Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bydlení dělníků versus vesničanů v dlouhém 19. století: nástin (II/II)

17. 7. 2015

Skanzeny
Rožnov pod Radhoštěm

Rožnov pod Radhoštěm je vlajkovou lodí mezi skanzeny Českých zemí. Značnou část skanzenu tvoří budovy z v 19. století retardované podhorské a horské oblasti Valašska. Jeden ze zde vystavených domů představuje dům "bezzemka" (č. p. 70), ten je: "Ukázkou obydlí nejchudší společenské vrstvy, žijící ve valašské vesnici, je velmi skromná chalupa z Leskovce u Vsetína. Tento dům "bezzemka", člověka, který nevlastnil žádnou půdu, byl typem chalupnického obydlí, poměrně rozšířeným v celých západních Karpatech. Dvojdílný půdorys s miniaturní jizbou a síní dával k dispozici pouze pět a půl metru čtverečního obytné plochy, protože třetinu prostoru zabrala pec.". Chalupa byla postavena v polovině 19. století již z použitého dřeva. V této chalupě mělo žít po skončení 1. světové války sedm lidí. Část osazenstva spávala v podstřeší nad chlévem, kde byly umístěny postele [37]. Otázkou je zda se tam dalo spát i v zimě, které v té době byly dosti tuhé. Výška obytné místnosti je 2.15 metru [38]. Jizbou se na Valašsku rozumí ve většině případů běžná světnic a ne tedy nutně dymná jizba, tak je tomu až na vyjímky i v této stati v případě tohoto regionu. Výpočty při sedmi obyvatelých dojdeme k následujícím závěrům: 0.8 m2 obytné plochy na osobu a 1.7 m3 na osobu obytného prostoru (ve skutečnosti o něco více, neboť pec nevyplňuje celý prostor mezi podlahou a stropem). Takovéto údaje zní docela neuvěřitelně! I když zřejmě byly platné jen pro tužší zimu.


V tomto skanzenu najdeme další objekty, kde žily vesnické nižší vrstvy. Například chalupa č. p. 41 ze Študlova (u Valašských Klobouk). Jde o kopii usedlosti z roku 1816. Tuto roku 1929 prodali tehdejší majitelé manželé Čížovi manželům Lukaštíkovým, kteří měli čtyři děti: "Společně tak žily pod jednou střechou dvě rodiny bez příbuzenského vztahu." [39]. Zřejmě zde tedy bydlelo nějakou dobu osm lidí. Ke všemu se zde ještě během zimy v jizbě vyráběl šindel (v létě se vyráběl venku) [40]. Dle sdělení Valašského musea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm má jizba této chalupy rozměry 4.25 x 4 metry a necelou 1/4 zabírá pec. Komora má pak rozměry 2.38 x 1.71 metru [41]. V dnešní expozici jsou komory představeny jako skladovací, ale není vyloučeno, že v některé generaci v nich někdo mohl přespávat (viz i dále). Uvažujeme-li, že v době, kdy v tomto domě bydlelo osm lidí, se komora používala k bydlení, tak dostaneme obytnou plochu (bez chodby čili síně) asi 21 m2. Bez pece jen asi 17 m2. Na osobu by pak připadalo 2.65 respektive 2.1 m2 obytné plochy. Výška obytné místnosti činí 2.25 metru (středem místnosti prochází 3 stropní trámy cca 20x20 cm - ty však ve v tomto a ani v dalších výpočtech neuvažujeme, jde ostatně jen asi o 0.5 m3.) [42]. Vesnické domy měly obecně menší výšky mítností než městské domy. Pokud to tedy spočteme, tak dojdeme k tomu, že na osobu připadalo 6 m3 respektive 4.7 m3 obytného prostoru. Druhý údaj bude ve skutečnosti o něco vyšší, protože pec nevyplňuje úplně celý prostor mezi podlahou a stropem a zabírá necelou čtvrtinu jizby.


Dalším objektem je chalupa z Prlova (u Vizovic) č. p. 24, ta patří k nejstarším zachyceným formám roubeného domu (měla by být tedy originálem), obytná část se sestává z jizby, malé komory a vstupní síně [43]. Rozměry jizby zde jsou následující 4.2 x 3.89 metru, z toho 1/4 zabírá pec, komora má rozměry 1.84 x 2.4 metru. Výška obytné místnosti je 2.49 metru [44]. Výpočtem dojdeme k ploše obytné plochy (jizby a komory) 20.75 m2 (po odečtu pece 16.7 m2). A objem obytného prostoru činil 51.7 m3 (po odečtu pece 41.5 m3). Pokud zvolíme hypotetický počet obyvatel čtyři, tak dostaneme následující údaje: 5.2 m2 obytné plochy na obyvatele a 12.95 m3 obytného prostoru na obyvatele. Budeme-li počítat s tím, že pec zabírá 1/4 plochy jizby. Tak dojdeme k následujícím údajům: 4.2 m2 obytné plochy na obyvatele a 10.4 m3 obytného prostoru na obyvatele. Druhý údaj bude ve skutečnosti o něco vyšší, protože pec nevyplňuje úplně celý prostor mezi podlahou a stropem.


Další stavbu nižších vrstev v tomto skanzenu představuje Blinkova chalupa č. p. 289 z Horní Bečvy - Janinovy lúky (u Rožnova p. R.). Jde o originální stavbu z roku 1834 s jednou obytnou jizbou, průchozí síní a komorou. Ve 20. letech 20. století zde bydleli dva bratři: jeden bydlel v jizbě a druhý v temné komoře. První si nadto v zimě přivydělával podomáckou výrobou a prodejem šindelů. Šindele strouhal v jizbě. Vybavení obou místností je dle citovaného pramenu chudé, což koresponduje i s vystavenou realitou [45]. Rodina Blinkova tuto chalupu obývala ve čtyřech generacích, tudíž je pravděpodobné, že zde bydleli oba bratři původně se svými rodiči. Jizba má rozměry 4.5 x 4.25 metru, z toho zabírá necelá 1/4 pec, komora má rozměry 4.25 x 2.1 metru a výška obytné místnosti je jen 2.05 metru [46]. Výpočtem dojdeme k ploše obytné plochy (jizby a komory) 28.05 m2 (po odečtu pece 23.3 m2). A objem obytného prostoru činil 57.5 m3 (po odečtu pece 47.8 m3). Pokud zvolíme počet obyvatel čtři, tak dostaneme následující údaje: 7 m2 obytné plochy na obyvatele a 14.4 m3 obytného prostoru na obyvatele. Budeme-li počítat s tím, že pec zabírá skoro 1/4 plochy jizby. Tak dojdeme k následujícím údajům: 5.8 m2 obytné plochy na obyvatele a 12 m3 obytného prostoru na obyvatele. Druhý údaj bude ve skutečnosti o něco vyšší, protože pec nevyplňuje úplně celý prostor mezi podlahou a stropem. Konečně je zde chalupa z Nového Hrozenkova (u Karolinky) č. p. 205: obytná chalupa (kopie původního objektu) má téměř čtvercovou jizbu (3.5 x 3.8 metru), kterou osvětlují dvě malá okna a jejíž velkou část zabírá pec s "kútem" a sporákem, podlaha je hliněná, stejně jako ve vstupní síni a malé skladovací komůrce. Chalupa patřila k nejmenším obydlím v Novém Hrozenkově. Roku 1869 zde bydlelo šest lidí z části bez příbuzenského vztahu (nový a původní majitelé). Interiér dokládá bydlení slabších sociálních vrstev 2. poloviny 19. století a je vybaven velmi prostými, často po domácky zhotovenými kusy nábytku. Malá komora měla sloužit ke skladování potravin, kuchyňského nářadí a k odkládání sezónního svrchního šatstva [47]. Nezdá se, že by tedy tato - od pohledu odpravdu malá - komora sloužila ke spaní, ale úplně vyloučit to nelze. Každopádně bez ní činila obytná plocha jizby 13.3 m2, což je jen 2.2 m2 obytné plochy na osobu. Pokud budeme počítat s tím, že pec zabírá "obvyklou" 1/4 plochy, tak dojdeme k obytné ploše na osobu jen ca 1.7 m2.


Uveďme ještě pár věcí k hygieně a kultuře bydlení ze zde citované knihy H. Cviklové a kolektivu "Valašská dědina". V kapitole, která se věnuje chalupě z Lužné (u Vsetína) se píše o vstupních dveřích: "V jejich spodní části je výřez pro slepice, kterým vcházely do domu a na půdu, kde měly hřad i hnízdo.". A dále: "U pece je místo upravené pro přenocování zvířecích mláďat, která se brávala do jizby v zimě za velkých mrazů. Osvětlení jizby zajišťují malá okna, jež byla původně pevná, neotvírala se. Proto je při ohništi další, stále otevřený otvor pro přivádění vzduchu. Jizba se odvětrávala dymníkem nebo dveřmi. Podlahy v prostorách domu jsou z dusané hlíny..." [48]. Jak jsem se dozvěděl při své návštěvě skanzenu v Rožnově v červnu 2014 od jednoho z průvodců, tak původně byla skustečně některá okna v chalupách pevná bez možnosti otevření. K tomu se ještě níže vrátíme.


Jak je patrné z výše uvedeného, tak hodnota přelidněnosti obydlí udávaná výše jako více než dvě osoby na místnost, zde v uvedených případech není většinou dodržena. I zde je patrné, že někteří obyvatelé nebydleli ve vlastním (viz chalupa ze Študlova). Konečně hygienická úroveň bydlení a kultura bydlení se zde zdá býti celkem bídná.


Přerov nad Labem
V poměrně velkém skanzenu v Přerově nad Labem se nalézá i obydlí bezzemků č. p. 57 z Dymokur. Toto stavení mělo vedle příslušenství jednu světnici o rozměrech 3.8 x 3.85 metrů a poměrně velkou komoru 3.25 x 3.85 metru. Chalupa (nazývala se spolu s ostaními podobnými chalupami jako trhanice) měla vzniknout někdy ke konci 18. věku a kolem roku 1912 byla stavebně upravena, ve světnici byl tehdy zřejmě zřízen sporák [49]. Podle vzpomínek obyvatelky této chalupy na dobu 30. let 20. století a dobu tzv. Protektorátu byla již v chalupě zavedena elektřina, ale chyběla voda, pro ni se chodilo k obecní pumpě. Dále je z těchto vzpomínek patrné, že v chalupě žila tříčlenná rodina, a že veškerý život v chalupě se odehrával ve světnici, kde spala i celá rodina. Komora sloužila jako skladiště pro ukládání zavařenin, šatstva, nepotřebného nábytku a jiných předmětů. V komoře se proto ani netopilo [50]. Výpočtem dojdeme, že na jednoho obyvatele připadlo 4.9 m2 (14.63 m2 / 3 osobami) obytné plochy (sporák neuvažujeme). V dřívější době musela být ve světnici pec, která zabrala odhadem 1/4 plochy, pak by připadlo při řekněme opět třech obyvatelích na jednoho obyvatele jen 3.7 m2 obytné plochy.


Travičná
Malý skanzen (koliba) u Travičné v Bílých Karpatech (blízko Tvarožné Lhoty u Strážnice) má mezi objekty repliku kopaničářského domu z 19. století, který byl dvojprostorový, což bylo v té době již pro většinu oblastí Českých zemí anachronismem. Popis vystavené chalupy tvrdí, že: „V takovém domě se žilo i pracovalo. Vyráběly se nástroje, třídily plodiny a přes zimu se žilo i se zvířaty (mláďata či nemocné).“ [51]. Rozměry obytné části domu jsou z venku asi 5 x 8 kroků, ale dle sdělení průvodce je replika lehce menší, než byl originál. Čítám tedy rozměry asi 8 x 5 metrů uvnitř, čili 40 m2. Opět zde byla pec, takže hádám, že obytná plocha byla si 30 m2. Při čtyřčlenné rodině připadalo na obyvatele 7.5 m2 obytné plochy (bez zvířat a případných pracovních pomůcek). Při pěti lidech respektive šesti by to bylo 6 respektive 5 m2. Pro tzv. Moravské Kopanice platilo, že: "S ohledem na svou chudobu si obyvatelé stavěli jen malé usedlosti, často jim stačil pouhý dvouprostorový dům, kde byla pod střechou jizba a studená síň (pitvor). Při nepříznivém počasí tu běžně žili ještě v 19. století v jizbě se svým dobytkem a drůbeží." [52]. V tomto skanzenu se nachází i kopie zemnice, která představuje: "Primitivní obydlí sezónních dělníků v horách či nejchudších lidí. Pouze 12 m2 stačilo někdy i sedmi lidem k přežití tuhých zim.“ [53]. V tomto případě tedy připadalo na obyvatele 1.7 m2 obytné plochy. Výšku vnitřku stavby odhaduji sotva na 2 metry, což by dávalo 3.4 m3 obytného prostoru na obyvatele. Předpokládám, že šlo však spíše o extrémnější formu bydlení.


Skalní byty
Zvláštními případy bydlení nižších venkovských vrstev jsou skalní byty. Takový skalní byt je dodnes zachován na Kokořínsku v obci Lhotka u Mělníku. V této oblasti byla řada takovýchto bytů. Skalní obydlí se nalézá i ve Zderazi nedaleko Skutče. Jistě značným problémem těchto obydlí musela být za často vlhkost. Bližší údaje k těmto obydlím ovšem nemám.


Bydlení venkovanů v krásné literatuře - příklad Karla Klostermanna
Zajímavý popis vesnického obydlí z oblasti Šumavy podává spisovatel Karel Klostermann ve své povídce "Zmizelá osada". Nejde zde o zjišťování obytné plochy na osobu a podobně, ale jde zde o bytovou (ne-)hygienu a zvyky obyvatel. Konkrétně zde jde o obydlí, která měla sloužit k téměř celoročnímu obývání zhruba po dobu 5 - 10 let, a to dřevařům pracujícím na těžbě dřeva. Šlo rámcově o dobu poslední třetiny 19. století. Autor prvně zmiňuje, že okna v chalupách byla malinká a jejich okenice byly uvnitř přibyty ke stěně, nedopouštějíce otvírání. Dále: "Vnitřek takové chaty je zajímavý a podává důkaz, že po stránce bytové člověku není třeba, aby se domáhal zvláštního pohodlí, neřku-li přepychu; sluší naopak pochybovati, že lidé, kteří ještě v naší vlasti v době kamenné, před mnoha tisíci lety, měli menších potřeb. Kdyby sem byl došel člověk, jenž by bydlícím zde byl řekl, že jsou na světě požadavky zdravotní, které se vztahují na lidské obydlí, že na příklad člověku jest třeba čistého vzduch a světla, aby zdraví jeho nebralo škody, nebyli by mu dojista ani porozuměli, tím méně pak uvěřili; byl-by mu vůbec kdo byl odpověděl, byl by promluvil asi takto: "Zdrávo, že tady není? - vždyť je tu teplo i v zimě, když venku sníh a zmrzlé vodní páry doléhají na stromy... A, ježto je teplo, je tady zdrávo; nezdravý je pouze vzduch, zvláště, fouká-li člověku do úst. Ale toho tu není, v našich světnicích nikdy není průvanu, leda otevřou-li se dvéře, aby vyšel kouř, jehož se tu a tam trochu nahromadí od otevřeného ohniště, při němž se vaří, čímž se zároveň taky topí. Ale aby kouře bylo tolik, že by člověk se mohl udusit, to se zřídka kdy přihodí, protože strop nad ohništěm má díru, a střecha má taky otvory, jimiž přebytečný kouř odchází; třeba jen dohlížet, aby sníh nezalehl tyto otvory, a v tom už se vyznáme... Světlo, - co pak není u nás dost světla? My muži jsme beztak celý den v lese a za dne doma jen tehdy, zažene-li nás v zimě vánice. Ale jak ve dne, tak i po západu slunce vidíme dost. Vždyť hoří oheň na krbu" - říkají mu krb, tomu svému ohništi, upravenému na hromadě velkých placatých, velice primitivně urovnaných, někdy trochu malty, obyčejně hlínou spojených kamenů, přesně uprostřed světnice - "a tento oheň dává přece sdostatek světla, třeba trochu plápolalo a trochu poskakovaly a tancovaly předměty, na něž padá." [54]. Nutno podotknout, že topení bylo tehdy velmi drahé a tudíž snaha ušetřit maximum tepla dávala zejména v horských oblastech z přísně ekonomického úhlu pohledu smysl. Jak je také patrné, tak tyto domy měly dymnou jizbu.


Zajímavý je i popis interiéru takovéhoto "přepychového" obydlí, je zde opět něco k hygieně. Postel vypadala následovně: "...jakási dřevěná přihrádka, asi půl metru vysoká a taktéž široká, podobající se žlabu, z níž vyčuhují trsy slámy a sena a po níž leží rozválené podušky, peřiny a houně. Toť lože. Obyvatelé chýše spí na něm druh za druhem po jeho délce, takže hlava druhého spočívá v nohou prvního; jen děti spí po dvou vedle sebe.". Dále: "Přece maně se vám dostaví pomyšlení, jak je tu v zimě, kdy často po několik neděl slunce se neukáže, kdy sníh krouží a husté mlhy se valí, tak že i venku panuje věčné šero. Dusno je tu a horko, že dech se vám zaráží, a na nos dorážejí různé zápachy, z nichž žádný nepřipomíná ani růží, ani na mateřídoušky; za to nejsilnější z nich budí ve vás představu, že jste se octli náhle v udírně; oči vás pálí a slze se vám vyroní. A to ke všemu ještě ani oheň nehoří na krbu a dvéře jsou otevřeny." [55]. Zajímavé je, že k obživě autor uváděl, že: "Z toho všeho je zřejmo, že dřevorubci na Šumavě dobře se živili, neskonale lépe, než chudý dělný lid v Krušných a v Orlických horách, v Krkonoších a v Pojizeří [56]. Pro zajímavost dodejme, že dětská práce byla tehdy obvyklá, protože party dřevorubců pracovaly pohromadě, s muži často i ženy, dívky a dorostlejší děti. Práce byla přitom úmorná a trvala od prvního zásvitu ranního až do západu slunce." [57].


Něco podobného uvádí Klostermann i v povídce "Selhalo: Šumavská črta", kdy vnikání vzduchu do světnice bylo dle názorů všeobecně běžných zdravotní závada prvního řádu, mnohem horší než přetopení, páry a puch, naplňující obývaný prostor a všeliká nečistota." [58]. Taktéž je zde uvedeno, že prostor v domě zabírala i domácká výroba: v citovaném případě šlo o soustruh na točení zátek [59]. V této povídce také hlavní hrdinové bydlí z počátku v nájmu a nikoliv ve vlastním.


Podobně Klostermann popisuje chatrče dřevorubců ve svých "Črtách ze Šumavy: 1890": "Pak půjdeme kolem všelijak roztroušených chatrčí dřevorubců. Jsou to malé, až nepatrné domečky, ve kterých světlo a vzduch je spíš na obtíž. Okénka o ploše necelé čtverečné stopy jsou důmyslně zatarasena. Nedají se otevřít, aniž by se rozbila. Vnitřek chatrčí je nevábný; lidé i zvířata žijí společně v jedné místnosti, kouř z ohniště uniká přímo dveřmi a střechu chrání před nárazy vichřice těžké kameny." [60]. Dále k tomu dodává: "Nikomu neradím, aby vyhledal opuštěnou dřevorubeckou chatrč v lese a uvelebil svou únavu na mechovém lůžku. Sám jsem v podobných případech zůstal raději pod širým nebem a ani blížící se bouře mě nepřinutila schovat se po střechu chatrče. V její atmosféře může žít jen domorodec [61]. Jinde zmiňuje tropické ovzduší v chatě a je zde i uvedeno vykuřování místnosti kravským hnojem [62]. Na jiném místě v této knize je opět informace o tom, že se okna nedala otevírat: "Otvírat okna tedy zaboha nesmíme, neobvykle útlocitná povaha dřevorubců a jejich i v zimě naboso pobíhajících ratolestí by to nesnesla. Z toho důvodu jsou okenní rámy přitlučeny dlouhými hřeby k trámům a otevřít je bez kleští a dláta by se nikomu nepodařilo." [63]. U K. Klostermanna nejde o vyjímku, podobné skutečnosti se lze dočíst i třeba v jeho "V ráji šumavském" či "Ze světa lesních samot". Klostermannovo beletristické dílo je v jednom vědeckém pramenu ohodnoceno, jako dílo obsahující velmi věcné zpravodajské pasáže [64]. Za čož byl mimochodem autor současníky peskován.


Bydlení venkovanů v krásné literatuře - příklad Josefa Lady
Dalším z autorů, který se zanechal popis bydlení venkovských nižších vrstev byl známý malíř, ale i schopný spisovatel Josef Lada. Tento zanechal vzpomínky na svůj život pod názvem "Kronika mého života". V těchto vzpomínkách popisuje vesnické obydlí v obci Hrusice, v němž strávil své mládí (Ladův otec byl švec): "Náš starý domek číslo 15 stál pod mírným svahem, takže skoro celá jeho zadní boční zeď byla opřena o násep hlíny. V baráčku byla jediná obytná světnice, malá síňka, chlév, stodůlka a menší chlívky pro husy a čuníka. Ze síňky se vcházelo nejen do světnice, ale i do chléva. Za barákem byla malá, ale útulná zahrádka. V jediné světnici se vařilo, spalo a provádělo obuvnické řemeslo. Spalo tu někdy nejen šest členů rodiny, ale často ještě pocestný, nad nímž se otec ustrnul, když v celé vsi nemohl sehnat nocleh." [65]. Lada uváděl, že chalupa nebyla v dobrém stavu: krovy a stropní trámy byly ztrouchnivělé, že musely být venku i ve světnici podpírány sloupy. Zmiňuje i vysokou vlhkost ve světnici: "V létě býval proto ve světnici milý chládek, ale v zimě se kamenné zdi tak potily, že ze stěn tekly celé potůčky vody. Od toho se nám kazil chudý nábytek, obrázky na stěnách a šatstvo v almaře.". Podlahu tvořila jen udusaná mazná hlína, v níž si autor dělal rybníček, který napájel vodou ze stěn [66]. Lada také vzpomínal na to, že jeho starší bratr jednou propadl ztrouchnivělým stropem do chlíva [67]. Nebo i na to, že jejich kráva se dostala někdy z chléva i do světnice a tam nadělala plno škod [68]. Autor udával jako za zdroj stálého vlhka to, že v jednom koutě světnice bylo pořád plno konví s vodou a putýnky s pitím pro krávy. Vliv na vlhkost však mohl být dán i svahem za domem anebo i nedostatečným větráním.


Závěr
V závěru nejprve podáme krátké shrnutí (většiny) obytných ploch a obytného prostoru na osobu, které byly zjištěny v textu výše. Začneme bydlením nižších vrstev v rozvíjejících se městech a jejich aglomeracích. Zaznamenané, spočtené a odhadnuté hodnoty jsou vzestupně řazeny následovně: 0.8-1.3 m2 / - ; 1.6 m2 / 4.8 m3; 2.2 m2 / 6.6 m3; 2.3 m2/ 7 m3; 2.4-3.1 m2/ - ; 2.7 m2/ 8.1 m3; 3.15 m2 / -; 4 m2 / -; 4.1 m2 / 12.3 m3; 5.9 m2 / 16.4 m3 a 7.1 m2 / 21.3 m3. Dozorecké byty z Ostravska a byty tamtéž z let 1906 až 1917 jsem zde nebral v úvahu. Rozptyl hodnot je i tak celkem velký. U vesnického bydlení jsou zaznamenané, spočtené a odhadnuté hodnoty vzestupně řazeny následovně: 0.8 m2/ 1.7 m3; 1.3 m2 / -; 1.7 m2/ -; 1.7 m2/ 3.4 m3; 2.1 m2/ 4.8 m3; 4.2 m2/ 10.4 m3; 5.8 m2/ 12 m3; 4.9 m2 (3.7 m2) /- a 5-7.5 m2/-. Opět je zde celkem značný rozptyl. Zvláště uvážíli bychom třeba výše zmíněné Křivoklátsko, což zde však nečiníme. Takové srovnání nelze brát samozřejmě obecně, ale vztahuje se na námi zjištěné údaje a je tedy spíše ilustrační. Jak je vidět, tak dokonce v těchto případech spíše vítězí bydlení nižších vrstev městských nad těmi vesnickými (maloměstskými). Domnívám se, že to však není až tak podstatné a někdo jiný by mohl přijít k údajům opačným. Ostatně, pokud bych porovnával nejlepší výsledky vesnického bydlení s nejhoršími výsledky městského bydlení nižších vrstev, tak se bude jevit to druhé bydlení horším. Připusťme klidně, že obojí bydlení je, co se týká ploch a prostoru relativně podobné. Dále se zdá, že zde uvedený popis vybavení a hygieny a kultury bydlení ve vesnickém prostředí je horší než u městského prostředí či maximálně podobný.


Shrneme-li to, tak je patrné, že venskovské bydlení nižších vrstev na zde uvedených případech nebylo často o mnoho lepší, než bydlení nižších vrstev (dělníků, horníků atd.) v rozvíjejících se městech a jejich aglomeracích. O nějaké obecné pauperizaci městských nižších vrstev nelze dle mého názoru ohledně otázky bydlení moc mluvit. To samozřejmě neznamená, že se takové případy nemohly někdy vyskytovat. Jak je také patrné, tak ani vždy neplatilo, že chudý obyvatel vesnice či venkovského města bydlí na rozdíl od chudého občana města ve vlastním. Je také možné, že některé zvyky (vzory chování) z venkovského prostředí se přenášely alespoň v první generaci do měst, kde mohly vyvolat nežádoucí účinky (viz zmínka o domovním řádu v Ostravě). Je klidně možné, že větší vlhkost v dělnických bytech mohla být částečně spolu způsobena absencí dostatečného větrání místností. Problémy s higienou mohly být i v případě chovu užitkového zvířectva. P. Hora-Hořejš dokonce uvádí, že po nedělním či svátečním vysmějčení se podlaha posypala jemným pískem občas i v městském bytě [69]!


Ještě je nutné uvést ještě několik upřesňujících údajů k výpočtům. Předsíň jsem nepočítal u vesnických chalup, u bytů je, ale někdy započítána, někdy to není zřejmé, pokud ovšem vůbec byla. Ale ne tam, kde je společná předsíň pro více bytů anebo jde o společnou chodbu (někde jen pavlač). Dále je nutné uvést, že kamna a případně sporáky v bytech také zabraly nějakou plochu, ale obecně zřejmě menší než pece ve venkovských chalupách. V hornických bytech uvedených výše byla kamna kachlová, ale i (malá) železná. Komora u venkovských chalup ve skutečnosti nemusela k bydlení vždy sloužit. Na rozdíl od bytů někdy část chalupnické jizby zabíraly zařízení na domácí výrobu, jako byla drobná dřevovýroba (zátky, dřevěné krabičky, šindele atd.) anebo tkalcovská výroba. Konečně je nutné si uvědomit, že lidé často netrávili svůj čas doma. Pracující chodili do továrny, služeb či na pole nebo do lesa. Po práci šli do hospody anebo na zábavu, či později šlo navštívit spolkové aktivity, sportovní události, kino, politické schůze atd. Děti si hráli v ulicích či na polích a loukách a chodily do školy či práce [70]. Doma tak trávili valnou většinu času jen staří lidé, velmi malé děti, ženy v domácnosti či domáčtí ýrobci. Je také pravdou, že ne vždy musel v prostém obydlí bydlet člen nižších vrstev, protože toto dělení do vrstev se nezakládá výhradně jen na majetkové pozici.


Někdo by se mohl ptát, proč vlastně lidé chodili pracovat do rozvíjejích se měst či aglomerací, když bydlení bylo podobně nuzné a někdy i horší (někdy však i lepší). Odpověď je prostá. Lidi nemusela zajímat jen kvalita bydlení. Někdo mohl jít bydlet do města a pohoršit si v otázkách bydlení, ale mohl si polepšit v jiných otázkách spotřeby. Mohl si koupit více jídla, oblečení, stříbrné hodinky, užít si zábavu apod. Mohl si také užít vícero sociální volnosti. Machačová a Matějček uvádí, že: "Při migracích do měst, které měly hlavně ekonomické příčiny (vyšší výdělek), se uplatňovaly i další motivy: pestřejší, zajímavější život v nich (zábava), možnost nechávat si celý výdělek (ekonomická samostatnost) a zejména vymknutí se sociální kontrole rodiny a celého vesnického společenství (svoboda)." [71]. Konečně třeba tovární dělník měl díky vyšší mzdě, omezené pracovní době atd. i vyšší prestiž než třeba domkář nebo nádeník. Lidé usilovali o získání pozic továrních dělníků anebo dělnic [72].

 

Autor děkuje za poskytnutí informací Radku Bryolovi (Rožnov pod Radhoštěm) a Janě Hrabětové (Přerov nad Labem).

 


[37] Cviklová, s. 8-9 a 15.
[38] Radek Bryol, mail 21. VII. 2014.
[39] Cviklová, s. 16 a 20.
[40] Ibid, s. 20.
[41] R. Bryol, mail 3. VII. 2014.
[42] R. Bryol, mail 21. VII. 2014.
[43] Cviklová, s. 44.
[44] R. Bryol, mail 3. a 21. VII. 2014.
[45] Cviklová, s. 21.
[46] Bryol, mail 3. a 21. VII. 2014.
[47] Cviklová, s. 63.
[48] Cviklová, s. 24.
[49] Jana Hrabětová mail z 3. VII. 2014.
[50] Bernard, s. 109-111.
[51] Koliba Travičná, návštěva dne 25. V. 2014.
[52] Vondruškovi, s. 112.
[53] Koliba Travičná, návštěva dne 25. V. 2014.
[54] Klostermann-Zmizelá osada, s. 6-7.
[55] Ibid, s. 8.
[56] Ibid, s. 11.
[57]Ibid, s. 12.
[58] Ibid, s. 124.
[59] Ibid, s. 119.
[60] Klostermann-Črty, s. 43-44.
[61] Ibid, s. 44.
[62] Ibid, s. 91-92
[63] Ibid, s. 89-90.
[64] Machačová, s. 173.
[65] Lada, s. 16.
[66] Ibid, s. 16 a 18.
[67] Ibid, s. 19-20.
[68] Ibid, s. 19-20.
[69] Hora-Hořejš, s. 45.
[70] Pro město viz Fasora, s. 179.
[71] Mahačová, s. 163.
[72] Ibid, s. 162 a Řihák.


Literatura:

1. BERNARD, I. Příspěvek k národopisné dokumentaci chalupy č. p. 57 v Dymokurech. In. Vlastivědný zpravodaj Polabí, ročník 1980, č. 5-6, str. 109 - 111.
2. CVIKLOVÁ, H. a kol. Valašská dědina: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm: národní kulturní památka. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě 2009, ISBN 978-80-87210-38-3.
3. DVOŘÁČEK, P. Skanzeny České a Slovenské republiky. Praha: Academia 2010, ISBN 978-80-200-1760-4.
4. FASORA, L. Tovární dělník v textilním průmyslu – příklad Františka Halase st. In Fasora, L. aj. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, ISBN 978-80-7325-147-5.
5. HORA-HOŘEJŠ, P. Toulky českou minulostí 11. Praha: Via Facti 2007, ISBN 978-80-239-6717-3.
6. JEMELKA, M. Na Šalomouně: společnost a každodenní život v největší moravskoostravské hornické kolonii (1870-1950). Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě-Centrum pro hospodářské a sociální dějiny 2008, ISBN 978-80-7368-588-1.
7. KLADIWA, P. Sociální reportáže Maxe Wintera jako prostředek boje s chudobou a jako historický pramen. In. HLAVAČKA, M. aj. Chudinství a chudoba jako sociálně historický fenomén: ambivalence dobových perspektiv, individuální a kolektivní strategie chudých a instrumentária řešení. Praha: Historický ústav 2013, ISBN 978-80-7286-225-2.
8. KLOSTERMANN, K. Črty ze Šumavy: 1890. Plzeň: Západočeské nakladatelství 1986.
9. KLOSTERMANN, K. Zmizelá osada. Sušice: Radovan Rebstöck 2011, ISBN 978-80-86876-23-8.
10. LOEWENSTEIN, B. Jak integrovat chudé? In. HLAVAČKA, M. aj. Chudinství a chudoba jako sociálně historický fenomén: ambivalence dobových perspektiv, individuální a kolektivní strategie chudých a instrumentária řešení. Praha: Historický ústav 2013, ISBN 978-80-7286-225-2.
11. MACHAČOVÁ, J. a MATĚJČEK, J. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Praha: Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum 2010, ISBN 978-80-246-1679-7.
12. MATOUŠEK, O. aj. Základy sociální práce. Praha: Portál 2012, ISBN 978-80-262-0211-0.
13. RÁKOSNÍK, J. aj. Sociální stát v Československu: právně-institucionální vývoj v letech 1918-1992. Praha: Auditorium 2012, ISBN 978-80-87284-30-8.
15. ŘIHÁK, H. Útěk do továren [online, 2014]. Dostupný z (přístup III/2015): http://www.bawerk.eu/clanky/19.-stoleti--divoky-kapitalismus-/utek-do-tovaren.html.
14. ŠEBELA, M. Parnická textilní továrna. Ústí nad Orlicí: Oftis 2010, ISBN 978-80-7405-087-9.
15. VONDRUŠKOVÁ, A. a VONDRUŠKA, V. Vesnice. Praha: Vyšehrad 2014, ISBN 978-80-7429-362-7.
16. Korespondence a jiné: viz poznámky. Dostupné u autora.

 

Původně vyšlo zde.