Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pracovní doba v dobách "divokého" kapitalismu

15. 9. 2014

Jedním z kritických soudů vynášených vůči období tzv. divokého kapitalismu je i dlouhá pracovní doba v továrnách a živnostech. V tomto příspěvku si ukážeme, že tento soud není ani zdaleka tak oprávněný, jak se může na první pohled zdát. Při analýze problému pracovní doby v dobách divokého kapitalismu se opřeme zejména o nedávno vydanou knihu historika Lukáše Fasory "Dělník a měšťan: vývoj jejich vzájemných vztahů na příkladu šesti moravských měst 1870-1914".

 

Délka pracovní doby
Z našeho dnešního pohledu byla pracovní doba opravdu dlouhá. L. Fasora uvádí, že na přelomu 70. a 80. let 19. století byla délka pracovní doby v rozsahu 12 až 14 hodin denně včetně přestávek (na oběd někde i dvou hodinových) [1]. Směrem ke konci 19. století měla tendenci klesající (částečně vlivem regulací, které však nebyly tehdy brány moc vážně  - viz níže). A tak pro rok 1906 cituje Fasora následující údaje pro Dolní Rakousko a Vídeň (nejbohatší oblasti habsburské monarchie): pětina zaměstnanců pracovala nejvýše 9 hodin denně a 76,6% zaměstnanců nejvýše 10 hodin denně. Zároveň docházelo k diferenciaci pracovních dob dle odvětví. Na Moravě dosahovala ve strojírenském průmyslu a stavebnictví pracovní doba typicky 9,5 hodiny, ale v textilním průmyslu, oděvnictví a potravinářství činila zpravidla víc jak 10 hodin [2].  Můžeme pro vyšší představu uvést několik konkrétních příkladů. Například v železárnách ve Frýdlantu nad Ostravicí se pracovalo do roku 1881 průměrně 13 hodin denně (přestávky nezapočteny) a často ještě přesčas [3]. Pracovní doba ve sklárně v Dolní Lipové (Lipová) byla dle pracovního řádu k roku 1888 10-12 hodin denně (přestávky nezapočteny) a maximálně mohla být až 84 hodin týdně [4]! Ve Vsetínských nábytkových továrnách (výroba byla sezónní) se pracovalo 12 hodin denně včetně přestávek, ale pracovní doba mohla být zvýšena až na 14 hodin, pokud bylo více zakázek anebo mohl být zaveden dvousměnný provoz [5].

 

Byly zde i snahy státu pracovní dobu regulovat. Ve starém Rakousku byla zákonem například dána 11 hodinová pracovní doba a v prvním desetiletí 20. století byla v řadě evropských zemí za den pracovního klidu prohlášena neděle [6]. Nicméně i přes tyto snahy si naši předci s délkou pracovní doby moc hlavu nelámali. J. Procházka konstatuje, že ve 2. polovině 19. století se u nás často nedodržovala omezení pracovní doby anebo se nahrazovala doba požadavkem na vyšší intenzitu práce [7]. To ovšem neznamená, že pracovní doba musela být delší než uzákoněná (příp. intenzita práce větší). Výkyvy se děly i na opačnou stranu. Někdy byla sjednána mezi zaměstnavateli a zaměstnanci doba kratší. A délka pracovní doby také závisela na stavu trhu. Například pro rok 1899 se uvádí: "V mnoha továrnách brněnských nepřipadá průměrně na 1 den ani 8 hodin práce, ba někdy ani ne snad 6 hodin práce." [8]. L. Fasora uvádí, že státní statistika zachycovala změny v pracovní době až od roku 1904, oporou byly zprávy živnostenských inspektorů (zřejmě z jejich občasných kontrol) a zejména tarifní smlouvy (tj. to, co bylo předem sjednáno). Pro dřívější dobu platí: "Údaje pro starší dobu pocházejí z mnohem širšího spektra zdrojů a jejich důvěryhodnost je také poněkud nižší." [9]. Skutečnou průměrnou délku pracovní doby tedy nejsme schopni řádně určit. Ta byla často proměnná, podle toho, jak se podnikatelé snažili určit změny v poptávce (uspokojování) spotřebitelů, a jak byli schopni opravovat svoje chyby v určování této poptávky.

 

Pro srovnání je obecně známo, že pracovní doba rolníků byla v době zemědělských prací velmi dlouhá (od východu do západu slunce). V zimě se, ale na polích nepracovalo. Nicméně v nově vydaných "Dějinách zemědělství v Čechách a na Moravě" se uvádí, že rolník pracoval i v zimě, kdy se připravoval na zimu. V zimě se také mlátilo obilí [10]. A v některých krajích se provozovala navíc i domácká výroba.

 

Ekonomická vsuvka
Na volný čas (volnočasové aktivity) je nutné hledět jako na vzácný statek, který je částí duševního příjmu každého člověka. Jako každý jiný statek, tak i volný čas je předmětem lidského jednání a vztahuje se na něj tedy zákon klesajícího mezního užitku. Čím více jednotek volného času (například hodin) mám, tím nižší potřeby s ním budu pokrývat (například nejprve uspokojím potřebu spánku, až poté potřebu procházky v přírodě, až poté třeba potřebu hodinové diskuze s manželkou atd.). Volný čas však má i jisté náklady obětované příležitosti. Tyto náklady představují ztrátu statků a služeb, které si mohu koupit za mzdu, kterou si mohu vydělat trávením času prací. Tyto statky a služby jsou také vzácné a jsou předmětem lidského jednání, a tím se na ně také vztahuje zákon klesajícího mezního užitku. Čím více si užívám volného času, tím méně mám statků a služeb, a musím se tak obejít bez pokrytí stále většího množství potřeb, které jsou tyto statky a služby schopny pokrýt. Trávení času v práci má také své náklady obětované příležitosti v podobě ztráty určitého počtu jednotek vzácného volného času, a tím i ztráty uspokojení jiných potřeb, které může volný čas pokrýt. Užívání volného času anebo trávení času prací předpokládá, že musím jednotky svého celkového času, které mám k dispozici (chcete-li: který mi byl na této zemi vyměřen), rozdělovat podle nějakého klíče mezi tyto dvě aktivity. V tom člověku pomáhá právě zákon klesajícího mezního užitku a ordinální hodnotová škála, která je vlastní každému jednajícímu, a která umožňuje jednotlivci porovnávat mezní užitky z jednotlivých aktivit mezi sebou. Pokud začnu jednotky svého celkového času věnovat nejprve pracovní aktivitě (protože mi to přináší větší užitek), tak dojdu do bodu, kdy by můj mezní užitek z další jednotky mého celkového času, kterou bych vynaložil na získání statků a služeb prací, poklesl (přesněji řečeno mně klesá užitek z těchto statků a služeb) pod můj mezní užitek z této jednotky času vynaložené na volný čas (přesněji řečeno se jedná o užitek z těchto volnočasových aktivit). V tomto okamžiku proto využiji tuto další jednotku svého celkového času pro volný čas. Přirozeně to platí i naopak, pokud by můj mezní užitek z další jednotky mého celkového času, kterou bych vynaložil na volný čas, poklesl pod můj mezní užitek z této jednotky času vynaložené na získání statků a služeb prací, tak tuto další jednotku svého celkového času věnuji práci.

 

Výsledkem bude nějaká kombinace času tráveného prací a volného času, kdy budou mezní užitky z obou dvou aktivit mít tendenci se zhruba vyrovnat (nikoliv rovnat!). Například budu chtít při dané určité mzdě pracovat 6 hodin a 18 hodin si užívat volného času. S touto představou můžu jít svoji práci nabídnout na trh. Čas je spojitá veličina, přesto je však praktické nakupovat (viz níže) a i prodávat (třeba kvůli dopravě do místa práce) výrobní faktor práce v nespojitých veličinách - např. v "bloku" o osmi hodinách (vliv mají i státní regulace). Opět bude záviset na mé hodnotové škále, zda se mi oplatí hledat jinou práci (s určitými náklady) s kratší pracovní dobou nebo vůbec nepracovat anebo přijmout požadavek poptávajícího, protože odmítnutí tohoto požadavku by třeba mohlo znamenat, že nakonec statky a služby získám jen ve velmi omezeném množství nebo vůbec. Poptávající výrobního faktoru práce má tu výhodu, že může moje rozhodnutí ovlivnit změnou nabízené mzdy (zvyšováním mzdy rostou náklady obětované příležitosti – mezní užitek určité jednotky statku – přesněji zde souboru statků a služeb - je vždy vyšší než mezní užitek menší jednotky tohoto statku) [11]

 

Pro toho, kdo ztratil niť, zjednodušeně: zaměstnance zajímá nejen výše platu, a to co si za něj mohou koupit, ale i volný čas, který jim zbyde, pokud chodí do práce. Obě tyto skutečnosti zaměstnanci poměřují (vedle toho můžou někteří z nich poměřovat i přitažlivost/odpudivost práce případně jiné méně významné skutečnosti) a podle toho, jak jsou pro ně důležité, se tito rozhodují, kolik času věnují práci a kolik volnému času. Z toho také plyne, že lidé při svém jednání musí zvažovat úroveň bohatství (jeho vzácnost) ve společnosti.

 

Chceme pracovat déle!
Jak je patrné, tak někteří zaměstnanci mohou chtít pracovat více než je předepsaná pracovní doba (tito jsou tedy regulacemi poškozováni). Také ochota více pracovat se u toho samého člověka může v různých dobách měnit. Nás však zajímá především doba tzv. divokého kapitalismu ve starém Rakousku (pro naše účely zhruba od poloviny 19. století do 1. světové války). Tj., nás zajímá doba, kdy docházelo k postupné industrializaci našich zemí, a kdy docházelo (k do té doby) bezprecedentnímu růstu kvality života a bohatství společnosti [12]. Přesto se zdá, že řada potřeb, které jde krýt nakoupeným zbožím a službami, pokryta nebyla. Alespoň se tak domnívala značná část tehdejších pracujících. Jinými slovy volný čas měl pro tehdejší pracující často menší hodnotu než zboží a služby, na které si mohli vydělat prací. Pracující měli zájem na zkrácení pracovní doby (často prosazené dohodou se zaměstnavatelem a nikoliv nařízením státu) jen do určité míry, a pak už preferovali trávit čas v práci.

 

To velmi dobře ilustruje kniha L. Fasory. Ten ve své knize uvádí, že zatímco v 80. a 90. letech 19. století bylo snížení délky pracovní doby (až) druhým nejčastějším požadavkem, a to po mzdových požadavcích, později se dostalo mezi požadavky střední důležitosti [13]. Například v případě početného brněnského textilního dělnictva Fasora uvádí pro stávky z let 1869, 1889 a 1899, že: " Debatě o zařazení požadavku na zkrácení pracovní doby se dokonce organizátoři stávek snažili spíše vyhnout, neboť naráželi na nepochopení ze strany dělníků, kteří byli kvůli vyšší mzdě ochotni pracovat i déle než obvyklých 12-14 hodin denně a otázkou produktivity práce nebo regenerace pracovní síly si příliš nelámali hlavu." [14]. (Výjimkou byla stávka roku 1885.) Dále vyvozuje, že zaměstnanci dávali jednoznačně přednost delší pracovní době, kdy si mohli více vydělat, před tím než by ohrožovali své materiální poměry (krytí svých potřeb). Spokojenosti s pracovní dobou bylo dosaženo v hlavních odvětvích relativně brzy, někde již na přelomu 80. a 90. let, kdy se běžná délka pracovní doby blížila deseti hodinám denně [15]. Ovšem při diferenciaci mezi jednotlivými obory [16]. Velmi dobrým příkladem jsou pak převážně neprovdané ženy zaměstnané v textilním průmyslu. Ty zpravidla nabízely pouze nekvalifikovanou pracovní sílu, za tomu odpovídající výdělky, které umožňovaly pokrývat zbožím a službami jen málo (z jejich pohledu) potřeb. Proto měl pro většinu z nich volný čas ve srovnání s možností získat další zboží a služby malou hodnotu. Fasora uvádí pro příklad situaci v oděvním průmyslu, který se navíc vyznačoval značnou sezónností výroby (tj. průměrná pracovní doba nebyla zřejmě tak dlouhá, jak se může zdát) a: "I při stálejším pracovním poměru bylo dodržování jedenáctihodinové pracovní doby zcela iluzorní, dělnice přímo vyhledávaly možnost pracovat déle a zaměstnavatele k obcházení předpisů nutily." Pracovní doba v domácké výrobě v návalu zakázek stoupala dokonce až k 20 hodinám denně [17]. Jinými slovy délka pracovní doby nebyla pro neprovdané ženy často vůbec podstatná [18]. (Pozn.: Vdané ženy přirozeně měly svůj hlavní a někdy jediný příjem ve formě podílu na platu svého muže. Pracující ženy také musely v té době čelit snaze svých mužských kolegů o restrikce ženské práce). Regulace délky pracovní doby by tak, jak je patrné z uvedeného, řadu pracujících poškodila! Pokud si vzpomeneme (viz výše) na sklárnu v Dolní Lipové, tak zde se dle tvrdého (dle autorů statě) pracovního řádu pracovalo až 84 hodin týdně, přesto v ní pracovalo několik desítek lidí a jejich počet vzrůstal [19]. To není náhoda.

 

Jak vysvětluje tyto skutečnosti historik L. Fasora? Dle něho souvisela spokojenost dělníků s délkou pracovní doby na začátku 20. století s faktem, že jejich starší kolegové pracovali v 70. a 80. letech 19. Století 12 až 14 hodin denně (včetně přestávky na oběd) [20]. Dále Fasora říká, že je potřeba přihlédnout k mentálním změnám: "Důležitým faktorem je totiž například fenomén míry individuální spokojenosti s vlastním volným časem, stojící hlavně na srovnání aktuálního stavu s minulostí, a v neposlední řadě je také nasnadě otázka po vědomí dělnictva o vzájemné souvislosti faktorů pracovní doby, regenerace pracovní síly, průměrné hodinové mzdy a produktivity práce." [21]. Pokud tomu tak skutečně bylo, tak je krajně nepravděpodobné, že by dělníkům zároveň unikl ten fakt, že často se jejich předchůdcům podařilo dohodou se zaměstnavateli pracovní dobu zkrátit. Spokojenost daná strachem z návratu minulosti by pak nebyla plně vysvětlitelná. Jak uvádí sám Fasora regenerací pracovní síly se v té době lidé moc netrápili (viz níže i výše). U nekvalifikovaných dělníků lze také docela pochybovat o tom, že si byli nějakých hlubších souvislostí vědomi (přednostně se orientovali ve svých vlastních potřebách a na trhu, kde nabízeli svoji práci a nakupovali statky a služby). Jedině zmínka o individuální spokojenosti s volným časem se blíží vysvětlením ekonomické teorie.

 

Regenerace pracovní síly
Dlouhá pracovní doba znamená často pokles produktivity skrz únavu a úrazy. Četnost úrazů má však, jak již věděl slavný ekonom A. Smith, vliv na výši platu. Jedná se o tzv. kompenzaci rizika, kdy plat má tendenci růst s počtem úrazů (pro detailnější informace viz Murray). Zaměstnavatel musí kvůli úrazům hlouběji šáhnout do kapsy, také pokles produktivity ho příliš netěší. Existují tedy silné ekonomické argumenty pro zkrácení dlouhých pracovních dob. Ty jsou však limitovány a někdy zvráceny některými jinými faktory, které mají také vliv na ekonomiku výroby – například některé technologické procesy vyžadují určitý minimální čas (například tavení surovin pro získání železa nebo výrobu skla atp.), jiné činnosti vyžadují, aby alespoň několik hodin denně byli lidé spolu v kontaktu a mohli se dohodnout (například projektování stavby). Tím se zde však zabývat nebudeme. Podíváme se na to, jak to viděli tehdejší účastníci pracovních vztahů. Fasora uvádí následující: "Otázka regenerace pracovní síly byla v tarifních smlouvách tematizována velmi málo, byla zřejmě svoji abstraktností mimo horizont vyjednávajících a problém se okrajově objevoval hlavně v osvětových rubrikách socialistického tisku." [22]. V podstatě můžeme říci, že tehdejší lidé nedokázali řadu důsledků delší pracovní doby objevit. Možné také je, že regenerace pracovní síly ležela nízko na hodnotových škálách těchto lidí. Pro první variantu by hovořil i fakt, že ani ve státních tabákových továrnách (státní monopol zaměstnávající především ženy) se moc neřešily problémy se špatným vzduchem a s deformací páteře [23].

 

Úskalí aktivismu
Na úskalí aktivismu ohledně regulace délky pracovní doby upozornil ekonom H. Hazlitt ve své světově známé knize "Ekonomie v jedné lekci". Po předložení varianty zkrácení délky pracovní doby se zachováním hodinové nebo úkolové mzdy by hypotetický aktivista musel pravděpodobně (vzhledem k výše uvedenému) velmi rychle před rozlobenými pracovníky utíkat (tento návrh je ovšem i z jiných pohledů problematický –viz [24]). Co varianta se zkrácením délky pracovní doby a odpovídajícím (aby byla zachována výše původní mzdy) zvýšením hodinové nebo úkolové mzdy? Na tuto otázku odpovídá Hazlitt ve zkratce přibližně následovně: Toto rozhodnutí bude mít za následek zvýšení výrobních nákladů. Následkem čehož vzroste nezaměstnanost. Nejméně efektivní pracovní síla příjde o práci a výroba poklesne. Díky tomu porostou ceny, takže pracující si za svou mzdu koupí méně. Nižší zaměstnanost bude snižovat poptávku, a tak může být vývoj cen dále různý [25]. Shrnuto: řada pracovníků bude bez práce a zboží a služeb bude méně. Lze dodat, že někdy výroba o tolik nepoklesne, protože zaměstnavatelé budou naléhat na zaměstnance, aby více v práci přidali. Dřina navíc není ovšem pro zbylé zaměstnance žádná výhra. (Zdaňování zisku podnikatelů a jeho přemísťování k zaměstnancům zde probírat - vzhledem k jeho zřejmým ničivým dopadům na uspokojování potřeb – nebudeme).

 

Je potřeba si uvědomit ještě jeden rozměr, který má délka pracovní doby (pokud jsou s ohledem na produktivitu rozumně dané přestávky – přirozeně toto může  těžko někdo určit od kancelářského stolu) – umožňuje rozsáhlejší produkci statků a služeb, a tím zvyšuje reálné platy pracujících a blahobyt společnosti. Tím může přispět i k vyššímu preferování volného času. I díky tomu jsme dnes tam, kde jsme.  

 

Závěr
Jak je patrné není správné tvrdit, že pracovní doba v období tzv. divokého kapitalismu byla dlouhá. Tehdejší pracovní doba byla dlouhá jen z našeho pohledu, z pohledu lidí, kteří mohou statky a službami uspokojovat oproti lidem druhé poloviny 19. století a začátku 20. století podstatně větší množství svých potřeb. Naopak lidé tohoto období raději o své vůli věnovali více svého času práci než volnu. Tj. raději se věnovali zvyšování dostupné zásoby statků a služeb než odpočinku a zábavě. Navíc je zřejmé, že skutečné pracovní doby v období tzv. divokého kapitalismu známe jen velmi hrubě. A také je zřejmé i to, že lidé tehdejší doby, ať už byli podnikateli, zaměstnanci v továrnách a živnostech nebo státními úředníky, velmi pravděpodobně neznali prakticky vůbec souvislosti mezi délkou pracovní doby a případným poškozením zdraví. Z pohledu tehdejší doby se tak délka pracovní doby v továrnách a živnostech jeví podstatně přijatelněji, a to zvláště pokud si uvědomíme délku pracovní doby na venkově a výši tamějších příjmů.

 

[1] Fasora, s. 73
[2] Ibid, s. 72, viz i tabulku na s. 71
[3] Sysalová, s. 69
[4] Štěpán, s. 29
[5] Baletka, s. 106
[6] Fasora, s. 74 a Jordánková, s. 77
[7] Procházka, s. 103
[8] Fasora, s. 74 a 75
[9] Ibid, s. 70-1
[10] Beranová, s. 264 a Novák, s. 217
[11] k teorii užitku detailněji a lépe viz Rothbard, s. 29-32
[12] Machačová, s. 113 a 454, viz i Fasora, s. 68
[13] Fasora, s. 73
[14] Ibid, s. 74
[15] Ibid, s. 74
[16] viz Ibid, s. 71 tabulka
[17] Ibid, s. 75
[18] Ibid, s. 76
[19] Štěpán, s. 30
[20] Ibid, s. 73
[21] Ibid, s. 72
[22] Fasora, s. 74
[23] Ibid, s. 60
[24] Hazlitt, s. 63-4
[25] Hazlitt, s. 64-5

 

Literatura:

1. Baletka, L. aj. Vsetín: město a čas. Vsetín: Masarykova veřejná knihovna 2008, ISBN 978-80-904139-1-7.
2. Beranová, M. a Kubačák, A. Dějiny zemědělství v Čechách a na Moravě. Praha: Libri 2010, ISBN 978-80- 7277-113-4.
3. Fasora, L. Dělník a měšťan: vývoj jejich vzájemných vztahů na příkladu šesti moravských měst 1870-1914. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2010, ISBN 978-80-7325-233-5.
4. Hazlitt, H. Ekonomie v jedné lekci. Praha: Liberální institut 1999, ISBN 80-902701-2-3.
5. Jordánková, H. a Sulitková, L. Brno. II. díl, Historická předměstí a Staré Brno. Praha-Litomyšl: Paseka 2010, ISBN 978-80-7432-077-4.
6. Machačová, J. a Matějček, J. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Praha: Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum 2010, ISBN 978-80-246-1679-7.
7. Murray, J.E. a Nilsson L. Risk Compensation for Workers in Late Imperial Austria. Center for Austrian Studies [online, 2006]. Dostupný z (přístup 07/2010): http://cas.umn.edu/assets/pdf/wp062.pdf
8. Novák, P. Rolník – Vysočina – Příklad Viléma Richlého a rodin z Mirošova a Dušejova. In Fasora, L. aj. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, ISBN 978-80-7325-147-5.
9. Procházka, J. „Sociální“ u T. G. Masaryka. In: T. G. Masaryk a sociální otázka. Hodonín: Masarykovo muzeum v Hodoníně 2002.
10. Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3.
11. Sysalová, P. Historie železáren ve Frýdlantu nad Ostravicí: (od počátku do roku 1913). Ostrava: Montanex 2008, ISBN 978-80-7225-278-7.