Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Knížata starého režimu toužila po rozmachu. Využívala každé příležitosti k vedení válek a dobývání. Organizovala – poměrně malé – armády. Tyto armády bojovaly své bitvy. Občané nenáviděli války, které pro ně znamenaly zlo a daňové zatížení. Ale výsledek kampaní je nezajímal. Bylo pro ně více či méně nepodstatné, zda jim vládl Habsburk anebo Bourbon. V těch dnech Voltaire prohlásil: „Lidé jsou neteční k válkám svých vládců.“

V diskusích o budoucím problému se starobními důchody se prakticky probírá jen jeden aspekt, a to aspekt stárnutí populace. Tento je docela vážným problémem, ale je problémem dočasným. Až odejdou populačně silné ročníky do starobního důchodu, budou na ně pracovat populačně slabé ročníky. Systém bude fungovat, ale bude-li třeba jeden důchodce na jednoho pracujícího, tak se bude muset spokojit s pár tisíci korunami měsíčně. Na celou obživu mu to nebude stačit. A i platící zaměstnanec se bude muset řádně uskrovnit (platí i náklady na provoz průběžného důchodového systému nejen samu penzi). Časem populačně silné ročníky vymřou a počty starobních důchodců vzhledem k počtu pracovníků opět klesnou. Taková situace bude trvat ovšem tak těch 20-30 let. Tím většinou diskuse končí, a to i třeba v takovém odborném vládním časopise jako je "Fórum sociální politiky".  Já však teprve začínám a předkládám pár dalších problémů, s kterými bude zřejmě nutné počítat a které v kombinaci s problémem stárnutí populace mohou vést k tomu, že starobní důchody budou v budoucnosti dosti malé.

Standartní obhajobou patentové ochrany je to, že bez vládou garantovaného monopolu by u inovací došlo k prudkému poklesu jejich množství. Lidé inovují, jen pokud očekávají, že vydělají peníze, a tato forma ekonomického protekcionismus je tak v kapitalistické ekonomice nutná.