálu, které byly již těžce znečištěné. Také vylévali svoje nočníky do stejného zdroje. "Střední vrstvy si mohly dovolit postavit  skladovací nádrže, ale i tak tyto byly často nezakryté a otevřené znečištění."(13). I takovéto věci musely mít zvýšený podíl na úmrtí spojená s konzumací vody.

 

Velkou metlou tehdejší doby byly však především epidemie cholery. Například podle Picardové v epidemiích cholery 19. věku byla smrt na choleru na jižním břehu Temže tři nebo čtyřikrát větší než na severním břehu (14). Mohly však za to soukromé společnosti? Nikoliv. Doktor John Snow sice správně identifikoval zdroj epidemie cholery z let 1853-4 ve veřejné pumpě v Sohu, ale nikdo mu neuvěřil. Převládla představa, že cholera se šíří špatným vzduchem. Teprve v 80. letech 19. století objev potvrdil slavný Louis Pasteur (15). Překvapivě Ball se Sunderlandem tuto okolnost vůbec ve své knize neuvádí, přestože choleru v souvislosti s dodávkami vody několikrát zmiňují. Picardová ji uvádí na jiném místě, než tam, kde pojednává o dodávkách vody. Zde ovšem s informací, že nešťastným rozhodnutím veřejných autorit byla kanalizace svedena do řeky Temže. To připouští i Ball se Sunderlandem, dle kterých to vyústilo v epidemii roku 1849 (16).


Ostatně samotný Herbert Spencer napsal: "... když se tyfová horečka a úplavice rozšířila skrze státem nařízený odvodňovací systém jako v Edinburghu, nebo když státem vynucovaná hygienická zařízení zvýší zla, která měla snížit. Hromady takových důkazů stejně neotřesou jistotou, s níž je hygienická inspekce vzývána. A vzývána je více než kdy dříve, jak je vidět na současných návrzích, aby všechny veřejné školy byly podrobeny dohledu jejích zaměstnanců. Dokonce když stát prokazatelně způsobí zlo, na které si lidé stěžují, tak víra v jeho dobrotivost není nijak otřesena. To můžeme vidět v případě, když stát před jednou generací přikázal městům vybudovat kanalizační systémy, které svedly splašky do řek. Když takto znečistil zdroje vody, zdvihl se pokřik proti vodárenským společnostem za nečistotu jejich vody. Tento pokřik pokračoval i poté, co byla města přinucena, s velkými dodatečnými náklady, přestavět své kanalizační systémy. A nyní se jako jediná léčba objevuje požadavek, aby stát převzal celé vodárenské podnikání. Chyby státu se, stejně jako v případě dělnického bydlení, staly důvodem, proč se k němu modlit ještě usilovněji.". A v jedné z poznámek Spencer uvádí: "Dopis Edinburghského M.D. v Timesech 17. ledna, 1876, potvrzuje další svědectví. Jedno z nich jsem citoval již dříve a týká se Windsoru, kde, stejně jako v Edinburghu, nebyl absolutně žádný tyfus ve čtvrtích bez odvodňovacího systému, zatímco fatální epidemie propukaly tam, kde by odvodňovací systém postaven. (17). V případě cholery ovšem platí výše uvedený argument, že obecné uznání objevu se datuje až do 80. let 19. století.

 

Vládní regulace a závěr
Roku 1852 zakázal nový parlamentní zákon čerpání vody z řeky Temže pod Teddingtonským uzávěrem a závázal všechny firmy k filtrování říční vody a zakrytí všech rezervoárů vody v okruhu pěti mil od katedrály svatého Pavla. Což vedlo k poklesu úmrtnosti v okruhu firmy Lambeth. Byla zde snaha (nepříliš úspěšná) regulovat taktéž cenu dodávky vody a zisk firem. Závažnější bylo, že roku 1877 bylo firmám dodávající vodu zákázáno přerušit dodávku vody pro neplacení poplatků za vodu (18). Vláda se taktéž snažila dostat dodávku vody do jedné jediné organizace, a to už od roku 1851, kdy se neúspěšně snažila o sloučení firem. De facto tak chtěla odvětví monopolizovat. Povedlo se to až roku 1902, kdy vznikla veřejná "Metropolitan Water Board", která převzala kontrolu nad 8000 mílemi dvou až 60-ti palcového vodního potrubí různých společností. Akvizice byla doplněna odstupným 40 milionů liber  (19). Jak je vidno soukromé společnosti dokázaly vybudovat v Londýně na svou dobu obrovský systém v zásobování vodou, což plyne nejen z délky potrubí, ale i astronomického odstupného, byť možná dle Balla a Sunderlanda poněkud přehnaného. Dle autorů ovšem nedostatek finančních motivů a kalkulační náklady vrozené takovéto organizaci a omezování investic zaviněné periodickými krizemi veřejných výdajů, se staly postupně primární obhajobou privatizace dodávek vody v 80. letech 20. století (20). A od té doby má Londýn vodu opět soukromou (byť regulovanou).

 

Poznámky:
(1) BALL, M. a SUNDERLAND, D. An Economic History of London 1800-1914.  Abingdon on Thames: Routledge 2001, ISBN 0-415-40640-4, s. 265-266.
(2) Ibid, s. 42.
(3) Ibid, s. 266 a 267.
(4) Ibid, s. 266.
(5) Ibid, s. 267 a 268.
(6) Ibid, s. 269.
(7) PICARD, L. Victorian London: The Life of a City 1840-1870. London: Phoenix 2006, ISBN 978-0-7538-2090-2, s. 78-79.
(8) Ibid, s. 79 a 80.
(9) BALL, M. a SUNDERLAND, D. An Economic History of London 1800-1914.  Abingdon on Thames: Routledge 2001, ISBN 0-415-40640-4, s. 266.
(10) Ibid, s. 268.
(11) Ibid, s. 268-269.
(12) PICARD, L. Victorian London: The Life of a City 1840-1870. London: Phoenix 2006, ISBN 978-0-7538-2090-2, s. 78-79.
(13) Ibid, s. 78-79.
(14) Ibid, s. 78-79.
(15) GARWOOD, Ch. Mid-Victorian Britain: 1850-1889. Oxford: Shire Publications 2011, ISBN 978-0-74780-830-5., s. 80.
(16) PICARD, L. Victorian London: The Life of a City 1840-1870. London: Phoenix 2006, ISBN 978-0-7538-2090-2, s. 236-237 a BALL, M. a SUNDERLAND, D. An Economic History of London 1800-1914.  Abingdon on Thames: Routledge 2001, ISBN 0-415-40640-4, s. 398.
(17) SPENCER, H. Člověk proti státu III. - Hříchy zákonodárců [online, 2014]. Dostupný z (přístup XII/2017): http://www.mises.cz/clanky/clovek-proti-statu-iii-hrichy-zakonodarcu-1549.aspx.
(18) BALL, M. a SUNDERLAND, D. An Economic History of London 1800-1914.  Abingdon on Thames: Routledge 2001, ISBN 0-415-40640-4, s. 269.
(19) Ibid, s. 270.
(20) Ibid, s. 271.