Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

No, tak konečně dostali Davida Dukea. Že jim ale nahnal vítr! Byla k tomu třeba masivní kampaň hysterie, strachu a nenávisti, uspořádané všemi křídly vládnoucí elity. Od oficiální pravice k levici, od prezidenta Bushe a oficiální Republikánské strany, přes New York a Washington řízená národní média, přes místní elity a dolů k místním levicovým aktivistům. Vyžádalo si to masivní zastrašující kampaň, nikoliv pouze vyvoláváním starých strašáků Ku-klux-klanu a Hitlera, ale též de facto výhružka k bojkotu Louisiany – stáhnout turisty a zrušit konference, zničit pracovní místa tím, že podniky začnou opouštět stát.

Koncem roku 2017 vyšel na webu Mises.cz článek „Jak vnímáme čas?“ od Urzy. Slavný Urza se v něm zabývá rasovou otázkou.

Jedním z důvodů, proč trh dle slavného ekonoma Johna Maynarda Keynese a jeho následovníků selhává a vede k hospodářským krizím a nevyužívání kapacit, je to, že se podnikatelé musí potýkat s nejistotou. Vezměme si pro příklad interpretaci J. M. Keyenese z pera jednoho z nejvýznamnějších českých porevolučních keynesiánských ekonomů profesora Milana Sojky (1951-2009).

V roce 2010 uspořádal Liberální institut přednášku na téma městské hromadné dopravy (dále jen MHD). V současnosti je u nás MHD provozována většinou samotnými městy (prostřednictvím jejich dopravních podniků) anebo soukromými firmami. Tito městští nebo soukromí provozovatelé dostávají dotace z městských rozpočtů. Tyto dotace tvoří vedle jízdného další příjem těchto provozovatelů. Připomeňme jen, že městské rozpočty jsou naplňovány výběrem daní. V dřívějších dobách (někde i dnes – viz dále) tomu však tak nebývalo a provozování MHD bylo podnikání jako každé jiné. V tomto příspěvku se podíváme (nejen) na soukromý provoz MHD v našich zemích za Rakouska-Uherska a první republiky.

Knížata starého režimu toužila po rozmachu. Využívala každé příležitosti k vedení válek a dobývání. Organizovala – poměrně malé – armády. Tyto armády bojovaly své bitvy. Občané nenáviděli války, které pro ně znamenaly zlo a daňové zatížení. Ale výsledek kampaní je nezajímal. Bylo pro ně více či méně nepodstatné, zda jim vládl Habsburk anebo Bourbon. V těch dnech Voltaire prohlásil: „Lidé jsou neteční k válkám svých vládců.“

V diskusích o budoucím problému se starobními důchody se prakticky probírá jen jeden aspekt, a to aspekt stárnutí populace. Tento je docela vážným problémem, ale je problémem dočasným. Až odejdou populačně silné ročníky do starobního důchodu, budou na ně pracovat populačně slabé ročníky. Systém bude fungovat, ale bude-li třeba jeden důchodce na jednoho pracujícího, tak se bude muset spokojit s pár tisíci korunami měsíčně. Na celou obživu mu to nebude stačit. A i platící zaměstnanec se bude muset řádně uskrovnit (platí i náklady na provoz průběžného důchodového systému nejen samu penzi). Časem populačně silné ročníky vymřou a počty starobních důchodců vzhledem k počtu pracovníků opět klesnou. Taková situace bude trvat ovšem tak těch 20-30 let. Tím většinou diskuse končí, a to i třeba v takovém odborném vládním časopise jako je "Fórum sociální politiky".  Já však teprve začínám a předkládám pár dalších problémů, s kterými bude zřejmě nutné počítat a které v kombinaci s problémem stárnutí populace mohou vést k tomu, že starobní důchody budou v budoucnosti dosti malé.

Standartní obhajobou patentové ochrany je to, že bez vládou garantovaného monopolu by u inovací došlo k prudkému poklesu jejich množství. Lidé inovují, jen pokud očekávají, že vydělají peníze, a tato forma ekonomického protekcionismus je tak v kapitalistické ekonomice nutná.

Obyčejný člověk (někdo razí termín buran, což je myšleno v pozitivním slova smyslu) alespoň u nás není zřejmě příliš nakloněn imigraci z některých oblastí světa (Blízký a Střední východ a Afrika) do České republiky. I v západní Evropě je proti této imigraci určitá část obyvatel, což je i patrné z toho, že protiimigrační strany dosahují ve volbách v některých státech běžně až 20 či 30 % hlasů. Přesto lze však říci, že i v této skupině obyvatel je mnoho lidí, kteří nevědomky imigraci ve skutečnosti podporují.

Občas se na mne někdo obrátí s tím, že je začátečník v oboru rakouské ekonomie, historie anebo libertariánství, a ať mu tedy něco poradím ke čtení, něco jednoduššího a kratšího. V češtině toho vyšlo poměrně hodně, ale ne vše patří ke kratším a jednodušším věcem, spíše naopak.

Neoricardiánství je jednou z menších ekonomických škol současnosti. Zjednodušeně by šlo říci, že je to určitá snaha, jak rehabilitovat marxismu či zvrhnout marginalismus. Vůbec nejvýznamnějším představitelem této školy byl Piero Sraffa (1898-1983). Jedním z nevyřešených problémů Ricardovi pracovní teorie hodnoty bylo vysvětlení průměrné míry zisku při rozdílné vybavenosti práce fixním kaapitálem a rozdílné rychlosti obratu kapitálu v jednotlivých odvětvích. Základním smyslem Ricardovi pracovní teorie hodnoty mělo být dle Sraffy měření hodnoty produkce nezávisle na rozdělování národního důchodu.

Murray Newton Rothbard (1926–1995) byl významným ekonomem rakouské ekonomické školy, historikem a zakladatelem anarchokapitalismu. Vedle toho byl ovšem i významným publicistou, jehož články se běžně objevovaly v předních amerických novinách! Několik z nich přináší tato kniha. Jak je z nich patrné Rothbard se klonil spíše k dobrovolnému dodržování konzervativních (buržoazních) hodnot a nikoliv k nespoutanému volnomyšlenkářství. Rothbard pokládal národy za přirozeně vzniklé skupiny obyvatel. Byl také nadšeným podporovatelem secese, jako jedné z cest ke svobodnější společnosti. Ač byl Rothbard především teoretikem, provází jeho publicistickou činnost praktická snaha o vyhledávání spojenců, vhodných pro prosazení alespoň některých svobod, či pro obranu některých stávajících svobod. Rothbard propagoval i tzv. pravicový populismus.

Řehoř III. Laham byl patriarcha melchitské řeckokatolické církve od roku 2000 do roku 2017. Předtím pobýval od roku 1974 v Izraeli. Pobýval i v Libanonu a pochází ze Sýrie. Mnohokrát pobýval i v Evropě. Většinu života ovšem strávil v převážně muslimském prostředí.

Konsensus ohledně eurozóny zůstává euforicky optimistický. Nicméně první data za rok 2018 jsou znepokojující. Zatímco konsensus očekává pro Evropu silný rok 2018, předstihová data začínají pochybovat o optimistických očekáváních.

Jak to vlastně bude s rodinou a příbuznými ve svobodné společnosti? Tato otázka mne napadla při studiu různých dějepisných knih z doby dlouhého 19. století. Je pravdou, že nemůžeme přesně vědět, jaká bude situace za existence svobodné společnosti. Nicméně něco se dá přece jen odvodit pomocí logické dedukce. Jde zde především o převládající trend, jakým se budou události velmi pravděpodobně vyvíjet. Jaké tedy asi budou vztahy s rodinou a obecně příbuznými za existence svobodné společnosti respektive ve společnosti, kde neexistuje žádný nebo téměř žádný stát blahobytu? Pojďme si udělat krátké intelektuální cvičení.

Psal se rok 1933 a vynikající český ekonom a zároveň i pedagog a i politik Karel Engliš vydal v časopisu "Obzor národohospodářský" studii pod názvem "Demokracie a státní působnost". Karel Engliš byl vedle Františka Čuhela [1] jedním z mála českých ekonomů, kteří obohatili světovou ekonomickou vědu. Byl a bývá řazen k rakouské ekonomické škola (i když je to pravda spíše ve volnějším smyslu). Známým se stal zejména svou teorií účelovosti lidského jednání.

Hitlerův režim - nacionální socialismus - byl nejen extrémně nacionalistický, ale i výrazně socialistický, jak už z jeho názvu plyne. Z ekonomického a i historického hlediska je socialistický režim spojen s takovými věcmi, jako jsou nedostatky v zásobování, omezování či rovnou rušení možnosti podnikat, nekvalitní produkty, přídělový systém, fronty a podobně. Je jasné, že takovéto věci se musely nutně týkat i Hitlerova nacionálního socialismu. V této stati se podíváme na několik převážně sudetoněmeckých měst a na to, jak se v nich z hospodářského hlediska vyvíjela situace. Bude nás zajímat doba před druhou světovou válkou a doba první poloviny této války, kdy ještě nebyl tlak války na hospodářství tak velký, a kdy se ještě "pořádně" válčilo jen v některých měsících a jindy vládl relativní mír. Všimneme si i takových věcí, které souvisí se zglajchšaltováním společnosti, například rušení spolků apod.
 

Esej o knize "Anti-Piketty: Capital for the 21st Century" (autoři Jean-Philippe Delsol, Nicolas Lecaussin, and Emmanuel Martin, eds. Cato Institute, 2017).

President Donald Trump oznámil, že plánuje nové raketové útoky proti syrskému režimu v odpověď na údajné chemické útoky na syrské civilisty v povstalci drženém předměstí Damašku. Spojené státy nenabídly žádné důkazy o útoku, jelikož jak noviny Financial Times připustily potvrzení jakéhokoliv útoku, může trvat týdny. Navíc potvrzení toho, že se útok vůbec uskutečnil, není to samé, jako potvrzení toho, že za něj byl zodpovědný syrský režim. Trumpova administrativa má patrně malý zájem na takových technikáliích. Obhájci okamžité vojenské intervence argumentují, že důkazy by mohly být v mezičase ztraceny. Tak tedy absence důkazů je důkazem.

I když druhý československý president Edvard Beneš nikdy na rozdíl od T. G. Masaryka moc neměl a nemá pověst (klasického) liberála, občas tak bývá dnes označován. Častěji je však vykreslován jako člověk středu. Je to však omyl, Beneš byl od začátku své kariéry velmi levicově orientován. Dokonce lze říci, že na rozdíl od Masaryka, který byl ve své době poměrně velkým stoupencem státního intervencionismu, se Beneš pohyboval již v době před druhou světovou válkou spíše na hranici mezi intervencionismem a socialismem. Dokládá to řada citací z jeho děl. Některé z citací uvádím v této stati.

I když druhý československý president Edvard Beneš nikdy na rozdíl od T. G. Masaryka moc neměl a nemá pověst (klasického) liberála, občas tak bývá dnes označován. Častěji je však vykreslován jako člověk středu. Je to však omyl, Beneš byl od začátku své kariéry velmi levicově orientován. Dokonce lze říci, že na rozdíl od Masaryka, který byl ve své době poměrně velkým stoupencem státního intervencionismu, se Beneš pohyboval již v době před druhou světovou válkou spíše na hranici mezi intervencionismem a socialismem. Dokládá to řada citací z jeho děl. Některé z citací uvádím v této stati.