Jdi na obsah Jdi na menu
 


Imigrace, veřejný prostor a svoboda

10. 8. 2018

Jeden z problémů, který je potřeba řešit v souvislosti s imigrací je veřejný prostor. U prostoru v soukromém vlastnictví je to z hlediska svobody jasné. Vlastník si rozhodne o tom, zda k němu někdo imigrovat může a za jakých podmínek, případně imigrantovi svůj majetek přímo prodá. Vlastník též může některé skupiny obyvatel diskriminovat a nevpustit je na svůj pozemek, a to i tehdy pokud jde o obchod, restauraci anebo hotel. Zároveň není žádný z vlastníků povinen poskytovat žádnému imigrantu sociální dávky ani jinou pomoc. Což znamená, že v systému soukromého vlastnictví neexistuje imigrace za sociální dávkami, které musí platit část domácího obyvatelstva na daních. Potud není celkem problém a již v minulosti jsem o tomto problému docela rozsáhle psal (viz ZDE: http://www.bawerk.eu/clanky/imigrace---islam/). Co však s pozemkami ve veřejném vlastnictví – silnicemi, chodníky, parky nebo třeba i veřejnými dopravními prostředky? Libertariáni usilují o jejich privatizaci, to je jasné, ale co dělat do té doby, než se tak někdy stane. Jak toto řešit?

 

V článku „Open Borders Are an Assault on Private Property“ významný současný libertarián Lew Rockwell píše, že je potřeba zavrhnout dvě představy. Za prvé představu toho, že veřejný majetek je majetkem vlády. Za druhé, že veřejné vlastnictví je nevlastněné nikým, a je tak srovnatelné s půdou v přirozeném stavu:

 

„Zajisté my nemůžeme říci, že veřejné vlastnictví je vlastněno vládou, protože vláda nemůže vlastní sama nic legitimně. Vláda získává své vlastnictví násilím, obvykle skrze zdanění. Žádný libertarián nemůže akceptovat tento druh získávání vlastnictví jako morálně legitimní, protože vyžaduje iniciování násilí (získávání zdaňovaných dolarů) na nevinných lidech. Z toho důvodu jsou vládou předstírané vlastnické tituly nelegitimní. Ale ani nemůžeme říci, že veřejné vlastnictví není vlastněné. Vlastnictví v držení zloděje není nevlastněné, i když v daný moment nenastává to, že by bylo držené oprávněným vlastníkem. To samé platí pro takzvané veřejný majetek. To bylo koupeno a vylepšováno pomocí zabavení peněz od daňových plátců. Tito jsou pravými vlastníky.“ (Rockwell, L. H. Open Borders Are an Assault on Private Property [online, 2015]. Dostupný z (přístup VIII/2018): https://mises.org/library/open-borders-are-assault-private-property).  

 

Veřejný majetek tedy není majetkem vlády, ale nejde ani o majetek, který není zatím přivlastněný. V případě privatizace (spíše odškodnění) by tedy měl tento majetek připadnout těm lidem, kteří na něj museli nedobrovolně přispívat, či jejich potomkům (za děti platí rodiče). Oni tedy jsou ti, co mají právo tímto majetkem disponovat. Nikdo další na tento majetek nemá nárok. Je jasné, že zatím však tak legitimní vlastníci činit nemohou, protože tento veřejný majetek ovládá vláda. Co tedy s tímto problémem za situace, kdy víme, že veřejné vlastnictví komunikací a pozemků jen tak nezmizí? Lew Rockwell nabízí decentralizaci na, co nejnižší úroveň státní správy (zřejmě většinou půjde o obec či část obce):

 

„V anarchokapitalistickém světě, kde je veškeré vlastnictví soukromě vlastněno, „imigrace“ by pak byla na rozhodnutí každého vlastníka individuálního majetku. Nyní jsou naopak rozhodnutí o imigraci prováděna centrální autoritou, která přání vlastníků majetku zcela nedbá. Správným způsobem postupu je tudíž decentralizované rozhodování ohledně imigrace na co nejnižší úroveň státní správy, tak abychom se přiblížili více k řádné libertariánské pozici, při které vlastníci individuálního majetku souhlasí s různými pohyby lidí.“ (Tamtéž).

 

Doplnil bych, že ideálně by to rozhodování mělo odrážet i výši nucených příspěvků – daní, například formou silnějšího hlasovacího práva (jak tomu bylo třeba v Českých zemích během 19. století). Nejde samozřejmě o dokonalé uspořádání, ale jde o krok správným směrem. Navíc jde o úpravu, kterou mohou použít i klasičtí liberálové, kteří si přejí redukci současného rozsáhlého státního vlastnictví.          

 

Někteří mají k tomuto návrhu námitku, a to sice takovou: že státní úředníci a lidé, kteří žijí trvale z dotací a dávek nic na veřejný majetek nepřispěli. Na základě tohoto vyvozují, že nárok na použití daného veřejného majetku mají i lidé přicházející odjinud – třeba imigranti či turisté z opačné strany zeměkoule, kteří až dosud neměli s danou zemí nic společného. Tento argument je rovnostářský. Zabývá se vlastně především rovností přístupu kohokoliv na veřejný majetek. Se vzrůstajícím se využíváním veřejných komunikací a pozemků dokonce uvaluje na nedobrovolné přispěvatele další náklady, ať už ve formě oprav či rozšiřování tohoto majetku anebo větších výdajů na bezpečnost. To vede ale vlastně k nárůstu útoku na soukromý majetek. Přičemž nově příchozí jsou podílníky na tomto útoku, protože stěží někdo z nich může předpokládat, že tento veřejný majetek financují ze svého majetku vládci anebo že spadl z nebes. Ideální je privatizace tohoto majetku, což však je dnes nereálné, dalo by se tedy předpokládat, že by spíše mělo smysl (vedle přiblížení rozhodování o tomto majetku těm, co na něj musí přispívat) snižovat počty úředníků, omezovat trvalé dotace a sociální dávky. Nikoliv činit opak. Cílem větší svobody je ostatně snižovat počty úředníků, počty lidí pobírajících dotace a dávky, protože tyto věci jdou proti duchu svobody (svobody od útočného násilí). Navíc z toho, že někdo žije na úkor druhých neplyne to, že na takovýto život má nárok ještě někdo další. Rovnost prostě není svoboda.

 

Obce, které by se řídily předsudky by samozřejmě hospodářsky prodělaly na tom, že by blokovaly přistěhování nových imigrantů (či turistů). To by vedlo k tomu, že by se imigrace omezovala méně, i když ne všude. Úspěšné obce by se staly vzorem pro ostatní. Avšak v situaci kdy se ukáže, že předsudky jsou oprávněné, nastal by opačný proces, imigrace by se na obecní úrovni omezovala a obce, které by ji zavedly by na tom vydělaly. Úspěšné obce by se také staly vzorem pro ostatní. Nejpravděpodobnější by byl vznik situace, kdy někteří imigranti (vzdělaní, pracovití, tolerantní k domorodcům, s dobrým původem apod.) se budou moci přistěhovat, zatímco jiní nikoliv. Někdo by mohl zvolat, ale to je přece nepřijatelná nerovnost! Ano, je to nerovnostářské. Rovnost jde totiž zajisté často proti svobodě.