Jdi na obsah Jdi na menu
 


Charita ve viktoriánské Británii (II/II)

29. 5. 2014

Zaloužilí a nezasloužilí chudí
Dle M. Balla a D. Sunderlanda dobrovolný sektor v kontrastu k veřejným aktivitám preferoval morální pohled na chudobu [33]. Ten spočíval dle autorů v tom, že zvýrazňoval individuální selhání: "Chudí jsou kvůli individuálnímu morálnímu selhání, jako lenost, opilství, a nedostatek osobní a občanské hrdosti. Šlechetný stát pomáhající takovým lidem jen udělá věc horší, povzbuzením dalších žadatelů; oslabí dále svépomoc a odhodlání vytvořením cyklu závislosti; a podkope ctnost práce a samostatnosti ve zbytku společnosti zdaněné k financování sociálních dávek.". Systém dobrovolného sektoru měl odradit chudé od nemorálností a žádání chudinských dávek a současně se měl pokusit oddělit zrno od plev a nabídnout způsoby jak by si měli chudí sami pomoci zlepšit svoji ekonomickou situaci a svůj morální úděl. Naproti tomuto pohledu soukromého sektoru se konstituoval druhý pohled, který se domníval, že chudoba byla důsledkem řady okolností jako nezaměstnanost, věk a bídné vzdělávání, či jejich kombinace. Špatné chování mělo být tak důsledkem beznaděje chudých. Dle autorů se oba pohledy zase tak moc neliší a oba pracují s rozlišením chudých na zasloužilé a nezasloužilé [34].

 

Domnívám se, že rozlišení na zasloužilé a nezasloužilé chudé je ve skutečnosti významnější v daném dělení než to zda šlo o morální nebo „ne-morální“ pohled. Ostatně je patrné, tak to byly právě dobrovolné akce soukromého sektoru, které hrály ve zkoumané době jasně prim. Vzhledem k radikální nejistotě světa a z toho plynoucích důsledků mohl ve skutečnosti koncept zasloužilého chudého znamenat i někoho, kdo přišel do neštěstí například svým špatným rozhodnutím a ne tedy morálním selháním. Připomeňme, že starobince byly stavěny také například pro chudé česače vlny, chudé pletaře, sluhy, chudé staré farmáře, kteří přišli - a to je důležité - ztrátou dobytka do chudoby, výrobce plachet a jejich vdovy, vdovy po lodních tesařích, pivovarské pracovníky anebo - a to je také důležité -  obchodníky provozující zámořský obchod [35]. Tato skutečnost zároveň znamená, že soukromý sektor se nemohl zcela opírat alespoň u některých kategorií osob o výše zmíněný morální pohled, protože chudí staří lidé se stěží mohli díky charitě naučit větší pracovitosti a následně vyrazit do práce. Šlo zde skutečně jen o dožití a případně maximálně vylepšení chování. Případ rozsáhlé charity ve prospěch dětí pak úplně vylučuje předpoklad jejich nějakého morálního selhání (i když mohlo dojít k morálnímu selhání rodičů, ale to jistě neplatí pro rodiče sirotků), protože toto morální selhání se nemohlo do určitého věku dítěte ani konat. Pak je však otázkou, zda morální koncept nebyl spíše spojen skutečně jen s jevy jako je lenost, opilství, nevázanost, špatné chování, zneužívání pomoci, nešetrnost atp. A nikoliv s jevy, které byly mimo kontrolu daných lidí. Takový odlišný pohled by podporoval i výše zmíněný případ charity za krize bavlnářství za občanské války Severu proti Jihu v Manchesteru, samotným Ballem a Sunderlandem výše zmíněnou charitu v době recesí anebo případy charit ve prospěch vyhořelých. Je však zřejmé, že morální pohled i druhý zmíněný pohled nejsou v rozporu s cílem, aby se chudí s určitou pomocí postavili na vlastní nohy a stali se nezávislými.

 

Ovšem pokud zahrneme do našeho uvažování i dopady, které měl tehdy veřejný sektor na ekonomiku například v podobě daní, cel, privilegií, licencí, regulací atp. a následné dopady těchto politik na chudé, tak je jasné, že zde máme ještě jeden faktor, který přispívá k prohlubování chudoby, a který není na první pohled zřejmý a mohl se jevit jako selhání chudých [36]. Zejména pro omezenou možnost nalezení práce (nebo lepší práce) měly v té době význam především licence a regulování práce (viz předchozí poznámka). Lenost pak byla v takovém případě skutečně jen zdánlivá.

 

Prostituce a charita
Ballův a Sunderlandův pohled značně narušuje charita ve prospěch prostitutek. Historička H. Amy uvádí, že od 18. století zde byly Magdalénidské instituce v Londýně, které zachraňovaly prostitutky, ale nabízely jen dočasnou pomoc. Zájem střední vrstvy a evnagelických křesťanů se odrazil v 19. století ve vzestupu útulků, společností a misií k záchraně padlých žen. Většina získaných žen a dívek byla trénována, aby se stala domácími služebnými. Zajímavé je, že útulek založený mecenáškou A. Burdett Coutts a samotným Ch. Dickensem: „Tento domov byl jen pro ty považované za ‚zasloužilé‘ a jeho tréninky zdůrazňovaly všechny důležité středostavoské hodnoty.“. Bylo by však chybou si myslet, že každá prostituka měla zájem na této charitě. Práce prostitutky totiž poskytovala prostitutkám, které nebyly kontrolované pasáky a majiteli nevěstinců, nezávislost, lepší životní standart a kontrolu vlastního života [37].

 

Armáda spásy a jiné armády
Dalším případem, který narušuje Ballem a Sunderlandem uvedené tvrzení je případ Armády spásy (Salvation Army), která se věnovala chudým dětem, včetně kriminálníků nebo prostitutek. Dále v roce 1882 vznikla „Church Army“ jejíž trénovaní misionáři a misijní sestry pomáhali metropolitním chudým. Tato armáda stavěla pracovní, záchrané domy a ubytovny pro děti, a co je významné i pro propuštěné vězně a alkoholiky [38]. Zdá se že jisté morální selhání bylo tolerováno, i když zřejmě jen pro jednou. Dle strany 118 stejného pramenu bylo v 80. a 90. letech v Londýně mnoho čistých, seriózních a řádně vedených ubytoven „Armády spásy“, církevních armád a „London Congragational Union“ (zdá se mi, že konkurence v otázkách víry (nevíry) může být velmi pozitivním jevem) pro lidi bez domova. Vedle toho ovšem existovaly i komerční ubytovny (lodging houses) pro chudé zákazníky, které vykazovaly různou úroveň kvality [39].

 

Charita pro děti
Velké množství charity bylo realizováno ve prospěch dětí. Zde uvedeme několik příkladů. Dle historičky J. Sacks existovaly chudobné děti, které propadly (!) sítí veřejného chudinského práva. Těchto dětí se ujímaly charitativní organizace ustavené individuálními filantropy, jako byla A. Macpherson (také McPherson) anebo Dr. T. J. Barnado nebo církev. Dr. Barnado podobně jako A. Macpherson posílali potřebné děti na farmy do Kanady. Zde se dětem dostalo různého zacházení, dobrého i špatného, ale většina z jednoho statisíce dětí zde zůstala žít a jejich potomci mají tvořit 11 % kanadské populace [40]. Barnadův záběr byl však širší. Jeho „East End Juvenile Mission“ poskytovala výuku náboženství (Bible classes), bohoslužby, večerní školy, pracovní zaškolení a práci čističe bot. „Svépomoc byla povzbuzována, když děti, které navštěvovaly misie musely pracovat na oplátku za jídlo a šaty.“. Dále: „Právě tak jako bydlení a stravování chlapců, které zachránil, Dr. Barnado jim poskytoval základní vzdělání, včetně morálních a duchovních instrukcí. Byli předmětem organizovaného a disciplinovaného režimu, byla jim dána práce sekání a prodávání dřeva, jako členové poslíčkovské brigády, výrobci kartáčů a nástrojů a v ‘úseku‘ oddělní vyrábějícího a prodávajícího lepší literaturu. Všechny zisky byly použity k provozu domu.“ [41]. Ještě větší měřítko měla „London City Mission“ založená roku 1835 skupinou lidí z různých protestantských denominací. Vedle šíření Krista bylo poskytováno široké rozpětí praktické pomoci. „Podobně jako jiní charitativní pracovníci, oni [London City Mission, pozn. autora] povzbuzovali k svépomoci a učili respektované středostavoské hodnoty.“ Do roku 1852 bylo těchto (placených) misonářů v Londýně 275, a tito měli dobrovolné asistentky. Misie poskytovala vedle škol pro „trhany“ (ragged school) i vzdělání pro dospělé, vyšívací mítinky, exkurze a střídmou zábavu.  Za připomenutí stojí i dílo spolku „Field Lane Refuge“ a Anthonyho Ashleyho Coopera 7. hraběte Shaftesburyho, z kterého každoročně benefitovalo okolo 10 tisíc lidí, i zde byl kladen důraz na svépomoc [42]. Nebo působení „The Church of England Society for Providing Homes for Waifs and Strays“ (dnes „The Children's Society“), kterou založili bratři E. a R. de Montjoie Rudolf, a která hledala dětem pěstouny nebo adoptivní rodiče. Tato anglikánská společnost postupně podobně jako jiné organizace svoji síť v zemi rozšiřovala a její dům byl otevřen i pro emigranty v Kanadě. Její příjmy pocházely z darů, z odkazů a z fundrasingu a každý rok stoupaly. V posledních letech vlády královny Viktorie se starala tato organizace o necelých 3 tisíce dětí [43]. P. Horn uvádí případ, kdy práce neschopná matka a její rodina včetně dvou invalidních děti závisely na charitě. Atp.

 

Do roku 1878 existovalo v samotném Londýně 50 filantropických společností pro stravování dětí, včetně několika, které měly domovy pro mladé sirotky [44].  V roce 1880 zahájil v Londýně činnost "Childern's Free Breakfast and Dinner Fund", který měl do konce 19. století roční příjem 4 tisíce liber a stal se největší a nejznámější londýnskou společností poskytující (chudým) dětem jídlo. Podobná společnost působila od října 1884 v Birminghamu. V "Chaucer School" v londýnském Southwarku (šlo o chudinskou čtvrť) charitativní pomoc dovolila učitelům poskytovat nejen nějakých 400 jídel denně v zimě, ale také poskytovat teplé šaty a silné boty. V této škole přes polovinu dětí dostávalo jídlo skrze filantropickou akci a mnoho jiných dostávalo jídlo mimo školu. Dále "Ragged School Union“ poskytovala k roku 1904 třeba boty a šaty a někde i jídlo. I přestože se ještě k roku 1904 odhadovalo, že asi 120 tisíc dětí bylo v Londýně nedostatečně živeno, tak je patrné, že tento problém byl v řešení [45]. Dle jiného pramene velké „trhanské“ školy také poskytovaly noclehárny, pracovní zaškolení a pracovní příležitosti. Mezi lety 1844 a 1852 vzrostl počet těchto škol v Londýně z 16 na 110. A do roku 1870 jich bylo v Londýně 191 s více jak 32 tisíci žáky [46].

 

Paradoxně uvedená stravovací charita byla typická téměř jen pro městské prostředí, vesnické děti mohly v lepším případě očekávat teplé nápoje pravděpodobně od řídícího učitele nebo lokálního prominenta [47]. Lze však předpokládat, že ve vesnických oblastech se dalo více spolehnout na příbuzné a sousedy. Jeden případ podobné charity pro vesnici jsem zaznamenal v Absonu (nebo také Abson-cum-Wick), zde bylo ovšem cílem přilákat děti do spolku zabývajícím se střídmostí, který zřídila spisovatelka A. Sewell. Vedle toho charita poskytovala chudším dětem zábavu, dávaly se i vánoční nadílky. Charitě se věnovali také i někteří učitelé [48]. A dalo by se dlouho pokračovat.

 

Shrnutí
Co říci na závěr tohoto příspěvku? Rozsah charity byl v Británii v době tzv. divokého kapitalismu opravdu velký a charita byla pestrá. Pracovalo se zde s rozlišením potřebných na ty, co byli zasloužilí a na ty, co  byli nezasloužilí. S těmito termíny pracovali i lidé jako H. Mayhew, Ch. Dickens ad. Cílem tedy nebylo podporovat rozhodně všechny. Cílem soukromé charity bylo to, aby se chudí mohli sami postavit na své nohy a stát se samostatnými (ovšem to se netýkalo úplně každé soukromé charity, což v případě její menší systematičnosti nebylo zase tak závažné, netýkalo se to ani starobinců). Cílem nebylo vytvářet vrstvu závislých občanů nebo odměňovat morálně vadné jedince. Ne každá pomoc měla formu peněžní podpory. Charita byla poskytována jak nábožensky založenými jedinci a institucemi, tak i těmi nenáboženskými. Šlo o systém decentralizovaný, vyskytovaly se však i jisté dobrovolné pokusy o centralizaci.  Charita se často opírala o znalost konkrétní lokální situace a osobní situace potřebných. Nešlo tedy o nějakou univerzální charitu.

 

[1] Zpravidla vyjma školství a zdravotní péče, kterým jsem se věnoval již jinde.
[2] Newby, s. 129, viz i s. 122 a 124.
[3] Ibid, s. 97. Dle anglické wikipedie to bylo dokonce přes 3 miliony liber, viz heslo „Angela Burdett Coutts“.
[4] Ibid, s. 130.
[5] Downs, s. 19 a Garwood, s. 19.
[6] Newby, s. 97-98.
[7] Newby, a. 9-10. Zaměstnavatelé však zřejmě často považovali dle autorky zaměstnávání těchto sil také za "charitativní" a platili často hubené mzdy. Vedle mzdy však služky obvykle dostávaly i deputát - stravu a bydlení. Obecně tato prác nebyla nijak dobře placená, což se ukázalo v době příchodu továren, které nabízely ženám vyšší platy a vzniku „nedostatku“ sluhů a služek.
[8] Sacks, s. 8-9 a Clayton-Octavia Hill, s. 13.
[9] May, s. 44 a 46. Je dost pravděpodobné, že kvůli této situaci byli místní podnikatelé zasaženi ztrátami a mnozí z nich nebyli schopni pomoc poskytnout. Ztráty z nefunkčních kapitálových statků mohou být velmi těžké, vedle ušlého zisku je nutné totiž alespoň továrny a zařízení hlídat a udržovat a případně je nutné platit i splátky úvěrů. Je kuriózní, že nepokoje se v Manchesteru konaly i roku 2011.
[10] Amy, s. 76-77.
[11] Ball, s. 385.
[12] Amy, s. 84 a 121.
[13] Horn, s. 74.
[14] Clayton, s. 10.
[15] Garwood, s. 73.
[16] Newby, s. 97. Zajímavé je, že ve své populární sérii „Toulky českou minulostí“ uvádí P. Hora-Hořejš, že takzvaní trhané-lidé žijící na dně (a barabové pracující na stavbě železnic) si udrželi tolik cti, že nešli žebrat a jen vyjímečně si hledali nezákonné způsoby obživy. Dle autora dlouho do 20. století platilo, že: „…ve společnosti obecně, a to i mezi nejubožejší spodinou, přežívalo dávné přikázání – nepokradeš!“(Hora-Hořejš, s. 15).
[17] Newby, s. 97, Viz i dále.
[18] Garwood, s. 75.
[19] Amy, s. 83.
[20] Amy, s. 83-84. Padlé ženy byly prostitutky.
[21] Amy, s. 84.
[22] Podobný veřejný systém pro hledání práce v New Yorku uvádí T. Abram – viz Abram, s. 186 a 188.
[23] Ball, s. 371. Jistě jde o odhady. Pravděpodobně však nezahrnující ten fakt, že práce spojená s dobrovolným řešením sociální otázky nebyla zpravidla finančně odměňována a tudíž nemohla být vyčíslena na rozdíl třeba od platů profesionálních sociálních pracovníků.
[24] Ibid, s. 371. Zde hrál roli mimo jiné i strach z těžkých výtržností.
[25] Ibid, s. 372.
[26] Viz zde: Dobrovolné nemocnice, lékařská péče a stát ve viktoriánské Velké Británii (6/6). Podobně zde: “L. Mitton uvádí, že třeba v případě drahé diety byl chudý pacient poslán k dámě dobrovolnici, která byla v kontaktu s lokální charitou a mohla zajistit pacientovi speciální jídlo nebo návštěvu od místní nemocenské pomocné společnosti (sick-room aid society) a pečovatelky (health visitor)” (Dobrovolné nemocnice, lékařská péče a stát ve viktoriánské Velké Británii (5/6))
[27] Ibid, s. 372.
[28] Ibid, s. 370-371.
[29] De Jasay, s. 110.
[30] Ibid, s. 122.
[31] Ball, s. 372.
[32] Amy, s. 83 a podobně pro pozdně viktoriánskou periodu s. 114.
[33] Ball, s. 371.
[34] Ball, s. 370. Je zajímavé, že básník Jan Neruda uváděl, že někteří chudí, kteří pobývali v Městské věznic v Praze – tzv. Fišpance, a kde tito dostávali kabáty, prádlo, sukně, boty (darované nebo tímto veřejným zařízením kupované): „Mnohý odchází vděčen, mnohý, dnes propuštěn, je tu pozejtří zas. Prodal a propil darovaný mu šat a je zas nazší než nahota sama. Nepřístupen domluvě, drze odmítá každé napomenutí. Nepotřebuju vašeho kázání, šaty mně musíte dát, kdybych je desetkrát prodal, slyšíš zde v ustrnutí.“ (Hora-Hořejš, s. 14 a 16.).
[35] Hallett, s. 20-21.
[36] Takovou situaci jsme probrali již dříve například v případě bydlení, kde M. Ball a D. Sunderland uváděli, že v případě majetkových daní z obydlí, které byly odváděny přímo v proporci k daňově vyměnitelné hodnotě obydlí: "Takové velké daňové břemeno, přesto, mělo významný utlumující dopad na trh s byty: omezující počet novostaveb a povzbuzující neprovádění oprav.".  Jinými slovy bydlení bylo pro chudé dražší a chudí byli zase o něco chudší a bylo jich více - blíže viz - Soukromé školství ve Velké Británii, dětská práce a stát v 19. století (5/5).
[37] Amy, s. 92-93. Na základě tohoto by jistě bylo zajímavé zjistit, jaké měl Dickens – mimo jiné kritik státní byrokracie - vlastně představy o sociální pomoci. Uvedená citace je poněkud zavádějící, protože pasáci a majitelé nevěstinců se nemusí a priory špatně chovat k prostitutkám.
[38] Amy, s. 113-114.
[39] Ibid, s. 118.
[40] Sacks, s. 11.
[41] Amy, s. 88.
[42] Ibid, s. 86.
[43] Ibid, s. 113.
[44] Horn, s. 109 a 72.
[45] Ibid, s. 72-73, 40 a 70. Skutečné číslo stěží, kdo mohl znát. V Londýně kolem poloviny 19. století mělo dle expozice v "Museum of London" umírat hlady asi 400 osob ročně, a to při populaci dle wikipedie asi 2,28 milionu lidí – anglická wikipedie heslo „Demographics of London“.
[46] Amy, s. 90-91.
[47] Ibid, s. 74.
[48] Newby, a. 98 a příklady viz Horn, s. 135, 167, 169 a 172.

 

Literatura:

1. Abram, T. Smutné dejiny sociálního systému v USA. In: Gonda, P. a Chalupníček, P. In Defense of the Free Market. Bratislava: Konzervatívný inštitút M. R. Štefánika – Liberální institut 2007, ISBN 978-80-863-8949-3.
2. Amy, H. The Street Children of Dickens’s London. Stroud: Amberley Publishing 2012, ISBN 978-1-84868-846-9.
3. Ball, M. a Sunderland, D. An Economic History of London 1800-1914. Abingdon on Thames: Routledge 2001, ISBN 0-415-40640-4.
4. Clayton, P. Octavia Hill: Social Reformer and Co-Founder of the National Trust. Andover: Pitkin Publishing 2012, ISBN 978-1-84165-398-3.  
5. De JaSay, A. Sociální spravedlnost pod drobnohledem (s malou pomocí od Adama Smitha). In: Gonda, P. a Chalupníček, P. In Defense of the Free Market. Bratislava: Konzervatívný inštitút M. R. Štefánika – Liberální institut 2007, ISBN 978-80-863-8949-3.
6. Downs, J. The Industrial Revolution: Britain, 1770–1810. Oxford: Shire Publications 2010, ISBN 978-0-74780-781-0.
7. Garwood, Ch. Mid-Victorian Britain: 1850-1889. Oxford: Shire Publications 2011, ISBN 978-0-74780-830-5.
8. Hallet, A. Almshouses. Oxford: Shire Publications 2004, ISBN 978-0-74780-583-0.
9. Hora-Hořejš, P. Toulky českou minulostí 11. Praha: Via Facti 2007, ISBN 978-80-239-6717-3.
9. Horn, P. The Victorian & Edwardian Schoolchild. Chalford (Stroud): Amberley Publishing 2010, ISBN 978-1-84868-810-0.
10. May, T. Victorian Factory Life. Oxford: Shire Publications 2011, ISBN 978-0-74780-724-7.
11. Newby, J. Women’s Lives: Researching Women’s Social History 1800-1939. Barnsley: Pen & Sword Family History 2011, ISBN 978-1-84884-368-4.
12. Sacks, J. Victorian Childhood. Oxford: Shire Publications 2011, ISBN 978-0-74780-771-1