Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. 7. 2024

Hospodářská politika fašismu - realita

Dá se říci, že to, co bylo uvedeno v předchozí kapitole se v zásadě podobá tomu, co existovalo ve skutečnosti. Někdy více někdy méně. Směřování bylo od poměrně svobodného trhu k tvrdému intervencionismu až skoro k socialismu. Peter Williams uvádí mezi základními znaky korporativismu (jinak jednoho z nejméně jasně definovaných pojmů politického diskursu i sociální analýzy) i tři následující: (A) stát sehrává dominantní úlohu ve vztahu k zachování sociálního řádu, a proto redukuje význam trhu jako stabilizačního nástroje. Za účelem dosažení stabilizace usiluje o překonání konfliktních partikulárních zájmů jednotlivých skupin; (B) hospodářský systém je založen na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a námezdní práci a (C) stavovské organizace zaujímají intermediární úlohu mezi státem a jednotlivými aktéry - jejich funkce je jednak reprezentativní a jednak regulativní (1).


Významný ekonom 20. století Ludwig von Mises popsal ve své knize "Intervencionism: An Economic Analysis" korporativismus následovně a zároveň provedl i kritiku korporativismu: "Korporativně organizované odvětví, které se nemusí bát konkurence, by nebylo služebníkem, ale bylo by pánem spotřebitelů, jestliže by mohlo volně regulovat dle libovůle vnitřní problémy, které se exkluzivně týkají dle předpokladu jen jeho samotného. Většina navrhovatelů korporativního státu nechce eliminovat podnikatele a vlastníky výrobních faktorů. Chtějí ustavit korporaci jako organizátora všech jednotlivců, kteří se podílí na daném výrobním odvětví. Spory mezi podnikateli, vlastníky kapitálu investovaného do odvětví a pracujícími, které se týkají disponování s hrubými zisky a rozdělování příjmů mezi různé skupiny, jsou dle jejich názoru jen interními problémy, které mají být urovnány autonomně v rámci odvětví bez zásahu lidí zvenčí. Jak to má být uděláno, nicméně není nikdy vysvětleno. ….Korporace okupuje na trhu pozici výlučného výrobce a prodejce zboží, které patří do její oblasti. Nemusí se strachovat před konkurencí výrobců stejného zboží, protože má exkluzivní právo na zamluvení si takovéto výroby. Měli bychom tak společnost monopolů. To nemusí znamenat, že všechny korporace budou v pozici sto vynutit si monopolní cenu; ale mnoho odvětví bude schopno si vynutit monopolní ceny a bude realizovat monopolní zisk v různém množství. Korporativní organizace společnosti tak bude dávat speciální výhodu jistým odvětvím výroby, a tak i těm, co v těchto odvětvích působí. Budou zde odvětví, která omezováním výroby tak budou schopna zvýšit pozoruhodně svoje příjmy, že ti, kdo jsou na tomto podnikání účastni, budou mít relativně větší podíl na celkové spotřebě v zemi. Některá z odvětví můžou i být schopna dosáhnout absolutního nárůstu spotřeby u svých členů i přes pokles celkové produkce. To je dostatečné pro pojmenování nedostatků systému korporativismu. Jednotlivé korporace nemají žádný motiv učinit svoji produkci efektivní tak, jak je jen možné. Mají zájem na snížení vyráběného výstupu tak, že mohou realizovat monopolní ceny; to závisí na stavu poptávky v konkrétním odvětví, zda těm, co se účastní v jedné korporaci nebo v jiné korporaci, se bude dařit lépe. Pozice korporací bude silnější, čím naléhavější je poptávka po jejich produktech; naléhavost poptávky umožní některým z nich omezit výrobu, a tak zvýšit svůj celkový zisk. Celý systém by nakonec vedl k neomezovanému despotismu odvětví, které produkují životně důležité statky ve striktním slova smyslu. Stěží se dá uvěřit, že by kdy byl učiněn seriosní pokus o zavedení tohoto systému do skutečného fungování. Všechny návrhy na korporativní systém předpokládají státní intervence, přinejmenším v případě toho, že nemůže být dosaženo dohody mezi korporacemi o otázkách, které se týkají několika z nich. Mezi těmito otázkami jistě musí být zahrnuty ceny. Nemůže být očekáváno, že by mohlo býti dosaženo dohody o cenách mezi korporacemi. Pokud stát musí intervenovat, pokud musí ustavit ceny, potom celý systém ztrácí svůj korporativní charakter a stává se buď socialismem anebo intervencionismem. Ale cenová politika není jediným bodem, který ukazuje, že kooperativní systém nemůže fungovat. Systém činí všechny změny ve výrobním systému nemožnými. Jestliže se poptávka změnila nebo pokud nové výrobní metody mají nahradit starší metody, kapitálové statky a práce musejí být přesunuty z jednoho odvětví do jiného. Zde musí intervenovat autorita, která je nadřazená korporacím a touto autoritou může býti jen stát. Jestliže nicméně stát má rozhodovat jak mnoho kapitálu a jak mnoho pracujících má každá jednotlivá korporace zaměstnávat, potom je stát svrchovaným a nikoliv korporace." (2). Jak je patrné von Mises nakonec došel k závěru, že korporace jsou v podstatě jen orgány státu. 

 

benito-mussolini_ii.jpg


V následujícím výkladu se nejprve opřeme zejména o knihu Pierra Milzy "Mussolini". Milza píše: "Levičácký program, přijatý v březnu 1919 prvními bojovými svazky, požadoval zrušení průmyslových a finančních akciových společností, mimořádné zdanění kapitálu, vybírání 85 procent z válečných zisků a četné znárodňování." V listopadu 1921 v programu, který navrhla PNF (Fašistická strana) a jež měl být přijat římským sjezdem, se tvrdilo, že stát, omezený na své základní funkce politického a právního druhu, má prokázat naprostý liberalismus, vzdát se veškerého znárodňování, zrušit demagogická daňová opatření a ctít vlastnictví. Tyto protimluvy se vysvětlují oportunismem, který je charakteristický pro Mussoliniho přístup (3). Nicméně je nutné uvést, že Mussolini a jeho fašisté strávili první roky ve vládě s relativně klasicko-liberálními koaličními partnery, což se na Mussoliniho politice nutně muselo nějak projevit. Po pochodu na Řím v parlamentě s 540 poslanci bylo jen 30 fašistů. Mussolini tedy vládl nejprve s klasickými liberály, lidovci (popolary), demokraty a nacionalisty (4).


Ale i tak je nutné konstatovat, že i mezi samotnými fašisty byli ze začátku lidé poměrně protržně orientovaní. První ministr financí Mussoliniho vlády Alberto de Stefani byl profesorem politické ekonomie v Neapoli a věřil v "neviditelnou ruku trhu," a soudil, že řešení italské krise spočívá ve zrušení následků řízeného hospodářství z válečné doby, šlo přitom jinak o pravověrného fašistu. Byla vypracována za předsednictví (klasického) liberálního ekonoma Maffea Pantelaoniho daňová reforma, přijatá roku 1923, která vyústila téměř v naprostý zánik fiskální soustavy z dob války i těsně po válce (daň z válečných zisků, daňová přirážka atd.). Zrušena byla daň z dědictví pro členy rodiny a silně omezena pro ostatní dědice. Od prosince 1923 byla ovšem zavedena progresivní daně z příjmu, ale na druhou stranu spotřební daně na luxusní předměty byly nahrazeny jednotným dvou- až tříprocentním poplatkem vybíraným za zboží. Dále bylo skončeno s cennými papíry na jméno, osvobozeny od daně z příjmu byly dlouhodobé investice, stát se vzdal daně z postavených budov na 25 let a od roku 1924 byly sníženy úroky ze zdanění zisku. Dále došlo ke zrušení komise na kontrolu cen a nájmů a také vládní subvence družstvům a byla ukončena agrární reforma k rozparcelování latifundií, zrušen monopol pojišťoven a došlo ke svěření státních monopolů soukromým firmám, což se týkalo zápalek a provozování telefonní sítě. Později byl de Stefani nahrazen (důvody k jeho odvolání viz níže) Giuseppem Volpim, předsedou Italského sdružení akciových společností, který byl znám svým odporem k veškerým přímým zásahům státu do hospodářského život (to už je poněkud přehnané tvrzení, narozdíl od názoru na de Stefaniho; Volpi se nicméně stal nakonec Mussoliniho odpůrcem) a byl v podnikatelských kruzích oblíben, dával nicméně přednost mírné inflaci před stabilizací měny. Podařilo se mu ovšem snížit vnitřní dluh z 28 miliard lir na 6 miliard (5). Za výše uvedené by se nemusela dnes stydět žádná pravicová reformní vláda. Ne vše však bylo rozhodně činěno ve prospěch tržního hospodářství: ze státních peněz byly zachraňovány velké podniky jako janovské Ansaldo či Banco di Roma, což zřejmě byl Mussoliniho způsob, jak splatit své politické dluhy rodině Perronových a umírněným katolickým kruhům. (6).


Po liberalizaci hospodářství za de Stefaniho došlo k podstatnému zlepšení ekonomické situace: od roku 1921 do roku 1924 (i přes poměrně špatné úrody let 1922 a 1924) se národní důchod na osobu oproti předchozímu pětiletému období prakticky zdvojnásobil; reálné mzdy se zvýšily o deset procent a počet nezaměstnaných se snížil z 541 000 na 122 000. Průmysl mohl úspěšně dokončit svou snahu o konverzi a rozšířit své trhy. De Stefanimu se podařilo díky omezení vojenských a administrativních výdajů nebo díky zrušení subvencí určených k vyrovnání zrušení 'politické' ceny chleba, snížit vládní výdaje a zavést v roce 1925 poprvé od války vyrovnaný rozpočet. De Stefani se také pokusil také omezit silnou inflaci zvýšením eskontní sazby, vyvolávajícím zdražení úvěrů, a také pomocí státní kontroly nad burzovními operacemi, omezením nákupu cizích deviz atd. Tím ovšem proti sobě popudil průmysl a v roce 1925 byl na nátlak průmyslu pak odvolán (7).


Poněkud překvapivě zní to, že samotný Mussolini byl zpočátku stoupencem pevné měny. I přes Volpiho výhrady Mussolini nechal v roce 1926 přijmout přísná deflační opatření, popuzovala ho slabá lira: došlo ke stažení bankovek v hodnotě 5, 10 a 25 lir z oběhu, k uhrazení záloh, které poskytla státu Italská banka, novému zvýšení eskontních sazeb pro omezení úvěrů atd. (8). Londýnský ekonom Paul Einzig považoval monetární politiku Mussoliniho ze začátku 30. let za zbytečně přísnou, protože kurz liry ke zlatu byl dle něj stabilizován na příliš vysoké úrovni a navrhoval liru oslabit podobně jako oslabil dolar a libra ku zlatu. Považoval monetární politiku fašistického režimu za příliš ortodoxní. Ale domníval se, že fašismus přejde později k uvolněnější měnové politice (9). Což se skutečně stalo.


Jak šel čas postupně došlo k obratu od převážného sledování ekonomického klasického liberalismu (Mussolini se ostatně vlivem vítězství ve volbách zbavil svých liberálních koaličních partnerů) a již v srpnu roku 1926 byla učiněna autoritářská opatření za účelem snížení spotřeby domácností: kontingentování dovozu obilí, povinnost vyrábět jednotný druh chleba (!), jehož procento pšenice bylo stanoveno státem, povinnému používání národních rud pro výrobce železa, omezení počtu stránek deníků (pro šetření papírem) atd. "Mussoliniho snaha o to, aby nad ekonomií převládla politika, ho přiměla k přivedení své země na cestu autoritářského dirigismu. Svými spojenectvími, rolí, jakou hrály podnikatelské kruhy při jeho nástupu k moci, byl přinucen k liberálním praktikám, nebo alespoň k tomu, že se stal obhájcem kapitalistického systému." (10). Ale to byla jen dočasná záležitost.


Velmi známá je „bitva“ o zrno. Podle Milzy byla nesporným úspěch, což poněkud kontrastuje s nemalými náklady, které tentýž autor uvádí. K této bitvě píše: "Výnosy se zvýšily za pár let o 50 procent a výroba se zvýšila z 50 milionů metrických centů v roce 1924 na téměř 80 milionů centů počátkem třicátých let, což umožnilo Itálii zcela pokrýt své potřeby. Bylo tedy rozhodnuto, že je třeba vyvinout obdobnou snahu pro rozvoj ostatních důležitých potravinářských plodin - kukuřice, žita, cukrové řepy, olejnin, pod záštitou téměř prohibičního cla a přísné kontingence - a také dobytkářství pro produkci masa. ... Volba provedená ve prospěch hlavních potravinářských komodit vedla k obětování výnosných plodin, jako ovoce a zeleniny, které skýtaly italskému hospodářství podstatné devizové příjmy. Rozkvět zemědělského sektoru se na druhé straně mohl uskutečnit jen pod ochranou vysokých celních poplatků a bez ohledu na pravidla konkurence, jelikož dodávané produkty dosahovaly mnohem vyšších cen, než byly ceny na mezinárodním trhu." (11). Jiní autoři uvádí další negativní dopady proslulé bitvy o zrno. Konečným cílem této bitvy bylo dosažení soběstačnosti v základních potravinách, což s ohledem na vysoký podíl moučných výrobků ve spotřebě italské populace znamenalo především soběstačnost v obilninách. Toho se podařilo do roku 1933 skutečně dosáhnout. A cena, kterou za to země zaplatila, byla podobná jako jinde. Byla jí konzervace existujícího stavu zemědělské výroby, protože zaostalá domácí produkce se dočkala masivní ochrany ze strany státu. Zemědělské výnosy sice relativně vzrostly, ale vzrůstaly i v jiných srovnatelných zemích, jako bylo Španělsko nebo jižní Francie, kde na rozdíl od Itálie nešlo o programovou politiku státu, a proto také nelze jednoznačně zhodnotit skutečný přínos Mussoliniho nemalých investic do intenzifikace výroby (12).


Itálie se pod Mussoliniho vedením ve 2. polovině 20. let vydala cestou autarkie a soběstačnosti a tedy i cestou podstatných státních zásahů do trhu. Milza tvrdí, že jako by se zdá, že politika obrany liry zahájená v letech 1926-1927 vedla fašistickou vládu, aniž konkrétně zvážila všechny její účinky, k vymezení nového hospodářského rámce, soběstačného ve své účelnosti a dirigistického ve svých metodách, který kontrastoval s liberální doktrínou, k níž se nadále hlásila (13). Jinde se píše, že v průmyslová politice byl fašistický režim obezřetnější a nevyhlašoval tak ambiciózní programy jako v případě zemědělství. Stát se zde dlouho přidržoval v podstatě liberální politiky. Své intervenční zásahy omezoval na podporu vývozu a snahu o geografický rozptyl průmyslové výroby, aby se nekoncentrovala jen v několik málo velkoměstských lokalitách. V praxi to znamenalo, že stát rozhodoval o tom, zda a kde vznikne kterýkoliv nový podnik (to lze však stěží považovat za v podstatě liberální politiku!). V červnu 1932 byl vyhlášen zákon o povinných syndikátech (první zákon o syndikátech vyšel již roku 1926), podle něhož začala vznikat povinná konsorcia výrobců jednotlivých odvětví. Bylo to obdoba kartelizace známá i z jiných evropských zemích (Československo nevyjímaje). Od roku 1931 fungovalo Istituto Mobiliare Italiano, od roku 1933 známý jako Istituto per la Ricostruzione industriale (IRI), jehož úkolem bylo v podstatě znárodnění bankovních ztrát. Mussolini tak jako řada jiných vlád dal v dané chvíli přednost masivní sanaci ze státního rozpočtu před vidinou insolvence klíčových bankovních ztrát. "Aktivity IRI vedly k tomu, že rychle vzrůstal podíl státu v hospodářství. Těsně před propuknutím druhé světové války již italský stát kontroloval 80 % loďařství, 77 % železářství, 50 % zbrojní průmyslu a 45 % kapitálu ocelářských podniků." (14). Postupně tedy došlo k poměrně rozsáhlé byť neúplné socializaci některých významných odvětví italského hospodářství. Ale to předbíháme, k tomuto se dostaneme až později. Vraťme se nyní ještě na chvíli do 20. let.


Italský stát v letech 1925 až 1927 také monopolizoval dialog se zaměstnavateli a nabídl jim obchod a ochranu před požadavky zaměstnanců výměnou za naprostou poslušnost vládním příkazům. A to proto, aby natrvalo upevnil svou pozici vládnoucího arbitra vztahů mezi kapitálem a prací, které byly tehdy založeny na základě fašistického korporativismu. Roccův syndikátní zákon přijatý dne 3. dubna 1926, uděloval monopol na vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli uznaným stavovským organizacím - dělnickým či zaměstnavatelským - v poměru jedna na každou profesní skupinu a za podmínky, že je v ní nejméně 10 % představitelů dotyčné skupiny. Podmínky pro toto legální uznání byly dostatečně přísné a omezující na to, aby byly fašistické odbory jedinými, kterým se ho může dostat. Možnosti činnosti oficiálních odborů byly velmi omezené, jelikož zákon zakazoval stávku i uzavření podniku a přiděloval pracovní konflikty odvolacím soudům, jinak odbory spíše sloužily k pěstování národní víry, dobrého chování a k morální a národní výchově svých členů. Charta práce přijatá v roce 1927 potvrzovala nutnost toho, aby převážil vyšší státní zájem nad zájmy jedinců a skupin, popírala existenci třídních antagonismů, ale dávala záruky soukromým podnikům, za podmínky, že přijmou službu fašistickým záměrům a direktivám vůdce, emanaci kolektivního zájmu (15). Ústředním výborem korporačním bylo ustaveno, že napříště každá mzdová soustava smí býti zavedena jen kolektivní smlouvou mezi syndikátními organisacemi zaměstnavatelů a zaměstnanců. Tato smlouva pak musela být za 1. v souhlase se článkem XII. Charty práce tj. mzda měla odpovídat normálním potřebám života, výrobním možnostem a hodnotě práce, za 2. dělník musel míti možnost snadno se přesvědčiti o správnosti údajů určujících výši mzdy a za 3. výše mzdy nesměla býti stanovena libovolně jen jednou stranou, nýbrž vzájemnou dohodou mezi syndikáty zaměstnavatelů a zaměstnanců: Pracovní spory se měly vyřizovat jen před pracovními soudy. Avšak platilo, že dříve než se rozvaděné strany měly obrátit se svým případem na "Magistraturu dle Lavoro", měl být učiněn pokus o smír u ministerstva korporací nebo u smírčí komise příslušné korporace. V důsledku tohoto opatření končilo přes 68 % sporů smírem. Z ostatních značná část sama usnula a jen něco přes 10 % bylo skutečně vzneseno na pracovní soud (16). Již zmíněný ekonom Paul Einzig soudil, že jedením z hlavních důvodů, proč deflace, která předcházela mezinárodnímu pádu cen, nevytvořila prudkou krisi v Itálii bylo to, že díky korporativistickému systému, bylo možné přizpůsobit ceny a náklady produkci. V žádné zemi nebylo tak lehké jako v Itálii získat svolení zaměstnanců ke snížení mezd, které bylo ve shodě s poklesem cen a stavem průmyslu v depresi (17). I když je zabarvení Einzigova textu v mnoha směrech keynesiánské, v tomto případě to neplatí. Autor si uvědomoval, že východiskem s hospodářské krise je ve skutečnosti snížení mezd. 


Další informace o důležitém syndikátním zákoně poskytují Jakub Rákosník a Jiří Noha, dle nich syndikátní zákon (ze dne 3. dubna 1926) zakazoval veškeré stávky a výluky. "Tento předpis vytvářel základní formování syndikátů. Na jedné straně sice počítal s dobrovolnými principem pří jejich utváření, na druhé straně přiznání právní subjektivity záviselo výhradně na uvážení státu. A navíc, pokud syndikát zahrnoval více než 10 % zaměstnavatelů nebo zaměstnanců dané skupiny, získával oprávnění zastupovat celou skupinu, jak již bylo podotknuto výše). Vyvrcholením tohoto směřování pak bylo vyhlášení již zmíněné Charty práce dne 21. dubna 1927. Její interpretace přitom není zcela jednoznačná. Buď bývá nahlížena jako vyvrcholení dlouhé tradice katolické sociální doktríny, nebo naopak jako výraz totalitárních ambicí fašistického státu. Řada dobových stoupenců fašismu ji dokonce charakterizovala jako důkaz existence první 'v pravdě dělnické vlády' či jako 'skutečnou diktaturu proletariátu.'." Významný meziválečný český odborník na fašismus Jan Kapras mladší publikoval ve své knize o italském systému z roku 1936, že podle oficiálních údajů členstvo uznaných syndikátů tvoří polovinu všech potencionálních příslušníků (podniků a fyzických osob), zatímco ve skutečnosti to byla sotva jedna třetina. Na tomto faktu nic nezměnil ani zákon o povinných syndikátech z roku 1932 (18). Rákosník a Noha píší, že: "Vlastním nástrojem sociálního smíru však neměly být syndikáty, nýbrž korporace, které se nacházely svou povahou na pomezí samosprávného a státního orgánu – blíže však měly ke druhému z jmenovaných. Tím, že nejprve vzniklo ministerstvo korporací a národní rada korporací a teprve o mnoho let později samotné korporace, jejich úkoly vykonávala národní rada a její sekce. Sám Mussolini v roce 1930 prohlašoval, že národní rada korporací znamená v italském hospodářství to, co ve vojsku generální štáb: myslící mozek, který připravuje a sjednocuje. Byl to především poradní orgán, který měl zároveň i omezenou normotvornou funkci ve věcech týkajících se kolektivních smluv, hospodářských otázek a pracovně právních vztahů… Teprve v roce 1934 byly konečně zřízeny i korporace, jichž bylo celkem 22 a dělily se podrobněji podle profesních principů." (19). V podstatě se dá říci, že Rákosník a Noha dávají za do jisté míry pravdu výše uvedenému poznatku Ludwiga von Mises o tom, že nakonec je to stát, kdo je svrchovaný a nikoliv korporace. Ještě více von Misesovi dává za pravdu Jan Kapras mladší. Dle něj sice korporace také podobně jako syndikáty skládaly z větší části ze zástupců stavů a toliko z menší části ze státních úředníků, ale byly prohlášeny za pouhé státní orgány a postrádaly samotné právnické osobnosti (20)! 


Podívejme se nyní na některé paragrafy či jejich části "Nového korporativistického zákona" z ledna roku 1934:
§2: "Presidentství nad korporacemi je svěřeno ministrovi nebo náměstkovi státního sekretáře nebo sekretáři Národní fašistické straně, jmenované dekretem hlavy vlády." 
 § 3: Nominace do rady korporace: "Nominace vyžadují souhlas pomocí dekretu hlavy vlády na doporučení ministra korporací."
§ 6: "Pomocí vlastního dekretu, na doporučení ministra korporací a po slyšení ústřední korporativní rady, hlava vlády je zmocněna ustavit korporativní výbory pro provádění kontrol nad ekonomickými aktivitami vztahující se k jistým výrobkům a v těchto výborech jsou zastupováni ekonomické skupiny a ministerstva a také zástupci Národní fašistické strany jsou žádání, aby se v nich účastnili."
§ 8: "Korporace budou určovat pravidla s ohledem na kolektivní regulaci ekonomických vztahů a jednotné řízení produkce. Korporace budou vykonávat tuto zvláštní funkci sledujíce doporučení kompetentních ministerstev anebo na žádost (v nich) seskupených syndikátů se souhlasem hlavy vlády." (21). 
Hlavou státu se v právě uvedeném myslí samozřejmě samotný duce čili Mussolini. Tyto paragrafy jasně ukazují velký vliv státu na fungování korporací. Ludwig von Mises nebo Jan Kapras mladší měli zřejmou pravdu, když tvrdili, že korporace jsou ve fašistické Itálii pouhými státními orgány.
A vraťme se také ještě k Chartě práce ze dne 21. dubna 1927 a podívejme se na některé její paragrafy:
§1: "Italský národ je organismus mající vlastní účel, život a nástroje k jednání, které jsou nadřazené tomu, co je vlastní jednotlivcům nebo skupinám jednotlivců, kteří ho tvoří. Národ je morální, politickou a ekonomickou jednotkou nedílně zakotvenou ve Fašistickém státě."
§5: "Pracovní soud je orgánem skrze který stát jedná v urovnávání pracovních sporů, ať už tyto vznikají ve spojení s dodržováním pravidel nebo dohod již existujících nebo ve spojení s novými podmínkami platnými pro práci."
§6: "...Korporace jsou uznány zákonem jako orgány státu."
§7: "...Protože soukromé vlastnictví je funkcí důležitou pro národ, jeho management je zodpovědný státu za všeobecné politiky produkce..."
§9: "Státní intervence v ekonomické výrobě se dějí jen tehdy, pokud soukromá iniciativa chybí nebo je nedostatečná nebo jsou-li do toho zapojeny zájmy státu. Takové intervence mohou nabýt formu dozoru, podpory nebo přímého řízení."
§23: "Zaměstnavatelé jsou žádáni, aby provedli výběr mezi různými pracujícími s právem výběru mezi různými zaregistrovanými, nicméně je dána přednost členům fašistické strany a fašistických syndikátů a přednost při registraci."
§27: "Fašistický stát pracuje na: (a) vylepšení úrazového pojištění; (b) na vylepšení a prodloužení mateřského pojištění; (c) na pojištění proti nemocem a tuberkulose jako kroku směrem k obecnému pojištění proti nemocem všeobecně; (d) na vylepšení pojištění proti nedobrovolné zaměstnanosti; (e) na přijetí zvláštních forem dotací pro pojištění mladých pracujících." (22). 


Z právě uvedených paragrafů plyne převážný primát státu v ekonomice a státní intervencionismus, byť soukromé vlastnictví výrobních faktorů je do jisté míry zachováno.


Podívejme se na způsob jakým se zakročovalo proti výlukám a stávkám: zaměstnavatel, který vyloučil své dělnictvo (výluky většinou zaměstnavatelé kdysi používali proti stávkujícím dělníkům a i dnes jde o věc zakázanou asi ve většině západních zemí, narozdíl od stávek) měl zaplatit pokutu 10 000 až 100 000 lir. Podobně postihla pokuta i dělníky, kteří zahájili stávku. Ti měli zaplatit pokutu 100 až 1000 lir a původcové stávky mohli jít nadto ještě do vězení až na dva roky. Za stávku se považoval již případ, kdy tři nebo více zaměstnanců po předchozím dorozumění přestali pracovat nebo svým chováním způsobili, že pravidelný chod práce byl rušen, a to v úmyslu dosáhnouti zlepšení pracovních podmínek (23).

 

(1) Rákosník, J. a Noha, J. Kapitalismus na kolenou: Dopad velké hospodářské krize na evropskou společnost v letech 1929-1934. Praha: Audotorium 2012, str. 282-283.
(2) Von Mises, L. Intervencionism: An Economic Analysis. Indianopolis: Liberty Fund 2011, str. 62-66.
(3) Milza, P. Mussolini. Praha: Volvox Globator 2018, str. 370.
(4) Kapras, J. ml. Benito Mussolini, Praha: nákladem vlastním 1937, str. 73.
(5) Milza, P. Mussolini. Praha: Volvox Globator 2018, str. 371 a 373.
(6) Tamtéž, str. 372.
(7) Tamtéž, str. 372.
(8) Tamtéž, str. 374.
(9) Einzig, P. The Economic Foundations of Fascism. American Third Position 2021 (původně 1933), str. 75-78.
(10) Milza, P. Mussolini. Praha: Volvox Globator 2018, str. 374 a 379.
(11) Tamtéž, str. 376.
(12) Rákosník, J. a Noha, J. Kapitalismus na kolenou: Dopad velké hospodářské krize na evropskou společnost v letech 1929-1934. Praha: Audotorium 2012, str. 294-295.
(13) Milza, P. Mussolini. Praha: Volvox Globator 2018, str. 376.
(14) Rákosník, J. a Noha, J. Kapitalismus na kolenou: Dopad velké hospodářské krize na evropskou společnost v letech 1929-1934. Praha: Audotorium 2012, str. 295.
(15) Milza, P. Mussolini. Praha: Volvox Globator 2018, str. 380-381.
(16) Kapras, J. ml. Národohospodářská soustava korporační a některé její problémy. Praha: Naše doba 1936, str. 477.
(17) Einzig, P. The Economic Foundations of Fascism. American Third Position 2021 (původně 1933), str. 36-37.
(18) Rákosník, J. a Noha, J. Kapitalismus na kolenou: Dopad velké hospodářské krize na evropskou společnost v letech 1929-1934. Praha: Audotorium 2012, str. 292-293.
(19) Tamtéž, str. 293-294.
(20) Kapras, J. ml. Národohospodářská soustava korporační a některé její problémy. Praha: Naše doba 1936, str. 473.
(21) Příloha III: Nový korporativistický zákon z ledna 1934. In. Einzig, P. The Economic Foundations of Fascism. American Third Position 2021 (původně 1933), str. 113-115 a 118-119.
(22) Příloha I: zákon o Statusu práce. In. Einzig, P. The Economic Foundations of Fascism. American Third Position 2021 (původně 1933), str. 113-115 a 11.
(23) Kapras, J. ml. Benito Mussolini, Praha: nákladem vlastním 1937, str. 79.