Jdi na obsah Jdi na menu
 


Výchova demokratického občana na školách

31. 12. 2016

Jako dítě jsem se ve škole učil vedle čtení, psaní, počtů, vlastivědy a podobně i o soudruhovi Leninovi a Gottwaldovi, kreslil jsem každý rok křižník Auroru. Naše třídní nám vyprávěla o strašlivých krutostech života za první republiky a i o tom, že Ježíšek dárky nemůže pod vánoční stromek nositi, protože neexistuje. Chodilo se s mávátky a v listopadu s lampióny, kdo nepřišel dostal extra úkoly navíc. Nad tabulí se na nás díval rudý mocnář doktor Gustáv Husák. Po pádu komunismu náhle prakticky veškerá státní propaganda ustala, zmíněná paní učitelka začala chodit do kostela a učit náboženství. Zbytek základní školy a prakticky celou část střední školy člověk strávil více méně nerušeně. Od 90. let se však dost změnilo a člověk tu a tam slyšel o tom, že na školách se dnes dětem do hlavy vtlouká nová propaganda. Proto jsem nedávno sáhl po knize "Výchova demokratického občana II.: Praktické náměty na průřezová témata ve výuce na 1. stupni ZŠ" z nakladatelství Raabe. Skutečně dle tohoto tisku se do školních lavic nějaká státní propaganda vrátila. Nyní se na ni podíváme. Svobodomyslnější lidé se tak mohou dozvědět, co se jejich děti učí. Tím ovšem neříkám, že zmíněná kniha je celá zavrženíhodná, je v ní poměrně dost řekněme normálních věcí, jak se stát slušným člověkem.


Podkapitola k dětským právům mimo běžná přirozená a tzv. přirozená práva (viz dále) tvrdí, že dítě má právo na svoji vlast nebo má právo mít své kamarády. Píše se zde i to, že všichni jsou stejně důležití [1]. Docela by mne zajímalo v jakém smyslu je předpokládáno právo na svoji vlast, ale právo na to mít své kamarády je docela úsměvné, protože pokud se s daným dítětem nebude chtít někdo kamarádit, tak stěží může být někdo k tomuto kamarádství přinucen, protože by to bylo v rozporu s tím, že nikdo nesmí dítěti ubližovat, ale takové kamarádství by bylo vše jiné, než kamarádství. Co věta, že všichni jsou stejně důležití? Tato věta nedává z pohledu lidí žádný smysl. Člověk hdonotí druhé subjektivně z určitého pohledu a stěží je bude všechny stavět na stejnou úroveň. Paní od vedle není stejně důležitá jako vlastní matka. Chasník ve skladu, který utáhne 20 kilogramů není z pohledu správce skladu stejně důležitý jako jeho kolega, který utáhne metrák. Z pohledu ředitele nemocnice nebude horník stejně důležitý jako chirurg apod. Samozřejmě v této kapitola jsou uvedena i práva na život bez hladu, na pomoc v nemoci či právo učit se, vzdělávat se atd. Práva, která předpokládají implicitně použití násilí proti mírumilovným osobám.


V kapitole "Pocit odpovědnosti" se lze dočíst tuto pozoruhodnou myslitelskou perlu ohledně pravidel komunitního kruhu: "Děti jsou schopny již od první třídy respektovat pravidla vzájmené tolerance, vzájemného nenapadání se, jak fyzického, tak psychického. Na základě zkušeností je dobré nechat pravidla vytvořit dětmi. Učitel může napomoci tím, že zamezí vzájemnému vysmívání - čili, cokoliv je řečeno, je správné a chytré, pokud s něčím nesouhlasím, musím mít argumenty proti - v rámci slušnosti. Jinými slovy: žádný nápad a názor není hloupý." [2]. Tedy i evidentně hloupý anebo zlý návrh na nějaké komunitní pravidlo (olupíme Karlíka každé pondělí o svačinu) má být považován za správný a chytrý.


Kapitola "Pocit odpovědnosti" samozřejmě přichází s vládou třídy a žákovským parlamentem. Není zde žádná argumentace pro (argumenty proti jsem zde nečekal, přestože tyto existují) těmto institucím. V knize se k nim přistupuje jako k samozřejmé danosti. K vládě třídy se zde píše: "S komunitním kruhem přímo souvisí sestavení vlády třídy. Svým způsobem se na této aktivitě dá procvičit i systém sestavování a fungování státních orgánů v demokratickém státě, ale není to prvotní záměr." [3]. Již od první třídy se má volit předseda vlády, místopředseda vlády, ministrové, ombudsmani a další osobnosti dle potřeby. Dále se zde píše, že: "Přeci jen trochu mimořádné postavení mají ministři (a ministryně) spravedlnosti a ombudsmani. Úmyslně uvádíme tyto funkce v množném čísle, děti totiž řeší konfliktní situace samy - musí jich být tedy více, aby vše bylo řešeno alespoň částečně spravedlivě pro všechny." [4]. V tomto bodě se poslední uvedená citace od moderní demokracie odlišujě, tam stačí jeden ministr spravedlnosti a jeden či pár ombudsmanů pro mnoho milionů lidí. Ale i tato citace počítá s tím, že řada dětí o sobě rozhodovat vlastně nebude, a že spravedlnosti bude dosaženo jen pouze zřejmě částečně. Možná, že třeba lup si mezi sebe rozdělí lupič, ministr a oběť. Ovšem částečná spravedlnost pro všechny, to se dá vysvětlovat mnoha a mnoha způsoby.


Odlišnosti od současné standartní demokracie pak pokračují i dále. Je zde prasátko do kterého se píší stížnosti, které jsou pak řešeny radou ministrů, která se snaží vlastními silami konflikt urovnat. Svolá si sama účastníky konfliktu, vyslechne je a hledá řešení. Neumí-li případ vyřešit vezme si na pomoc ombudsmany a pak případně učitelku atd. Do této situace mají možnost se zapojit i ostatní děti jako svědkové, můžou přispívat radou, ale řešení by měly nechat na ministrech [5]. Existuje nějaké takové prasátko v reálné demokracii v České republice či v jiném státě? Svolá si třeba běžně vláda anebo parlament účastníky problému, a vyslechne je a hledá až pak řešení. Může člověk z ulice zajít do parlamentu poslancům radit? Řekl bych, že ne. Co se pak ovšem děti na škole učí? Pojem demokracie se zde naplní přece jen něčím jiným, než jaká je skutečnost. Možná jde o to v dětských hlavách propojit demokracii s nějakým přijatelnějším systémem tak, aby byly děti o podstatě demokracie obelhány. Anebo by byla aplikace reálné demokracie v podmínkách školní třídy natolik odpudivá, že ji zde nelze jen tak provozovat? Rozhodnout o někom bez něho, aniž by se tento mohl nějak obhajovat či se vyjádřit, by v poměrně malé třídě zřejmě bylo velmi podobné situaci, kdy o někom rozhoduje nějaký feudál a jeho družina. V reálné demokracii tomu však tak často je. Výuka podle zkoumaného materiálu tak zatemňuje skutečnou realitu, což není zřejmě dobře. Ještě, že autorky alespoň přicházejí s dotazem, zda je opravdu důležité si stěžovat a řešit problém celotřídně? Nejsem schopen si to vyřešit sám? [6].


Zrovna takovéto kontroverzní, podivné a i mylné věci se může vaše dítě učit v nalejvárně, kterou je škole. Stojí za zvážení, zde není dobré občas do učebnic a sešitů vašeho dítěte nahlédnout a případné kontroverze, podivnosti a omyly s ním neprobrat. Jako rodič či jiný člen rodiny zřejmě budete mít výhodu, že dítě vám bude více věřit (toho jsou si často naši milí levicoví přátelé vědomi, proto občas příjdou s návrhy děti zestátnit) než učitelům ve škole.

 

Poznámky:
[1] Staňková, B. a kol. Výchova demokratického občana II.: Praktické náměty na průřezová témata ve výuce na 1. stupni ZŠ. Praha: Nakladatelství Dr. Josef Raabe, ISBN 978-80-7496-095-6, kapitola Vím, co smím a mám, s. 9.
[2] Tamtéž, Pocit odpovědnosti, s. 3.
[3] Tamtéž, s. 4.
[4] Tamtéž, s. 4-5.
[5] Tamtéž, s. 5.
[6] Tamtéž, s. 5.