Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sociolog Jan Keller a velkoměsta

3. 5. 2015

Profesor Jan Keller a kritika velkoměst
Sociolog a politik profesor Jan Keller patří mezi současné nejpopulárnější představitele socialistického diskursu v České republice. Některé jeho názory jsou vlivné i u jinak nepříliš socialisticky vyhraněných lidí. Z toho důvodu je dobré věnovat alespoň nějaký čas jeho argumentaci a názorům. V této stati se podíváme na kritiku velkoměst, tak jak stojí v Kellerově populární knize "Abeceda prosperity". Profesor Keller nevidí v současných velkoměstech skoro žádný přínos (pro doby minulé nějaké přínosy městům přiznává). Z jeho kritiky velkoměst vybírám - vedle toho, že jsou zdrojem modernizovaného barbarství, jež se vztyčenou pravicí pochoduje přepečlivě čištěnými a uklizenými strouhami ztvrdlého asfaltu - následující: "Zbylí chovanci velkoměst jsou udržovány v otupělosti podobné letargii dobře krmených, ošetřovaných a očíslovaných kusů průmyslového chovu. Prostor velkoměst - věděl to již George Simmel - obaluje postupně své obyvatele pohodlným tukem lhostejnosti. Činí tak z důvodů čistě technických. Pokud by měli reagovat na všechny různorodé podněty velkoměstského ruchu, rozptýlila by se jejich pozornost v chaotické těkavosti. Svou duševní hygienu udržují obyvatelé velkoměst tím, že jsou lhostejní téměř ke všemu. Zatímco ve veřejném prostoru původních měst se lidé střetávali, přebujelý prostor velkoměst je vybízí již jen k míjení. Více se toho ve velkoměstském ruchu stihnout nedá. Za vše, čím jsme se stali, vděčíme dávným měšťanům. Za vše, v co postupně degenerujeme, vděčíme současným velkoměstům. A bude hůř." [1].


Velkoměsto: "Na to, že je vydáváno za symbol pokroku, má krajně nevábný metabolismus. Město velikosti Londýna spotřebovává každým rokem více než miliardu tun vody, mizí v něm více než milion tun dřeva, přes dva miliony tun papíru a stejné množství plastů i cementu. Své roční energetické nároky pokryje ekvivalentem 40 milionů tun ropy. Na druhé straně za stejnou dobu do prostředí vyloučí přes osm milionů tun pevných odpadů, téměř stejné množství tekutých splašků, bezmála půl milionu tun oxidu siřičitého a více než čtvrt milionu tun oxidu dusíku. Výsledkem je, že městský vzduch, který v minulosti činil své obyvatele svobodnými, činí je dnes astmatickými.... Velkoměsto zničilo uměřenost a zná již jen extrémy: každodenní smogový příděl stále delších dopravních špiček se v něm periodicky střídá s nedělní prázdnotou pulzující v rytmu betonových sídlišť." [2].


Jan Keller uvádí, že: "Počátkem sedmdesátých let dvacátého století konstatuje však starosta města New York, že útvar podobné velikosti již přestal být spravovatelný." [3]. Je nutno podotknout, že v některém z předchozích vydání své knihy "Abeceda prosperity" píše profesor Keller jen o městech a nikoliv jen velkoměst. Podotýkám, že za velkoměsto geografové označují města se 100 tisíci a více obyvateli. Keller v mnou v citovaném vydání "Abecedy prosperity" píše spíše o městech s miliony obyvatel. Obecně mezi laiky se lze setkat s různými názory na to, co je velkoměsto, sídlo s jedním milionem obyvatel a více či sídlo s půl milionem obyvatel a více, či možná i těch 100 tisíc obyvatel a více. V následujícím textu budeme za velkoměsto považovat sídla se stovkami tisíci obyvatel a více. Nicméně je tomu skutečně tak, že velkoměsta mají spíše jen zápory a skoro žádné přínosy? V následujícím textu se pokusím ukázat, že velkoměsta mají své přínosy čili výhody, a že se lidé za těmito výhodami do velkoměst a jejich okolí stěhují.


Důvody útěku do velkoměst
Jinde jsem napsal o urbanizaci v Českých zemích 19. století a soudobé Číně, že: "S industrializací souvisí i růst urbanizace. V roce 1850 představoval počet obyvatel měst nad 10 000 jen 4,2 % podíl na populaci Českých zemí a v roce 1910 již 18,6 % podíl. U sídel do 2 000 obyvatel klesl tento podíl ze 79,6 % v roce 1850 na 57,9 % v roce 1910. Mimochodem, pro porovnání - v Číně činil podíl městského obyvatelstva v roce 1982 20,9 %, ale v roce 2000 to už bylo 36,2 % [4]. Ekonom Hernando de Soto uvádí, že mezi lety 1950 až 1988 se obyvatelstvo metropolitní oblasti Port-au-Prince (hlavní město Haiti) rozrostlo ze 140 tisíc na 1 555 000 a do roku 1998 se už přibližovalo dvěma milionům [5]. Něco podobného se lze dočíst v této knize o mexických, peruánských, egyptských a jiných městech. Čili lidé se do velkoměst a jejich okolí často stěhují.


Co bylo v Českých zemích během dlouhého 19. století pro obyvatele vesnic a maloměst motivem pro to, aby se stěhovali do měst (včetně třeba Vídně)? Urbanizace úzce souvisela (a souvisí) s tzv. průmyslovou revolucí a vznikem továren a rozvojem větší důlní činnosti a rozvojem či vznikem obchodu, dopravy a služeb. Co tedy lidi táhlo do továren a dolů a tedy často i do měst nebo míst, kde pak města či velkoměsta vznikala? "Jedním z hlavních motivů, proč dávali (a v rozvíjejících se ekonomikách dávají) lidé přednost práci v továrnách a dolech před prací v zemědělství a domácké výrobě, byl vyšší příjem (vedle mzdy mohl zahrnovat někdy i obědy, ubytování, výplaty pojistného, ale i lístky do divadla). Pochopitelně, vyšší příjem znamenal pro člověka a jeho rodinu vyšší uspokojování potřeb." [6]. Dle našich sociálních historiků J. Machačové a J. Matějčka bylo postavení továrního dělníka: „[…] ve druhé polovině 19. století v rámci dolních vrstev nejvýhodnější a často lepší než postavení chudých řemeslníků nebo rolníků.“ [7]. Vyšší příjmy se navíc týkaly i nově příchozích továrních dělníků, kterým chyběla kvalifikace. Obecně pak materiální pozice továrních dělníků již zaručovala uspokojování biologických potřeb a časem i materiální vzestup [8]. Kdežto pro příslušníky venkovských dolních vrstev, a zřejmě i značnou část domáckých výrobců, platilo: „Přibližně do konce třetí čtvrtiny 19. století žili na úrovni pouhého přežívání s neúplným uspokojováním i základních biologických potřeb…“ [9]. A tak podobně to platilo pro zemědělskou čeleď a domácké výrobce. Platí to i pro současné rozvojové země: "Pro srovnání zmíníme situaci v Bangladéši, který je dnes významný svým textilním průmyslem. Nepřekvapuje, že zde pracovní místa v textilním průmyslu s nevalnými pracovními podmínkami znamenají: „…novou možnost volby a vyšší mzdy, a to i dokonce i v tradičních odvětvích, jež se nyní musí snažit, aby k sobě přilákala zaměstnance.“ [10].


Vraťme se však ještě k Českým zemím 19. věku a odhalíme další důvody (motivy) proč se lidé stěhovali často do měst (kde byla zejména v pozdější době velká část továren či významných dolů nebo kde nastal rozvoj obchodu, dopravy a služeb) anebo do míst, kde pak města vznikala: "Machačová a Matějček se ve své knize zabývají i dalšími motivy lidí, kteří se rozhodli přijmout místo v továrně nebo dole, než je jen vyšší příjem, a tím vyšší uspokojování potřeb. Jedním z těchto motivů byla vyšší sociální svoboda [11]. Něco podobného platilo pro středně-viktoriánskou Británii [12]. Lidé se odchodem do měst, ve kterých továrny zpravidla (ne nutně vždy) sídlily, zbavili rozkazování a dozoru svých rodičů, a též nežádoucí pozornosti venkovské nebo maloměstské společnosti. Díky odchodu z původní rodiny si také mohli nechat svůj příjem pro sebe. Se stoupajícími příjmy dělníků a horníků rostla i jejich prestiž. Díky své vyšší mzdě a omezené pracovní době (zkrácené předpisy – které se někdy nedodržovaly, ale zkrácené i vyjednáváním) získával tovární dělník vyšší prestiž než např. nádeník, dokonce i vyšší než domkář [13].


V knize "Ekonomická historie Londýny 1800-1914" se uvádí, že: "Se spousty pracovních příležitostí, vysokými mzdami a relativní imunitou před hospodářským cyklem, Londýn přitahoval imigranty, jako žádné jiné britské město po 40. letech 19. století, jelikož se expanze severních měst do té doby zpomalila." [14].


Zatímco dnes možná nemá prestiž takový význam (vyjma prestiže plynoucí z majetku, přičemž majetek lze spíše získat ve velkých městech), tak je jisté, že se lidé stěhují do měst a zejména velkých měst a velkoměst za vyššími finančními příjmy, přesněji za vyšším finančním rozdílem mezi příjmy a náklady na život v těchto městech. Samozřejmě při tom se lidé snaží zohledňovat i duševní příjmy a náklady, které jim z toho plynou. To je například výše zmíněná sociální svoboda, která je jistě motivem i dnes.


Podívejme se dále znovu do díla Hernanda de Sota a zaměřme se na to, co on mimo jiné vidí, jako důvody pro stěhování se obyvatel rozvojových zemí do velkoměst. Jednak vyšší příjmy, a to až několikanásobné (pro Latinskou Ameriku kdysi platilo, že: "Přistěhovalec z venkova, který byl nezaměstnaný jeden rok, mohl ve městě získat ztracené příjmy zhruba za dva a půl měsíce."). Dále šlo třeba o mnohem lepší příležitost pro vzdělávání ve městech než na venkově. A nebo: "Mocným lákadlem byla také nízká kojenecká úmrtnost ve většině velkých metropolí. Propast mezi vysokou kojeneckou úmrtností ve městech a na venkově se prohloubila s prudkým zlepšením úrovně lékařské péče ve městech po druhé světové válce." [15]. Jde zde tedy o přesný opak toho, co Keller výše prezentuje jako zdravý venkov a nezdravá města. Dodejme, že velká města jsou také zpravidla místy, kde se usazují lepší lékaři a zdravotní ústavy. Lepší dostupnost zdravotní péče a léků ve velkých městech a podobně spalování dřeva a uhlí v pokročilejších kamnech či existence dodávek elektřiny či nafty, které dřevo a uhlí nahrazují, může kompenzovat smog z aut a továren, co se týká zdraví. To stejné lze říci o výživě, kterou si může měšťan dovolit zpravidla ve větším množství a možná i vyšší kvalitě, má na to totiž příjmy navíc.


Striktně ekonomické výhody a nevýhody velkoměst
Striktně ekonomickou výhodou měst potažmo velkoměst je to, že umožňují větší dělbu práce. Více lidí umožňuje větší specializaci na jednu či jen několik málo prací za život. Člověk tak musí rozvíjet svoji zručnost a um v jednom či jen v několika typech profesí, což vede k tomu, že získává v této profesi či profesích speciální dovednosti, které mu umožňují být lepší a lepší. Sám si k tomu vyvíjí během své pracovní kariéry nástroje, přístroje, programy a metody, které co nejlépe vyhovují dané profesi. Přičemž neztrácí čas tím, aby se zabýval poznáváním jiných profesí, o kterých mnohdy nemá ani ponětí. Zásadní ekonomickou výhodou, která se úzce pojí s předchozí, je nakupení kapitálových statků ve velkých městech, které významně navyšují produktivitu výroby. Obyvatelé velkých měst jsou lépe vybaveni kapitálovými statky (budovy, stroje, komunikace, nástroje, přístroje, polotovary apod.) všeho druhu a jejich práce je tedy produktivnější a je vůči množství kapitálových statků i vzácnější, což vede k růstu mezd obyvatel těchto měst, a také k možnosti si vybrat z většího množství pracovních příležitostí.


Je faktem, že o produktivitě práce a blahobytu společnosti rozhoduje především vybavenost dané ekonomiky kapitálovými statky a svoboda tyto statky užívat. Mezi zeměmi: "...rozdíly nejsou dány osobní neznalostí či méněcenností. Rozdíl je v dostupnosti a množství kapitálových statků. Jinými slovy, množství investovaného kapitálu je v přepočtu na jednoho obyvatele ve vyspělých zemích vyšší než v zemích rozvojových." [16]. Sto průměrných Američanů tedy především díky vyšší vybavenosti jejich práce kapitálem vyprodukuje mnohem více než sto stejně průměrných Indů či Afričanů. Netřeba dodávat, že kapitálové statky se získávají především tím, že lidé (a především kapitalisté) spoří [17]. Tento poznatek platí přirozeně i pro velkoměsta.


Kupení lidí a jejich práce a dalších výrobních faktorů (cenné půdy a kapitálových statků) a podnikatelů na jednom místě snižuje dopravní náklady na suroviny, polotovary, služby, práci a podobně. To znamená i úspory v rozsahu, co se týká inženýrských sítí (voda, elektřina, plyn, optické kabely apod.). Umožňuje snadnější formální i neformální šíření praktických, subjektivně vnímaných, rozptýlených a často ne úplně sdělitelných informací o potřebách spotřebitelů a dostupné zásobě výrobních faktorů. O úsporách z rozsahu se však u profesora Kellera nic nedozvíme.


Výhody (velko)měst dle britského ekonomického historika N. Fergusona jsou následující: města jsou centry kreace bohatství, kreativity, inovací a invencí. Znamenají úsporu v rozsahu nutné infrastruktury (délka silnic, elektrických sítí, plynových sítí, snížení počtu benzínových stanic apod.). Pro příklad: "To jest, čím větší je město, tím méně benzínových stanic je potřeba na hlavu, úspory z rozsahu dosahují dosti konzistentního koeficientu 0.85 (to znamená, že když populace města vzroste o 100 %, tak je nutné zvýšit počet benzínových stanic na hlavu jen o 85 %).". Dále Ferguson uvádí, že čím větší město, tím větší mzdy můžete očekávat, zpravidla více vzdělávacích institucí, více kulturních událostí, více patentů je zde produkováno, více inovací atd. Ferguson zmiňuje opět empiricky zjištěný koeficient, který je přibližně 1.15, a který znamená, že pokud zvětšíte velikost města o 100 % obyvatel, tak produktivita, patenty, počet výzkumných institucí, mzdy na hlavu a podobně vzrostou zhruba o 115 %. Ve velkoměstech je také nepoměrně širší rozsah možných pracovních příležitostí, které může člověk dělat [18]. Přirozeně tento koeficient (stejně jako koeficient 0.85) není potřeba brát moc rigorózně, jistě bude v jiných nezkoumaných městech a různých dobách různý. Spíše tyto koeficienty vhodně ilustrují vliv dělby práce a úspor z rozsahu, které velká města a velkoměsta generují. Samozřejmě Ferguson uvádí i nevýhody velkoměst: větší problémy s kriminalitou, nemocemi a znečištěním či křehkost velkoměst například při masivní výpadku elektrického proudu [19].


Důvody útěku do velkoměst-zkušenost s imigranty
Sám bydlím ve městě Brně s několika sty tisíci obyvatel, do něhož a zejména do jeho okolí se stěhují další a další lidé. V životě jsem měl možnost hovořit se zhruba tak 15 takto přistěhovalými lidmi, o tom, proč se do Brna přestěhovali. Všichni uváděli jako důvody svého rozhodnutí vyšší příjmy (přesněji jde o vyšší rozdíl mezi příjmy a náklady na život v daném městě) a více pracovních příležitostí. Málokdo však uváděl pouze tyto dvě skutečnosti. Většina z nich dodala i další skutečnosti. Vybírám to, co jsem slyšel nejčastěji: více to v Brně žije, významné kulturní akce, více zábavy, žijí zde přátelé či partner/partnerka, lepší dopravní dostupnost a více obchodů a jejich dlouhá otevírací doba. Tito lidé jsou si přitom vědomi nevýhod, které jim přestěhování do velkého města přinese, jako je například větší kriminalita, drogy, méně klidu či menší kontakt s příbuznými a přáteli v původním místě pobytu. Přesto však pro mnohé výhody převažují nad nevýhodami a lidé se do velkého města přestěhují a již zde zůstávají anebo se odstěhují do podobně velkého či ještě většího města.


Naděje na dožití ve velkoměstech a jinde
Naděje dožití při narození (střední délka života, life expectancy) byla dle Českého statistického úřadu v letech 2000 až 2013 prakticky úplně stejná jak pro velkoměsto Prahu, tak pro ostatní kraje České republiky. Pokud bychom byli detailisté, tak můžeme směle tvrdit, že Praha je na tom ve skutečnosti nejlépe, byť rozdíly nejsou moc velké [20]. Zajímavé je, že v USA v tzv. metropolitních oblastech je naděje dožití při narození  podle statistiky pro rok 2010 v 16 z 25 největších metropolitních oblastí větší než je průměr USA. A ve všech pěti největších je tato hodnota vyšší než průměr USA [21]. Z citované studie stojí za pozornost i následující věta: "Lidé žijící v 25 celonárodně největších metropolitních oblastech směřují k vyšší úrovni blahobytu a přístupu k příležitostem než průměrný Američan.". Jen ve čtyřech z těchto oblastí se vydělává méně než (maximálně však o zhruba 2 a půl tisíce dolarů ročně) je průměr v USA, přičemž mnohde se vydělává podstatně více (maximálně zhruba o 14.5 tisíce dolarů ročně) [22]. V citovaném pramenu lze najít i další indexy, v řadě z nich si velkoměsta a jejich okolí vedou dobře. V Anglii jsou rozdíly u naděje dožití při narození opět poměrně malé, Londýn si drží ze zdejších 9 regionů většinou čtvtré místo bráno od nejlepšího [23]. Ani zde to tedy z pohledu naděje na dožití není ve velkoměstě žádná katastrofa. Astma a podobné neduhy jsou vykompenzovány zřejmě jinými výhodami jako je třeba větší dostupnost péče, lékařských špiček, větší možnosti si dovolit lepší jídlo apod.


Velkoměsta a míjení
Znamená velkoměsto automaticky nutnost vzájemného míjení se obyvatel, které uvádí profesor Keller? "Zatímco ve veřejném prostoru původních měst se lidé střetávali, přebujelý prostor velkoměst je vybízí již jen k míjení. Více se toho ve velkoměstském ruchu stihnout nedá." (viz výše). Dnes možná často ano a často asi také ne. Obyvatelé velkoměst se setkávají dodnes s přáteli, příbuznými či zájemci o stejné koníčky. Nicméně je pravda, že v minulosti to bylo lepší. Historie ukazuje, že velkoměsta měla kvetoucí spolkový život ještě hluboko do 20. století. Považte se mnou tzv. Vnitřní Londýn měl již roku 1851 dva miliony obyvatel, roku 1871 to bylo skoro 3.3 miliony obyvatel, roku 1891 přes 4.4 miliony obyvatel a roku 1911 skoro pět milionů obyvatel [24]. New York vykazoval roku 1850 515 tisíc obyvatel, roku 1870 942 tisíc obyvatel, roku 1890 přes 1.5 milionu obyvatel a roku 1910 už (po konsolidaci města s pěti městskými správami) 4.8 milionu obyvatel [25]. V poslední třetině 19. století a začátkem 20. století byly Londýn i New York i na dnešní poměry bezesporu velkoměsty. A přesto v nich pulsoval rozsáhlý spolkový život. Nevěříte? Tedy pár dat z historie. N. Ferguson uvádí například, že sdružení přidružená k protestantským církvím na Manhattanu a v Bronxu na přelomu 20. století byly odpovědné za 48 industriálních škol, 45 knihoven nebo čtenářských místností, 44 škol šití, 40 mateřských škol, 29 spořitelen a úvěrových sdružení, 21 náborových kanceláří pro zaměstnance, 20 tělocvičen a bazénů, osm lékařských dispensářů, sedm celodenních jeslí a čtyři ubytovny. A to jsou vynechány římskokatolická, židovská a sekulární dobrovolnická sdružení [26]. Velký příznivec socialismu Gunar Myrdal odhadl v roce 1944, že ve velkoměstě Chicago přes 4 tisíce spolků zajišťovalo potřeby 275 tisícům městských černochů [27]. Příklady z Londýna jsou také zajímavé. Přesný rozsah charity je sice stěží možné určit, ale něco se dá v literatuře přesto najít. "V roce 1885 celkové charitativní dary poskytnuté v Londýně byly větší než švédský národní rozpočet. Tak jako věnování peněz, mnoho žen střední vrstvy také provozovalo charitativní práci. Do roku 1857, 'Nebylo město v království, které nemělo svoji porodní společnost, ženskou školu, navštěvující společnost, ošetřovací institut a mnoho jiných charitativních organizací.' A tyto byly většinou provozovány ženami." [28]. Ve střední době vlády královny Viktorie: "Charita a filantropie vzkvétaly a práce mohly zahrnovat starání se o prostitutky, vězně, sirotky, zvířata, staré a nemocné, provozování svépomocných spolků a spořících klubů pojišťujících proti nezaměstnanosti nebo návalu nemoci, kampaně na střídmost, nebo spásu duše skrze církev. Středo-viktoriáni  založili charity a filantropické podniky pro téměř každý myslitelný sociální problém a případ […] Ačkoli mnoho spočívalo na definici 'zasloužilý' a 'nezasloužilý' chudý, je důležité si všimnout, že charitativní výdaje daleko překročily finanční zdroje dostupné skrze nové chudinské právo." [29]. Poznamenávám, že ani zdaleka nešlo je o církevní charitu, a že naopak Angličané byli v době 19. století již poměrně nábožensky vlažní. A to máme jen charitativní spolky, co třeba čtenářské spolky, zábavní spolky, stavební spolky, pohřební, okrasné spolky, industriální a vědecké spolky a mraky jiných spolků a aktivit [30]. A to byl prosím Londýn největším městem světa. Z toho plyne, že velkoměsto samo o sobě není dostatečné k tomu, aby se v něm lidé jen míjeli. Příčiny míjení je nutné hledat jinde (zřejmě jde o vliv televize, i když je otázkou proč se už dříve neprojevovala kina, internetu a v (ne) neposlední řadě stát blahobytu s péčí od kolébky do hrobu, vliv virtuálních sociálních sítí není zdaleka ani tak jasný - viz Ferguson, s. 122 - lidé používají často sociální sítě, jako způsob udržení kontaktu s již  existujícími přáteli z nevirtuální reality a tyto sítě vlastně svým způsobem umožňují se nemíjet).

 

Problém hlavních měst a dodatky
Někdo by mohl namítnout, že velkoměsta vzkvétají proto, že v nich sídlí vládní úřady a agentury a díky tomu se zde přerozděluje a utrácí spousta financí z celého státu, vzniká zde řada úřadů a díky tomu zde mají velké firmy svá ústředí. Zkrátka velkoměsta žijí na účet ostatních. Je pravdou, že tomu tak někdy skutečně je. Avšak obecný závěr v případě všech velkoměst z toho udělat nelze, protože ne každé velkoměsto je hlavním městem nějakého státu anebo významnějšího územního celku (země, provincie či v USA státu). Typickým příkladem je USA a zde například New York, Philadelphie, Los Angeles, Chicago, Huston apod. Tyto velkoměsta nejsou ani hlavními městy států, v kterých leží. Podobně v Číně třeba velkoměsta Shenzhen, Dalian, Fushun nejsou ani hlavními městy provincií, v kterých leží. V Evropě můžeme poukázat třeba na anglický Birmingham a jeho aglomeraci, či aglomerace Marseille nebo Lyonu (Francie je silně centralizovaná země a nemění na tom nic ani departamenty) nebo aglomeraci Frankfurtu nad Mohanem. A dali by se najít i příklady z jiných zemí světa (Filipíny, Japonsko, Taiwan atd.). Zároveň existence aglomerací složených z různých měst, kde město, které je středem aglomerace, ale není vzhledem k počtu obyvatel aglomerace příliš početné, ukazuje na řešení problému se správou příliš velkých měst (viz Kellerem citovaný starosta New Yorku výše). Vezmeme-li například aglomeraci v německém Porůří, tak vidíme, že města zde navazují často stavebně na druhé a přesto žijí mnoho let bez nějaké centrální městské vlády. Podobné je to v případě aglomerace nizozemského Den Haagu či maltské La Valletty.


Kriminalita
Konečně D. Beito uvádí, že ve 40. a 50. letech v newyorském Harlemu a sousedních ghettech černoši neváhali spát v parcích, na požárních schodištích a střechách během horkých letních nocích, zatímco bílí hojně navštěvovali taverny a noční kluby ve vnitřním městě. "Byla zde kriminalita, jistě, ale nedosahovala bodu, kdy by lidé měli strach se procházet po ulicích v noci, přestože v dané oblasti převládala chudoba." [31]. D. Boaz uvádí, že: "V roce 1951 bylo v New Yorku spácháno 244 vražd, při stejném počtu obyvatel dosáhl v devadesátých letech počet vražd průměrné hodnoty 2000 ročně. V roce 1965 zaznamenalo Milwaukee [dnes město se skoro 600 tisíci obyvateli, pozn. autora] 27 vražd a 214 loupeží; v roce 1990 to bylo 165 vražd a 4472 loupeží." Dle kriminologů je hlavním důvodem růstu zločinnosti u mladých mužů (obecně zatím platí, že velkou většinu zločinů mají na svědomí muži) to, že vyrůstali bez otce a v prostředí bez otců vůbec. Tito chlapci jsou hlavními pachateli násilných trestných v amerických městech. "Chlapci bez otců tvoří 72 % všech adolescentních vrahů a 70 % dlouhodobých obyvatelů věznic." [32]. Jak vidno New York byl již v roce 1951 velkoměstem a přesto zde byla kriminalita o poznání nižší než dnes. A mimochodem k té vztyčené pravici: predominance NSDAP byla mezi nižšími středními vrstvami, protestanty, vesnickými a maloměstskými voliči (sic!!), zejména v severním a východním Německu [33].


Závěr
Závěr je celkem jednoduchý, život ve velkoměstě má své výhody a nejen nevýhody, jak se nám snaží Jan Keller namluvit. Stejně tak život na maloměstě anebo na vesnici má své výhody a nevýhody. Lidé se dle těchto výhod a nevýhod rozhodují, kde budou bydlet. Někdo dá přednost velkoměstu a jiný vesnici. Faktem však je, že lidé většinou více míří do velkoměst a jejich okolí, zatímco maloměsta a vesnice se spíše relativně či absolutně vylidňují.

 

[1] Keller, s. 123-124.
[2] Ibid, s. 170.
[3] Ibid, s. 169.
[4] Řihák, s. 15.
[5] De Soto, s. 23.
[6] Řihák, s. 15.
[7] Machačová a Matějček, str. 37.
[8] Ibid, s.160.
[9] Ibid, s. 37.
[10] Norberg, s. 143-144.
[11] Machačová a Matějček, s. 177 a 181.
[12] Garwood, s. 18.
[13] Machačová a Matějček, str. 162.
[14] Ball, s. 49.
[15] De Soto, s. 72-73.
[16] Mises, s. 83. Podobně s. 90.
[17] Srovnej s Ibid, s. 83-84.
[18] Ferguson, s. 139-140.
[19] Ibid, s. 141.
[20] Demografická příručka - 2013.
[21] Lewis, s. 29 a 53, Anglická wikipedie, heslo "List of metropolitan areas of the United States".
[22] Lewis, s. 5 a 53.
[23] Life Expectancy at Birth and at Age 65 by Local Areas in the United Kingdom, 2006-08 to 2010-12: Regional Life Expectancy.
[24] Anglická wikipedie, heslo "Demographics of London".
[25] Ibid, heslo "Demographics of New York City".
[26] Ferguson, s. 116.
[27] Beito, s. 84.
[28] Newby, s. 97.
[29] Garwood, str. 75.
[30] Blíže viz Řihák, zejména 13. kapitola.
[31] Beito, s. 83.
[32] Boaz, s. 265-266.
[33] Fullbrook, s. 174.

 

Literatura:
1. BALL, M. a SUNDERLAND, D. An Economic History of London 1800-1914.  Abingdon on Thames: Routledge 2001, ISBN 0-415-40640-4.
2. BEITO, D. Mutual Aid for Social Welfare: The Case of American Fraternal Societies. In PALMER, T. G. After the Welfare State. Arlington: Students for Liberty 2012, ISBN 978-0-89803-171-3.
3. BOAZ, D. Liberalismus v teorii a politice. Praha: Liberální institut 2002, ISBN 80-86389-23-5.
4. DE SOTO, H. Mystérium kapitálu: proč kapitalismus triumfuje na Západě a selhává všude jinde na světě. Praha: Rybka 2007, ISBN 978-80-87067-20-8.
5. FERGUSON, N. The Great Degeneration: How Institutions Decay and Economies Die. London: Allen Lane 2012, ISBN 978-1-846-14743-2.
6. FULBROOK, M. A Concise History of Germany: Second Edition. Cambridge: Cambridge University Press 2004/2012, ISBN 978-0-521-54071-1.
7. GARWOOD, Ch. Mid-Victorian Britain: 1850-1889. Oxford: Shire Publications 2011, ISBN 978-0-74780-830-5.
8. KELLER, J. Abeceda prosperity. 4. rozš. vyd. Brno: Doplněk 2010, ISBN 978-80-7239-249-0.
9. LEWIS, K. a BURD-SHARPS, S. American Human Development Report: The Measure of America 2013–2014 [online, 2015(?)]. Dostupný z (přístup IV/2015): http://ssrc-static.s3.amazonaws.com/moa/MOA-III-June-18-FINAL.pdf.
10. MACHAČOVÁ, J. a MATĚJČEK, J. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Praha: Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum 2010, ISBN 978-80-246-1679-7.
11. MISES, L. v. Hospodářská politika: myšlenky pro dnešek a zítřek. Praha: Ludwig von Mises Institut 2014, ISBN 978-80-87733-11-0.
12. NEWBY, J. Women’s Lives: Researching Women’s Social History 1800-1939. Barnsley: Pen & Sword Family History 2011, ISBN 978-1-84884-368-4.
13. NORBERG, J. Globalizace. Praha: Alfa Publishing – Liberální institut 2006, ISBN 80-86389-44-8.
14. ŘIHÁK, H. Ne až tak divoký "divoký" kapitalismus. Praha: Ludwig von Mises Institut 2014, ISBN 978-80-87733-14-1.
15. Demografická příručka - 2013, Tab. 10-4 Naděje dožití při narození (střední délka života) v krajích České republiky v letech 2000–2013 [online, 2014]. Dostupný z (přístup IV/2015): https://www.czso.cz/documents/10180/20548153/130055141004.pdf/2efa6df9-68d6-4011-9d8c-e829fd7a72c9?version=1.0.
16. Life Expectancy at Birth and at Age 65 by Local Areas in the United Kingdom, 2006-08 to 2010-12: Regional Life Expectancy, Table 3: Life expectancy at birth: by sex and region, 2006-08 to 2010-12 [online, 2014]. Dostupný z (přístup IV/2015):  http://www.ons.gov.uk/ons/rel/subnational-health4/life-expec-at-birth-age-65/2006-08-to-2010-12/stb-life-expectancy-at-birth-2006-08-to-2010-12.html#tab-Regional-Life-Expectancy.
17. Anglická wikipedie.