Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ne až tak divoký „divoký“ kapitalismus: Děti a charita ve viktoriánském Londýně

2. 10. 2015

Péči o děti považuje naprostá většina lidí za velmi důležitou věc, dost možná, že za důležitější než péči o jiné skupiny lidí. Součástí péče o děti byla v dřívějších dobách (někdy je i dnes) i dobrovolná charita ve prospěch chudých dětí. Nyní se krátce podíváme na problematiku péče o děti ve viktoriánském Londýně a uvedeme zde pár jiných příkladů této charity a několik jiných zajímavostí. Opřeme se zde o knihu historičky H. Amy "The Street Children of Dickens’s London".

 

Pro ranou viktoriánskou periodu (1837-1870) H. Amy uvádí, že: "Nepříznivá situace londýnských pouličních dětí během této periody byla zoufalá, ale nebyly bez pomoci. Tato pomoc byla zaměřena na chudé obecně, stejně jako specificky na potřebné děti, včetně těch na ulici.". Pomoc vycházela ze snahy dětem pomoci a zachránit je, ale také z vlastního zájmu - snahy očistit ulice od těchto dětí a chránit tak reputaci Londýna. V té době se dle autorky vláda zabývala sociálními problémy, jen pokud se staly příliš urgentními a pak je navíc řešila pomalu [1]. Vznikl tak prostor pro soukromou iniciativu. Než přejdeme dále, musíme uvést opět jednu důležitou věc: "Pouličním dětem, speciálně těm, které žily ve slumech, bylo často pomáháno ze strany jiných chudých lidí. Přátelé a sousedé v nejchudších komunitách přicházeli s pomocí sobě navzájem. Na rozdíl od charity nabízené jinými vrstvami, taková pomoc nebyla oficiálně zaznamenána, ačkoliv investigativní žurnalisté, duchovní a misijní pracovníci si jí byli vědomi." [2]. To platí jistě i pro pozdní viktoriánskou periodu od roku 1870, kdy: "Londýnští chudí, včetně pouličních dětí, si pomáhali navzájem také." [3].

 

Nyní přejděme pro ilustraci k několika příkladům. V Londýně: "Pomoc a přístřeší byla dostupná pouličním dětem v řadě [několika?, pozn. autora] útulcích napříč metropolí pro chudé všeho věku. Některé útulky, nicméně přijímaly jen děti v doprovodu jejich matek." Dvacet devět institucí, které nabízely nějakou pomoc pouličním dětem, bylo zaneseno v "List of Charities pro 1852-3." [4]. Známý baptistický kazatel Ch. H. Spurgeon dostal 20 tisíc liber na stavbu sirotčince pro chudé chlapce bez otce. Založil tedy „Stockwell Orphanage“, který byl otevřen pro chlapce roku 1867. Od roku 1879 byl i pro dívky. Zde se těmto nabízelo vzdělání, které bylo mnohem širší, než jaké se obvykle pro chudé uvažovalo [5].  V Londýně existovalo i několik charitativních organizací na pomoc kriminálním dětem. „Royal Philantropic Society" byla ustavena již roku 1790. Tato společnost poskytovala střechu nad hlavou pro chlapce a dívky a trénovala je pro to, aby si vydělávali namísto žebrání a kradení. Společnost měla i vlastní farmářskou školu, která do roku 1857 ubytovávala 250 chlapců. Jiná instituce pro dívky kriminálnice od 7 do 13 let vznikla v Chelsea roku 1825. Tyto dívky zde byly trénovány na pozici služebná. A "Reformatory and Refuge Union" ustavená v roce 1856 mimo jiné založila domy na půli cesty [6]. Roku 1884 vznikla v Londýně i společnost pro prevenci krutosti proti dětem („London Society for the Preventetion of Cruelty to Children“), která měla do roku 1889 32 poboček v Anglii, Walesu a Skotsku. Tato společnost zaměstnávala i inspektory ke zkoumání příčin zneužívání a zanedbání dětí [7]. A dalo by se pokračovat.

 

I když byla přítomnost chudých dětí stále zřejmá, tak počty pouličních dětí v Londýně začaly dle H. Amy po roce 1870 upadat [8]. "Pouliční děti pozdější [viktoriánské, pozn. autora] periody měly jednu důležitou výhodu nad jejich dřívějšími protějšky; ony se nemusely protloukat samotné, protože jim bylo dostupné mnohem větší množství pomoci. Filantropové a charity již zabývající se záchranou lidí bez domova a strádajících dětí pokračovali a zvyšovaly své úsilí, když další se připojovali k záchranné práci. Ovšem ne každé dítě o tuto pomoc stálo: "...některé děti si vybraly zůstat na ulici, protože si užívaly svobody a nezávislosti, kterou tento životní styl dovoloval [9].

 

Kniha H. Amy také přináší některé z rozhovorů, které prováděl novinář H. Mayhew v ranné viktoriánské periodě. Překvapivě často tyto zde uvedené rozhovory neobsahují žádnou sebelítost anebo žehrání na poměry. Například při rozhovoru s osmi letou prodavačkou řeřichy (water-cress), která navíc o víkendu sloužila i v židovské rodině, byl Mayhew ze své středostavovské perspektivy překvapen nedostatkem sebelítosti a vlastně akceptací situace. Dvě prodavačky květin (15 a 11 let, sirotci) se vyznačovaly pevností, odhodláním čelit nepřízni a nedostatkem sebelítosti. Nestěžujícím si stoicismem se vyznačoval i 14 letý chlapec, který musel pracovat (ve skutečnosti sbírat to, co přinesla řeka) kvůli nemoci a obchodníu neúspěchu své ovdovělé matky. 14 letá metařka pracovala mimo neděli dlouhé hodiny, ale: „Ačkoliv přinucena jejími okolnostmi k tvrdému životu londýnských pouličních dětí, tato vybraně mluvící a veselá dívka se nejevila býti nešťastnou...Jako tak mnoho jiných akceptovala svůj životní osud odvážně a beze stopy sebelítosti.“ [10]. Z pohledu tehdejšího průměrného člověka – tj. v podstatě člena nižší vrstvy, protože tato vrstva byla nejvíce v populaci zastoupená – nešlo v zásadě o úplně odlišný způsob života.

 

[1] Amy, s. 82. Nelze plně vyloučit, že si tehdejší vlády uvědomovaly i negativa sociálních politik - například zavedení povinné školní docházky vedlo ke ztrátě příjmů pro rodiny chudých a tedy prohloubení jiného problému.
[2] Ibid, s. 83. K témuž viz i s. 38-39.
[3] Ibid, s. 114.
[4] Ibid, s. 86. Mezi tyto útulky patřil již v kapitole 9.2 uvedený "Field Lane Refuge".
[5] Ibid, s. 88 a anglická wikipedie, heslo  „Charles Spurgeon“.
[6] Amy, s. 91-92.
[7] Ibid, s. 115.
[8] Ibid, s. 104 a podobně s. 115.
[9] Ibid, s. 110 a 115. Podobně i s. 48.
[10] Ibid, s. 33-35, 38 – 39 a 46-47.

 

Literatura:
1. Amy, H. The Street Children of Dickens’s London. Stroud: Amberley Publishing 2012, ISBN 978-1-84868-846-9.
2. Anglická wikipedie