Jdi na obsah Jdi na menu
 


Islám a západní společnost aneb jak si stojíme I

26. 11. 2018

"Islám se chápe jako živé náboženství, které ukazuje cestu do budoucna, a to nejen na rovině čistě náboženské, ale také coby společenský řád, který má podle mnoha muslimských autorit i politickou dimenzi." (1)         

      
"Islám není jen náboženství, ale také způsob života a společenský rámec pro jedince, rodiny a stát. Podle Koránu tvoří i dědické, rodinné a trestní právo součást jednoho věčně platného Božího právního řádu (šaría)." (2)

 

"Vy jste národ nejlepší, jenž kdy povstal mezi lidmi; vy přikazujete vhodné, zakazujete zavrženíhodné a věříte v Boha." (3)       

    
Úvod
V této obsáhlé stati se pokusíme podívat na islám a na to jaké jsou jeho dopady na svobodu člověka a na společnost. Zároveň se pokusíme porovnat tyto dopady s naší současnou společností a přidáme i porovnání s nějakou (ideální) klasicko-liberální společností. Základem tohoto pokusu o analýzu je kniha Christiny Schirrmacherové (profesorka islámských studií na univerzitách v Bonnu a Lovani) "Islám a západní společnost". Ta vyšla v češtině roku 2017, ale v Německu již roku 2008 a většina textů z této knihy byla publikována v již letech 2000 až 2005. Tedy dlouhou dobu před událostmi, které jsou spojeny s imigrační krisí. A některé texty z knihy jsou starší i než 11. září 2001. Což na jednu stranu znamená, že některá fakta v knize jsou již zastaralá a některé názory řekněme naivní, ale na druhou stranu kniha má odstup od současné poněkud vypjaté (ne)diskuse o těchto problémech. Kniha není rozsahem moc velká, ale je nabytá spoustou informací, které se týkají teorie a praxe islámu, jakožto politického, právního a náboženského systému. Vedle toho použiji samozřejmě i jiné zdroje. Tak tedy vzhůru.


Pár faktů
K imigraci muslimů do Evropy autorka knihy "Islám a západní společnost" píše: "Německá společnost se nekriticky domnívala, že tito lidé budou upřednostňovat západní, sekulární způsob života před svou vlastní tradicí, že se časem vzdají svých kulturně-náboženský kořenů a "asimilují se". Dnes je zřejmé, že na mnoha místech v Evropě dlouhodobě dochází k opačnému vývoji - imigranti se vrací ke svým tradicím a uchylují se zpět do vlastního světa." (4). Přičemž mnoho mladých muslimů z druhé a třetí generace stále nemluví německy respektive francouzsky, španělsky či holandsky natolik dobře, aby uspěli v zaměstnání (5).


Dle autorky je prvořadým cílem politického islámu dosáhnout uznání islámu za náboženství, které bude mít v Evropě rovná práva a prodchnout západní společnost islámskými hodnotami. Následným cílem je ustavení šarií (islámského řádu) primárně nad muslimskou obcí. Politický islám v muslimských obcích vyvíjí tlak na evropské muslimy, aby dodržovali islám důsledněji. A především mladí lidé, ačkoli jejich rodiče vyznávali relativně uvolněnou podobu islámu, se obracejí k přísnějšímu dodržování islámských pravidel (6). Hamed Abdel-Samad ve své knize "Islámský fašismus" k tomuto píše, že: "V Německu  právě zjišťujeme u vnuků první generace gastarbeiterů, že se vyvíjejí směrem zpátky. Propagují tradiční formy života a postoje a názory, které už neplatí ani v Istanbulu a Casablance. A tak zatímco v islámských zemích vzrůstá odpor k islámskému fašismu, který byl v Egyptě korunován svržením Muslimského bratrstva, fašizující myšlení salafistů, jež je obráceno do minulosti, získává na Západě čím dál víc přívrženců. Zde je virus mimořádně aktivní - a mutuje rychleji, než bychom si pomysleli." (7). Schirrmacherová také píše, že velká část imigrantů si volí život v městských čtvrtích s vysokým podílem muslimských obyvatel. A: "Každodenní život je možný bez nejmenšího kontaktu s německou společností a každý nutný kontakt tohoto typu bývá prožíván jako nepříjemný a nepřátelský. Následné nedostatky v jazykové vybavenosti, která se ukazuje ve druhé a třetí generaci muslimů již vedou k poměrně časté situaci, kdy absolventi středních škol a učilišť postrádají potřebnou kvalifikaci v mnohem větší míře než jejich němečtí spolužáci.". Jinde autorka přímo uvádí, že děti muslimských imigrantů třetí generace mluví německy naopak hůře než jejich rodiče a prarodiče (8). Samozřejmě takoví absolventi nejsou na německém trhu práce moc perspektivní. To ukazuje na dosti závažné důsledky dopadu německého státu blahobytu na imigranty. Neexistence sociálních DÁVEK imigrantům a jejich potomkům by vedla buď k jejich odchodu ze země, protože bez němčiny se zde většinou pracovat nedá anebo ke snaze se německy naučit právě z důvodu vykonávané práce.


VELMI důležitým faktem, který je velmi často ignorován, a který si zaslouží plnou citaci je tento fakt: "Islám nepředstavuje pouze náboženství, ale společenský systém, který zahrnuje náboženství a tradici. Pro muslimy také v mnohem větší míře než u Evropanů hraje náboženství stěžejní roli ve všedním životě jedince, společnosti a rodiny. Tradice, která je úzce provázaná s islámem, obsahuje podrobná pravidla ohledně oblékání, jídla, svátků, chování mužů a žen, manželství a rozvodu, vztahu muslimů k nemuslimům, válce a míru. Protože tradice a víra jsou spolu vzájemně provázané a protože je tato tradice zakořeněná v náboženství, udržuje si tradice ve všedním životě zásadní vliv. Již jen z tohoto důvodu není sndané oddělit politickou sféru od sféry náboženské v otázkách, které se týkají například významu zahalování hlavy nebo funkce mešity.". V islámském světě také zatím nedochází ke kritickému přezkoumání Koránu, a tedy neprobíhá ani diskuse o oddělení náboženské praxe od politického dědictví minulosti, kterou by teologické autority uznávaly (9). Ve všech islámských prohlášeních stran lidských práv, stojí právo šaría v pozici PREAMBULE, a tudíž předchází jakémukoliv jinému právu. "V praxi to třeba znamená, že odpadlík se nemůže dožadovat žádných lidských práv, protože se podle práva šaría dopustil zločinu, za který zasluhuje smrt. Z toho důvodu nemá nárok na žádnou náboženskou svobodu nebo jiná lidská práva. Podle názoru drtivé většiny muslimských teologů končí právo na náboženskou svobodu a lidská práva opuštěním islámu, byť v praxi se islámské soudy uchylují k trestu smrti jen zřídka. Mnohem častěji se k němu uchýlí rodina odapadlíka nebo okolní společnost." (10). Samozřejmě v našem současném světě má každý právo na odpadnutí od jakékoliv víry a církve. Rovněž i v libertariánské či klasickoliberální (čili svobodné) společnosti by měl každý na toto právo. Nyní zde probereme některé body islámského práva, teorie a praxe a srovnáme je se situací u nás dnes a i s klasickou liberální společností.

 

A. Co islám míní pod pojmem náboženská tolerance? "V žádném případě nejde o uznání jiného náboženství jako sobě rovného. Například křesťané na muslimy dobytém území byli za své bezvěrectví daněni a museli snášet mnohé právní ústrky a někdy dokonce pronásledování a smrt." (11). Někdy je tomu tak dodnes ODKAZY. Autorka upozorňuje, že výchozím bodem pro požadování toho, aby se o islámu nesmělo publikovat v Evropě cokoliv negativního, je právě chápání nemuslimů, včetně křesťanů, jako 'dhimmí', tedy jako chráněné menšiny, která je podřízena islámu a islámskému právu (12). Dále: "Korán a pozdější muslimské apologetické spisy ospravedlňují Mohamedovy útoky na Židy a Araby, kteří se stavěli proti němu a jeho zvěsti, tím, že Mohamed jednal v sebeobraně a v reakci na urážky. Islámská komunita má absolutní právo na sebeobranu (Korán 22:39-40) a může bojovat proti těm, kdo nedodržují smlouvy a vysmívají se muslimům." (13). V Koránu lze nalézt mnohé výzvy k zabíjení či podřezávání nevěřících - např. Korán 2:191 či 4:89 a i tvrzení, že nevěřící budou snášet pekelné plameny (14). V naší současné společnosti je samozřejmě množné polemizovat s jakýmkoliv náboženstvím a publikovat o něm i negativní věci a lidé jiného vyznání nejsou povini platit žádné extra daně navíc. Totéž by platilo pro společnost založenou na klasickém liberalismu, ba i snaha rušit svobodu publikování anebo zavádění extra daně navíc by byla trestána. Čelný představitel klasického liberalismu Ludwig von Mises ve své ranné práci "Liberalismus" napsal na téma náboženské tolerance: "Liberalismus ale musí být nesnášenlivý vůči nesnášenlivosti každého druhu. Spatřujeme-li cíl společenského vývoje v pokojné spolupráci všech lidí, nemůžeme připustit, aby mír byl rušen knězi a zelóty. Liberalismus hlásá snášenlivost vůči každé víře a každému světovému názoru, nikoliv z lhostejnosti k těmto "vyšším" věcem, ale z přesvědčení, že nade vším a nad všemi musí stát zajištění míru uvnitř společnost. A jelikož požaduje snášenlivost vůči všem názorům a všem církvím a sektám, musí vykázat do jejich mezí všechny, kdo se vyznačují nesnášenlivostí." (15). Vyhrožování něvěřícím bylo až vcelku do nedávna v naší současné společnosti pro tohoto, kdo tak činil, rizikové. Ve společnosti založené na klasickém liberalismu je samozřejmě násilí proti osobě a majetku považováno za přečin a podobné je to s vyhrožováním (byť jde o přečin o něco menší). V souvislosti s dnešní situací v západních státech je důležité uvést z knihy Ch. Schirrmacherové ještě jednu citaci: "Mnozí muslimové těžko snáší, že křesťané mají v západní společnosti většinu, nejsou islámu podřízeni a dokonce pro muslimské imigranty určují pravidla. Na Západě lidé mohou kritizovat jekékoli náboženství a nepotřebují k tomu ani nějaký zvláštní důvod. V očích muslimů je na Západě situace vzhůru nohama." (16).


B. Ženy: "Dívky bez prokrývky hlavy jsou v některých případech předmětem posměchu, dostává se jim napomenutí a dokonce jim ostatní muslimové v sousedství vyhrožují či otevřeně spílají do 'prostitutek'."; "Konzervativní manželé třetí generace často svým manželkám udělují méně osobních svobod a práv, než měly jejich matky a babičky, kdy tyto práva často přinášely rodině ekonomický užitek."; "Zdá se, že počet vražd ze cti ve třetí generaci stoupá, což možná souvisí i s tím, že se muslimky, které vyrostly mezi dvěma světy, odvažují odporovat sňatkům, které pro ně domluvili jejich rodiče." (17). V naší současné společnosti je jistý posměch a napomenutí tolerována, ale to se již netýká (nebo aspoň do nedávna netýkalo) vyhrožování. Osobní svobody a práva v manželství jsou předmětem dohody mezi manžely, a pokud není někdo spokojen či se nedojde k dohodě může se člověk za určitých podmínek z maželství vyvázat. Vraždy ze cti jsou prakticky zcela neznámé. Totéž lze v podstatě říci, co se týká společnosti založené na klasickém liberalismu. V případě mnaželství v této společnosti hraje velkou roli manželská smlouva a podmínky za nichž je vypověditelná, ale tato smlouva musí odpovídat buď etice svobody anebo panujícímu zvykovému právu. Manželství zde velmi pravděpodobně hraje větší roli než v naší dnešní společnosti a snaha dohodnout se zde bude pravděpodobně větší než dnes. Ovšem zároveň se hledí na větší ekonomický užitek z manželství (chybí stát blahobytu).


C. Jednu zajímavost, kterou Schirrmacherová uvádí je to, že žádná islámská země dnes v reálném smyslu slova neuznává právo občana odvolat se proti státu. Obyčejný občan se zde může jen stěží soudit se státem či podniknout právní kroky proti většinou nemilosrdnému státu. Neobvyklým nejsou svévolná uvěznění, neomezeně dlouhá vazba bez soudu a přístupu právníka, mučení a svévole státní moci a podobně. Autorka se ptá, zda: "Je pouhou náhodou, že toto vše se ve zvláštní míře týká zemí, které hájí zavádění práva šaría jako božského řádu a klíče ke spravedlivé společnosti? Je pouhou náhodou, že v tolika islámských zemích je výsledek soudního procesu často nepředvídatelný a že až do vynesení rozsudku je možný jakýkoliv výsledek (např. v případě odpadnutí od islámu to může být zproštění viny nebo rozsudek smrti)?" (18). Jistě, ani v zemích Západu otázka souzení se se státem není jednoduchá (soudce je sám částí státu, což zavání poněkud střetem zájmu), ale ještě zde tak daleko jako islámské země zatím nejsme.


D. Podnikání a kritické myšlení v islámské teologii: "...lidská bytost není primárně svobodným a pochybujícím stvořením, nýbraž je podrobenou či podřízenou bytostí, jak připomíná slovo muslim ('islám' znamená 'podrobení', 'odevzdání se'). Ten, kdo se podřídil (muslim), má pak v islámském státě více práv než žid či křesťan, kteří se podle islámu Bohu zcela nepodrobili. Jako nemuslimové zůstávají občany druhé kategorie. Musejí odvádět zvláštní daně a jsou vystaveni diskriminaci. Podobně má v islámském dědickém, svědeckém a manželském právu muž větší práva než žena, protože nemůže existovat rovnost mezi těmi, kteří jsou si v zásadě nerovní. To je základní princip islámského práva. Proto tedy není lidská bytost vázána ani tak svědomím jako spíše právem s jeho mnoha pravidly ohledně jídla, očišťování, oblékání nebo provádění modlitby, k níž patří pevně daná forma, časy, slova a rituální omývání. Vyzvedává se spíše podrobení se než kritické myšlení." (19). Naše současná společnost stejně jako klasický liberalismus jsou pořád silně ovlivněna křesťanstvím a křesťan: "Má za povinnost dodržovat Boží přikázání. Činí tak však jako svobodný tvůrce světa a v poslušnosti vůči svému svědomí. Kreativita, vynalézavost, podnikavost a svobodné bádání jsou základem jakéhokoliv ekonomického a duševního rozvoje a pokroku...Kritické myšlení, přemýšlení nad vlastním bytím, nad životem na této zemi a po ní, dokonce i výčitky a obviňování proti Bohu nejsou tabu ani se Starém zákoně." (20). Význam kreativity, vynalézavosti, podnikavosti pro naši civilizaci dobře ilustruje úryvek z knihy "Liberalismus" Ludwiga von Misese: "...je třeba zachovat soukromé vlastnictví [včetně výrobních prostředků, pozn. autora] jako základ společenské sounáležitosti a spolupráce lidí a že je třeba bojovat energicky proti každému pokusu proti jeho odstranění. V tomto smyslu brání liberalismus instituci soukromého vlastnictví proti každému pokusu ho odstranit." (21). Naše současná společnost uznává soukromé vlastnictví jak spotřebních tak výrobních statků, ale různě ho omezuje a reglementuje. Nicméně pořád hraje soukromé vlastnictví poměrně významnou a hlavně klíčovou roli.


E. Islám je náboženství míru, jak často slýcháme. Kniha Schirrmacherové na tuto otázku překvapivě odpovídá ANO, islám je de facto náboženství míru. Ovšem slovo mír má u muslimů JINÝ význam než v naší společnosti. V islámu: "Plný mír tedy zavládne až v homogenní islámské společnosti poté, co stoupenci ostatních náboženství buď konvertují k islámu, nebo budou zabiti. Mír tu souvisí s podrobením se. Jde o podrobení se muslimů Bohu a podrobení se nemuslimů muslimům. Plná svoboda zavládne až na konci věků s podrobením veškerého lidstva." (22). Jinde stojí, že islámem proklamovaná "tolerance" pro nemuslimy znamená, že křesťané a židé zpravidla nemusejí opustit svou víru a platba daně z hlavy je zbavuje povinnosti účastnit se džihádu. "Mír" pak v tomto případě neznamená rovnost vztahů, ale hierarchii privilegovaných a neprivilegovaných v roli druhořadých občanů, kteří na islámském území existují vedle sebe. Korán (9:29) nařizuje muslimům, aby bojovali s lidmi knihy, kteří neuctívají náboženství pravdy, dokud nedají poplatek, teprve pa zavládne mír (23). Jinde autorka píše: "Korán mluví o míru. Je to však mír, který se týká muslimů a který přichází na základě podrobení se šaríi." (24). To je jistě dost zvláštní pojetí míru. Uvedené můžeme srovnat s knihou o životě náboženských menšin na Blízkém východě "Ve stánu islámu", kde se sice tvrdí, že naprostá většina středověkých diskriminačních opatření dnes již není relevantních, ale jistá omezení platí i nadále. Pro příklad křesťan a žid si nesmějí vzít muslimku, jinověrec nesmí dědit po muslimovi, misijní aktivity nejsou žádoucí. Dále: "Souhrnně řečeno, mezi aktuálně nejproduktivnější "třecí plochy" patří především časté zenužívání zákonů o rouhání proti nemuslimům nebo tragické případy skutečných či domnělých odpadlíků od islámu." (25). Jaká je praxe? Křesťané to nemají na Blízkém východě vůbec LEHKÉ, ba to mají v praxi často zřejmě horší než v teorii. Ještě na počátku 20. století tvořili na 20 % populace, dnes se optimistické odhady zmiňují o 3-4 %. A nejde jen o důsledek o něco nižší porodnosti: "Pronásledování a útlak ze strany většinové společnosti provázejí blízkovýchodní křesťanské komunity po celá staletí." (26). Řehoř III., dnes již bývalý patriarcha melchitské řeckokatolické církve, se netajil tím, že postavení křesťanů v jiných muslimských zemích než je Sýrie není zrovna valné. O postavení křesťanů v Sýrii ve srovnání s jinými muslimskými zeměmi tvrdil: "Před válkou bylo jejich postavení dobré. Ba dokonce záviděnihodné ve srovnání s některými jinými většinově muslimskými zeměmi, kde se musí křesťané pohybovat navýsost diskrétně, až neviditelně.". Na otázku ohledně podřízenosti křesťanů muslimům, zvláště v otázkách občanské rovnosti, odpověděl, že: "Ať už je to na papíře v zákoně té které země, nebo ne, je to každopádně realita všech většinově muslimských zemí." (27). P. Ouředník tvrdí ve své knize "Antialkorán", že: "Ve své novodobé edici obsahuje Korán 6 235 veršetů; zhruba deset jich hlásá milosrdenství, nějakých dvě stě padesát jich volá po svaté válce a zkáze nevěřících." (28). Abdel-Samad píše, že nesmíme podceňovat počet muslimů, kteří žijí v zajetí výchovy k nenávisti a vylučování jinověrců a lidí samostatného myšlení. Stále více arabských křesťanů musí opouštět arabský svět stejně jako kdysi arabští Židé." (29). Ostatně: "Reformovaná" saudskoarabská učebnice pro čtvrtou třídu uvádí: "Pravá víra znamená nenávidět nevěřící a polyteisty a jednat s nimi tvrdě.". A saudskoarabská učebnice pro šestou třídu třeba: "Opice jsou židé, lidé šabatu, a prasata jsou křesťané, nevěřící stoupenci Ježíšovi." (30). Z hlediska klasicko-liberální tento bod ohledně míru nepotřebuje bližšího komentáře: stačí uvést, že nikoliv válka, ale mír je otcem všech věcí, to co jedině zakládá pokrok lidstva a co je odlišuje od zvířat, je společenská kooperace (31). A společenská kooperace potřebuje jistojistě mír. V případě naší současné společnosti už tak tomu úplně není, protože militantní avanturismus je pro některé státy (a hlavně jeden z nich) docela běžné.

 

POKRAČOVÁNÍ

 

Poznámky:
(1) Schirrmacherová, Ch. Islám a západní společnost. Praha: Návrat domů 2017, ISBN 978-80-7255-400-3, str. 34.
(2) Ibid, str. 54.
(3) Korán 3:110.
(4) Schirrmacherová, Ch. Islám a západní společnost. Praha: Návrat domů 2017, str. 7-8.
(5) Ibid, str. 8.
(6) Ibid, str. 11 a 13. Viz i str. 21.
(7) Abdel-Samad, H. Islámský fašismus: Analýza. Praha: Euromedia Group a. s. - Knižní klub 2016, str. 154.
(8) Schirrmacherová, Ch. Islám a západní společnost. Praha: Návrat domů 2017, str. 21 a 30.
(9) Ibid, str. 12-13 a 52.
(10) Ibid, str. 14.
(11) Ibid, str. 15-16.
(12) Ibid, str. 16.
(13) Ibid, str. 48.
(14) Ibid, str. 58.
(15) Mises, L. v. Liberalismus. Praha: Liberální institut 1998, str. 53.
(16) Schirrmacherová, Ch. Islám a západní společnost. Praha: Návrat domů 2017, str. 59. No v případě Velké Británie lze o svobodě kritizovat náboženství velmi pochybovat, ale citovaný text pochází již z roku 2000.
(17) Ibid, str. 30-31.
(18) Ibid, str. 38-39.
(19) Ibid, str. 41.
(20) Ibid, str. 40-41.
(21) Mises, L. v. Liberalismus. Praha: Liberální institut 1998, str. 76.
(22) Schirrmacherová, Ch. Islám a západní společnost. Praha: Návrat domů 2017, str. 50.
(23) Ibid, str. 51. Některé muslimské skupiny ovšem považují za legitimní pouze pokojné zvěstování islámu. I ty jsou ovšem někdy kaceřovány.
(24) Ibid, str. 54.
(25) Gebelt, J. a kol. Ve stínu Islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě. Praha: Nakladatelství Vyšehrad 2016. ISBN 978-80-7429-692-5, str. 33.
(26) Ibid, str. 75 a 85.
(27) ŘEHOŘ III. Moje milovaná Sýrie! Praha: Karmelitánské nakladatelství 2017, ISBN 978-80-7566-015-2, str. 70.
(28) Ouředník, P. Antialkorán: aneb nejasný svět T. H. Praha: Volvox Globator 2017, ISBN 978-80-7511-359-7, str. 32. Tato kniha obsahuje i řadu kontroverzních citcí z Koránu a hadísů (výroky připisované Mohamedovi), které poněkud staví na hlavu zažitou představu z médií o Islámu jako o náboženství míru a lásky. Uvedu opravdu jen pár příkladů: "Bůh chtěl dokázat pravdivost pravdy a vyhubit nevěřící do posledního."; "Střetnete-li se s nevěřícími, udeřte je do šíjí.";  "A budou-li prosit o vodu, dáme jim napít roztaveného kovu, který jim spálí tvář."; "Ti, kdo prohlašovali naše poselství za lež... s okovy na šíjích a v řetezech budou vláčeni do vody vroucí a pak v pekle páleni.". O ženách viz třeba tato citace: "Obáváte-li se jejich neposlušnosti, napomeňte je, vykažte jim jiné místo na spaní a bijte je.". Najdou se i velmi kuriosní citace, třeba tato: "Prorok bil opilce botou a vějířem palmových listů a Abú Bakr dal opilci čtyřicet ran bičem." (Tamtéž, str. 26-32).
(29) Abdel-Samad, H. Islámský fašismus: Analýza. Praha: Euromedia Group a. s. - Knižní klub 2016, str. 58.
(30) Ibid, str. 87.
(31) Mises, L. v. Liberalismus. Praha: Liberální institut 1998, str. 31.