Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

2.2 Dělnictvo v Praze
I Praha bývala za starého mocnářství významným průmyslovým městem. Vedle toho vytvářela se sousedními městy třetí největší aglomeraci říše, která čítala stovky tisíc obyvatel. Velké množství lidí na omezené ploše však znamená, že každý metr čtverečný je mnohem cennější než jinde. I když velký příliv nových obyvatel ukazuje na v průměru lepší živobytí než v domovských obcích a městech těchto obyvatel, čili že po odečtení nákladů zbude člověku více peněz na jinou útratu (více a lepší potraviny, šaty, knihy, alkohol atd.), může v některých ohledech naopak znamenat zhoršení kvality života (toto zhoršení je ovšem více než dostatečně kompenzováno jinde). U měst s velkým množstvím obyvatel zřejmě bude toto zhoršení dáno často menší obytnou plochou na obyvatele. Pro srovnání roku 1910 vykazovala Praha 668 tisíc obyvatel, roku 1921 už 730 tisíc a roku 1930 už 950 tisíc obyvatel. Údaj za rok 1910 ovšem zahrnuje nejen Prahu s 224 tisíci obyvateli, ale i ještě samostatná města jako Královské Vinohrady (77 tisíc obyvatel), Žižkov (72 tisíc), Smíchov (52 tisíc), Nusle (31 tisíc) atd. Pro srovnání výše uvedená Moravská Ostrava vykazovala roku 1910 jen 37 tisíc obyvatel a roku 1921 113 tisíc obyvatel.²¹

Nahlédněme tedy do knihy "Lidé periférie: Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době". Tato kniha se zabývá dobou první republiky. Podle výzkumu jistého páně Machotky nejvíc bytů sociálně potřebných rodin (26 %) mělo rozlohu mezi 15 - 20 m². Dále: "Z výzkumu Nečasové vyplývá, že v dělnických rodinách v Košířích připadaly počátkem 20. let na osobu nejčastěji dokonce jenom 1 - 3 m². To znamená, že v roce 1921 byla jedna obytná místnost v této čtvrti průměrně obývána téměř čtyřmi osobami. Můžeme se domnívat, že rozloha bytů kvalifikovaných sociálně potřebných rodin se velmi blížila rozloze bytů celého dělnického prostředí. Lze předpokládat, že byty většiny (asi 56 %) pražských dělníků se nacházely v pásmu mezi 15 a 30 m².".²² Pokud vezme zde uvedené plochy 15, 20 a 30 m² a budeme počítat s počtem obyvatel bytu pět (rodiče a tři děti), tak by šlo o 3, 4 a 6 m² plochy bytu na osobu. Je zde však i údaj 1 až 3 m² plochy bytu na osobu.

V této knize je uvedeno ještě několik zajímavostí ohledně bydlení pražských dělníků. Šetření dělnického prostředí od Josefa Šišky uvádí: drtivá většina pražských dělníků bydlela v letech 1921 - 1931 v bytech o jedné nebo dvou místnostech (druhá místnost v nich byla kuchyně). Roku 1921 bydlelo 42.5 % dělnických rodin v jednopokojových a 48.8 % ve dvoupokojových bytech, 4 %  měla byt se dvěma pokoji a kuchyní a 5 % se dvěma pokoji, kuchyní příslušenstvím. Výzkum Nečasové v Košířích uváděl: 49 % všech žáků obecné školy v této čtvrti žilo v bytech o jedné místnosti, dalších 11 % bydlelo sice v bytech o dvou místnostech, ty byly ovšem tak malé, že neposkytovaly žádný vyšší standart^.23 Podle názorů sociálních pracovnic tehdejší doby byla určitá část bytů pražských sociálně potřebných vrstev ve velmi špatném stavebně hygienickém stavu. Asi 15 % z nich potřebovalo omítnout a vybílit, 10 % vysušit a provést betonovou izolaci, někde postavit kamna, vyměnit podlahu, upravit záchody a dále.²⁴ Co se týká vybavení bytů, tak zde nebyla situace v některých případech vůči jiným vrstvám až tak špatná. Vybavenost bytů jednotlivých sociálních vrstev v Prase roku 1931 byla dle šetření J. Šišky následující (% z dané sociální vrstvy, samostatní rovná se živnostníci čili dnešní terminologií OSVČ):

* plyn a/nebo elektřina: dělníci 52.3 %, samostatní 74.8 %, úředníci 92.4 % a zřízenci 74.8 %;
* vodovod do domu: dělníci 79.9 %, samostatní 93.5 %, úředníci 97.3 % a zřízenci 91.9 %;
* vodovod do bytu: dělníci 22.8 %, samostatní 52.1 %, úředníci 79.3 % a zřízenci 43.8 %;
* vlastní splachovací záchod: dělníci 20.4 %, samostatní 49.9 %, úředníci 76.6 % a zřízenci 40.1 %;
* společná prádelna: dělníci 31.8 %, samostatní 40.2 %, úředníci 64.2 % a zřízenci 42.9 %,
* sklep a půda: dělníci 52.8 %, samostatní 71.4 %, úředníci 80.5 % a zřízenci 68.7 %.²⁵ To nebylo až tak špatné a lze to patrně označit za úspěch tehdejší doby.

2.3 Bydlení v Brně
Pár informací k bydlení, i když bez uvedení obytných ploch, lze dohledat i v knize "Děti v Brně". Uvádí se tu například, že dlouho panovala nedůvěra k čerstvému vzduchu.²⁶ Což je jedna z věcí, která měla význam ohledně vlhkosti bytů. Dále je zde vzpomínka ženy narozené roku 1900 v rodině lékaře: ve starém měšťanském pavlačovém domě na dnešním Moravském náměstí (čili prakticky v centru města) s dvaceti nájemníky nebyla koupelna, ale jen vodovod v kuchyni. Rodina se tedy raději chodívala umývat do nedalekých lázní. K tomu se v knize uvádí, že i sociálně lépe postavené vrstvy byly dlouho bez koupelen. Ostatně nešlo jen o bydlení, ale podle sociologických výzkumů z 30. let 20. století se jedlo poměrně málo masa, a i v úřednických rodinách jídávali maso koňské.²⁷ Konečně k období vlády údajně sociálně citlivých komunistů se uvádí následující vzpomínka ze 60. let 20. století: spousta dětí dle vypravěčky bydlela v pavlačových domech, kde se z pavlače šlo rovnou do kuchyně, za ní byl jeden pokoj a v tom bydlela celá rodina. Voda a záchody byly na chodbě.²⁸ I ve vyšších vrstvách je často zmiňována ve vzpomínkách a vysoce hodnocena šetrnost - týká se to především oblečení, obracely se prošoupané límce u košil, do rodiny docházely švadleny šijící a spravující prádlo. Přivydělávaly si i některé děti ze středních vrstev (roznášení zboží, dopisů, donáška nákupu apod.), aby si mohli koupit věci, které chtěly a na které od rodičů peníze nedostaly. Některé děti i pomáhaly v rodičovské dílně, tato práce však placena nebyla!²⁹ Čili být člověkem z vyšší či střední vrstvy v 19. století či za první republiky znamenalo být chudší než člověk z nižší vrstvy dnes.

2.4 Bydlení dělníků v Pardubicích
V knize "Slavné stavby Jindřicha Freiwalda" se dočteme o dělnické kolonii, které tento významný meziválečný architekt a druhoválečný hrdina navrhl ve Svítkově u Pardubic (dnes součást města). Výstavba se uskutečnila po roce 1920. Šlo o výstavbu v letech nouze o stavební materiálie a muselo se značně šetřit. Dělnický byt v podkroví dle plánu z roku 1920 měl pokoj 3.5 x 3.5 metru a kuchyň 3.5 x 3.5 - (0.85 x 1.75) metru, což je dohromady asi 23 m². Předsíň o ploše 1.5 m² není zahrnuta, není totiž jasné zda byla součástí bytu, nejspíše však jeho součástí nebyla, ale jen podestou schodiště. Pokud by v bytě bydlelo pět osob, tak na jednu osobu připadne 4.6 m² plochy bytu. Dělnický byt v přízemí měl dle plánu z roku 1920 následující parametry: Pokoj 5.2 x 3.5 metru a kuchyň 3.5 x 3.5 metru, což je dohromady asi 30.45 m². Předsíň není opět zahrnuta, protože není zřejmě součástí bytu. Záchod, kolna a špíže jsou od bytu jasně odděleny a zřejmě sloužily i bytu v podkroví, ten totiž nemá záchod. Při pěti osobách zde jde o 6.1 m² plochy bytu na osobu.³⁰

2.5 Dělnické bydlení v severozápadních Čechách za (nejen) první republiky
Nyní se přesuneme do severozápadních Čech. Zaměstnanecká kolonie Mannesmannových válcoven v Chomutově vznikla postupně od roku 1913 do let 1926 až 1929. Tato společnost měla velmi propracovaný systém zaměstnaneckých benefitů, který zahrnoval podpůrný fond založený již roku 1897, bezplatnou zdravotní péči, závodní stravování nebo možnost výhodného ubytování v závodních bytech. Během roku 1913 bylo touto společností postaveno prvních 16 patrových dvojdomů pro dělníky a úředníky. Byty měly pokoj a kuchyň a byly o výměře 35.1 až 38.9 m². "Příslušenství bytu sestávalo ze suchého záchodu a spíže umístěných na chodbě mimo vlastní byt a ze společné prádelny postavené spolu s kůlnami na uhlí na dvoře za domem.". Dům čp. 1367 z roku 1921 měl dvoupokojové byty s příslušenstvím o ploše 37 m² a nájemníci zde měli oproti starším domům k dispozici vlastní prádelnu fungující jako lázeň. Domy postavené v letech 1926 až 1929 měly výměru jednotlivých bytů vyšší cca 45 m², takže domácnosti měly k dispozici kromě pokoje a obytné kuchyně ještě menší komoru.³¹ Budeme-li tedy počítat s pěti obyvateli na byt, dojdeme k následujícím údajům: 7 a 7.8 m² plochy bytu na osobu pro domy z roku 1913; 7.4 m² u domu z roku 1921 a 9 m² u domů z let 1926 až 1929.

Weinmannova zaměstnanecká kolonie v Chudeřicích (dnes město Bilína) vznikla v letech 1921 až 1922. V této kolonii se nacházely jak menší dělnické byty s obytnou kuchyní a jedním nebo dvěma pokoji, tak prostorné úřednické byty o třech pokojích s koupelnou. Průměrná výměra obytné plochy se pohybovala mezi 51 až 60 m². V kolonii se nacházely dva konzumy a v pozdější době přibyla i školka. Pitná voda se zde ovšem přiváděla jen ke třem studním. Zajímavé je, že: "Velmi záhy po dokončení se Salvisbergova [architekt, pozn. autora] kolonie stala inspiračním zdrojem pro další obdobné projekty a v mnohém předznamenala například základní princip, na kterých byly posléze vystavěny první státní hornické kolonie financované z uhelných fondů. Velkolepý projekt totiž upoutal pozornost Ministerstva veřejných prací, které roku 1923 požádalo teplickou firmu Jacobi &Co. provádějící stavební práce o veškeré dostupné podklady k výstavbě a vlastnímu chodu kolonie.".³² Budeme-li tedy počítat s pěti obyvateli na byt, dojdeme k následujícím údajům: 10.2 až 12 m² plochy bytu na osobu. Pro dělníky bude spíše platit první údaj, i tak jde o velmi slušné hodnoty. Všechny (?) výše uvedené výpočty lze zřejmě o něco redukovat kvůli kamnům či zděnému sporáku.

Posledním zde zkoumaným příkladem bude zaměstnanecká kolonie Schichtových závodů na Střekově (dnes Ústí nad Labem). Sídliště které vzniklo mezi lety 1919 až 1922 vykazovalo u nejlevnějšího dělnického bydlení domky s výměrou plochy 60 m² pro jednu rodinu. Byla zde i umývárna a toaleta. Do všech domků v kolonii byla zavedena pitná voda a elektřina. Dále zahrada v rozsahu 250 až 350 m², malý hospodářský přístavek s půdou na seno a chlívkem pro drůbež nebo drobná zvířata. Roku 1938 zde byly postaveny činžáky s byty, které měly obytnou plochu 50 až 55 m² a měly jako koupelnu tak i záchod.³³ Budeme-li tedy počítat s pěti obyvateli na domek/byt, dojdeme k následujícím údajům: 12 a 10 až 11 m² plochy domku/bytu na osobu. Jde o velmi slušné hodnoty. Nicméně objektivně řečeno Schichtovi závody byly něco jako Mercedes mezi auty, jinde se k tomu totiž píše: "Jeden z nejvýznamnějších průmyslových podniků v bývalém rakouském mocnářství i v nově vzniklé Československé republice měl v té době již dokonale fungující systém zaměstnanecké sociální péče. Schichtovi zaměstnanci mohli využívat služeb závodní jídelny, knihovny, mateřské školky i moderně vybavené ordinace  a závodní nemocenské pokladny.".³⁴

2.6 Regulace nájemného za 1. světové války a v Československu
Již vícekrát jsme tu narazily na špatný stav domů či bytů, podobně jako již v dříve zveřejněné stati ohledně porovnání bydlení dělnických a rolnických vrstev. Za jeden ze zdrojů tohoto stavu lze označit i regulaci nájemného v bytech a domech (vedle toho dočasně jistě i válku a hospodářské krize). Dle knihy "Sociální stát v Československu: Právně-institucionální vývoj v letech 1918-1992": Nájemné se do poloviny 20. let dostalo v regulovaných domech podle výše rozebíraných předpisů stěží na dvojnásobek předválečného stavu, mzdy vzrostly na devítinásobek a cenová hladina dokonce na šestnáctinásobek.³⁵ "... tzv. panská koalice (pravicová koalice z let 1926 až 1929), která nebyla vázána nutností hledat ve vládě konsensus se socialistickými stranami a která se v jiných oborech sociální politiky nebála prosazovat více liberální a ve vztahu k veřejným výdajům více úsporná opatření, se neodhodlala sáhnout na regulaci nájemného a namísto toho jen prodlužovala stav nejistoty na obou stranách pomyslné barikády, tj. na straně nájemníků i pronajímatelů.".³⁶

Výše uvedený zdroj ohledně Prahy upřesňuje: "Ochrana nájemníků zůstala trnem v oku majitelům domů po celou dobu trvání republiky. Na základě jejich nátlaku se podařilo zákon o ochraně nájemníků četnými novelami velmi okleštit. Bylo prosazeno, že se ochrana nájemníků nebude vztahovat na byty uprázdněné a byty nově postavené. V důsledku těchto úprav došlo ke snížení podílu bytů s ochranou nájemníků z celkového počtu bytů z 96.5 % v roce 1923 na 57.3 % v roce 1930 až na 48.3 % v roce 1934.".³⁷ Tato skutečnost se má týkat celé ČSR. Uvádí se zde také, že: "Mezi lety 1921 a 1939 výše nájemného vzrostla u chráněných bytů čtyřikrát, u nechráněných dokonce devětkrát. I přes růst reálných mezd dělnictva se tak zvyšoval podíl nájemného na spotřebním koši dělnických rodin. Zatímco v roce 1925 činil 11.9 %, v roce 1935 už 19.9 %. Nejhůře na tom byli nově příchozí do Prahy - především mladá generace, která neměla to štěstí žít v nějakém pražském bytě v době, kdy se zavedla ochrana nájemníků.".³⁸ Autor zde tedy uvedl i jeden z dopadů regulace nájemného - znevýhodnění nově příchozích (outsiderů) na úkor již bydlících (insiderů). Ekonom a spisovatel Henry Hazlitt k tomu kdysi napsal: "Vzhledem k nízkému regulovanému nájemnému ve starých budovách budou stávající nájemníci zákoně chráněni proti zvyšování nájemného a motivováni neefektivně využívat obytný prostor, ať už se jejich rodiny zmenšily jakkoliv. Tím se bezprostřední tlak nové poptávky soustřeďuje na relativně málo nových budov. Nájemné v nich je nejprve tlačeno na mnohem vyšší úroveň, než by dosáhlo na zcela volném trhu.".³⁹ Jak je z výše uvedeného patrné, tak regulace nájemného se během první republiky týkala poměrně velkého množství bytů a regulované nájemné značně během 1. světové války a první republiky zaostalo za neregulovaným nájemným, ale i obecným růstem cen.

Tato skutečnost má své důsledky. Majitelé bytů a domů s regulovaným nájemným přicházejí o výnos ze své nemovitosti anebo o část tohoto výnosu. Kvůli nízkému či žádnému výnosu se jim nevyplácí výrazně investovat do těchto nemovitostí, protože tyto investice vynášejí málo či nic (anebo "vynášejí" případně i ztrátu). Majitelé tedy svoje investic provádí v jiných oborech činnosti, kde dosahují většího výnosu (továrny, doprava, služby atd.) či investují do nemovitostí, které nejsou regulovány (nové byty a domy či luxusní domy a byty). Výsledkem je ovšem zanedbávání a chátrání domů a bytů s regulovanými nájmy. H. Hazlit také píše, že: "Bytová situace se bude zhoršovat také z dalších důvodů. Především, dokud nebude povoleno odpovídající zvýšení nájemného, nebudou se majitelé bytů namáhat přebudovávat byty nebo je jakkoliv vylepšovat. Dokonce, když je regulace nájemného obzvláště nerealistická nebo tíživá, majitelé bytů ani nebudou udržovat pronajaté domy nebo byty v přijatelném stavu. Nejenom, že nebudou mít ekonomickou motivaci se takto chovat, nemusí také na to mít prostředky. Zákony regulace nájemného, mimo další účinky, vytvářejí zlou krev mezi majiteli, nucenými akceptovat minimální návratnost nebo i ztráty, a nájemníky, nelibě nesoucími neschopnost majitelů provádět přiměřené opravy.".⁴⁰

3. Bydlení ve státních hornických koloniích v severních Čechách
Podívejme se nyní pro zajímavost na státní hornické kolonie v severních Čechách po 1. světové válce. Uvidíme, že nejde o výrazně lepší hodnoty obytné plochy na osobu. Hornická kolonie v Horním Litvínově z let 1923 až 1924 zahrnovala 81 bytů, v kterých roku 1925 bydlelo 366 osob.⁴¹ Čili průměr na byt byl 4.5 osoby. "Hornické domky s charakteristickými valbovými střechami poskytovaly levné byty s plochou nepřesahující 40 m². V přízemí se nacházely jednopokojové byty s obytnou kuchyní a v podkroví byly umístěny dvě ložnice, které se však v době bytové krize pronajímaly svobodným horníkům nebo bezdětným manželským párům. Zbývající příslušenství domu bylo společné, teprve roku 1928 bylo po řadě stížností přistoupeno k zavedení vodovodu i do horních bytů.".⁴² Vydělíme-li plochu bytu 40 m² čtyřmi a půl osobami, dostaneme skoro 9 m² plochy bytu na osobu. To je slušný výsledek, ovšem to jsme nepočítali podnájemníky. Zahrneme-li jen jednoho podnájemníka dojdeme k ploše 7.3 m² plochy bytu na osobu.

Další kolonie, ke které se vyskytují žádané údaje je hornická kolonie v Bilíně z let 1927 až 1929. Tuto kolonii se ovšem nepodařilo dokončit. "V každém domku se tu nacházely dvě bytové jednotky s obytnou kuchyní, ložnicí a koupelnou, nejmenší byty v kolonii měly výměru obytné plochy 39 m² a největší dosahovaly 50.5 m².".⁴³ Při pěti osobách na byt dostaneme 7.8 respektive 10.1 m² na byt. Zejména druhý údaj je velmi slušný. Navíc byty měly k dispozici koupelnu. Výše uvedené výpočty lze zřejmě (?) o něco redukovat kvůli kamnům či zděnému sporáku.