Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Již jednou jsem se zabýval tím, jak v době tzv. divokého kapitalismu stát v Habsburské monarchii omezoval možnosti nižších vrstev si zlepšit život [1]. Později se mi do ruky dostala kniha historičky Květoslavy Málkové „Vývoj živnostenské otázky v Rakouském Slezsku 1859-1914“, která je v tomto směru mnohem podrobnější, než prameny, které jsem četl předtím. Tato kniha dovoluje celkem dobře stanovit i velikost tehdejších překážek, které se lidem stavěli do cesty, pokud chtěli svůj osud zlepšit, jako podnikatelé-živnostníci či podnikatelé-obchodníci (podomní obchodníci). Vezmeme to zde poněkud ze široka. Půjde zde sice o informace týkající se především tzv. Rakouského Slezska po roce 1859, ale zde zkoumané živnostenské zákonodárství mělo platnost pro celé České země (Rakousko).

Šmejdi, jak je neznáte. Možná, že po přečtení této stati si čtenář trochu poupraví názor na tzv. šmejdy a jejich akce.

Pokud někdo najme zaměstnance na nějakou práci, tak je jasné, že chce na tomto najmutí vydělat. To znamená, že přínos ze zaměstnání zaměstnance musí být pro podnikatele vyšší než náklady na zaměstnancovo zaměstnávání. Tj. podnikatel prodá produkt za nějakou cenu a zaplatí zaměstnanci a zaplatí ostatní náklady (suroviny a jiné kapitálové statky) a něco mu zbude (často však platí náklady ve skutečnosti předem). Pokud mu nic nezbude anebo mu zbude jen málo, že to nestojí za danou námahu, tak nic podnikat nebude a nezaměstná pak ani pracovníka. Člověka napadne, že hlavním nákladem na zaměstnance zde bude vyplacená mzda, ale není tomu tak zcela, vedle toho, zde existují další finanční a nefinanční náklady, s kterými se musí podnikatel potýkat, a které spoluurčují to, zda zaměstnance najme anebo nenajme na práci. To si nyní ukážeme na příkladu Zákoníku práce platném v České republice (dle znění roku 2014).

Pokud někdo najme zaměstnance na nějakou práci, tak je jasné, že chce na tomto najmutí vydělat. To znamená, že přínos ze zaměstnání zaměstnance musí být pro podnikatele vyšší než náklady na zaměstnancovo zaměstnávání. Tj. podnikatel prodá produkt za nějakou cenu a zaplatí zaměstnanci a zaplatí ostatní náklady (suroviny a jiné kapitálové statky) a něco mu zbude (často však platí náklady ve skutečnosti předem). Pokud mu nic nezbude anebo mu zbude jen málo, že to nestojí za danou námahu, tak nic podnikat nebude a nezaměstná pak ani pracovníka. Člověka napadne, že hlavním nákladem na zaměstnance zde bude vyplacená mzda, ale není tomu tak zcela, vedle toho, zde existují další finanční a nefinanční náklady, s kterými se musí podnikatel potýkat, a které spoluurčují to, zda zaměstnance najme anebo nenajme na práci. To si nyní ukážeme na příkladu Zákoníku práce platném v České republice (dle znění roku 2014).

Pokud někdo najme zaměstnance na nějakou práci, tak je jasné, že chce na tomto najmutí vydělat. To znamená, že přínos ze zaměstnání zaměstnance musí být pro podnikatele vyšší než náklady na zaměstnancovo zaměstnávání. Tj. podnikatel prodá produkt za nějakou cenu a zaplatí zaměstnanci a zaplatí ostatní náklady (suroviny a jiné kapitálové statky) a něco mu zbude (často však platí náklady ve skutečnosti předem). Pokud mu nic nezbude anebo mu zbude jen málo, že to nestojí za danou námahu, tak nic podnikat nebude a nezaměstná pak ani pracovníka. Člověka napadne, že hlavním nákladem na zaměstnance zde bude vyplacená mzda, ale není tomu tak zcela, vedle toho, zde existují další finanční a nefinanční náklady, s kterými se musí podnikatel potýkat, a které spoluurčují to, zda zaměstnance najme anebo nenajme na práci. To si nyní ukážeme na příkladu Zákoníku práce platném v České republice (dle znění roku 2014).

Jak jsem již nakousl ve čtvrté části této série, tak se dá jezdit za určitých podmínek veřejně zajišťovanou hromadnou dopravou i zdarma.

S chudobou bývá často spojována větší kriminalita a větší nečistota a nepořádek. Někdy tomu, tak být skutečně může. Je to vidět třeba zde [1]. Nebo již dříve jsme v této sérii uvedli, že na straně 74 Sarrazinovi známé knihy „Německo páchá sebevraždu: jak dáváme svou zemi všanc“ je uvedena tabulka indikátorů sociálního chování pro Berlín pro začínající školáky. Ve stručnosti jde z této tabulky vyčíst, že čím chudší lidé, tím větší procento z nich méně o sebe dbá. Z této tabulky (a jiných dvou zde uvedených tabulek) je patrné, že žádný z uvedených nedostatků nesouvisí s materiálním zajištěním rodiny. Já jsem doplnil, že sledovaná položka nadváha a přítomnost televize v dětském pokoji znamenají spíše známku určitého blahobytu. Dle Sarrazina tedy pozorované deficity v sociálním chování nejnižších vrstev sice úzce souvisejí s jejich materiálním statusem, avšak nemohou z něj být kausálně vyvozeny. Dle autora i rodina, která žije z podpory v nezaměstnanosti druhého stupně (v Německu), může dbát na to, aby si děti pravidelně čistili zuby, nedívaly se bez dovolení na televizi, měly doma pravidelně teplé jídlo a stravovaly se zdravě a vyváženě, měly dostatek pohybu [2]. Na něco podobného se zaměříme i v tomto článku. Budeme zkoumat to, zda chudoba skutečně automaticky znamená nutně větší kriminalitu a nečistotu a nepořádek. Nemusí jít totiž skutečně o kausalitu, kdy chudoba je příčinou vyšší kriminality a nečistoty a nepořádku, ale může jít jen o souběh dvou věcí, mezi kterými není přímá příčinná souvislost. Může jít také o věci, které jsou vyvolány něčím dalším, co vede jen k tomu, že se projevují současně. Zaměříme se na období 2. půle 19. a začátku 20. století a budeme zkoumat pro účely zjištění nečistoty a nepořádku fotografický materiál z té doby. U kriminality musíme vystačit s citacemi a podíváme se i do poloviny 20. století. Je nutné si jen uvědomit, že tehdejší chudí byli mnohem mnohem chudší než dnešní chudí. Ba i bohatí se tehdy museli obejít bez věcí, které jsou dnes běžné prakticky v každé rodině včetně těch chudých.

Lze vyjít v České republice se sociálními dávkami?

V této části se podíváme na ubytovny (případně i podobné nájemní bydlení) pro sociálně slabé, kteří jsou závislí na sociálních dávkách a na problémy, které jsou s těmito ubytovnami spojené. V poslední době se objevují informace, že sociální dávky mizí u poskytovatelů ubytování na ubytovnách, kteří navíc domy ponechávají ve špatném stavu. Viz třeba zde: „Podnikavci nacpou početné rodiny a jejich příbuzné ze zahraničí do nezkolaudovaných objektů a místností, které vypadají hůře než prasečák, a pak od nich jen kasírují příspěvky na bydlení.“ [1]. To nyní prozkoumáme blíže.

Zasloužilí a nezasloužilí potřební za divokého kapitalismu z pohledu tehdejších nižších vrstev.