Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vlastnictví a výhradní kontrola těla

1. 11. 2016

Známý libertariánský blogger Urza se pokusil vyvrátiti ospravedlnění vlastnictví vlastního těla, tak jak ho uvádí profesor Hans H. Hoppe. V tomto článku se na toto Urzovo vyvrácení Hoppeho pozice podíváme blíže. Nejprve tedy citace ze zmíněného článku: "HHH tvrdí (například ve svém slavném článku, který vyšel jako kapitola 13 v The Economics and Ethics of Private Property, Second Edition) toto: „A je také zřejmé, že vlastnictví vlastního těla musí být ospravedlněno a priori. Aby vůbec mohl někdo říct „navrhuji to a to“, musí každý, kdo chce ospravedlnit jakoukoliv normu, předpokládat právo na výhradní kontrolu svého vlastního těla.“ Jinými slovy: Když člověk argumentuje, musí k tomu využívat své tělo, což implikuje sebevlastnictví. Problém však spočívá v tom, že vlastnictví objektu není totéž jako kontrola nad ním; nejen, že mezi těmi pojmy není ekvivalence, ona tam dokonce neplatí ani implikace, byť bychom si vystačili jen s jedním směrem. Protipříkladem budiž, když se mi lupič vloupá do domu a nakládá mé věci do svého vaku; v tom okamžiku jsem samozřejmě vlastníkem lupu, který však nekontroluji, naopak lupič jej kontroluje, avšak nevlastní. Vlastně k tomu ani není třeba porušení vlastnických práv – cokoliv, co vlastním, mohu někomu zapůjčit, čímž nad objektem dočasně ztratím kontrolu (ač jsem stále jeho vlastníkem) ve prospěch toho, kdo si jej půjčil." (Urza, Sebevlastnictví a dobrovolné otroctví, Mises.cz: 29. září 2016)

 

Problémem takové argumentace je ten, že se zde porovnává princip sebevlastnictví těla s příklady vlastnictví majektu, který s tělem není přímo nijak spojen. Lze jistě oddělit někoho od jeho majetku, stěží lze však někoho oddělit od jeho těla. Představte si, že vám někdo řekně, že vám zloděj ukradl vaše tělo a doporučil vám to jít nahlásit na policii. Dost absurdní představa. Úplně stejný případ míchání hrušek s jablky nastává i se zvířaty. Urza k tomu píše: "Ostatně… neznám asi žádného libertariána, jenž by rozporoval tezi, že člověk může vlastnit zvíře; jak je pak ale možné vyvozovat sebevlastnictví z kontroly nad svým tělem? Vždyť i zvířata mohou svá těla kontrolovat; plyne z toho snad, že je vlastní? Kdyby ano, pak je v podstatě každý chov porušováním principu neagrese. A co více – vlastník těch zvířat nemá kontrolu nad jejich pohyby, nemá kontrolu nad zvuky, které vydávají, ani nad jejich dalšími projevy; ano, samozřejmě může všechny tyto aspekty nějakým způsobem ovlivňovat (vykonávat nějaké akce, které u zvířat vyvolají kýženou reakci), ale totéž lze provádět s lidmi. Bez ohledu na to, zda je zvíře hloupější než člověk, zda má duši, zda si uvědomuje samo sebe, může za normálních okolností rozhodovat o pohybech svého těla (stejně jako člověk, i když to rozhodování třeba nebude tak chytré a uvědomělé); jestliže je tedy možné jej vlastnit, pak nemůže zároveň platit argument, že kdo kontroluje své tělo, musí nutně být jeho vlastníkem. A jestliže ovce může zabečet bez toho, aby vlastnila své tělo (protože jej vlastní třeba bača), pak přece nemůžeme tvrdit, že na to, aby člověk vůbec mohl argumentovat, případně něco říkat, musí být vlastníkem svého těla; kdyby tento Hoppeho (a nejen jeho) argument platil, pak by z něj však vyplývalo, že lidé nemohou vlastnit zvířata, neboť tato mohou vydávat zvuky a ovládat svá těla, ergo by musela vlastnit sama sebe." (Urza, Sebevlastnictví a dobrovolné otroctví, Mises.cz: 29. září 2016). Ovšem zde je nutné se zastavit, protože zvíře buďto může být předmětem vlastnictví nějakého člověka, nikoliv však součást těla nějakého člověka. Prasočlověk či psočlověk zatím neexistují. Anebo je samo jednající bytostí, která je schopna se s člověkem domluvit a pokusit se vymezit vlastnická práva vůči člověku a zároveň respektovat obdobná práva na straně člověka. Pak zcela jistě platí, že chov takovéhoto zvířete je porušováním principu neagrese. Autor totiž zcela při své analýze zapomněl na axiom jednání a jednající bytosti! Pokud se ovce a psi vyvinou v jednající jedince, tak je není možné vlastnit, jíst je a brát si od nich bez dovolení jejich produkty. V takovém případě pes i ovce skutečně vlastní své tělo. Psát ale dnes, že ovce může zabečet aniž by vlastnila své tělo je nesmyslné, protože ovce neznají koncept vlastnictví a ani ho nerespektují. Výše uvedené tedy stojí na záměmě vlastnictví předmětů se sebevlastnictvím a dále na nerozlišování mezi jednajícími a nejednajícími bytostmi. Stěží tak lze vyvrátiti Hoppeho argument. Přejděme tedy k poslednímu bodu autorovi argumentace.

 

 

V něm Urza praví: "Dobrovolné otroctví může být mimochodem realizováno v rámci vlastnických práv i tak, že otrok prodá otrokáři části svého těla, bez kterých nemůže žít; otrokář mu je následně zapůjčí k využívání za jistých podmínek (například výměnou za bezvýhradnou poslušnost) a s dodatkem, že s nimi může kdykoliv udělat, co uzná za vhodné (například si je vzít zpět, případně je zničit). Řekne-li někdo, že něco takového možné není, pak se musí vypořádat s následujícími argumenty: Je v souladu s vlastnickými právy, abych někomu daroval či prodal ledvinu? Je v souladu s vlastnickými právy, abych například svému dítěti dal k transplantaci své srdce (a tím obětoval svůj život v jeho prospěch)? Jestliže ano (a opět neznám žádného libertariána, který by tato práva někomu upíral), pak mi není jasné, proč nemohu to srdce darovat za předpokladu, že i nadále zůstane v mé hrudi, vlastnit jej bude někdo jiný a já jej budu mít pouze vypůjčené; tím se pak reálně mohu stát legitimní cestou jeho otrokem, neboť dotyčný mi může rozkazovat a za neuposlechnutí zničit to srdce (které stejně patří jemu)." (Urza, Sebevlastnictví a dobrovolné otroctví, Mises.cz: 29. září 2016). Dejme tomu, že prodáte někomu svoji ledvinu (nebo srdce). Převedete tak vlastnické právo na někoho druhého. Ten druhý vám nyní tuto ledvinu půjči. Avšak co je (také) nájem? Nájem taktéž znamená vzdání se některých vlastnických práv. Dejme tomu, že vám pronajmu třeba vaši ledvinu, kterou jsem od vás koupil. Může tuto ledvinu jen tak bez ničeho někomu prodat? Ne nemůžu, protože bych byl za podvodníka. Mohu ji totiž jen prodat s tou výhradou, že je nyní pronajatá a používaná někým jiným. Tudíž nelze tvrdit, že vlastník ledviny se nevzdal některých majetkových práv k této ledvině. Opak je pravdou, část jich za něco (nebo jako dar) postoupil někomu jinému. Kdyby vlastník ledviny odmítl tuto skutečnost, jaký by mělo vůbec smysl, aby otrok měl danou ledvinu ve svém těle? Vůbec žádný a k danému nájmu by vůbec nedošlo, leda snad nějakým nedorozuměním. Z toho všeho plyne, že skutečně nelze zcela oddělit sebevlastnictví těla od jeho kontroly. V případě ledvin nebo srdce je tato neoddělitelnost nadto posílena ještě tím, že se nalézají uprostřed majektu (těla) daného člověka a nemohou být jednoduše vyjmuty (to může vést až k tomu, že daný vlastník ledviny ji v zásadě efektivně ani nevlastní, což by však vedlo k neplatnosti prodejní smlouvy a prodejce ledviny by byl nucen vrátit peníze. Že by někdo, kdo souhlasil s transplantací ledviny a pak si to rozmyslel, byl nucen na tuto transplantaci jít, není asi moc pravděpodobné?). Tudíž dle mého Hoppeho pozici nelze takto vyvrátit. V tom případě, kdy si vlastník nakonec vezme danou ledvinu od nájemce, dojde v nějakém čase k zániku nájmu této ledviny a k oddělení kontroly části těla od jeho vlastnictví. Potíž však je v tom, že daná ledvina už není součástí těla a nemá tedy žádný smysl mluvit řešit kontrolu a sebevlastnictví. To je i případ výše uvedené bezvýhradné poslušnosti či čehokoliv jiného. Vlastník si vezme ledvinu a bezvýhradná poslušnost končí. Ale údajný otrok může sám a kdykoliv taktéž ukončit svoje otroctví, přestane jeho bezvýhradná poslušnost a vlastník si vezme na zpět svoji ledvinu (pokud to bude vůbec technicky možné), což však značí, že otrok moc žádný otrokem nebyl.

 

 

Není mi známo, že by Hoppe nebo Rothbard byli proti tomu, aby někdo druhému posluhoval či mu jak se říká otročil. Matka tak třeba může dobrovolně otročit svým již dávno odrostlým dětem. Je to její dobrovolná volba a libertarián s ní nemůže mít problém (byť ji může přesvědčovat, aby to nedělala). Rozdíl však nastane tehdy, pokud se matka rozhodne se svým otročením naráz skončit. Zde by Hoppe a Rothbard a i jiní libertariáni tvrdili, že ji nikdo nemůže nutit pokračovat a stát se skutečným otrokem. A právě tato skutečnost je dle mého názoru tím, proti čemu libertariáni bojují, pokud mají na mysli otroctví (pokud by matčino otročení bylo podloženo nějakou smlouvou o převodu majetkových práv, tak holt bude matka muset tyto práva nějak naplnit.).

 

 

Malý filosofický dodatek: vezměme ještě případ bezvýhradné poslušnosti. Otrok jedná zcela úplně ve shodě se svým pánem (což není dost dobře možné, ale budiž). Pak je však zřejmé, že jeho vlastník (otrokář) musí sám předpokládat, že minimálně on sám předpokládá právo na výhradní kontrolu svého vlastního těla. Když tedy tento hypotetický otrok argumentuje, z důvodů bezvýhradné poslušnosti je to jen argumentace jeho pána a nic více. Proč se tedy v tomto případě vůbec zabývat otrokem?