Jdi na obsah Jdi na menu
 


Několik poznámek k imigraci a diskriminaci (nejen) z libertariánského hlediska

5. 12. 2016

Aktualizace bodu L).

 

Rozhodl jsem se sepsat několik poznámek či bodů k problému imigrace a diskriminace (nejen) z libertariánského hlediska. Možná nejsou plně vyčerpávající a možná by mohl nějaký bod přibýt, ale měly by pomoci v základní orientaci, protože v tomto ohledu nemá mnoho lidí moc jasno. Poznámky se netýkají jen České republiky, ale i Evropy potažmo jiných států. A někdy se netýkají ani pouze nově příchozích (migrantů). Zde jsou ony poznámky:


A) Diskriminace je jedním ze základních práv ve svobodné společnosti. "'Diskriminace', ve smyslu pozitivní či negativní selekce v souladu se subjektivními kritérii daného jedince, je nedílnou součástí svobody volby a zároveň i svobodné společnosti." [1].  Lidé mají mít právo diskriminovat ostatní lidi při rozhodování o tom, koho pustí na svůj majetek nebo s kým budou obchodovat, ať jde o Čecha, cizince, katolíka, muslima či socialistu nebo libertariána. U veřejných silnic a chodníků vzniká v tomto ohledu docela problém a nejspíše budou muset rozhodovat občané v místních volbách či v referendu. Uvedené také znamená, že nikdo není nucen nikoho podporovat.


B) Ten kdo diskriminuje, se vystavuje riziku toho, že finančně prodělá, jako podnikatel ztrátou zisků či jako spotřebitel omezenými možnostmi [2]. Čech, cizinec, katolík, muslim, socialista nebo libertariána u něj nebudou nakupovat a nebudou s ním uzavírat smlouvy a nebudou mu předávat informace. To znamená pro toho, kdo diskriminuje ekonomickou ztrátu. Vydělá naopak ten, kdo se s těmito lidmi bude ekonomicky stýkat. Diskriminovaní se pak mohou cenově podbízet a jít tak jistějšímu obchodu a smlouvám naproti. Toto bude diskriminaci přirozeně omezovat. Pro případ zaměstnávání profesor R. A. Epstein poukazuje na to, že: "Ve světě, v němž mohou lidé volně vstupovat na otevřené trhy, nemůže systematická diskriminace izolovanou menšinu výrazněji poškodit, a to dokonce ani tehdy, kdyby se diskriminačního jednání dopouštěla velká většina lidí. Jsou-li příslušníci menšinové skupiny účinně chránění před vnějšími útoky a násilím, mohou využít svého práva svobodné vstoupit na trh a získat zaměstnání u takových firem, které jsou ochotny jejich služby najmout." [3]. Na podporu této teze používá profesor Epstein příklad s dvěma hypotetickými osudími (skupinami) s pracovníky hledajícími práci (například bílí a černí nebo Američané a Mexičané), z kterých firmy jakoby losují své budoucí zaměstnance. Tento příklad postupně modifikuje nebo doplňuje o další realistické podmínky. Konkurence (tj. svobodný trh, nikoliv fiktivní dokonalá konkurence) a snaha dosáhnout zisku nutí podnikatele hledat levnější výrobní faktory, tedy i hledat levnější práci [4]. Přitom přirozeně závisí na tom, jaké informace potenciální zaměstnavatelé mohou získat. Pokud nejsou schopni získat žádné informace o konkrétním pracovníkovi, vybírají na základě průměrných vlastností dané skupiny pracovníků (provádí tak statistickou diskriminaci). Za existence stejné mzdy budou zaměstnavatelé volit pracovníky z toho osudí, kde lze očekávat vyšší očekávanou hodnotu (produktivitu) pracovníka. Například dají přednost Američanům před Mexičany, pokud mají tito pro zaměstnavatele větší hodnotu [5]. Realističtější je však předpoklad, že zaměstnavatelé můžou některé informace relativně levně získat. V takovém případě si budou zaměstnavatelé vědomi, že: “… průměrná kvalita preferované skupiny [osudí, pozn. autora] se snižuje spolu s tím, jak jsou nejkvalitnější příslušníci dotyčné skupiny postupně zaměstnávání.". Potencionální zaměstnavatelé nebudou již pracovníky z první skupiny (osudí) volit náhodně, ale budou si při dané (stejné) mzdě "tahat" přednostně ty nejlepší. Kvalita pracovníků z dotčené skupiny bude tedy postupně klesat, a když kvalita pracovníků v druhé (z počátku průměrně horší) skupině převýší kvalitu zbývajících pracovníků v první skupině, tak se podnikatelé začnou zaměřovat na pracovníky z druhé skupiny [6].


C) Lidé nečerpají svoje zisky pouze z finančních aktiv, respektive přesněji z finančních aktiv čerpají duševní zisky a duševní zisky zároveň čerpají i z jiných skutečností. Například z klidu, který plyne z neuzavírání obchodů s Čechem, cizincem, katolíkem, muslimem, socialistou nebo libertariánem. Tím pádem bod B) nebude fungovat u všech jedinců a jejich skupin, ale právě díky tomu mohou k uvedeným diskriminovaným skupinám tolerantnější jedinci a skupiny vydělat.


D) Co s práce schopnými lidmi, jejichž ekonomický přínos je prozatím nulový z důvodu jejich radikálních odlišností od většiny obyvatel ve společnosti? Tito lidé se mohou buď spolehnout ve společnosti bez státu blahobytu jen na charitu, která však bude mít zájem na tom, aby se sami, co nejdříve postavili na nohy, aby se naučili být nezávislí. A to nepůjde jinak než se částečně vzdát radikálních odlišnotí, které obtěžují druhé. Charita bude rozlišovat nezasloužilé chudé od zasloužilých chudých. To bude posilováno tím, že charita bude mít omezené finanční zdroje a na její pomoc nebude nárok. Tato cesta končí nalezením práce nebo rozjezdem (nejspíše drobného) podnikání. Druhá a přímější cesta je nalezení práce či podnikání bez pomoci charity. Obě cesty vedou k jisté disciplinaci nově příchozích, protože pracovat u podnikatele a pracovat se spolupracovníky, či obchodovat s partnery znamená se jim alespoň částečně přizpůsobit v návycích a v chování. Znamená to dispciplinaci člověka a jeho přeměnu v člověka, který bude méně diskriminován anebo bude zcela nediskriminován. Tento proces není jednosměrný, ale týká se nakonec i zmíněného podnikatele, spolupracovníků, či obchodních  partnerů. I oni budou něčím od nově příchozích ovlivněni. Dojde tak k PŘIROZENÉ inkluzi. Bez práce a podnikání je přirozená inkluze podstatně horší až nemožná.


E) Po právu mnohem horší postavení (bod B) pro ně nebude téměř vůbec platit) budou mít osoby kriminálně činné a osoby vyznávající útočně-násilné chování. Tito lidé se budou muset nad sebou mnohem více zamyslet anebo budou po právu vyhoštěni z majetku druhých. Diskriminace je totiž jedním ze základních práv ve svobodné společnosti a vztahuje se i na zločince a osoby vyznávající útočně-násilné ideologie.


F) Statistická diskriminace je běžně aplikována na nově přicházející skupin obyvatel-migranty, nežijeme ve světě dokonalých a symetrických informací. Tato disrkiminace snižuje náklady na rozhodování, ale na druhé istraně vytváří nerovnováhy, které mohou využít šikovní podnikatelé, protože jim slibují zajímavý zisk (pokud tedy chtějí migranti pracovat a nejsou nebezpeční). Časem společným potýkáním a stýkáním význam této diskriminace může klesat (anebo také růst). Prakticky každá nově příchozí skupina si projde na začátku jistou formou statistické diskriminace.


G) Z většiny předchozích bodů plyne, že diskriminovaní se potřebují často cenově podbízet, a že ti, co je chtějí zaměstnat nebo s nimi podnikat by rádi viděli alespoň ze zčátku  za zvýšené riziko větší zisk. AVŠAK v rozvinutém systému intervencionismu a státu blahobytu zde vzniká PROBLÉM. Něčemu takovému brání regulace oficiálního trhu práce v podobě pracovního zákonodárství, licencí, nutných kvalifikací a zejména institut minimální mzdy (obzvláště poměrně vysoké minimální mzdy v západní Evropě či jiná podobná omezení ohledně mzdy). To vede k tomu, že nově příchozí lidé nezískávají takovou kvalifikovanou práci, kterou by mohli bez regulací zastávat a musí vzít s povděkem méně kvalifikovanou práci. A někteří nedosáhnou ani této mety a musí se spokojit s prací v šedé ekonomice s minimální právní vymahatelností dohod a tedy větší nejistotou. Je zřejmé, že takovíto lidé budou více tíhnout k nespokojenosti a budou náchylnější nenávidět společnost, do které přišli. Nicméně alespoň pracují a omezená přirozená inkluze tu bude existovat. Aby toho nebylo málo, přišel stát blahobytu se sociální pomocí nově příchozím na účet daňového poplatníka. Zajistí jim v dané společnosti obvyklý minimální standart, který je mnohdy vyšší než standart v jejich domovských zemích a i vyšší než to, co by vydělali v šedé ekonomice. Někdy i dokonce vyšší než nižší mzdy na oficiálním trhu práce. Je tomu tak třeba i v USA. Tamější Cato institut zjistil, že sociální dávky nadále (ve srovnání s rokem 1995) v 35 státech převyšují příjem z pracovní činnosti, který by většina jejich příjemců mohla očekávat za práci v nejnižší mzdové kategorii, a to dokonce i po započtení Earned Income Tax credit (kreditu z daně z pracovního příjmu), a ve 13 státech jsou vyšší než příjem za práci za 15 dolarů za hodinu. Podle autorů současný sociální systém poskytuje tak vysokou úroveň dávek, že odrazuje od práce (federální minimální mzda je 7.25 dolarů za hodinu, v některých státech je vyšší, třeba ve Washingtonu je 9 dolarů). Dále: "Ve 12 státech pocítí jedinec, který přijme práci, z níž má příjem ve stejné výši jako dávky, pokles příjmu.". A tak dále [7]. V ČR je situace o něco lepší, protože pokud pracujete, máte o něco více než ten, kdo nepracuje, ale stačí trochu práce na černo a rozdíl mizí, zatímco volný čas zůstává z velké části nedotknut [8]. Nepracování však znamená to, že přirozená inkluze nefunguje. Nárok na sociální podporu znamená, že člověk má na podporu nárok a nemusí se snažit s nikým vycházet dobře ba, že druhé vlastně v podstatě nepotřebuje. A pokud by ho nechtěli někde obsloužit nebo ho chtěli ostrakizovat, tak si bude stěžovat na diskriminaci a dosáhne svého. Th. Sarrazin uvádí pro Německo, že: "Základní zabezpečení má zároveň negativní účinek na ochotu migrantů z islámských zemí k integraci: sociální dávky jim zajišťují z jejich hlediska – ve srovnání se zeměmi jejich původu – bezpříkladně vysoký životní standart. Ten je zbavuje nutnosti měnit svůj tradiční životní styl, naučit se jazyk, sehnat si práci a přiznat svým ženám více západní svobody. Od základního zabezpečení vede přímá cesta k paralerním společnostem migrantů ze zemí islámu." [9]. Pro Německo Sarrazin uvádí, že: "Státem garantovaný minimální příjem není v Německu povážlivě nízký, nýbrž povážlivě se blíží nejnižším pracovním mzdám. To sice činní propad do nejnižší vrstvy méně bolestivým a existenci v ní snesitelnější, na druhé straně to však podporuje její růst a upevňování a její postupnou separaci od ostatní společnosti." [10].


H) Z posledního bodu plyne to, že člověk na sociální podpoře nemusí pracovat a má se celkem dobře, ale nefunguje zde přirozená inkluze. Funguje zde ve skutečnosti, jak bylo ukázáno, opak. Navíc člověk žijící trvale na podpoře si užívá volného času, ale ztrácí některé návyky. Je ohrožován zahálkou, nudou, přestává se starat o okolí a někdy i o sebe. Nemá také žádný motiv, jak z této pasti chudoby uniknout. A když někdo spadne pod hranici chudoby, tak mu tane na mysli, že patří k chudým a v sociálním rozvrstvení společnosti se tak ocitá až zcela vespod, vnímá to jako ponížení [11]. Nebude mít danou společnost tak moc rád. Již citovaný Sarrazin uvádí ještě další argument k této problematice: "Kdysi bylo módou hovořit o odcizení způsobeném prací. Šlo však o nedorozumění; neboť silou vůle a námahou úspěšně překonávat nepříjemnost a nepohodlnost toho, co  nám právě není milé a co je spojeno s každou prací, je přece tím pravým zdrojem našeho osobního uspokojení. Skutečné odcizení prožívá ten, kdo je přebytečný, neboť státní transfery mu umožňují zisk vysoce komplexních produktů světa práce, ve kterém jen on sám nepotřebným. Jeho ponížení tkví... v tom, že jeho přispění nikdo nepotřebuje." [12]. Dochází tak knucené segregaci. Tzv. tavící kotlík, jaký fungoval svého času v USA, Kanadě, Austrálii, viktoriánském Londýně anebo Vídni Franze Josefa I. v rozvinutém systému intervencionismu a státu blahobytu prostě přestává u některých migrantů fungovat.


I) Někteří nově příchozí nebudou vnímat tedy společnost, do které přišli pozitivně. Naopak to bude platit také. Domorodci budou tvrdě pracovat a budou přitom mít o ne mnoho více než ti, co využívají sociálních dávek. Budou dosti zdaňování mimo jiné proto, aby mohli být vypláceny sociální dávky také i nově příchozím. M. N. Rothbard tvrdil, že: " A jsou to právě pracující chudí, kterým je ukradeno neskutečné množství peněz, aby se mohly zaplatit dotace chudým na sociálních dávkách" [13]. Nejde zde jen o sociální dávky v úzkém slova smyslu, ale také o školství, zdravotnictví, dopravu apod. Toto bude posilovat NUCENÁ inkluze v podobě zákazu diskriminace a pozitivní diskriminace. Tato nucená a násilná inkluze může vést k růstu nenávisti a paradoxně i k segregaci (lidé nebudou chtít zaměstnávat pozitivně diskriminované, protože se to prostě vůbec nevyplatí). Nenávist pak můžou využít různá pochybná politická hnutí. Hrozí další Hitler? Nevím, ale dává se mu tak jistá šance. Mohou na druhou stranu využít jiní politici nově příchozí k protlačení svých zájmů? Jmenovitě většího přerozdělování? Ano mohou, politici sledují vlastní zájem a doba, kterou mají pro využivání jím svěřeného majektu, je omezená. Mají tedy motivaci ho, co nejvíce plundrovat.


J) Dnes už není na rozdíl od minulosti jisté, zda nově příchozí (migratni) by chtěli pracovat anebo počítají s životem na sociálních dávkách. V dřívějších dobách migrantům prakticky žádná nucená pomoc nepříslušela a tito tedy přicházeli za prací. Dnes už to neplatí a i komunikace mezi vyspělými zeměmi a rozvojovými zeměmi se vylepšila natolik, že je možné předpokládat, že nově příchozí zhruba vědí, jak to ve vyspělých zemích chodí. Mnoho z nich zde má i své příbuzné a přátele, s kterými je jistě v nějakém kontaktu. Motivace tedy dnes může být jak práce, tak sociální dávky. Černoch chodící se zbožím s mnoha velkými pytli, mnoho kilometrů a mnoho hodin po pláži tam a zpět v největším parnu, připravený prchat před policií, bude mít jistě větší zájem pracovat, než jeho kolega, který vysedává celý den v nějakém útočišti pro migranty.


K) Státem placení anebo dotovaní odborníci na problematiku menšin a začleňování téměř nikdy v ničem nepomůžou, ale naopak jsou závislí na přílivu dalších migrantů. Etnobyznysmeni nejsou řešením této ani jiné situace. Moc nepomůžu ani část voličů, protože ti trpí často racionální iracionalitou (ekonom B. Caplan) čili jsou ochotni pomáhat, kde komu, protože pomáhat je dle lidské nátury dobré a je navíc zvláště výhodné tehdy, pokud ohledně této pomoci nenesou voliči prakticky žádné náklady. Příkladem může být dnešní podpora sociálního bydlení, kdy si lidé ani neuvědomují, že tuto podporu budou využívat i nepřizpůsobivý občané a nově příchozí. Oni mnohdy vedle tohoto sociálního bydlení bydlet nebudou a přímo na něj nic platit také ne.


L) Co dělat tedy v rozvinutém systému intervencionismu a státu blahobytu s nově příchozími? Zhruba následující: "To nejlepší, v co můžeme doufat, i když to jde proti „přirozenosti“ demokracie a tudíž není příliš pravděpodobné, že by něco takového nastalo, je, že demokratičtí vládci budou jednat jako by byli osobními vlastníky země, a jako kdyby museli rozhodnout koho pustit na svůj soukromý majetek a koho z něj vyloučit (jako v případě jejich vlastních domů). Toto znamená následovat politiku maximální diskriminace – striktní diskriminace ve prospěch lidských kvalit jako dovednosti, charakter a kulturní kompatibility. Konkrétně to znamená rozlišovat striktně mezi „občany“ (naturalizovanými imigranty) a „usídlenými cizinci“ a ty druhé vyloučit z veškerých sociálních programů. Znamená to, že je nezbytné vyžadovat (jak pro získání občanství, tak získání statutu usídleného cizince) osobního sponzora z řad usídlených občanů a jejich převzetí odpovědnosti za veškeré poškození majetku způsobené daným imigrantem. Zahrnuje to též požadavky na existující smlouvu o zaměstnání s usídleným občanem. Pro obě kategorie (obzvláště pro občanství) to zahrnuje to, že všichni imigranti musí demonstrovat nikoliv pouze (anglické) jazykové dovednosti, ale všeobecně výjimečný (nadprůměrný) intelektuální výkon a charakterovou strukturu, stejně jako kompatibilní systém hodnot – s předvídatelným výsledkem systematických proevropských imigračních předsudků." [14]. Důležité je v této citaci i to vyloučení z veškerých sociálních programů - tj. de facto abolice státu blahobytu pro nově příchozí. Nemůžeme počítat, že hranice budou zcela neprostupné, zejména ne tam, kde jsou pro to nevhodné geografické podmínky, jako je tomu ve Středomoří. Část migrantů prostě nakonec projde i stráženými hranicemi a ne vždy je bude možné vrátit do jejich domovských zemí (nebude možné určit, odkud migranti pochází anebo je jejich domovská země odmítne). A zabíjet neozbrojené a nevinné lidi není žádné řešení. Na právě uvedené citaci je zajímavé i to, že nejde o rasová, etnická či náboženská kriteria. Lidé jsou různí, co do schopností a znalostí a díky tomu budou různé i jejich skupiny. Lidé z některé skupiny projdou uvedenými kritérii z většina a z jiné skupiny jich projde jen pár. Toto řešení je však řešením krajně nouzovým (autor citace ho nepokládá za rozhodně ideální), navíc omezuje svobodu zaměstnávat málokvalifikované migranty, kteří např. v době 19. století (tvrdou) práci získali, a tak i možnost sociálního vzestupu alepoň ve druhé generaci často zažili (zaostalí a nevzdělaní Irové). Nabízím trochu odlišné řešení, které z tohoto řešení ovšem vychází. Proveďme abolici státu blahobytu pro migranty! Zrušme sociální dávky pro migranty, veřejnou finanční podporu neziskových organizací zaměřených na migranty, zrušme minimální mzdu pro migranty a regulace, které omezují jejich zaměstnávání (zákoník práce atd.) a omezují jejich případné podnikání. Povolme starousedlíkům diskriminaci a trestejme útoky na cizí majetek a životy. Výsledkem bude, že valná většina problému zmizí. Co dělat ovšem s chodníky a silnicemi ve státním vlastnictví? To je dost velkým kamenem úrazu a dobré řešení zde neexistuje. Nejblíže decentralizovanému rozhodování svobodných občanů a skupin by mohlo být rozhodování na úrovni obcí, o tom, zda imigranti mohou či nemohou používat zdejší silnice a chodníky. Není to úplně neobvyklé, třeba v Nizozemí udělují povolení k pobytu sami obce, to může být i odepřeno, takže rodiny, které se řádné nechovají, lze donutit k tomu, aby se přestěhovaly, většinou se pak v jiné obci chovají lépe (Thilo Sarrazin, Německo páchá sebevraždu: Jak dáváme svou zemi všanc, Praha: Academia 2011, s. 263)

 


M) Stran nucené inkluze existuje jedna výhoda. Většinou se nikdo nemusí vzdát své identity zcela, dobrým příkladem je třeba tato kniha: "Nenechali se vyloučit: sociální vzestupy Romů v české společnosti" [15]. Spíše jde o to přestat chovat se hlučně, nechovat se sprostě, dodržovat nějakou elementární spolehlivost, pracovat snaživěji, nežít na účet druhých, vyhýbat se kriminalitě, naučit se alespoň částečně místní jazyk a podobně, než o to, co člověk nosí, jakou má barvu pleti, jaké jí jídlo a zda se modlí často nebo málo. Že tomu tak často je dokládá, i to, že třeba v ČR se etnicky většinové společnosti více vzdálení nově příchozí Vietnamci integrují do společnosti lépe než zdejší etnicky většinové společnosti bližší Romové.


N) Možná, že situace s nově příchozími povede k nějakému konfliktu. Bude to pak především konflikt mezi národními socialisty a socialisty kulturně marxistického typu. Ti druzí jsou lokální a ne internacionální. Myslím, že nakonec zvítězí ti první, ale pro liberatariány a klasické liberály to bude malá útěcha, bratrovražedné boje bývají obzvláště kruté. Libertariáni a klasičtí liberálové mají ovšem možnost hrát  třetí stranu.

 

Poznámka: problém imigrace v případě státu blahobytu není ani tak problémem imigrace, ale ve skutečnosti jde především o problém integrace respektive neeintegrace. Tam je především nutné začít řešit problém!

 

[1] Rothbard, s. 263-264.
[2] Ibid, s. 263-264.
[3] Epstein, s. 33.
[4] Ibid, s. 34.
[5] Ibid, s. 35-36.
[6] Ibid, s. 37-38.
[7] Vliv daňových pravidel, s. 28-29 a anglická wikipedie, heslo "List of minimum wages by country".
[8] Otázka sociální.
[9] Sarrazin, s. 135.
[10] Ibid, s. 80-81.
[11] Ibid, s. 114.
[12] Ibid, s. 139.
[13] Rothbard, s. 210.
[14] Hoppe.
[15] Fonádová, s. 105-109.

 

Literatura:
1. EPSTEIN, R. A. Právo, ekonomie a politika. Praha: Wolters Kluwer Česká republika 2010,  ISBN 978-80-7357-529-8.
2. FÓNADOVÁ, L. Nenechali se vyloučit: sociální vzestupy Romů v české společnosti: (kvalitativní studie). Brno: Masarykova univerzita 2014, ISBN 978-80-210-6574-1.
3. HOPPE, H. H. O svobodné imigraci a nucené integraci od Hanse Hermanna Hoppeho [online, 2015 (1999)]. Dostupný z (přístup VII/2015): http://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/o-svobodne-imigraci-a-nucene-integraci-od-hanse-hermanna-hoppeho.html
4. ROTHBARD, M. N. Manifest svobody. Praha: Ludwig von Mises Institut  2015, ISBN 978-80-87733-21-9.
5. SARRAZIN, Th. Německo páchá sebevraždu: jak dáváme svou zemi všanc. Praha: Academia 2011,  ISBN 978-80-200-2018-5.
6. Otázka sociální: Sociální dávky v České republice v roce 2013 [online, 2014]. Dostupný z (přístup VII/2015): http://www.bawerk.eu/clanky/otazka-socialni/otazka-socialni--socialni-davky-v-ceske-republice-v-roce-2013.html.
7. Vliv daňových pravidel a výše sociálních dávek v USA na ochotu jejich příjemců pracovat (Cato Institut). In. Fórum sociální politiky, č. 4, rok 2014, ročník 8. Praha:  VÚPSV v.v.i. 2015, ISSN 1802-5854.
8. Anglická wikipedie.